sobota 31. března 2018

Pět minut slávy aneb Hruška u Hrušky - druhá část

Třetí scéna byla samotná výroba, ale před jejím natočením byla "pauza" na beauty shoty (jak fotografické, tak kamerové záběry tabule a věcí pro výrobu), kterou zvláště ocenila má zpocená ofina. Během toho jsme si vždy našli nějaké téma, o čem dát řeč a upřímně právě asi to mě z celého dne bavilo nejvíc. Velmi zajímaví lidé (největším mým oblíbencem asi byl pan zvukař) se širokým záběrem témat.
Jak jsem již zmínila, třetím článkem procesu natáčení byla výroba. Předem jsem tušila, kde se to asi odehraje, a proto jsem kvůli tomu zanesla i jednu podmínku do svého oblečení. Ha! Oblečení! O tom jsem se skoro vůbec nezmínila. Víte, můj šatník je sice pestrý, ale ne všechno jde do televize. Když k tomu navíc přidáte podmínky typu 1. Nesmí v tom být vedro. 2. Musí to nějak ladit. 3. Nesmí na tom být žádné logo, jinak budete přepásáni izolačkou. 4. Kdyby se konaly předklony, tak ať to "nic" nedostane svůj vlastní záběr. 5. Když si v tom sednete, nesmí to obepnout Vaše "svalnaté" tělo., tak se Vám možnosti značně zúží. Z deseti možností jich tak bylo zničehonic pět, posléze dvě až zbyla jen jedna jediná - bílé delší tričko s nařasením (fiží) a černým vzorem. Nejsem si jistá, jak dobrá volba to byla, protože jsem se na záběrech během natáčení neviděla, ale s mou vysokou mírou sebekritiky to si nemá cenu ani nějak hodnotit…
Ač jsem výrobu celkově označila za třetí scénu, tak samozřejmě to celé mělo i jisté "podscény" aneb začátek/konec výroby s interakcí Kája/Láďa a přiblížené záběry vyrábění bez zvuku. Ty druhé pro mě asi byly ty horší, protože kvůli zaostření kamery jsem musela vše dělat pomaleji než obvykle a v úhlu na kameru, což, když potřebujete vyškubnout gumu z víčka, ideálně bez piercingu vlastních prstů, nejde tak jednoduše. Na druhou stranu za tu dobu, co jsem celý tenhle projekt vytvářela, jsem získala určitý grif, ale stejně jsem se v duchu modlila, ať to jde…
Pro zvětšení klikněte. - zdroj TV Prima - tým Vychytávek


Na začátku jsem řekla, že Vám nebudu prozrazovat přesné dialogy, ale takové drobné shrnutí bych udělat mohla. Dozvíte se třeba, zda jsme s Láďou příbuzní, něco k obsahu několika víček nebo se do hry dostala i moje milovaná maminka. Však ve Vychytávkách uvidíte…
Celkem natáčení zabralo tři hodiny, které utekly přímo neskutečným tempem. Zničehonic tak nastal konec aneb bum, bác, balíme! Po těchto slovech se strhla kapku mela, protože štáb ještě vyrážel na další natáčení, ale i přesto se mi povedlo všem rozdat balíčky a předat i hruškovici Láďovi. Veškeré občerstvení zmizelo, tedy až na bábovku, kterou se nikomu nechtělo načínat a tak ji dostali pěkně v krabici na cestu jako výslužku.
Pro zvětšení klikněte.

Já zase za odměnu získala krásný hrnek s motivem Vychytávek, na který jsem si tak trochu brousila zuby, přeci jen u čajofila není hrnků nikdy dost a ještě ke všemu je zelený (a památečný)! Mimo to jsem ještě nezaváhala a poprosila Láďu o podpis a protože mě nenapadlo nic lepšího, tak o podpis oné tabule, jež se po odvysílání stane "slavnou". Navíc je podpis doprovázen i krásným věnováním, takže za obojí i takto veřejně moc děkuji. Teď už jen vymyslet, jak to zakonzervovat, aby se to nedalo smazat…

A pak už byl konec, štáb odjel, já vše poklidila (musím velmi ocenit, že po sobě nezanechali skoro žádný nepořádek) a vyrazila domů. Mezitím jsem stačila informovat všechny nejbližší příbuzné a kamarády o průběhu natáčení a večer jsem už ani nevěděla, co jsem vlastně komu řekla. Úsměv na tváři mi ale vydržel až do následujícího dne a sílu zážitku dokazuje i to, že jsem si celé natáčení dala ve snu ještě jednou.

Rozhodně to byla velmi zajímavá zkušenost, kterou snad ještě někdy v budoucnu nejen zažiji znovu, ale i upotřebím. Zároveň musím také uznat, že projevovat se před kamerou není vůbec sranda a mám pocit, že se během a po vysílání asi půjdu zahrabat někam hodně hluboko, neboť mám pocit, že mé vystupování kleslo na úroveň základní školy, aneb co dokáží nervy. A proto se snažte neodsuzovat lidi v televizi, protože takoví v reálu třeba ani nejsou.
Ještě jsem Vám neřekla, kdy to poběží co? Tak dle mých informací se tomu má stát v neděli 1. dubna, což, jak mě správně kamarádka upozornila, je přeci den aprílový. Aspoň mám tak výmluvu, že to celé byl jeden velký vtip, kdyby to náhodou bylo z mé strany až tak hrozné…
Na závěr bych samozřejmě velmi ráda poděkovala za příležitost v tomto pořadu být. Jmenovitě děkuji paní Nikol Prokešové, která se mnou byla ve spojení a vše dávala dohromady, panu Kamilu Krutišovi taktéž za komunikaci a samozřejmě hlavně panu Láďovi Hruškovi, že jsem vedle něj mohla sedět na tom mém gauči a vyrábět s ním tu mou víčkovou "blbůstku", která vznikla během jednoho z mých kreativních výbuchů. A mé poděkování jisto jistě patří i zbytku štábu…
Pro zvětšení klikněte. - zdroj TV Prima - tým Vychytávek


A to je celé. Teď už se jen nabízí otázka, kam se vrtnu příště. Takže kdyby si tohle celé četl nedej bože někdo z televize a zrovna někoho jako já by hledal, tak ať se nebojí ozvat. Před natáčením jsem tvrdila, že když už budu ve Vychytávkách Ládi Hrušky, tak pak půjdu ze srandy i do Prostřena. Rovnou
říkám, že tam tedy nejdu. To už by moje nervy nezvládly a moje vaření by zas nezvládli hosté. Každopádně jsem jinak hodná, milá, hrušková, nekoušu, neštěkám, ráda se přitulím, aneb chcete mě (ano, odkaz na stejnojmenný pořad, kdyby někdo nepochopil)? Tak napište! Ale rozhodně už mám ty nejlepší páníčky na světě a nehodlám je měnit…

Reportáž snad tedy zítra ve 12:50 na TV Prima a v 15:00 článek s videem a dalšími fotkami.

Pokud reportáž nebude, tak se omlouvám, jednám na základě předem řečených informací a bohužel se mi nepovedlo získat aktuální informace. Tak snad. ;)

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

Zveřejnila v 5 komentářů:
Štítky:

pátek 30. března 2018

Pět minut slávy aneb Hruška u Hrušky - první část

Vychytávka Káji Hrušky - můj článek uveřejněný dne 20. ledna 2018 v patnáct hodin. Článek, který zabrousil do mé kreativní stránky. Článek psaný s jistou ironií a humorem. Článek, jenž mě dostal dál, než jsem vůbec čekala. Ale vezměme to pěkně postupně…
Už při psaní samotného článku jsem si užila spoustu srandy a hlavně jsem si vyposlechla i hodně různých komentářů. Jedním z nich bylo i to, že bych mohla panu Hruškovi onen článek po vydání rovnou poslat. A protože bývám občas i velký recesista, vzala jsem si tuto myšlenku za svou a rozhodla se tomu tak opravdu učinit. Jakožto skoropravidelný divák "Vychytávek Ládi Hrušky" jsem si vzpomněla i na výzvu o zaslání tipů, takže stačilo využít starší díly a emailová adresa, kam to všechno poslat, byla na světě. Pár minut po samotném vydání článku se vydal na cestu i onen email a já už mohla jen čekat, co asi tak způsobí…

Neděle, pondělí, úterý a absolutně příšerná středa, na kterou jsem chtěla, co nejrychleji zapomenout. V 21:27 jsem si to ale nakonec rozmyslela. V ten moment se po celém bytě ozval nadšený výkřik, který moje máma specifikovala slovy "Šmarjá, to vypadalo, jako když na tebe vylezla nejméně tarantule." Ano, přišel mi zpáteční email. A ano obsahoval to, v co jsem asi ani nedoufala. "Pošlete nám číslo, zavoláme a přijedeme to k Vám natočit." A to, že to myslí zcela vážně se ukázalo i další den, kdy mě kontaktovali skrze Facebook. Jakmile jsem měla chvíli času, odpověděla jsem a nadšeně čekala na každou další zprávu.
Prvních několik dní Hruška vypadala, že sehnala velmi slušný "matroš", protože bych svůj stav popsala jako "měsíček na hnoji", pro neznalé jsem se průběžně neustále smála, nedokázala uvěřit, že zrovna já jako budu v televizi a přemýšlela/plánovala, jak co zařídit. Mezitím jsem stihla i párkrát praštit hlavou o skříň či o stůl se slovy "Do čeho jsem se to uvrtala. Panebože, to bude sranda.", která následně přešla do otázek "Co si vezmu na sebe? Kterou rtěnku si mám napatlat? Vlasy dolů nebo nahoru? Tmavý nebo světlý outfit?" a po nich jsem opět propukla v bujarý smích.
Následující týdny tak byly ve znamení příprav a domluv. Vymyslela jsem si, že se můj koncept přenese z velké tabule na menší a jako před rokem se samozřejmě opět opakoval i zákaz vyhazování víček. Víkend před natáčením jsem se pustila i do jejich částečného zpracování aneb jsem se celkově připravila na všechny možnosti v rámci natáčení. Některá víčka jsem tedy měla rovnou hotová, do některých stačilo dolepit fotky a zbytek měl zažít proces pěkně od začátku před kamerou. Fotky byly samozřejmě především zaměřené na pana Hrušku a jednalo se o kombinaci produkcí poslaných a mých stažených z internetu. Ale protože se mi víček sešlo dost, doplnila jsem to i nějakými mými fotkami z vlastních vhodných zásob…

Do příprav se určitě musí zahrnout i přípravy zákulisí, protože přeci jen měla Hrušce přijet velká návštěva a tak ji přece nemůže přivítat jen tak bez ničeho. První investicí do natáčení tak nebyly jen výše zmíněné tabule, ale rovnou k nim přibyla i pěkná láhev hruškovice jako dar přímo panu Láďovi. Pro ostatní jsem zase připravila balíčky s hruškovo-rakytníkovým čajem a perníčky jak jinak než ve tvaru hrušky. Ty se také staly součástí mého "cateringu", protože jsme jich s babičkou napekly pět plechů, takže k té šedesátce kusů to určitě bylo. Menu ještě navíc doplnila bábovka, něco slaného a nechyběla ani živá verze mého jména.

Datum natáčení bylo ve finále stanoveno na čtvrtek 22. února 2018 kolem druhé hodiny. Den předtím mi kamarádka řekla, že být na mém místě, tak už teď by měla nervy v "přesně onom místě", ty moje se tam ale ocitly až v onen čtvrtek, neboť jsem prostě z velmi nervózní odrůdy hrušek. Nejhorší na tom celém asi bylo to čekání na příjezd, protože se hodiny neskutečně táhly. Ale dočkala jsem se, za deset minut dvě jsem uslyšela první hlasy a zabouchávání dveří a mně bylo jasné, že je to tady. Za malý okamžik následoval i hovor produkčního a já tak běžela ke vstupním dveřím. Za nimi stál produkční a samozřejmě Láďa. Strašně jsem se bála, abych se nechovala nějak pitomě, protože se mi to občas zdárně před "cizími" lidmi daří a natož před někým známým. Jak se mi to (ne)povedlo, posoudit nedokážu, ale tak snad to nebylo až tak hrozné…

Jako první se točil samotný úvod venku, kterého nejsem součástí a posléze se mi do bytu začala stěhovat celá hromada lidí a věcí. Nedokázala jsem si představit, jak se tam všichni vejdeme, protože mé dosavadní maximum návštěvníků bylo čtyři a teď se tam mělo vměstnat osm lidí s vybavením. Kupodivu to ve finále nebylo až tak hrozné a každý si vždy našel své místečko.
Mou první scénou byl příchod aneb "Láďa zazvoní, Kája otevírá.", na což jsem odvětila, že Kája možná otevře, že se cizím lidem přece jen tak neotevírá nebo ano? To mě přivádí k jednomu spoileru, takže pokud se chce někdo nechat překvapit, rychle očima přeskočte na další odstavec. Už jste tak učinili? Fajn. Jdeme na to. Spoilerem je, že jsem Láďovi nakonec opravdu otevřela. Tak víte co, vymlouvat se, že nejsem doma, už prostě nešlo…
Musím uznat, že mé nervy pracovaly již od začátku na plný výkon a navíc, když se do 34 metrů čtverečních seskládá osm lidí, tak je za chvíli po chladném vzduchu a začne být vedro. Kombinace obojího na mně byla jasně viditelná, neboť jsem byla zpocená až za ušima a hlavně ofinu jsem mohla rovnou ždímat. Neustále jsem tak odbíhala, přepudrovávala si obličej, kapesníky si otírala čelo a bojovala se slepenými vlasy. První dvě scény jsou tím bohužel poznamenány a ocenila jsem, že třetí scéna aneb samotná výroba se točila až ve chvíli
, kdy už ze mě nervy opadly, a ofina stačila uschnout. Ale to moc předbíhám…
První scéna tedy bylo přivítání se. Určitě Vám nebudu prozrazovat jednotlivé repliky, ale musím přiznat, že se jednalo hlavně o částečnou improvizaci na obou stranách nebo spíše hlavně u mě. Před každým záběrem jsme ho "projeli" s paní režisérkou a řekli si zhruba, o čem bude řeč. Já a moje nervóza jsme to do deseti sekund samozřejmě z části zapomněli a můj největší strach bylo se do toho nezamotat, mluvit inteligentně a hlavně nekoktat či jinak zvukově nedrhnout. Po onom prvním záběru mi připadalo, že ale neskutečně přehrávám a o to víc mě potěšila slova všech, že to bylo dobré. Zvlášť mě u srdce zahřála paní režisérka, která prohlásila, že to se mnou budou mít za chvíli hotové…
Druhá scéna pak byla u samotného mého výtvoru. Zjistila jsem, že nejhorší pokyn, co mi můžete dát je "Nedívat se do kamery.". Můžete jenom hádat, kam to moje oči táhlo a hlavně jsem chvílemi hledala nějaký bod, kam se dívat a působit u toho normálně. Zkritizuji si i svůj postoj, protože tam se prolínal uvolněný styl až po "společensky" sepjaté ručky aneb hlavně s nimi nemáchej jak s pádly. A abych to dodělala, tak nestát moc na kameru ze strany, protože tak mi to nesluší. Jsem holt širší…
Na druhou stranu na sebe můžu být pyšná, neboť jsem opakovala kus záběru jen jednou a to právě při oné druhé scéně (a dobře, přiznám se, že mám jedno přeřeknutí natočené, místo tavící jsem řekla lepící pistole). A ještě na sebe prásknu jednu věc, která mi činila neskutečný problém - tykání. S každým členem štábu jsem si hned na začátku potykala, ale má hlava to chvílemi prostě nechtěla brát. Zvláště tedy u Ládi, protože prostě věty typu "To byste nevěřil.", "Já s Vámi pravidelně obědvám." nebo "To je pro Vás." mi jdou z pusy lépe (zvlášť před někým starším než já a navíc ještě ke všemu známým) než jejich tykací opaky…

Pokračování již zítra!

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

Zveřejnila v 12 komentářů:
Štítky:

sobota 24. února 2018

Saal Digital – recenze fotoknihy

Saal Digital - fenomén, který pohltil spoustu blogů a rozhodně má proč.
Ač jsem povětšinou ten typ člověka, který jde silně proti proudu trendů (třeba jsem neviděla jediný díl Hry o trůny), o zapojení se do proudu recenzí této firmy jsem uvažovala již delší dobu a každá další recenze, co na mě různě vykoukla, způsobila ještě hlubší zakousnutí onoho nápadu jít do toho. Finální rozhodnutí padlo až po článku mé věrné čtenářky Kočkomilky Jany, neboť když už se do toho pustila i ona, tak Hruška přeci nesmí zaostat…
A tak jsem jednoho dne otevřela jejich stránky, našla formulář pro recenze a další den mi na email přistála zpráva se slevovým kupónem v hodnotě 900 korun českých s platností dvou týdnů. Nechtěla jsem ale ztrácet čas a tak jsem si ještě ten samý den instalovala jejich program a tvorba mohla započít.
Má vize byla vytvořit si sbírku mých nejlepších a hlavně nejmilovanějších fotografií a zároveň se tak konečně odhodlat i k napsání článku zaměřenému právě na ně samotné. Doufejme tedy, že ho v nejbližší době budete moci očekávat…
Ale zpátky k samotné tvorbě. Na začátku celého procesu je nutné vybrat, o jaký produkt máte zájem a dále ho specifikovat dle bohatých možností. Já si zvolila fotoknihu o rozměrech 15 x 21 centimetrů s 28 stránkami na lesklém papíru. To vše v pevné lesklé vazbě.
Samotná tvorba fotoknihy pro mě nebyla až tak náročná, protože jsem využila možnosti mít jednu fotku na celé dvojstraně bez nepěkného předělu uprostřed, což je umožněno díky technologii Layflat. Program je ale velmi intuitivní, snadno se ovládá, takže i při vyšších nárocích na Váš finální produkt jistě nebudete mít s ovládáním problém, zvláště pokud umíte pracovat s programem na tvorbu prezentací jako je třeba Power Point, jistá podobnost čistě náhodná.

Největším oříškem se tak pro mě stal přebal knihy, kdy jsem dlouho rozmýšlela, jaké pozadí zvolit, neboť je jich v nabídce neskutečná spousta. Od nejrůznějších vzorů přes přechody barev až po barvy samotné. Vše můžete samozřejmě doplnit svou fotkou, textem anebo využít knihovnu obrázků Klipart. V ní jsem ale objevila jeden zásadní nedostatek! V kategorii "Ovoce" se nenalézá žádná hruška! To by chtělo ale rozhodně napravit. Ještě, že je a byla možnost dodat si hrušku z vlastních zdrojů…
Po stvoření mého fotoknižního dítěte ho stačilo už jen vložit do košíku, vyplnit nezbytné údaje a objednávku odeslat. Tak jsem učinila v pátek a už ve středu mi PPL hlásilo dodání balíčku. Dodání tedy bylo přímo expresní a přitom šla zásilka z Německa. Celková cena fotoknihy i s poštovným se vyšplhala na částku 898 korun a tak jsem, dá se říct, přímo naplno využila zmíněný kupón.

Samotná fotokniha mě hned po rozbalení neskutečně uchvátila a při prvním prolistování mě napadla slova "holt německá kvalitka". Můj největší strach aneb design obálky se ukázal býti zbytečný a tak jsem si mohla z hluboka oddychnout. Napodobenina struktury "kůže" - mé pozadí - vypadá opravdu realisticky, písmo se elegantně kroutí ve vhodné velikosti a ani dodaná hruška nezpůsobila žádný problém. Stránky mají odolnou tloušťku, takže kniha se jen tak nezničí a samotné fotografie jsou natisknuté profesionálně, bravurně, nádherně až nechci věřit, že všechny pochází jen z telefonu. Ostatně můžete na fotkách posoudit sami…

Za svou osobu tak mohu asi vcelku překvapivě firmu Saal Digital jednoznačně doporučit. V porovnání s jinými firmami se někomu třeba budou zdát jejich výrobky dražší, ale protože se jedná o můj vůbec první fotoprodukt, nemůžu to nikterak porovnat. Rozhodně se ale jedná o kvalitní produkt, který u mě získá své čestné místo na poličce a kterým se budu asi často chlubit. Navíc každá fotka má svůj příběh a tak jsem si jistá, že jsem našla zdroj konverzace na hodně dlouho…

PS:
Firmu Saal Digital jsem mimo jiné oslovila s žádostí, zda by mi neposkytli cenu do soutěže, která by mohla recenzi doprovázet. Bohužel jejich marketingový směr míří někam jinam, ale přesto jsem neodešla až tak s prázdnou, za což jim mockrát děkuji. A o co jde? Vytvořili mi vlastní stránku s formulářem pro další recenzenty, kterou najdete po kliknutí tady. A tak pokud Vás má recenze nakousla tak jako mě ty předchozí, neváhejte a přihlaste se. Přeci jen taková šance v podstatě za "nic" se často neobjevuje…


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

Zveřejnila v 10 komentářů:
Štítky:

sobota 17. února 2018

Hruško-londýnská osma - druhá část

Pizza Toscana ve Wardour Street číslo 45
V roce 2014 jsme se s rodiči poprvé vydali sami jen tak do Londýna a součástí toho všeho bylo i muzikálové představení Les Misérables (Bídníci). Před začátkem představení jsme se chtěli někde najíst a to nejlépe poblíž divadla, což při plošné koncentraci restaurací po celém městě není žádný problém. Navíc právě v této oblasti se nachází i China Town, takže milovníci čínského jídla si mohou přijít na své.


Já se ale do čínských specialit moc pouštět nechtěla, neboť se upřímně nikdy v nabídce jídel pořádně nevyznám ani v Česku, natož někde jinde v cizí řeči. Navíc hlavně ani nebyla celkově chuť. A tak jsme hledali dál.
Pomalu a jistě jsme se blížili zpátky k divadlu a zničehonic se před námi zamihotala italská vlajka, která jakoby nás zvala dál. A tak jsme také šli. Jídlo bylo moc dobré, obsluha také, prostředí milé (dokonce nás posadili k oknu, u kterého byla žerď s vlajkou, neboť dole bylo plně obsazeno), no prostě si nebylo na co stěžovat. Proto jsem z této restaurace udělala takové své tradiční místo, kam vždycky během delší návštěvy Londýna zajdu. Ano, ano, ráda se navracím na známá místa, mám to prostě ve své hruškové povaze. Navíc, když Vám někde chutnalo, proč tam nezajít? Já osobně v této restauraci vyzkoušela hovězí carpaccio (s úžasnou citrónovou marmeládou), Spaghetti Carbonara nebo Buffala con crudo (Mozzarella & Prosciutto). Rodiče zase zkusili pizzu nebo nějakou tu rybu a taktéž si nikterak nestěžovali.

Prostředí se může někomu třeba zdát stísněnější, ale nějak mi to právě k tomuto podniku sedí. Obsluha je tvořena opravdu lidmi s italskou krví, takže máte i díky nim pocit, že jste se na chvíli ve skutečné Itálii opravdu octli (navíc používají kvalitní suroviny a dostávají i svému názvu, takže hodně věcí opravdu pochází z Toskánska). A musím se přiznat, že mě při každé návštěvě těší, že poznávám již známé tváře…
Celkem jsem toto místo navštívila už minimálně čtyřikrát a rozhodně doufám, že v budoucnu sem opět tradičně zavítám. A Vám můžu návštěvu jen doporučit…

Nábřeží
Toto místo jsem již několikrát také zmínila v předchozích článcích, ale musíte mi odpustit, že tomu stejně tak jako s Waterstones učiním znova.
Nábřeží řeky Temže je samozřejmě neskutečně dlouhé a konkrétně budu mluvit jen o "kratičkém" úseku tzv. The Queen's Walk, což je promenáda vedoucí od mostu Lambeth Bridge až k slavnému viktoriánskému Tower Bridge.
Upřímně se přiznám, že jsem ji neprošla celou, ale už jen ten pouhý půl kilometr (od London Eye k Waterloo Bridge) si mě získal, na rozdíl od mých rodičů, kteří nedokázali pochopit, co mě tam mezi těmi tunami lidí tak neskutečně těší. Odpověď je jednoduchá - právě ony tuny. Víte, když se procházíte po pěkném místě, kde Vás nikdo nezná, tak je to velmi osvobozující pocit, alespoň pro mě. Navíc mě baví všelijaká pouliční vystoupení, která jen dokreslují tu správnou atmosféru.

Těžko se to popisuje někomu, kdo to nezažil a hlavně každý není jako já a tak si třeba takovou to procházku vůbec neužije. Ale kdo nezkusí, neví, a proto Vás tam posílám. Zkuste se tam v klidu projít (třeba dojdete až k Tower Bridge), poseďte pod nějakým z mostů, zadívejte se na zvlněnou Temži, kupte si 99 Flake ice cream (typická točená zmrzlina s čokoládovou "tyčinkou", kterou koupíte na každém rohu) a užívejte dne. A pokud by pršelo, tak mám pro Vás i jeden dobrý tip na schovku právě v mé zmíněné oblasti…

Le Pain Quotidien u Royal Festival Hall
Ano, ano - toto místo je ona zmíněná schovka před deštěm, která mě samotnou zachránila již dvakrát. Jedná se o takového křížence mezi restaurací a kavárnou, protože podávají nejen dezerty a teplé nápoje, ale také snídaně či polévky a jiná jídla.
Možná Vás zajímá, co znamená samotný název tohoto podniku a samozřejmě Vám to prozradím, překladem je denní chleba. Název je totiž odvozen od samých začátků, kdy podnik stál na pečení čerstvého chleba. Čerstvost si uchoval do dnešních dob, a proto na menu můžete nalézt 100% organické věci a na své si přijdou i vegetariáni a vegani.
Poprvé jsem se do Le Pain Quotidien dostala čirou náhodou se svými rodiči v roce 2016. Tenkrát se blížila pátá hodina a tak jsme se rozhodli se nejen ukrýt před tmavou oblohou, ale dát si také nějaký ten čaj či kávu. A tak se taky stalo. Byli jsme usazeni do takové obrovské "prohlubně" s klenutým stropem, která se nachází pod kolejemi vlaku (ty pak dále vedou Hungerford Bridge) a objednali jsme si zmíněný čaj (pro mě samozřejmě s mlékem), kávu a taky každý něco sladkého na zub. Já ochutnala čokoládový dortík, tatínek jakési vafle s omáčkou, ale největší terno udělala maminka s objednávkou božské Pavlovy. Holt Pavlova k Pavle…
Pro neznalé - Pavlova je dezert z pečeného krému ze šlehaných bílků, zdobený šlehačkou a ovocem. Velmi populární je zejména v Austrálii a na Novém Zélandu a proto se mezi sebou tyto země přou ohledně původu tohoto božského díla. Své jméno pak tento dezert dostal na počest slavné ruské baleríny Anny Pavlovové.
Pavlova ve mně zanechala tak obrovský dojem, že při další návštěvě Londýna jsem se rozhodla ji do programu taktéž zahrnout. Navíc se to nabízelo s procházkou po nábřeží, že.
A ty tmavé mraky se taky objevily v naprosto ideální okamžik. Při mé druhé návštěvě jsem tedy já sama skončila u Pavlovy, kterou Vám tímto nedoporučuji, ale rovnou nařizuji (obzvláště milovníkům sladkého). Pobočky mají po celém Londýně, takže…
Další jídla jsem bohužel neměla šanci ochutnat, ale jsem si jistá, že jsou stejně tak dobrá jako je jejich čaj a dezerty. Třeba zkusím někdy příště a Pavlovu si nechám zabalit s sebou…



Locale
Bonusový a finální tip, který tu vlastně původně ani neměl být, ale nakonec jsem se ho rozhodla zařadit. Jedná se o nově objevenou opět italskou (no dobře, dobře, já se živím hlavně po italsku, špagety mi lezou i z uší) restauraci, která se nachází na Belvedere Road, což je hned druhá ulice od ulice s London Eye (a také mořským akváriem, London Dungeon a Shrekovým dobrodružstvím).
Vyhlédla jsem si ji zcela náhodně na internetu a během své poslední pěší tour Londýnem ji navštívila. A musím uznat, že také stála za to a na jejich Spaghetti Carbonara vzpomínám s láskou doteď. Proto pokud se budete někdy hladoví vyskytovat v této oblasti, opět můžu jen doporučit. Určitě se tam také někdy ještě pokusím zastavit.


A to je dámy a pánové celé. Několik mých milovaných míst v mém milovaném městě. No co více k tomu asi tak dodat. Doufám, že jsem Vás alespoň jedním z bodů zaujala a budu ráda, pokud třeba nějaký z mých "tipů" opravdu vyzkoušíte a třeba mi dáte i vědět svůj názor.
Jak jsem již zmínila, aktuálně plánuji jubilejní desátou cestu a jedním z mých plánů je se i tak trochu v Londýně "ztratit" a objevit třeba další zajímavá místa, o kterých se jistě v budoucnu dočtete. Zároveň, pokud má někdo z Vás nějaký tip na zajímavé místo/obchod/restauraci, budu ráda za informaci. Člověk nikdy neví, třeba tam mé kroky opravdu povedou, stejně tak jako ty Vaše na některá z mých miláčků…



↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

Zveřejnila v 4 komentáře:
Štítky:

sobota 10. února 2018

Hruško-londýnská osma - první část

Čas od času každého cestovatele potká otázka, kde na světě se mu nejvíce líbilo a kam by se chtěl vrátit. Musím se přiznat, že otázky podobného typu bytostně nesnáším. Jak může člověk srovnat Maledivy s New Yorkem? Nový Zéland s Jamajkou? Rusko a Mexiko? To prostě a jednoduše nejde. Mou odpovědí tedy povětšinou bývá, že míst a vzpomínek je hromada a odpověď je nesnadná…
Přesto nechci lhát, že jednoho favorita nemám. Stálí čtenáři již v tento moment vědí, ostatní možná budou překvapeni, neboť i přes můj bohatý výčet států je mým nejmilovanějším místem Spojené království Velké Británie a Severního Irska a městem Londýn.
Proto se asi není čemu divit, že jsem podnikla už devět výprav do této země (ještě mi pro prozkoumání chybí Severní Irsko) a aktuálně tak trochu plánuji toto číslo zakulatit na desítku. Každopádně vraťme se k obsahu dnešního článku, kde se zaměříme spíše na samotný Londýn. Během oněch devíti návštěv jsem pokaždé do Londýna zabrousila a to po dobu různých časových intervalů od pár hodin až po dva týdny. Samozřejmě, že jsem si během toho všeho zamilovala několik míst, obchodů (vyskytující se i ve zbytku země), restaurací a ráda bych Vám některé z nich představila. Třeba tu najdete nějaký tip pro Vaši budoucí návštěvu.

Covent Garden
Na začátek začneme velmi zlehka a to centrem londýnské zábavy a hlavně nákupů - Covent Garden.
Poprvé jsem tuto část Londýna navštívila během jazykového pobytu v roce 2015 a zcela upřímně přiznávám, že jsem předtím vlastně neměla moc tušení, co se za tímto názvem skrývá. Věděla jsem, že je to okrsek Londýna, ale více jsem tomu pozornost nevěnovala, navíc mé cesty se Covent Garden (hlavně tedy jejímu centru) spíše vyhýbaly nebo se odehrávaly v podzemí v metru.
O to víc jsem byla tímto místem okouzlena, protože i když je celý Londýn jedno velké nákupní středisko, Covent Garden má v sobě pro mě něco kouzelného. Všemožné obchůdky, restaurace, divadla, pouliční akce, nádherná architektura - to vše utváří zvláštní atmosféru.

Největší koncentrace toho všeho je samozřejmě v samotném centru Covent Garden, kde kromě hlavní tržní budovy najdete i kostel svatého Pavla nebo budovu The Royal Opera House. Navíc tu najdete ještě jedno místo, které je dle mého velmi fikané, neboť co si budeme mezi námi děvčaty povídat, pánové ty nákupy s námi občas nezvládají a tak není jednodušší řešení než muže zaparkovat v London´s Transport muzeu. A případně se nabízí i další řešení v podobě odkladu manžela/přítele/kamaráda do některého z všude přítomných pubů. Cenově to vyjde asi nastejno a záleží, co Vaše mužská polovička ocení víc…

Ač jsme nepivní rodina, můžu Vám jeden takový pub doporučit minimálně jídlem. Jmenuje se Punch&Judy a nachází se přímo v tržní budově. Jednou jsme totiž zatoužili dát si v Covent Garden večeři, což v rámci obrovské koncentrace lidí není zrovna snadné. Nakonec jsme při procházení hlavní budovy objevili schody do sníženého patra, kde se právě onen pub nachází. Já tam ochutnala jedny z nejlepších makarónů se sýrem vůbec a je velká škoda, že na jídelním lístku nadále nefigurují (aspoň dle oficiálních stránek). Co tam ale jistě jisto najdete je typicky britské fish&chips a to nejen v tradiční formě, ale třeba i ve vegetariánské verzi (ale samozřejmě není nad originál). Máma si dlouho přála právě toto jídlo ochutnat a tak si sen splnila přesto, že není zrovna milovnice ryb. S tatínkem se ale shodnou, že byl pokrm právě tady vynikající.

Pokud Vás omrzí hlavní centrum dění, určitě se vydejte i do různých uliček kolem. Tak jsem učinila jednou i já a byla to velmi milá procházka. Ale všechno má své, ale a cítím povinnost Vás tak trochu varovat před jedním obchodem nacházejícím se na Neal street. Jedná se o obchod s kosmetikou Sakaré, kam mě dostal marketingový trik v podobě prodejců rozdávajících na ulici malá mýdlíčka, která nejdříve vypadala jako nějaká sladkost. Zaměstnanci obchodu jsou dost dobře "vycvičeni" a umluví Vás do nákupu všeho možného (bránit se je značně těžké). Přiznávám, že i mě umluvili ke koupi několika produktů za ne zrovna malý peníz, ale na druhou stranu musím uznat, že si na samotné výrobky stěžovat nemůžu, protože vydrží dlouho, krásně voní a aspoň na mně fungovaly. Během psaní jsem si našla recenze na tento obchod a jsou značně rozporuplné. Proto jsem se radši rozhodla v článku toto místo zmínit a možná tak někomu uchránit peněženku. Nebudu ale lhát, že pro jeden produkt bych se možná i vrátila…

A to by bylo asi celé na téma Hruška a Covent Garden. Nebo ne?


Paperchase
Tak asi ne! Na moment ještě do Covent Garden zabrousíme, ale tentokrát se jedná celkově o tip na jeden mnou milovaný obchod, který jsem poprvé objevila právě tam.

Z nějakého důvodu jsem vždycky milovala papírnictví a s ním spojené notýsky, sešity, tužky, nálepky a třeba i přáníčka. A právě kvůli přáníčkům jsem si obchod zamilovala. Och ten výběr! Narozeninové přání od dcery/syna mamince, dcery/syna tatínkovi, manželovi, manželce, tchýni, tchánovi, babičce, dědečkovi…
Mě samotnou ale nejvíce překvapila a především uchvátila přání k výročím, kde máte nejen přání obecná, ale taky manžel manželce, manželka manželovi a hlavně dítě rodičům. Takže hádejte, kdo se na výročí rodičů těší nejvíc, aby ukázal, jaké přání vybral? Ano, já!
Celkově jsem si z nákupu v Paperchase udělala tradici, která obnáší nákup přáníček na rok dopředu (taky důvod, proč do toho Londýna jednou za čas musím) a to nejen ode mě někomu. Zavedla jsem totiž i koupi přáníček pro rodiče mezi sebou, protože většinou není čas nějaké obstarávat a navíc také, aby za něco ona přání stála. Takhle mají u mě zásobu a stačí si ho v pravý čas vyzvednout.
Proto jestli si na přání potrpíte jako já, určitě chvíli času Paperchase obětujte, budete jednoduše v ráji. A nutně to nemusí zůstat jen u přání. Celkově je jejich sortiment rozhodně zajímavý a nádherný. Při poslední návštěvě 2017 mě třeba velmi pobavila banánová kolekce, takový ideální vzor pro mou banány nesnášející osobu. Za zmínku stojí i "turistická" kolekce s motivem londýnského metra.

Mimo jiné mají i krásné 3D samolepky, které taky vždy prohrabu a dvakrát se mi nepodařilo odolat. Jednou krásným anglickým vlajkám a podruhé kaktusům…

Pokud jsem Vás svým výkladem o tomto obchodu uchvátila, tak vězte, že Paperchase má samozřejmě internetové stránky a dle mé poslední návštěvy, vyprovokované tímto článkem, mají dovoz i do České republiky! A teď si asi každý bude muset přebrat, zda je to dobrá zpráva nebo ne. Ale já se přiznám, že asi zůstanu u své původní tradice, protože by ta objednávka nemusela dopadnout dobře. Tedy aspoň snad tenhle rok u ní zůstanu…


Waterstones
Je třeba představovat? Název mnou omílaný snad tisíckrát a ve stejném počtu i popsaný. Ale opakování je matkou moudrosti a tak si to dáme ještě jednou.
Waterstones je síť knihkupectví po celé Velké Británii. Zcela upřímně nevím, kdy jsem do jedné z jejich poboček vstoupila poprvé, ale můžu Vám na jistotu říct, že každá z nich stojí jednoduše za to. Během oněch devíti návštěv jsem stihla navštívit jejich nepřeberné množství, neboť se často stávaly mým útočištěm během nakupovacího volna (klidně si tam můžete sednout do křesílka a číst si třeba celý den). Cambridge, Oxford, Stratford-upon-Avon, Brighton, Cardiff - tam všude jsem Waterstones navštívila. A samozřejmě nesmí chybět ani Londýn, kde jsem byla taktéž v několika pobočkách, ale jedinečný dojem čtenářského nebe na mě udělala ta, která se nachází na Piccadilly. Již jsem tento několikapatrový ráj popisovala, ale věřte mi, že ta atmosféra s tisícovkami knih se popisuje velmi nesnadno. Proto pokud budete mít šanci, běžte a zažijte to.

Celkově v anglicky mluvících zemích oceňuji množství vydaných knih, které dokáží pojmout neskutečné množství témat. Takto jsem si třeba pořídila knihy o forenzní antropologii (dokonce i odbornou příručku) nebo airbusu A380. Tyto témata v Česku rozhodně běžně nenajdete.
Stejně tak jsem si rozšířila i sbírku ke skupině Queen a Guns N´ Roses a Waterstones mi mimo jiné několikrát pomohlo i s dárky pro kamarády, ať už v rámci klasických knih nebo různých diářů/deníků či jiných maličkostí.
Vyjádření své loajality k tomuto obchodu jsem dokonce dotáhla až tak daleko, že jsem si jednoho dne založila i jejich věrnostní kartu, kterou si velmi cením. Proč tomu tak je se mě, ale neptejte. Pro někoho to může být jen kus v České republice neplatného plastu, který člověk použije sotva jednou za rok a má z něj minimum, ale pro mě je to prostě víc…
Na závěr ještě zmíním službu Click&Collect, která se určitě hodí, pokud máte nějaký titul již předem vyhlédnutý. Několikrát jsem využila a naprosto super. Ostatně tento systém není nic převratného a máme ho v ČR také, ale jen jsem ho nějak měla zapotřebí vypíchnout…


Pret a Manger
Z nějakého mě neznámého důvodu jsem dlouho tuto síť obchodů nazývala Pret a Manager a až asi dva roky zpátky jsem uznala, že tam písmeno a přidávám vlastně zbytečně. O to víc mě zajímalo, co vlastně celé toto spojení znamená. Problémem bylo, že jsem na to vždy zapomněla a tak jsem teď měla dobrou příležitost to celé napravit. Dle slovníku slovo pret v angličtině neexistuje a manger je koryto či žlab. Pro mou osobu vcelku neuspokojivá odpověď a tak jsem hledala dál. Rozluštění na mě nakonec čekalo na Wikipedii a tak už vím, že název pochází z francouzštiny a znamená ready to eat = připraven jíst. Ano, neřekla jsem, o jakou síť obchodů se jedná, a dle názvu jste tedy mohli vydedukovat, že jde o jídlo.
Koncept firmy je podobný jako má třeba Starbucks, tedy prodej kávy a jiných nápojů, ale s tím, že tato firma se daleko více zaměřuje na jídlo v podobě různých sendvičů, wrapů, polévek, kdy se naopak přibližuje rychlým občerstvením, ale ve zdravé a čerstvé formě.
Pret a Manger jsem začala navštěvovat hlavně během posledních pár návštěv, kdy se jejich pobočka nacházela nedaleko od hotelu a tak mi či nám mohla poskytnout lehký oběd či večeři. Stejně tak to mají i samotní obyvatelé města, takže občas jste mohli dorazit a už byly prázdné regály. A to také svědčí o tom, že opravdu dělají skvělé výrobky, ve kterých se nebojí ani kombinovat zvláštní chutě. Samozřejmě, že se ale drží i takových těch tradičních jako je sendvič se šunkou a sýrem, ale třeba pro takovou bagetu s prosciuttem, rajčaty a parmazánem, bych asi i vraždila. Mňam.

Co ještě musím určitě vyzdvihnout, jsou i jejich různé ovocné misky a hlavně džusy. Můžete si koupit různě veliké flaštičky, což je velmi praktické a hlavně jejich obsah je nesmírně delikátní. A kdo není na džusy, může zkusit některou z limonád.
A tak pokud Vás bude někdy trápit hlad a uvidíte hvězdný nápis Pret a Manger, neváhejte a zkuste.


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

Zveřejnila v 8 komentářů:
Štítky:
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)