sobota 30. září 2017

Podeváté do Londýna aneb první samostatná cesta - druhá část

Můj první počin v Londýně byl nákup pití v Boots, protože společnost British Airways evidentně zavedla na krátkých letech embargo jídlu a pití zdarma (matně si vzpomínám na článek na novinkách, ale až dodatečně). Sice byla možnost si jídlo (v podobě různých sendvičů z Marks&Spencera) i pití na palubě zakoupit, ale buďme upřímní, komu by se za ty předraženosti chtělo platit (a zamyslete se, než začnete tvrdit, že Vy ano). Nejvíc mě ale šokovalo to, že ani s prominutím hloupá voda nebyla zdarma. U nějaké nízkonákladové linky bych to čekala, ale u British, u kterých letenka zrovna nejlevnější není, tedy ne. Marně se člověk těšil na zmraženou bagetu a pomerančový džus ve formě ledové tříště, naopak se jen dočkal toho, že ač nečekal, že to kdy řekne, tak zlatá Rossiya i Aeroflot!

Co mě mimo jiné následně šokovalo, bylo i to, když mi prodavač s úsměvem vrátil mou papírovou pětilibrovku se slovy, že tento typ už neplatí. Možná jsem tak zaslechla něco o tom, že BA zavede sendviče z M&S, ale měnová obměna mi tedy ušla úplně.
Následně jsem se s taškou plnou pití vydala směrem metro. Prošla jsem sáhodlouhý tunel, až jsem došla ke vstupu, kde jsem vytáhla turistické Oystery (londýnské lítačky získané díky London Passu) z minulého roku a jeden z nich si dobila o několik liber.
Z Heathrow vede linka Piccadilly, která je zároveň i dá se říct jednou z těch hlavních linek a najdete na ní proto zastávky jako je South Kensington, Piccadilly Circus, Covent Garden, ale hlavně i tu mou a to Russell Square. Ta se pro mě stala již podruhé domovskou stanicí, protože jen pár metrů od ní se nachází hotel Royal National, kde jsem si, na základě předchozí zkušenosti, vytvořila rezervaci.

Recepce nebyla zrovna blokována žádnou obrovskou turistickou skupinou a tak jsem získala kartu od pokoje doslova za pět minut. Vyšel na mě pokoj ve druhém patře s označením 2256, kde mě čekaly dvě postele a hlavně vana v koupelně, o tom ale ještě později…
Mým prvním cílem bylo vybalit kufr, čemuž ale bránila pronikavě zelená fólie z pražského letiště. Zuby nehty (dobře, zuby radši ne, neboj mami!) jsem se dopracovala k jedné z předních kapes, kde jsem měla ukrytý řezač z Thajska aneb velmi šikovný dárek, když si tam necháte zabalit kufr. Proti němu neměla fólie sebemenší šanci a tak jsem za chvíli mohla zavolat domů s tím, že mám vše potřebné vybaleno.
Na hotel jsem dorazila kolem čtvrt na čtyři a krátce po čtvrté jsem z něj opět odcházela. Původní plán bylo dojít příjemnou procházkou od hotelu až na Oxford street, ale vzhledem ke zpoždění letadla a taky faktu, že noha byla stále radši v ortéze, jsem zvolila náhradní plán a to dojet z Russell Square na Holborn, tam přesednout na vlak Central linky a nechat se dovézt hned na další zastávku jménem Tottenham Court Road. Při výlezu z metra mě čekal pohled na divadlo Dominion, které mám (a navždy i mít budu) spojené s muzikálem We will rock you! a obrovskou zlatou sochou Freddieho Mercuryho, která tam bohužel již pár let není…
Divadlo se nalézá na New Oxford Street a přesně tam jsem také kvůli nákupům směřovala. První mi padl do rány můj milovaný obchod Tiger, který se sice pomalu a jistě začíná rozpínat i v Čechách, ale jednoduše jsem návštěvu vynechat nemohla. Koupila jsem si tak pár maličkostí do bytu (opravdu pár jako pár - solničku a stojánek na izolepu) a rovnou i další dvě pití. Přiznávám, že jsem velký konzument ochucených, nebo spíše "citrónových" vod a právě tyhle vody neumí v Británii asi vyrobit, protože během všech devíti návštěv jsem povětšinou narazila na naprosto přeslazené neosvěžující exempláře. Tiger je výjimka, ale to bude tím, že pochází z Dánska. Proto jsem "čapla" rovnou dva kusy, navíc když je "akce" na dva kusy za libru. Akce v uvozovkách z toho důvodu, že v Čechách stojí jedna láhev patnáct korun, což krát dvě dá korun třicet, tedy kolem té jedné libry.
Jako další přišel na řadu nákup pohledů a to nejen těch soutěžních. Prošla jsem asi dva obchody, než jsem našla nějaké, které nevypadaly až tak moc kýčovitě a přitom zobrazovaly nejznámější místa. Jediné co, tak se mi zdály kapku větší, než byly mé obálky, ale tak jsem se zkusila zeptat a bylo mi sděleno a tvrzeno, že by se vejít měly. Tak bohužel mají asi v Británii větší obálky, protože do těch mých rozhodně nepasovaly. Další den jsem navíc udělala průzkum, jehož účastníci si dali jednotný cíl mě přesvědčit, ať radši pošlu pohledy samotné a dopisy pošlu, až se vrátím. Nakonec jsem tak opravdu učinila (ale dopisy jsem aspoň v Londýně opravdu napsala) a chtěla bych poděkovat všem třem výherkyním za projevené pochopení.
Třetím obchodem pak byl Lush, kde jsem výjimečně poprvé nakupovala pro sebe. Ano, poprvé, v Čechách jsem sice tenhle obchod párkrát už také navštívila, ale jednalo se o návštěvy dárkové a to konkrétně pro mou kamarádku k Vánocům a narozeninám, protože ať chce nebo nechce tak si na téhle značce vybudovala závislost, kterou jen ráda podpořím.
Pro sebe jsem si ale nikdy nic nekoupila, protože se mi upřímně za mou osobu nechtělo moc utrácet. V Londýně jsem se ale odhodlala a splnila si tak svůj tajný sen, který se stejně ani doma realizovat nedá. Mimochodem on ani tak tajný asi nebyl, protože moje závist pravidelně bublala s každou fotkou či videem obsahujícím jakoukoli koupelovou bombu. Áno, právě koupit si bombu do vany bylo mým snem a proto když se mě zeptáte: "Proč jsi letěla do Londýna?", jedna z mých odpovědí bude asi takováto: "Musela jsem letět do Londýna, abych konečně jednou měla svou vlastní vanu, i když jen na pár dní."
Můj úkol byl tedy po vstupu do obchodu jasný - najít tři bomby pro tři večery. Popadla jsem košík a prohledala (nebo spíše asi pročuchala) dvě patra obchodu až jsem se opravdu rozhodla pro konkrétní tři. A o které šlo? Tak to se nechte překvapit…
Nebo to vyluštěte z fotky. :D A schválně žádné zvětšení!

Z obchodu, kde by asi kamarádka dostala infarkt, jsem se zvolna přesunula dál a to na místo, kde se Oxford Street protíná s Regent street. Právě na tomto průsečíku se nachází stanice metra Oxford Circus a v den, kdy jsem tam byla já, se tam navíc rozdávaly vzorky tekutého prášku na praní Persil. Bohužel jsem zrovna milé rozdávající minula, čehož docela lituji, protože by mě zcela vážně zajímalo, jestli anglický Persil pere lépe než ten náš. Však víte, když se pořád porovnává kvalita s Německem, tak proč to nezkusit i s jinou zemí…
Mé další kroky vedly po Regent street směrem k Piccadilly Circus, ale než jsem se tam dostala, tak jsem udělala malou odbočku do Hamleys. Pokud Vám název nic neříká, tak osvětlím. Jedná se o velkolepé hračkářství, které nedávno otevřelo své brány i v České republice. Je to vyložený dětský ráj a vysavač peněženek v jednom. Nachází se v ulici Na Příkopě a četla jsem, že je snad dokonce větší než právě samotná londýnská základna. Plochou je to možné, ale na mě tedy spíše působí počet pater, který tuším v Praze dosahuje tří a v Londýně sedmi, takže tam mám vždycky takový ještě větší megalomanský pocit.
Jinak ano i dvacetiletá svobodná bezdětná Hruška si přece může občas zajít do hračkářství, ne? Po plyšácích tedy zrovna nešla, i když nepopírá, že jich pár omrkla (medvídka zubaře pořád jaksi nemají), ale hlavní cílem byla stolní hra Monopoly a to konkrétně jedna z posledních vydaných verzí s tématem skupiny Queen. Bohužel jsem byla zklamána, mohla jsem si leda tak vybrat klasické nebo Star Wars, proto jsem se v Hamleys ani moc ve finále nezdržela a vesele pokračovala dál v cestě.
Než v ní ale budeme pokračovat i my, malé zamyšlení, kterých bylo v Londýně opravdu hodně a některé z nich se právě i dozvíte…
Víte, když už nějaké místo považujete za svůj druhý domov, tak ho musíte už nějakým svým způsobem znát a hlavně si ho užívat jinak. Pocit, že nejsem turista, jsem poprvé pocítila, když jsem seděla na nábřeží zpátky v roce 2015 během posledního jazykového pobytu. Další rok jsem to chtěla znovu zažít, ale s rodiči to nějak nebylo ono, přiklonilo se to spíše k té turistické stránce. Proto jsem do Londýna odlétala s velkými očekáváními, která byla dokonale naplněna.
Kráčela jsem si to tak po Oxford i Regent street a cestou pozorovala uspěchané Londýňany a zmatené turisty. A právě v téhle chvíli jsem po dvou letech opět našla ten pocit, jako kdyby to byla nějaká malá postavička, kterou jsem předtím ztratila a teď mě zase našla a chytila za ruku. Užívala jsem si, že nejsem místní a nehoním se tak za svým životem a zároveň, že nejsem turista, který neví kam jít a v ruce neustále drží telefon, aby vše zachytil do rodinného alba (zařekla jsem se, že moc fotit nechci a taky mi přišlo, že jsem to dodržela, ale to jen do té doby než jsem těch osm set fotek stáhla…).
Tuny spěchajících lidí a mezi nimi vláčným krokem jdoucí jedna česká Hruška, jednoduše idylka. Člověk během toho popřemýšlí a pomalu tak dojde až na Piccadilly Circus. Tam kromě další tuny lidí najdete slavnou sochu Erose a taky ty tak profláklé reklamy, které ale aktuálně tak trochu nefungují a tak místo světelných reklam, tam teď najdete takové klasické billboardy (ale ani jeden s českou vlajkou a přitom je to teď takový trend!).

Propletla jsem se davem a zamířila si to na večeři do mé oblíbené italské restaurace jménem Pizza Toscana. Ráda bych v budoucnu sepsala má oblíbená londýnská místa a tak si více informací o tomto místě (asi hlavně, jak jsem ho objevila) ponechám na později.

Ovšem zmínila jsem, že se v průběhu článku dočtete různá taková zamyšlení, tak další z nich. Je neskutečně zvláštní se na nějakém místě objevit po roce a zjistit, že tam to místo třeba už ani není. Takhle se mi to stalo s juice barem nedaleko této restaurace, kam jsem zašla s jedním svým českým spolužákem během pobytu v Londýně 2015. O rok později už tam nebyl. Proto jsem ráda, že se jiná místa drží jako třeba právě tato restaurace a to i se stejnými lidmi, které si už člověk prostě zapamatoval…
Po dvouchodové večeři (dva předkrmy naráz, protože jsem neměla chuť na nic těžkého) jsem se vydala na hlavní aktivitu prvního dne. Londýn byl celkově dárkem za maturitu a konkrétně pro mě osobně byl ještě větší dárkem lístek do divadla a to na ten nejbáječnější, "nejlepšejší", nejúžasnější, prostě nej nej nej (zcela subjektivní názor) muzikál - The Phantom of the Opera.

Ten večer jsem si přidala pátý zářez na seznamu jeho zhlédnutí a bylo to naprosto neskutečné jako vždy. Přiznávám, že mám tendenci během představení brečet a to obzvláště při úvodní písni, kdy lustr stoupá ke stropu divadla a pak je tu také tendence zpívat, což se objevuje průběžně během celého představení. Po jeho konci pak povětšinou řvu taky, když už tak už.
Proto jsem si několikrát od mámy vyslechla, abych tam hlavně nebrečela. Tak to se snadněji říká, než dělá, proto po skončení prvního aktu mé milované mamince přišla SMS s tímto textem - "No to se ti teda řekne, nebreč. Zahrajou úvod a řasenka jede."
Díkybohu jsem našla pochopení u dívčiny z Japonska jménem Erina, která seděla vedle mě a byla taky nadšenou fanynkou, takže jsme o přestávce vše řádně rozebraly. Navíc jsem si udělala i menší reklamu, protože na Facebooku vedu skupinu zaměřenou právě na tento muzikál a tak mi po tomto představení přibyl jeden človíček ke zbylým více jak dvěma tisícům.
Po představení jsem se musela dopravit zpátky na hotel, což sčítalo buďto variantu metra nebo taxíka. Zvolila jsem nakonec to druhé (přeci jen je na stanici Piccadilly Circus dost rušno normálně, natož v noci) a tak jsem si podruhé v životě užila jízdu typickým černým taxi. Sice trasa nebyla tak dobrá jako při první jízdě, kdy jsme jeli kolem Buckinghamu a tak, ale i přesto mi neuniklo noční Piccadilly, kousek Regent street nebo Britské muzeum.

Nutno také podotknout, že jsem po odchodu z divadla ani v taxíku nebrečela! Musela jsem zachovat ch
ladnou hlavu, abych se bezpečně mohla dopravit na hotel. Ale nebojte, po příchodu na pokoj se ta Niagara nakonec přeci jen spustila.
Možná Vás zajímá proč se vůbec spouští, že? Tak samozřejmě příběh je dojemný, písně jsou úžasné, ale pokaždé se cítím neskutečně poctěna, že zase sedím v jevišti a mám možnost si to vychutnat. A taky řvu jako želva proto, že nedokážu uvěřit, že se mi můj sen znovu plní či právě naplnil. Nevím, jak lépe to popsat. Srdce se mi naplní hudbou a štěstím a má reakce je prostě jednoduše taková.
Cítím tak povinnost poděkovat svým rodičům, protože bez nich bych tenhle pocit nezažila ani jednou a natož rovnou pětkrát…
Kolem půlnoci jsem zalezla do jedné z postelí a vydala se na cestu do země snů, kterou jsem ale v průběhu noci byla nucena několikrát přerušit. Při minulé návštěvě bylo v hotelu naprosto všechno skvělé, ale tentokrát jsem dostala pokoj orientovaný do té rušnější ulice, po které navíc rády jezdí sanitky do blízké nemocnice. A to nejlépe za doprovodu sirény…
Ráno jsem tedy nakonec místo plánovaného mírného přispání si, radši vyletěla z postele o něco dřív s jasným úkolem pro tento den - sehnat špunty do uší. Ale o tom později…

Pokračování již brzy! ;)


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

čtvrtek 28. září 2017

Podeváté do Londýna aneb první samostatná cesta - první část

Květen byl ve znamení maturity, červen byl plný přijímacích zkoušek a tak jsem se neskutečně těšila, že mě alespoň v červenci čeká nějaký ten jeden výlet mimo naši vlast. Jenže ten se měl uskutečnit hned na začátku prázdnin a co pak? Jen tak sedět doma se člověku nechtělo a tak jsem využila možnosti a naplánovala si výlet do města, které si již dovolím zvát svým druhým domovem - do Londýna.

Jak jste se mohli v předchozích článcích dočíst, toto město pro mě bylo kapku zapovězené, protože ač jsem skrze něj absolvovala do svých dvanácti let několik přestupů, ten svět za letištními okny jsem měla příležitost poprvé spatřit právě až v roce 2010. A jak se říká, kdo si počká, ten se dočká. Proto přede mnou stál úkol zařídit si celý pobyt a to v pořadí již devátý.
Nejpodstatnější pro mě je všechno si řádně sepsat, proto jsem oprášila "staré" zelené kroužkové desky, které ještě obsahovaly pozůstatky zápisků z biologického semináře (byly tak posléze řádně pohřbeny ke zbylým již padlým druhům), vložila nové listy a plánování mohlo začít.
Termín, letenky, ubytování, program - to vše jsem zvládla naplánovat za dva dny a zároveň tak vytvořit i ucelenou prezentaci pro své rodiče, která byla tak dokonalá, že obsahovala nejen vždy několik cenových návrhů za určitou věc, ale i přesný časový rozpis, kdy co. Ano, možná si říkáte, že proč to tak "hrotit", ale věděla jsem, že pokud předložím jasný plán, nevyskytnou se u rodičů žádné větší námitky.
A opravdu se nevyskytly, proto bylo na čase z papírů vše přenést do reality. O víkend jsem tak (za asistence mého taťky) vše objednala pomocí nejrůznějších serverů jako je letuska.cz, trivago a tak (žádný sponzoring, jen předání dobré zkušenosti) a nezbylo mi nic jiného než čekat až nastane odletové období.
Posuneme se tedy v čase, aneb z května se nám rázem stal srpen. Jak se někteří z Vás již mohli dočíst, příběh odletu do Londýna začal už 12 dní předtím, než se nějaký odlet vůbec měl konat. Pro neznalé samozřejmě vysvětlím.
Ve čtvrtek třetího srpna jsem se nadšeně vydala do Prahy a to na nákupy spojené i s umytím oken v mém pronajatém vysokoškolském bytečku. Osud mi to ovšem nepřál a tak se mi povedlo během nákupů v jednom obchodě tak trochu řekněme spadnout ze schodů. Díkybohu šlo jen o poslední dva schody, přesto následky byly značně děsivé a hlavně vše ohrožující.
Ráda bych ještě učinila poznámku, že mě docela zarazilo chování lidí, kteří se na šokovanou Hrušku ležící na zemi jen podívali a vesele nakupovali dál (stejně tak žádná reakce od procházející ostrahy či prodavaček u pokladny, která byla pár metrů). Přiznávám, že mě to kapku vzalo, obzvláště když jsem byla v šoku, co se vlastně stalo (nějak doteď ani nevím) a nemohla jsem se skoro postavit na pravou nohu. O to víc oceňuji zásah jedné paní z Německa, která ke mně následně přiběhla a pomohla mi se trochu vzpamatovat, tímto jí ještě jednou děkuji (vím, že není šance, že tohle celé k ní dorazí, navíc v češtině, ale jen tak ze slušnosti). O to víc bych ráda apelovala na všechny z Vás, nezavírejte oči před tím, když se jiná osoba ocitne v nějakých takových potížích. Já tedy rozhodně již nebudu…
Následně se mi podařilo odkulhat do bytu (aspoň vím, že se zraněním to mám do školy 25 minut i s malou zacházkou) a alarmovat tátu, který se ještě pohyboval po Praze. Schody domů jsem vyskákala po třech, protože jsem na nohu nedokázala už ani stoupnout a po lehkém ohmatu mou mámou padlo rozhodnutí vydat se do nemocnice. Tam mě dopravila chudák babička (máma nemohla, táta byl sám po nemocničním zákroku - proto do Prahy vůbec jel a nikdo jiný doma nebyl). Hned u vchodu jsme ukořistili kolečkové křeslo trošku staršího data, které chvílemi špatně zabočovalo, takže naši cestu občas doprovázely výkřiky typu "Bacha, zeď!" nebo "Dveře, pozor dveře!". Na druhou stranu musím velmi ocenit chudáka babičku, která byla schopná svou nemalou vnučku odstrkat nejen na ambulanci, ale i na rentgen a zpátky. A že to byla namáhavá "štreka"!
Ta hodina a půl, co zabralo čekání a rentgen, pro mě byla neskutečným utrpením, člověk totiž jednoduše nevěděl na čem je a navíc z vidiny, že by vše musel zrušit, mu bylo snad ještě hůř.
Nakonec jsem byla připuštěna k panu doktorovi, který zcela jasně nepocházel z Čech a o to víc mě zaujalo jeho křestní jméno (doufám, že si ho pamatuji správně) - Oleandr. Ten mi po několika napínavých minutách a ohmatání nohy sdělil, že by to viděl na ortézu, led a klid. A přesně tak jsem strávila několik dalších dní. Zpočátku se po bytě ozývaly rány způsobené berlemi a následným skokem po jedné noze, později už to byly jen berle samotné, ještě později se ozývala už jenom jedna berle a nakonec jsem si to zase vesele štrádovala po svých bez jejich opory. To celé jsem stihla za zmíněných dvanáct dní a tak jsem se v úterý patnáctého srpna mohla (i přes nelibost mámy, ale její strach, navíc po téhle eskapádě, zcela chápu) vydat směr pražské letiště.

Tam mě doprovodil táta, který, mezitím než jsem si odskočila, nechal zabalit kufr. Následně se se mnou rozloučil, protože ať člověk chce nebo ne, tak patnáct minut zdarma uteče neskutečným způsobem. A tak jsem tam zůstala stát sama u přepážky číslo 162.
Bylo vám to zvláštní. Kolem mě spousta lidí ve skupinkách a já tam tak stála jako jedna malá osamělá tečka v záplavě těch velkých hemžících se teček. Vím, že si možná řeknete, že to celé přeháním a ve svých skoro dvaceti letech by to chtělo trochu té samostatnosti, ale přeci jen jsem dosud měla cestování vždy spojené s někým, ať s rodinou nebo skupinou a to teď prostě bylo jiné. Všechno bylo na mně a musela jsem dokázat, že jsem schopná to zvládnout. Ono upřímně jsem si celý Londýn dala jako takovou zkoušku, že pokud se o sebe dokážu postarat tam, tak nějaké starosti po přestěhování se do Prahy pro mě budou procházkou růžovou zahradou…
A tak jsem tam tak stála a čekala, než otevřou mou přepážku určenou pro ty, kteří den dopředu provedli online check-in. Poprvé jsem v téhle řadě stála i já, protože většinou máme letenky skupinové a tak se sami z domova odbavit nemůžeme.
Přišla jsem hned první na řadu, předložila jsem pas a vytisknutou letenku, odhodila kufr na pás a za malou chvíli jsem si to mohla vesele štrádovat k pasové kontrole, která teď také obsahuje variantu elektronických bran, takže jsem se opět radovala, že jsem stará a mám čip.
Mé následné kroky vedly do salónku MasterCard, kam jsem se dostala díky stejnojmenné kartě. Tam jsem také poprvé mohla okusit nevýhod
u cestování pouze v jedné osobě a to tu, že když si potřebujete odskočit, všechny věci musí jít radši s vámi. Sice v tom salónku člověk zrovna takový strach nemá, ale riskujte to.
Přečkala jsem tam tedy čas, než jsem byla povolána ke gatu, kde jsem zdárně prošla prohlídkou a následně utrpěla šok, že letadlo tam jaksi ještě není. Pomalu a jistě se přibližoval čas odletu (cca půl hodiny do plánovaného času 11:20), místo bylo stále prázdné a hlášení žádné. Započala jsem tak pátrání na flight radaru (flightradar24.com - má zbožňovaná stránka), který mi prozradil, že letadlo je stále ve vzduchu a právě v danou chvíli překračuje hranice Německa s Českem. Místo 10:35 bylo nakonec oznámeno přistání v 11:05 a náš odlet tak byl posunut na dvanáctou hodinu. Letadlo se ve finále u gatu objevilo v 11:20 a kolem 11:45 jsme začali nastupovat.

Ve čtvrt na jednu zahučely motory a společně s nimi se dala do pohybu i již tradiční a několikrát omílaná píseň Headlong od skupiny Queen.
Během stoupání se mi podařilo zachytit pohled na centrum Prahy a to jsem ještě netušila, že to samé se mi poprvé povede i během klesání v Londýně.


Jak jsem již zmínila, poslední den před odletem jsem provedla online check-in, takže jsem si mohla vybrat místo, kde chci sedět. Nabídka sice moc pestrá nebyla, ale chtěla jsem hlavně okénko a tak systémové určení sedadla 25D se po mém zásahu rychle změnilo na 20F. A musím říct, že jsem měla štěstí. Sedadlo 20D obsadil velmi milý pán cestující s manželkou a syny (seděli 20A-C) a sedadlo 20E zůstalo prázdné. To se mi stalo asi podruhé v životě, co si aspoň tak pamatuji a byla jsem moc ráda, protože let byl trošku poznamenán turbulencemi, takže jsem křečovitě držela své i vedlejší opěrátko (holt jsem tentokrát nemohla zdemolovat ruku žádnému členu rodiny). Ano, po nějakých patnácti letech létání a navíc jakožto milovník letadel, se prostě během turbulencí bojím, že to spadne…
Přeživší letecké nehody stále nejsem (snad ani nikdy nebudu, i když jako přeživší bych být chtěla, ale nehodu bych si odpustila), takže jsme v Londýně přistáli kolem čtvrt na dvě místního času. Z letadla vzhůru k pasové kontrole (také elektronické, několik lidí přede mnou to nechtělo pustit, ale můj "ksicht" to díkybohu nezadrhl) a pro kufr. Ten se na pásu zjevil v momentu, kdy jsem k němu došla a tak jsem za chvíli mohla pokračovat k východu.

Pokračování již brzy! ;)


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 9. září 2017

Recenze knihy - Travel Bible

Milí čtenáři,
není tomu tak dávno, co jsem zveřejnila vyhodnocení o anglické pohledy a společně s ním i nové aktuální informace sčítající nejen stav mé nohy, ale také hlavně navázání spolupráce s webem Srovname.cz.
Bála jsem se, jak ji přijmete, ale čekaly mě jen pozitivní ohlasy, za což ještě jednou děkuji. Přesto jsem do článku uvedla jakési ubezpečení, že se web dá využít i pro cestovatelské záměry a to třeba koupí nějaké té hezké cestovatelské knihy. V závorce jsem zmínila knihu Travel Bible, kde jsem ze srandy uvedla, že by mi na ni mohl napsat recenzi kamarád, který ji ode mě dostal k narozeninám. A jednoduše se ze srandy stala realita a tak se v tomto článku opravdu recenze této knihy dočkáte. Kamarádovi tímto moc děkuji za spolupráci a ráda bych Vás pozvala i na jeho stránku, taktéž cestovatelskou, ale psanou v angličtině. Stačí kliknout sem.
Doufám, že se Vám recenze bude líbit a třeba Vás kniha zaujme. A teď mi nezbývá nic jiného než předat slovo našemu recenzentovi...

Pokud dovolíte, rád bych začal trochu netradičně…
Kdybyste se rozhodovali, proč koupit zrovna tuto knihy. Jaký podnadpis by vás více zaujal? Jak procestovat svět za pusu nebo jak hacknout letenky na 50 způsobů? Odpověď nechám na Vás. Společně se pojďme ponořit do této tajemné komnaty plné praktických rad.
Ehm, pár slov ještě k samotnému obalu...
...celý svět se na obal knihy určitě nevejde, ale proč to nezkusit. Skvělý nápad bylo umístění nejznámějších památek, které si všichni vybaví. Jednou si můžete zajet do Států, za pár sekund být v Riu a proč se nepodívat rovnou na Taj Mahal. Všechny tyto stavby působí majestátně i docela cool. Co by to bylo panečku za bibli bez Ježíše?! Toho hajzlíka ušatého můžeme najít v rohu knihy. Také se můžete těšit i na cestovatelské desatero. Ale nesuďme knihu podle obalu.
Hned zprvu jsem si všiml, jak je hezky přehledně uspořádána celá kniha.
Skládá se ze tří částí:
PŘED
NA - CESTĚ
PO
Nebojte, neztratíte se!
Aby nás trochu nakopli, tak se rozepsali na 20 stránkách, jaké přináší výhody cestování. Já osobně jsem tuto pasáž přeskočil a bohatě by stačilo 8 stránek.
Naproti tomu bych doporučil kapitoly: Jak získat dostatek prostředků na cesty, letenky a co zařídit před odjezdem. Když jsem například četl o prostředcích na cesty, některé jejich typy mi připadali už ohrané. Posuďte sami, kdo by platil 450,- za kabelovou televizi? Halóó, jsme v 21. Století, kde je internet a vše na něm najdeme. Co se snažím říct je to, že člověk se špetkou finanční gramotnosti si řekne: "Je to hovadina, platit tolik za televizi".
Nejlepší z této pasáže byl snad odkaz na portál, kde najdete veškeré srovnání výdajů ve vámi vybraném městě s porovnáním s Prahou.
V kapitole letenky mi jen padala huba pod stůl, jak je možné tak levně lítat. A ještě mě více překvapilo, že jsou experti v této branži. Vše, co vlastně potřebujete je jen noťas a špetku kreativity s hraním v systému. Některé věci by vás nenapadli ani omylem. Dnes je vše možné. Ještě jeden postřeh, pokud zrovna nevybíráte letenky. Přeskakujte a vraťte se k tomu později. V knize je více zajímavých kapitol, co vás obohatí.
Na internetu jsem narazil na zajímavý rozhovor se zakladatelem portálu Honzovy letenky. Určitě stojí za přečtení, naleznete ho tady.
Extra tip pro dámy: Určitě jste se někdy zastavili nad otázkou, co si zabalit do kufru? Když už jedu na dovču, tak jak být minimalista? Yep, je to tam taky. Volejte sláva a tři dny se radujte! (Hláška: Lotrando a Zubejda)
Na 100pro se hodí znát finty, jak ještě více šetřit Vaší kapsu a cestu si náramně užít. Ve škole mi vždy tvrdili, že cestování je strašlivě drahé. Mohou cestovat jen vyvolení, bohatí jedinci. Tohle je nejvetšejší stupidita prvního řádu! Ano, stojí to peníze, jako všechno na světě. Ale když se člověk pevně rozhodne, není to nemožné. Nemožné se stává možným. Nikdy prosím neposlouchejte lidi, co tvrdí, že je cestování nebezpečné a drahé. Sami nikde nebyli, a pokud jim věříte, tak jste možná sami větší hlupáci.. Garantuju vám, až se vrátíte k prahům svých dveří. Budete naplnění spoustami zážitků. Autoři poradí, jak je zužitkovat a pamatovat si je až navěky věků.
A až dočtete tuto knihu, měli byste si položit jen 2 otázky: "Kdy a kam pojedu?"

Totální shrnutí:
Osobně si myslím, že cestování je nejlepší životní investice, spolu s autory. Nežijete jen ve své bublině= městu, ale poznáte i něco nového - lepšího či horšího. Nejenže máme otevřený svět, ale i svobodu. Za režimu jsme takové možnosti neměli. Bohužel si toho lidé neumějí vážit. Obsah tedy úžasný, až na pár věcí. Chvilkami jako pro blbce a pevná vazba by se hodila, když už to stojí 450,- hehe. Bible je více než knížka. Je to váš osobní guru a průvodce na cestách!
Známka 1- jako ve škole Usmívající se

Zaujala Vás kniha? Stáhněte si ukázku nebo si ji rovnou můžete koupit. :)

+


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající


sobota 2. září 2017

Videocestopis aneb petrohradsko-moskevské putování - osmá část + soutěž

Soutěž níže
Mysleli jste si, že je konec? Tak to ani náhodou!
Ač se mohlo zdát, že sedmá část mého článku Petrohradsko-moskevské putování znamenala konec zvonec, není tomu tak a přicházím s "osmou" částí aneb takovým menším bonusem. :)
Tentokrát se nejedná o článek, ale o video a to konkrétně o skoro čtyřicetiminutový cestopis doplňující všechny články o trošku jiný pohled než ten, co jste mohli vidět na fotkách. Ano, mohla jsem udělat video na dvě části, ale takhle ho máte i s přesunem mezi městy.

Myšlenka cestopisu mě "osvítila" krátce před cestou a upřímně přiznávám, že jsem si ani moc neuvědomovala, jaký bič jsem si to na sebe ušila. Ano, možná si řeknete, že když to bylo jedno velké tajemství, mohla jsem toho jen tak nechat a nikdo by nepřišel k úhoně, ale když se do něčeho Hruška dá, snaží se to dokončit.
Vznikl z toho nakonec skoro dvouměsíční projekt, kdy samozřejmě první část aneb zisk videí a informací započala již během mé cesty. Následovala pauza, během které jsem dávala dohromady již vydaný článek a všechny možné další projekty, až přišel čas vrátit se zpátky k cestopisu a dát se do práce.
Jako první jsem zpracovala samotné video, tedy jsem jednoduše všechny ty své krátkometrážní záběry dala do jednoho dlouhého a upravila pomocí nejrůznějších efektů. Následovala část, kdy jsem psala, řečeno velmi odborně, scénář aneb časové rozdělení jednotlivých míst a také hlavně text, co se měl ve videu objevit. Tahle část, uznávám, mi zabrala absolutně nejvíce času (člověku se občas prostě ani nechce) a dokončila jsem ji cca ve čtvrtek 24. srpna.

Zapálená do práce jsem se s nadšením vrhla do další části sčítající namluvení textu. Ano, čtete správně, cestopis je namluvený a to přímo mou osobou. Nezastavil mě ani chrapot, se kterým jsem bojovala během těch pár dní a ani fakt, že nahrávání muselo probíhat nejlépe ve večerních hodinách, kdy se veškerý ruch (a tedy i hluk) kolem mého pokoje uklidnil. Tedy až na ten vycházející ze shora, z dědovy kanceláře. Proto pokud nedej bože v pozadí uslyšíte povel k útoku či houkající ponorku, nelekejte se, zvuk pochází z válečných filmů, které můj děda tak miluje (obzvláště kolem desáté hodiny večer), ale bohužel neslyší…
Uznávám, že mi nahrávání přišlo daleko jednodušší než psaní textu, ale to asi jen do chvíle než jsem objevila slovo, slovní spojení či rovnou celou větu, kterou jsem zaboha nedokázala vyslovit ani na desátý pokus. Nebojte, sprostá slova by měla být vystříhána…
Jakmile jsem určitou namluvenou část nahrála, rovnou jsem ji zpracovala do videa, tedy ostříhala, zvýraznila a nějak tak ideálně i do videa napasovala. Ale o tomhle problému ještě později…
Když bylo i to hotovo, přišel předposlední úkol - dostat do pozadí určitou hudbu, která by moc nerušila a řeč naopak jen doplnila. Uznávám, tak to byl taky velký kámen úrazu, protože v rámci autorských práv jsem samozřejmě musela zvolit hudbu, která je volně k použití (což se mi snad povedlo, až tedy na úvodní song patřící skupině Queen, ale ten jsem prostě vynechat nemohla, když o něm tak často básním). Hudba k volnému použití byla sice nalezena, ale ještě musela být přefiltrována aneb nějaký ten hustý rock Vám asi do pozadí nedám. Nakonec jsem vybrala hlavně skladby s akustickým základem, tak snad Vám budou na pozadí příjemné, mně se špatné nezdály.
Posledním krokem bylo stažení souboru z programu, což bylo docela rychlé. To se ovšem nedá říct o nahrání na Youtube, kterému to trvalo kolem dvanácti hodin (byla jsem docela ráda, že jsem zrovna ten den jela pryč a tak mi to ani nevadilo).
A teď tou úplně poslední částí posledního kroku je prezentace tohoto opus magnum díla Vám, mým čtenářům.
Samozřejmě Vás nenutím se na celé video podívat, přeci jen je kapku dlouhé (a přitom se Vám chci omluvit za občas krátké rychlozáběry), ale pokud jste četli mé články o Rusku, myslím si, že jde o příjemný návrat a hlavně náhled na místa z trochu jiného úhlu než je stabilní fotografie.
Rozhodně nikterak netvrdím, že jde o naprosto dokonalé dílo (to bych na tom pracovala asi ještě déle), naopak jde o stoprocentní amatérský počin vytvořený pomocí amatérských věcí, tedy videa z mobilu, program na té nejnižší úrovni (ale jediný, ve kterém mi videa fungují), informace z internetu a hlavně i amatér za mikrofonem od sluchátek. Přesto si myslím, že jde o docela obstojný počin, který je vytvořen amatérským člověkem pro jeho čtenáře.
Zmiňovala jsem, že se ještě později dozvíte něco o "napasování" mluvených záznamů do videa. Program mě tak trochu zradil a tak se stalo, že moje tříhodinová práce z předchozího večera byla druhý den sice otevřena, ale veškeré hlasové záznamy byly různě překryty a naprosto nesouhlasily k tomu, co běželo na videu. Vše jsem upravila, ale bohužel se i tak do videa dostaly dva momenty, ve kterých to trošičku ujíždí. Bohužel jsem je objevila až ve finální verzi a kdybych je chtěla upravit, zahodila bych tak denní práci. Proto se za ně omlouvám předem (ano, vím, že se vždycky říká, hlavně nepřiznávej chybu, ale přijde mi to slušné) a případně taky za špatnou výslovnost a tak dále a tak dále. Nikdo není dokonalý...
Mimo jiné mi ještě zbyly dva náhradní pohledy z Moskvy a Petrohradu a řekla bych, že teď je ta správná šance je využít. A proto vyhlašuji...
SOUTĚŽ
Vaším úkolem bude vyplnit nezbytné údaje v dotazníku níže a také správně odpovědět na šest soutěžních otázek. Myslím si, že nejsou vůbec těžké, odpovědi se dají jasně najít ve videu a i v samotných článcích. Navíc máte u každé otázky tři možnosti a tak je to o to jednodušší. Tak snad se někdo nezalekne a pustí se do toho. :)
A asi byste rádi viděli o jaké pohledy se hraje, že? Tak to můžete vidět po kliknutí ZDE.
A můžu slíbit, že nepůjde jen o ně. ;) Dva výherci budou kontaktování mailem, prosím v dotazníku zaškrtněte, o který z pohledů máte zájem (klidně o oba).
Soutěž trvá do čtvrtka 16:00.

A teď už asi nezbývá nic jiného než Vám popřát krásnou podívanou a budu se těšit na Vaše snad pozitivní reakce. Bojím, bojím… :D


↓↓↓

Děkuji za přečtení.
:)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající