Jeden thajský výlet aneb jak hruška jela na slonovi

Původně jsem si říkala, že by dovětek mohl spíše znít - Jak slon jel na slonovi, ale v rámci nutného dalšího vysvětlování a celkové tématiky zůstanu radši u té hrušky. Každopádně tedy k tomu celému příběhu.

---

V březnu 2016 jsem navštívila jednu z asijských zemí a to konkrétně Thajsko, které padlo do oka mému tátovi a o kterém jsme chvíli s mámou pochybovaly. Nakonec se ovšem rozhodlo (asi hlavně díky tomu, že moc jiných destinací jsme ve výběru už neměli) a tak jsme se tam doopravdy o jarní prázdniny vydali. Během celé cesty a pobytu se událo spoustu věcí, mezi něž se právě kupříkladu řadí i výlet obsahující jízdu na slonovi. Ale pěkně popořádku.

Upřímně celý den výletu odstartoval tím, že jsem si detailně prohlédla podlahu našeho hotelového pokoje, aneb takhle už se mi hlava dlouho nezamotala. Díkybohu se během snídaně vše dalo do pořádku a my tak mohli vyrazit vstříc "dobrodružství". Rychloloď nás dopravila za necelou půl hodinku do maríny, kde na nás s cedulí HRUSKA čekal průvodce Non, kterého někteří z vás mohou pamatovat z minulého vyprávění. Společně jsme se vydali na první zastávku celého dne, která měla obsahovat plavbu na vorech a rozmanité výhledy na thajskou přírodu. Nakonec se této "odvážné" plavby v asi pěti centimetrech vody zúčastnil pouze můj otec a jeho nový Samsung, který si díkybohu ze setkání s H2O neodnesl žádné trvalejší následky.

Po skončení této první akce jsme se následně vydali na oběd. Ano, může se vám zdát, že se výlet ubíral celkem sešupem, ale i přes odjezd brzy ráno, trvala cesta lodí a následně mikrobusem dohromady dvě hodiny a vše se muselo stihnout do pěti odpoledne (to odjížděla poslední loď zpátky do hotelu), tudíž žádné zbytečné zdržování a šup na oběd. Toho jsem se docela obávala, protože nejsem zrovna všežravec, co se asijské kuchyně týče a moc věcí, co jsem do té doby v Thajsku okusila, nebylo zrovna mým šálkem čaje. Nakonec nás nečekalo jídlo thajské, ale čínské. Ano, čtete správně. Vzali nás na oběd do čínské restaurace. Určitě si v tento moment říkáte něco na způsob "A co jako?". Prostě a jednoduše mě to přišlo a stále přijde jako taková ironie, ale jdeme dál. V závěru jsem byla za výběr jídla velmi ráda, protože "Čína" je mi bližší a tak moje obavy, že se moc nenajím, vyplněny nebyly.

Po posledním kousku vodního melounu (jakožto dezertu) jsme se vydali na další zastávku a to již na zmiňované slony. Cesta trvala asi půl hodinky a na místě (dalo by se říct sloní farmě) nás uvítalo asi pět slonů (přesněji tedy čtyři slonice a jeden slon) a spolu s nimi i dva "vedoucí". Neuvědomuji si, jestli jsem někdy psala o tom, jaké povolání vykonává má máma a tak vám to sdělím teď kvůli jednomu detailu, o kterém se za chvíli budu zmiňovat. Moje máma je zubařka. A jako se některým lidem stává i ona má takovou nemoc z povolání, neprohlíží sice zuby naprosto všem, ale pokud se objeví zajímavé kousky, ráda se zděsí. Ano, tušíte správně, stalo se tomu tak i na oné farmě, kdy jeden ze zmíněných vedoucích měl naprosto dokonalý chrup (pokud se tomu tak dalo říkat). Takže ještě před samotnou jízdou jsem musela našemu průvodci objasnit, proč se moje máma chce fotit zrovna s tímto chlapíkem a jestli by mu to také nemohl vyjasnit. Stalo se tak a my se konečně mohli vyškrábat na nástupní stanici, odkud jsme (no ne zrovna elegantně) nastoupili na hřbet slona (nebo-li si sedli do připravených "laviček"). Táta nastupoval jako první (nakonec jel sám a my s mámou na druhém slonovi) a nevím, z jakého důvodu nás poprosil, abychom mu telefon podali, až bude pevně usazen, zřejmě na to měly vliv dřívější události toho dne aneb H2O Samsung přežil, ale pád ze slona by zřejmě nemusel.

Po usazení a zapnutí bezpečnostních pásů jsme se vydali na půl hodinovou jízdu pod žhavým sluncem. Samotnou jízdu si představte jako opakované klinkání zprava doleva a pokud člověk jede ve dvojici má neustálý pocit, že další zastávkou bude pevná půda pod hlavou.

Upřímně jsem se na tuto projížďku docela těšila a i teď ji stále považuji za zážitek, na druhou stranu musím uznat, že tehdy i nyní z toho mám zároveň docela rozporuplné pocity. Když se nad tím člověk totiž kapku zamyslí, je to vlastně hrůza. Zvíře otročí kvůli vaší zábavě a jeho chování je usměrňováno tyčí s bodcem (nechci tvrdit, že je to tak vždy, ale u nás tomu tak bylo). Navíc mě třeba osobně se nějak protivilo šlápnout a mít nohy na hřbetě naší slonice, protože si člověk říká, že jemu samotnému by to také příjemné nebylo. Každopádně to by byl krátký moment malé částečky mé osoby, která by mohla být členkou PETA. Nechci se rozhořet nějakou rozvášněnou debatu, protože každá věc má rub i líc a tak pokračujeme dál.

Po vyzvednutí fotek (před jízdou nás ještě každého na slonovi vyfotili) jsme si pořídili ovoce sčítající banány a ananas a vydali se vstříc krmení (jakožto poděkování za to, že nás svezli). Již zcela věřím tomu, že sloní chobot je tvořen asi 150 tisíci svalových snopců (ty obsahují desítky vláken) aneb ovoce zmizelo z mé ruky tak rychle, že ani David Coperfield by to nezvládl rychleji.

Následně jsme se občerstvili i my samotní v podobě ananasu z nedaleké plantáže a maminka tak má další gurmánskou vzpomínku (zařadila se tak po bok fazolové polévce z Pearl Harboru), protože dle jejích slov lepší ananas nikdy neměla.

Během celého tohoto výletu jsme se pohybovali na ostrově Phuket, který je mimo jiné známý i pro své perlové farmy a továrny, a tak díky dobrému času jsme se v jedné z nich mohli zastavit. Seznámili jsme se s procedurou jejich pěstování a samozřejmě i něco malého (dá se náhrdelník považovat za něco malého?) nakoupili.

Poslední zastávkou pak byla policejní loď, kterou tsunami v roce 2004 odneslo z přístavu až do vnitrozemí. Non (pokud si ještě někdo nezapamatoval - průvodce) se s námi podělil o smutný fakt, že právě během onoho tsunami přišel o kamaráda a dva bratrance...

Před návratem do maríny jsme ještě nakoupili pohledy (jinak docela špatně sehnatelné), což se taky neobešlo bez nějaké té historky. Můj táta se rozhodl zbavit se všech zbývajících bahtů (oficiální thajská měna; na Phuketu totiž radši vidí dolary), avšak problémem bylo, že ty pohledy byly o něco dražší a prodejce zase nevedl naopak dolary, kterými chtěl táta hodnotu doplatit (a o kartě si člověk mohl nechat zdát). Zachránil nás Non, který nám těch pár bahtů půjčil, a my mu následně dali ekvivalent v dolarech.

Po hodině a půl jsme dorazili do maríny a my se tak museli rozloučit s nejlepším průvodcem z celého našeho thajského pobytu (a dovolím si říct, že se může řadit i mezi jednoho z nejlepších celkově).

Celý tento výlet byl prošpikován mnohým a upřímně dodnes na něj a jeho detaily občas jen tak vzpomenu. Člověk by si řekl, co ho celkově mohlo tak uchvátit, ale za sebe si dovolím tvrdit, že pokud máte dobrého průvodce, uděláte si vzpomínky velmi jednoduše. A tak pokud se někdy na Phuket vypravíte (vyžadujte jako průvodce právě a jedině jeho - pokus o vtip) a náhodou by se váš průvodce představil jako Non, pozdravujte ho od jedné české hrušky. Děkuji předem....

Krátké video ze hřbetu slona - tady

Kontakt aneb kde se hruška dá nalézt

Kde všude hrušku ještě můžete najít?

Jako úplně první je tu stránka věnovaná tomuto blogu na FB. Pokud si nechcete nechat ujít žádný nový článek či nějakou tu novinku, dejte To se mi líbí a nic vám neuteče. Pokud máte nějaký dotaz, klidně mi pošlete zprávu.

Občas jsou články doplněny o videa, na mém kanálu je můžete nalézt pohromadě.

Nejaktuálnější a nejlepší fotky nejen z cest můžete nalézt na mém Instagramovém účtu.

Email

Poslední možností je starý a dobrý email - zapiskyjednehrusky@seznam.cz

Jeden thajský příběh a úvaha k němu

Předem upozorňuji, že následující článek obsahuje i menší (dobře dost velkou) úvahovou část.

---

V aktuální době je mi stále docela čerstvě osmnáct let a to tudíž znamená, že je tomu pár let, co jsem byla ještě dítětem. Tedy dítětem dle mého názoru stále jsem a i budu, protože navždy jsem potomkem svých rodičů, ale nebudu již tím dítětem, které si hrálo s panenkami Barbie nebo mělo vlastní miminko Baby born od společnosti Zapf Creation (upřímně zrovna tuhle hračku jsem nesmírně milovala a teď si tak uvědomuji, že tato panenka měla možná daleko pestřejší šatník, než jsem měla v té době já sama). Každopádně od té doby uplynul tedy již jistý čas a během těchto let se i spektrum nabízených hraček daleko více rozšířilo (občas, když náhodou procházím oddělením hraček, mě chytají mdloby z toho všeho, co je v dnešní době již na trhu možné sehnat) a zpřístupnilo. Jsem na jednu stranu ráda, že dnešní děti mají více možností s čím si hrát, ale na druhou stranu mi občas přijde, že se z dětí stávají takoví malí vyděrači, kdy odměna musí být ve formě nějakého nového druhu onoho či tamtoho a tak se akorát věci kupí a občas dochází k tomu, že si děti hlavně ani věcí neváží. Nechci, aby to vyznělo, že to tak platí u všech, to rozhodně ne.

Z jiného pohledu je zas člověk rád, že hračky v dnešní době elektroniky stále mají v dětských životech své místo, protože mě osobně přijde, že se celý svět strašně urychluje a tak již na prvním stupni, kdo nemá Iphone je nula a kdo nemluví sprostě jako by nebyl.

Když jsem byla malá já, tak si pamatuji, jak bylo náročné některé věci shánět a pokaždé, když se to povedlo, byla jsem nesmírně šťastná, dokonce se upřímně přiznávám, že stále je valná většina mých hraček schovaná na půdě a jednou bych byla ráda, kdybych je mohla dát i svému dítěti, aby našly další využití.

Vím, že si po přečtení předchozích řádků říkáte, co to má k sakru společného s cestováním, ale záhy vám osvětlím, co mě k této úvaze vedlo.

Během cest člověk vidí a zažije mnoho věcí. A občas se mu povede zabrousit i do těchto dětských vrstev. Je jasné, že v každé jsou jiné podmínky a tak srovnávat USA s Thajskem není to nejvhodnější.

Právě během svého pobytu v Thajsku jsme na jeden z výletů dostali mladého průvodce Nona (na jeho jméno asi nikdy nezapomenu, protože mám v paměti píseň z muzikálu Mata Hari - Kde je moje Non). Upřímně, během této cesty v zemi thajské jsme vystřídali asi pět průvodců a on byl nejlepší ze všech. Kupříkladu nám napsal naše jména v thajštině a hlavně po celou dobu vyprávěl zajímavá fakta, příběhy a snažil se zjistit i něco o nás samých. A jeden z příběhů byl spojený i s jeho dětstvím.

(jména v thajštině)

V rámci onoho výletu, na kterém nám dělal průvodce, byla i část, kdy jsme se měli plavit na vorech. Měli jsme již jistý zážitek z Jamajky a tak jsme čekali něco obdobného (akorát tentokrát bez tropického lijáku, ale o tom někdy jindy). Nakonec jsme se žádného deště díkybohu nedočkali, ale stejně tak ani skoro žádné vody v daném no v tuto chvíli spíše potůčku než potoce. Takže plavení na voru vypadalo zhruba tak, že vor do vody naprosto zapadl a v jistých místech ho museli tlačit z místa. Každý účastník nakonec skončil s mokrým pozadím a nějaké skvostné výhledy a pohledy taky nezažil. Proto jsme se s mámou této aktivity nezúčastnily, ale táta (který musí vždy všechno) ano. My s mámou jsme se tedy mezitím autem odebraly k výstupní stanici, zatímco si táta málem utopil v té "vyschlé louži" telefon a promáčel si zadní část kalhot.

Právě během této půlhodiny jsem si všimla, jak Non "ničí" místní palmovou vegetaci a cosi vytváří. Za pár minut se z toho čehosi stala kobylka. Následně mi jí podal se slovy, že je to dárek pro mě a přidal k tomu krátkou historku o tom, jak si jako malý kluk vyráběl všemožná další zvířata, protože tenkrát nebylo tolik hraček a hlavně nebyly vůbec dostupné. Člověka to v tu chvíli donutilo zamyslet se.

Upřímně jsem tu kobylku v Thajsku nechat nemohla a tak jsem donutila svého kutila Tima, tedy mého tátu, aby vymyslel vhodný převoz. S pomocí dvou lahviček vody se mu to zdárně podařilo a tak je kobylka vystavena na parapetu mého okna a pokaždé, když se na ní podívám, vzpomenu si na tuhle příhodu.

Vím, že asi někteří z vás stále pochybují o jistém smyslu tohoto článku, ale asi jsem tím krátce chtěla vyjádřit, co všechno člověk může po světě vidět, nad čím ho to donutí popřemýšlet a taky dát prostor této drobné historce.

Upřímně vám proto radím, abyste i v dnešní době nespoléhali pouze na hračkářství, ale nezapomínali i na ruční práce, protože pak taková věc má daleko větší hodnotu než nějaká vyráběná strojově v Asii. Navíc se dá předat i dál, což je pro budoucí generace rozhodně hezké. Sama kromě spousty hraček koupených počítám s tím, že jednou dál předán i ručně šitého medvídka, kterého stvořila moje prababička.

A proto tedy tvořte a nesplývejte pouze s proudem kvantity.

Spokojený život v rámci cestování? Rozhodně!

Článek je zařazen k tématu týdne "Spokojený život", doporučuji si prohlédnout celý blog, aby článek dával trochu smysl.

Dnešní svět je velmi zrychlený, člověk je zatěžován vším možným a každý z nás to vnímá (a hlavně zvládá) jinak. Kolik lidí v dnešní době může říct, že má spokojený život? A když už ho máme, platí ve všech oblastech nebo jen v některých?

Je pravda, že bych právě v tomto momentě mohla začít hloubat nad tím, jaký můj život je, jaký by mohl být a tak, ale všechny mé pisatelské výtvory by měly v rámci celkového tématu alespoň něco o cestování obsahovat a proto se zaměřím právě na něj.

---

V rámci cestování mohu říct pouze jediné - mám naprosto spokojený život. Řeknu vám takový menší souhrn, který vám má slova jen potvrdí a dozvíte se tím tak i další informace k příběhu jedné hrušky.

Svou první zahraniční cestu jsem absolvovala v srpnu roku 2003, tedy když mi bylo pět let a upřímně si z ní pamatuji jen pár drobností. Letěli jsme tenkrát docela daleko, na Tenerife, já s sebou táhla růžový kufřík od stejné značky jako byla panenka v mém náručí a letadlo mělo nezaměnitelnou modrou barvu s obrovským nápisem Fischer na trupu. Tohle však nejsou jediné vzpomínky, pak si samozřejmě pamatuji ještě na pár detailů ze samotného Tenerife a to hlavně ze dvou tematických parků (na papouška na kole jen tak přeci nezapomenete).

Dva roky na to následovala další cesta, tentokrát na ostrov Mallorca, která patří do takzvaných Baleárských ostrovů. V roce 2007 jsem se mohla pyšnit tím, že jsem je navštívila kompletně všechny (tedy jak Mallorcu, tak Menorcu, Ibizu i Formenteru). Během dalších let se k nim vždy v létě přidala nějaká ta středomořská destinace, takže kupříkladu řecké ostrovy Kréta, Kos, Kypr, Rhodos anebo Tunis. Již během těchto cest se začaly v zimě pomalu přidávat i destinace vzdálenější a v roce 2012 po návštěvě zmíněného Rhodosu naprosto přebraly štafetu (pokud nepočítám průběžné návštěvy Velké Británie, které budu navždy zavázaná).

Kdy proběhla první dlouhá cesta? Bylo tomu v roce 2006, kdy se osmiletá hruška vydala na návštěvu ostrova Mauricius. Tam jsem zažila mnohé a zaslouží si to vlastní vyprávění, takže o tom někdy jindy. Průběžně tedy následovaly další dlouhé cesty, až se nakonec hruška vydala na druhý konec světa do Austrálie a na Nový Zéland. Tak učinila v roce 2011. V roce 2014 přidala i ten opačný kus světa, kdy se podívala na Havaj. A tak by to mohlo pokračovat dále.

Tenhle výčet vám zřejmě tedy potvrdil má slova, ano, v rámci návštěv cizích zemí nemůžu mít nic jiného než spokojený život po celých těch třináct let.

Nechci ovšem, aby celý tento článek vyzněl - koukejte, kde všude jsem byla, a záviďte. To rozhodně ne, to není ten důvod, proč ho píšu a není to ani důvod, proč píšu všechny tyto zápisky.

Moji rodiče neměli zpočátku jednoduchý život a tak je upřímně obdivuji, protože toho dokázali opravdu hodně a dostali se daleko. Jsem jim za tyhle všechny cesty nesmírně vděčná a upřímně doufám, že se mi někdy v budoucnu poštěstí ukázat tahle všechny místa i mé vlastní rodině.

Za celou tu mou cestovatelskou kariéru jsem se snažila být pokorná, protože moc dobře vím, že to co se poštěstilo mě, se nepoštěstí každému. Proto se s vámi všemi chci o svoje zážitky, fotky, nahrávky podělit, a když můžu tak i svému okolí přivážím všechno možné, i když riskuji prasknutí kufru. Prostě a jednoduše dát kus toho svého "spokojeného" života i ostatním lidem.

Proto na závěr tohoto velmi krátkého vyprávění vám všem přeji, ať tuto možnost (v jakékoli podobě) jako já dostanete. A i když je v dnešní době velmi komplikovaná situace v rámci teroristů a uprchlíků (a bůhvíčeho ještě), pokud dostanete šanci, neváhejte pouze kvůli tomu, přihodit se může kdekoli, kdykoli, cokoli a jen tak sedět doma je rozhodně škoda.

Přeji vám proto ještě jednou, ať můžete začít i své cestovatelské deníky a případně měli své spokojené životy a to nejlépe úplně ve všech odvětvích.

Ještě jednu obsáhlejší koláž naleznete po kliknutí ZDE