Café de Paris
Pár měsíců před odletem do Švýcarska začal táta mluvit o jakési kavárně či restauraci Café de Paris, jejíž pobočka se nachází v Ženevě a která byla součástí jistého cestovatelského magazínu. Samozřejmě si dělal legraci, že bychom ji mohli navštívit, anebo případně aspoň zavítat do její české pobočky. Asi se ptáte, co ho tak učarovalo, že? Tak mi dovolte povědět Vám krátkou historii tohoto místa a na co tam všichni hosté vlastně chodí…
V roce 1930 vymyslel jistý Mr. Boubier, majitel jedné ženevské restaurace, speciální máslovou omáčku dochucenou několika druhy koření, bylinek a jiných ingrediencí. A právě takto vznikla ikonická omáčka Café de Paris, která byla později prozrazena dceři dotyčného pána a její manžel ji tak mohl využít pro svou vlastní stejnojmennou restauraci. Vzniklo tak jídlo, které obsahuje zmíněnou omáčku doprovázenou hovězím steakem, hranolky a salátem. Asi si říkáte, proč se celá tato záležitost stala tak populární. Tak jistou míru na tom určitě má umístění podniku, který se nachází kousek po cestě od vlakového nádraží a také dobré kroky majitelů, kteří recept na omáčku kupříkladu představili na národní výstavě v Lausanne v roce 1964 a o tři roky později i v rámci světové výstavy v kanadském Montrealu.
A jak jste jistě pochopili, tak nakonec jsme tento zázrak v Ženevě ochutnali taktéž, neboť se nacházel zároveň i nedaleko od našeho hotelu. Prostředí bylo velmi zvláštní, neboť opravdu působilo francouzsky, kavárensky a vznešeně zároveň. Jediné, co to trochu kazilo, byla obsluha, neboť si nás vzala na starost servírka, která přežvykovala žvýkačku jako nějaký hospodářský dobytek. Nevadí, přišli jsme tam kvůli jídlu a tak jsme si vzápětí objednali dvě masa a trojitou přílohu. Jako první přinesli salát, který rodiče z části vzali jako předkrmový a část si nechali k samotnému masu. Já osobně saláty moc nemusím, respektive mám tu divnost, že salát sním, pokud v něm nejsou tvrdé kusy, tzv. srdíčka, což jich byl tento salát vcelku plný. Nestrádala jsem však nijak dlouho a za chvíli přinesli hranolky, které nám individuálně nandali a přidali k nim i kahánek. Ano, záhy totiž dorazilo maso položené na oné máslové směsi, která se musela zespoda ohřívat, aby se vytvořila ta správná omáčka a maso zůstalo také teplé.
A co bylo pak? Tak to se nedá popsat slovy, protože to byla naprostá mana nebeská. Hodně jsem se oné omáčky bála, protože já a bylinky nemáme zrovna nejlepší vztah ve většině případů, ale tohle bylo tak krásně vyvážené a chutné, že prostě mňam. Rozhodně to stálo i za tu dost přemrštěnou cenu 42,50 švýcarských franků, které si určitě nechcete násobit současným kurzem - 1 frank = cca 23 korun. Je pravda, že v tom bylo až trojí doplnění hranolek, ale i tak je Švýcarsko obecně prostě drahé. V Čechách tento ikonický pokrm ochutnáte za zhruba polovinu ceny. Ale věřte mi, opravdu to stojí za to, přeci jen jsem vybíravá, až to někdy dost bolí…
Sušené ovoce a čokoláda
Tak tuhle záležitost jsem z části objevila v Dubaji již v roce 2013, aspoň, co se týká té čokoládové části. Proto bych se jí asi věnovala jako první, i když obě dvě věci nás zavedou na dubajský starý trh s kořením, kde právě kromě koření seženete i toto. Čokoládu nečekejte nějak asi vehementně kvalitní, ale jde o tvary, ve kterých se prodává. Naleznete tady tak jedlé kamínky i oblázky či krásná srdíčka. Ideální jako dárek pro někoho blízkého…
Hlavní je ale ono sušené ovoce, na které mě chytila mamka a kterého tady objevíte na nespočet druhů. Skvělé je taky to, že Vás nechají ochutnat, takže si můžete vybrat nejen očima, ale i chutí. Nás kupříkladu zaujaly sušené třešně, brusinky, dračí ovoce, pomeranč, ananas a další. Navíc nevím proč, ale chutnalo to vše prostě nějak lépe, než když si některé sušené ovoce koupíte u nás, zřejmě to dělá prostředí kolem Vás.
Rozhodně tak, pokud se někdy vydáte na starý dubajský trh, tak se po ovoci porozhlédněte. A v rámci koření můžu zase doporučit šafrán, ač jde o nejdražší koření světa, tak ho tady dokážete sehnat za dobrou cenu a takové tagliatelle se smetanovou omáčkou se šafránem, tak to je naprosto něco. I když ty jsem pro změnu ochutnala ve švýcarském Montreux…
Kobylky
Vcelku slibně jsme chuťově začali a tak je na čase si chuť taky trochu možná zkazit. Ano, za hmyzem k jídlu nemusíte nutně vyrážet do Asie, ale stačí klidně i do Mexika, kde ho velmi ochotně prodávají skoro na každém rohu ve velkých kbelících. Můj táta odolával asi do půlky pobytu, až se nakonec rozhodl si koupit kobylky a to rovnou pořádný pytlík. Prý mu vcelku chutnaly, na což jsem koukala trochu s nepochopením, až se ve mně vzbudila nějaká odvaha a jednu jsem si taktéž vzala. Upřímně to nebylo nic moc. Když člověk překoná ono prvotní stigma, aneb jak je ta kobylka v podstatě opravdu celá a je akorát opražená, tak její chuť je v podstatě jako kdybyste tak trochu žvýkali uhel nebo spálený kousek masa. Možná jsem jen natrefila na špatně opražený kousek, ale upřímně to ve mně vyvolalo velkou nechuť, že už jsem je dále neochutnávala. Táta ale ano, ono mu prý připomínaly v podstatě křupky až škvarky, což mi připomnělo scénu z mého milovaného sitcomu Comeback, kdy jsou takto Ozzákem obětovány cikády na vynikající súdánské křupky, které mimo jiné zajistí Tomášovi plné skóre v televizní soutěži o vaření.
I tak ale táta celý pytlík nesnědl a nakonec jsme je pašovali domů v prázdné plastové lahvičce od vody. Převoz přežili a ani nám nikdo neprohledal kvůli nim kufry, a tak jsou doteď vystaveny v tátově pracovně a trochu ho podezřívám, že jak je tam před lety odložil, tak tam stojí dodnes. Upřímně by mě zajímalo, jestli jsou stále poživatelné, neboť žádná exspirace nám řečena při prodeji nebyla, ale radši bych to neriskovala…
A co takhle dát si pití?
Na závěr si říkám, abych v článku nemluvila jenom o jídle a třeba Vám řekla i nějaké to zajímavé pití. Tak to asi není až tak specifické, i když takový čaj s mlékem je zahraniční chuť, kterou praktikuji do dnešních dnů a nesmím zapomenout ani na skvělý mandarinkový rum z Mauricia. Ostatně právě asi alkohol bylo to nejčastější, co jsem kdy měla šanci všude ochutnat, i když v dobách pod zákonem velmi ale velmi omezeně.
Specifické pití mě kupříkladu z Irska napadá Guinness, který mě absolutně neoslovil, ale taková irská whisky Bushmills zase ano. Pak je třeba hodně populární i kokosová voda, která byla dříve častá při cestách, než se z ní stal světový fenomén, ale bohužel ta mi také moc nechutnala. Prostě a jednoduše s pitím je to ještě daleko složitější…
Šest plus jedna zajímavých chutí, které mi z nějakého důvodu vyvstaly v paměti při psaní tohoto článku. Jak jsem zmínila na začátku, asi se Vám to bude zdát málo, ale přeci jen člověk ať chce nebo ne, tak prostě zapomíná a já chtěla opravdu vybrat něco, co není úplně tak národním jídlem a co mě jednoduše oslovilo chutí. Snad jste tak třeba v článku našli zajímavý tip pro Vaši cestu nebo touhu něco ochutnat. Ostatně každý z nás asi má i z Čech něco takového, na co se prostě jen tak nezapomíná…
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
