sobota 26. ledna 2019

Čaj o páté - druhá část

O čaji jsme si toho řekli už vcelku dost, ale je tu ještě jedna základní s Velkou Británií spojená otázka a to, proč se do čaje přidává mléko. Názory se velmi různí, ale já pro Vás našla rovných šest důvodů, kdy první dva se zdají asi nejpravděpodobnější. Oba pochází z osmnáctého století, kdy ještě ve společnosti byly výrazné třídní rozdíly a tak zatímco vyšší vrstva pila čaj z čínského porcelánu, ostatní používali hrnečky z jiných materiálů, které ale nebyly tak odolné vůči teplu a často pukaly. Proto se do čaje začalo přidávat mléko, aby se obsah hrnečku zchladil a nezpůsoboval tak nechtěné výdaje navíc. Další názor se pak zaměřuje na typickou vlastnost čaje a to barvení, což můžeme pozorovat nejen na zubní sklovině, ale také na povrchu hrnečků. Mléko tomuto zbarvení mělo předcházet, což se při používání drahého čajového servisu jistě hodí. Do stejné doby argumentace ale můžeme zařadit ještě jeden názor, který se opětovně zaměřuje na třídní rozdíly ve společnosti. V dřívějších dobách byl totiž čaj vzácnou a drahou surovinou, kterou si ne každý mohl dovolit. Nižší vrstvy se tak snažily s čajem, co nejvíce šetřit a tak si dělaly spíše mléko s trochou čaje, zatímco vrstvy vyšší si do čaje přidávaly kapku mléka. Toto konání je dodnes spojeno s otázkou, zda patří nejdříve mléko a pak čaj nebo nejdříve čaj a pak mléko. Taková britská věčná otázka jako je, zda bylo dříve vejce nebo slepice. Opět. Každopádně za mě osobně jde nejdříve čaj a pak mléko, ale rozhodně to není z nějakých třídních rozdílů, ale spíše z praktického hlediska věci, neboť se čaj v mléku špatně louhuje…



Další názor nás pak vrací do Číny, kde se prý poprvé tento zvyk s mlékem objevil a během vývozu byl kromě čaje exportován i on, ale stoprocentně potvrzené to rozhodně nemám. Jako daleko pravděpodobnější důvody se pak nabízejí poslední dva, kdy první říká, že mléko vylepšovalo a vylepšuje chuť čaje (prý zvláště těch levnějších) a druhý je velmi prostý, neboť prostě a jednoduše tvrdí, že se to dělá proto, že je to prostě chutné. A s tím tedy mohu jen souhlasit…
Ovšem proti tradičnímu čaji s mlékem se objevují i protesty, neboť čaj sám o sobě přináší benefity pro naše srdce a prý funguje i jako prevence rakoviny. Mléko však tyto jeho vlastnosti omezuje, takže pít jen a pouze čaj s mlékem se úplně nevyplácí a je prý dobré to střídat. Nabízí se však také otázka, který typ čaje je s mlékem nejvhodnější. Odpovědi se různí, ale z těch nejpopulárnějších je zmiňován English Breakfast a Earl Grey, který se ale s mlékem pije spíše v USA, zatímco v samotné Velké Británii je populární pouze s citronem. Obě varianty "Tea and Tattle" samozřejmě nabízí a to společně s pestrou nabídkou i dalších čajů nejrůznějšího druhu.
Dost bylo ale o čaji a pojďme se tak posunout na slanou část čaje o páté, neboli na sendviče. Toto přesunutí je zcela záměrné, neboť jsem se dočetla, že požít sladké jako první je při čaji o páté skutečný prohřešek, kterého se samozřejmě nesmíme dopustit.

Počátek sendvičů ve Velké Británii zasahuje do druhé poloviny 18. století, kdy žil John Montagu, čtvrtý hrabě ze Sandwiche, neboli prostě a jednoduše lord Sandwich. Ano, zřejmě Vám došlo, že tento pokrm se jmenuje po něm a to proto, že se považuje za jeho vynálezce, i když je to dosti sporné, neboť byl velký cestovatel a na podobné zpracování jídla mohl narazit třeba v Turecku. Ovšem nechme se unášet spíše tou idylickou stránkou věci a věřme, že sendvič opravdu vznikl díky jednomu gamblerskému lordovi. Ano, lord Sandwich byl prý náruživým karbaníkem, který se od stolu skoro neodtrhl, což zapříčinilo i onen vznik nám tak známého pokrmu. Jednoho dne totiž lord dostal v průběhu hry hlad a tak nakázal sluhovi, aby mu připravil plátek studeného hovězího, ale v chlebu. Mělo to velmi praktický důvod, neboť lord tak nemusel vstát od hry a jít se najíst a zároveň mohl jíst pouze jednou rukou, zatímco druhou pokračoval ve hře. Zakrátko se tento nápad rozšířil a dostal se tak jako součástka do tradičního čaje o páté, kde se ale konkrétněji podává toustový chléb bez kůrky nakrájený na trojúhelníčky či obdélníčky. Náplně jsou pak různé, ale často se kombinují kupříkladu sladkoslané chutě jako je třeba cheddar s chutney.
Tak a teď se ještě vrhneme na sladkou část. Jako první tu máme malé sladké pečivo nazvané "scones", které pochází ze Skotska, kde se poprvé objevilo na počátku šestnáctého století. Jak se správně tento název vyslovuje je stále předmětem sporů, stejně tak jako jeho samotný původ, kde na jedné straně figuruje skotské město Scone (dřívější královské sídlo - probíhaly zde korunovace skotských králů) a na straně druhé zase máme nizozemské slovo "schoonbrood", jehož překladem získáme spojení "jemný bílý chléb". Co je Vám sympatičtější, nechám zcela na Vás.
Scones se tradičně podávají s marmeládou a to buďto jahodovou či malinovou plus se přidává tzv. clotted cream, což je v podstatě sražená smetana/šlehačka. Stejně tak jako se vším, tak i tady existuje spor, co patří na scones jako první a "Tea and Tattle" zastupuje verzi clotted cream jako první a marmeláda pak pěkně do středu.

Další sladkou záležitostí jsou pak různé dortíky, kdy za vypíchnutí jistě stojí typický anglický "Victoria sponge" či "Victoria sandwich", jehož počátek už sice sahá na začátek 17. století, ale teprve o dvě století později se významně rozšířil, neboť si ho oblíbila britská panovnice královna Viktorie. Samotný koncept dortu byl vytvořen původně pro malé děti, neboť nehrozilo, že se nějak dortem zadusí (jako např. u ovocných dortů), ale brzy se stal oblíbenou záležitostí dospělých. Samotný dort si představte jako piškot, který doplňuje jahodový či malinový džem a šlehač
ka a to vše posypané moučkovým cukrem. Variant ale existuje několik, takže se můžete setkat i s trochu jinou podobou…
Tak to by bylo představení všech komponentů čaje o páté a vraťme se pěkně do momentu mé vlastní objednávky. Celý výběr jsem si mohla uzpůsobit dle svého nebo to nechat na obsluze, což jsem z části i udělala. Jako čaj jsem jasně zvolila English Breakfast s mlékem, sendvič s parmskou šunkou, rukolou a chutney z červené cibule a jako dortík Victoria sponge. První dvě přání vyšla, ale třetí bohužel ne, neboť již byl vyprodán a tak jsem nakonec nechala výběr dortíků osudu.
Za malou chvíli mi byla přinesena ještě domácí citrónová limonáda, která je k odpoledním menu podávána vždy a vyvolala ve mně otázku, zda se jedná o promyšlený plán či nikoli. Však si to rozeberme. Jako první se při čaji o páté mají jíst sendviče, k nimž se limonáda skvěle hodí a navíc tato celá kratochvíle "zaplácne" určitý čas než samotný čaj vychladne. To jestli je to záměr či nikoli je asi jedno, ale úvaha je to rozhodně zajímavá…
Po chvilce mi byl donesen krásný servírovací talíř se čtyřmi kousky sendviče (takže vlastně dva celé sendviče vzhledem k podávání jako trojúhelníčky), dvěma scones (1x jahodová marmeláda, 1x malinová marmeláda) a dvěma dortíky a to lemon drizzle (piškot s citrónovou polevou) a denní nabídka v podobě jablečného koláče. K tomu všemu nádherně jednoduchá konvička s logem čajovny, mléko a šálek a talířek z čínského porcelánu s příborem. Jednoduše pastva pro oči a o malou chvíli později i pro chuťové pohárky.

Po důkladném fotografickém zdokumentování totiž samozřejmě přišel čas vše zpracovat a tak jsem si pěkně nalila čaj, doladila ho mlékem a cukrem a nechala ho pěkně chladnout, zatímco jsem se vrhla na sendviče a limonádu. A v ten moment začala i má filozofická chvilka, neboť jsem na čaji byla sama a konverzování s osamělou židlí naproti se mi zdálo kapku nevhodné a zase jsem nechtěla děsit lidi okolo (ono už jen občas stačí, že jsem někde sama). Mimo jiné jsem si začala prohlížet i celý interiér čajovny, ve kterém se odráží ona orientálnost knihkupectví spojená s britskou elegancí. Zároveň jsem si chvílemi připadala jako na onom čaji u Kloboučníka z Alenky v říši divů, neboť rozmanitost nádobí a židlí působila krásně zmateně…

Sendviče za chvíli vzaly za své a později se k nim přidala i veškerá sladká složka a konvice čaje. Musím uznat, že vše bylo naprosto delikátní a opět jsem obdivovala kombinace chutí, co dokáží Britové vytvořit, protože dříve bych se nad chutneym ošívala, ale v kombinacích, co jsem poznala během cest, se stalo naopak tím nejlepším, co mohlo být nabízeno. To samé platí i se scones, které jsem ale ochutnala poprvé a snad ne naposledy nebo si minimálně musím nastudovat proces výroby oné clotted cream nebo spíše v zájmu zachování kuchyně, kde se dá pořídit. A dortíky? Opět doprovázené svým vlastním kouzlem a vyváženou sladkostí. Jen si na celé menu vzpomenu a sbíhají se mi sliny. Kolem a kolem můj čajový rituál trval asi necelou hodinku a svým obsahem plně zastoupil funkci večeře.

Tak co Vám ještě tak o tom více říct. Jsem ráda, že jsem něco tak typicky britského jako britofil a čajofil zažila a rozhodně doufám, že někdy v budoucnu dostanu šanci si to ještě zopakovat. Je totiž krásné mít možnost se zastavit v dnešním uspěchaném světě a jen tak si vychutnat něco, co si každý doma úplně tak nepřipraví. Někteří třeba namítnou, že od toho jsou návštěvy kaváren/čajoven, ale věřte mi, že to nemá až takové kouzlo jako celý propracovaný systém čaje o páté. Proto, pokud někdy budete mít v plánu návštěvu Velké Británie, zkuste si tuto kratochvíli do programu zařadit a konkrétně v Londýně jednoznačně "Tea and Tattle" doporučuji.


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 19. ledna 2019

Čaj o páté - první část

Co je lepší? Čaj nebo káva? To je pro někoho stejně těžká otázka, jako jestli bylo dříve vejce či slepice. Pro mou osobu je to ale otázka velmi jednoznačná, neboť mým životním nápojem je jen a pouze čaj.
Během let jsem samozřejmě ochutnala velkou řádku čajů od bylinkových přes ovocné, zelené, bílé, kvetoucí (…) po černé, ale právě ty poslední zmíněné získaly mé srdce a tak jsem jejich zastáncem. Konkrétně se pak držím převážně typu English Breakfast (směs ceylonských, sámských, keňských čajů) a to v úpravě s bezinkovým sirupem nebo v tradiční anglické úpravě s mlékem. Druhou variantu mě naučily pít letecké společnosti, jejichž čaj je pro mě bez mléka naprosto nepitelnou záležitostí a tak pokaždé letušky zaskočím svou prosbou o mléko (ovšem v takovém British Airways to nikdy samozřejmě problém nebyl, ale to je bez příplatku aktuálně hudba minulosti). Každopádně tento článek se bude této varianty týkat, neboť se společně podíváme na typický anglický zvyk aneb čaj o páté. Nejdříve však trochu historie…


Samotný původ čaje je obestřen mnoha legendami z různých zemí a časů. My se ovšem podíváme na tu nejčastěji uváděnou a to na čínskou legendu z roku 2737 před naším letopočtem. Tehdy žil čínský císař Šang-nung (někde je uváděno jméno Šen-mung/Shennong + je zván Božským císařem), který se jednoho dne vydal meditovat do lesa. Usadil se tam u ohníčku, kde si v kotlíku jal převařovat vodu, do níž mu nešťastnou náhodou zanedlouho zavál vítr několik lístků z nedalekého keře. Za malou chvíli se začala z kotlíku linout lahodná vůně, která císaře vytrhla z rozjímání a probudila v něm touhu onen vonící nápoj ochutnat. Jeho chuť mu přímo učarovala a on tak začal hledat keř, z něhož ony lístky pocházely. Zakrátko je objevil a vydal se s nimi do císařského paláce. Ovšem to je pouhá legenda a tak se pojďme zaměřit více na realitu.
Legenda má jednu pravdu a to, že čaj opravdu pochází z Číny a dlouhou dobu byl záležitostí čínského dvora. Koncem 4. století se pak začal rozšiřovat jako lék a o pár století později se stal běžnou čínskou záležitostí. V tomto období byla taktéž vydána kniha jménem Cha Jing (The Classic of Tea) od čajového odborníka Lu Yu. Tato publikace je považována za čajovou bibli, neboť obsahuje informace o tom, jak čaj pěstovat, jaké existují druhy nebo jak se čaj má vlastně zpracovávat. Není se čemu divit, že právě toto dílo mělo za výsledek to, že se čaj začal rozšiřovat i mimo Čínu.
První čajový export proběhl v roce 805 a to do Japonska. O pár století později, přesněji v 17. století, pak čaj dobyl i Evropu, kam byl přivezen Holanďany, což nás zároveň pomalu a jistě dostává i k Velké Británii. Jak to? V roce 1660 totiž na trůn usedá Karel II. Stuart, který předtím žil několik let v exilu, neboť jsme se zrovna přichomýtli do období Olivera Cromwella, tedy zkráceně do období anglické občanské války a vzniku republiky. Nechci to moc rozpitvávat, takže jen zmíním, že po smrti Olivera Cromwella nastala politická krize, která vyústila v to, že byl Karel požádán, aby se z exilu vrátil. A on se opravdu vrátil a přivezl si s sebou svou ženu Kateřinu z Braganzy a také čaj, který oba hluboce milovali. Není se tak čemu divit, že právě této dvojici je připisováno zavedení a masový rozmach pití čaje…

A teď již k samotnému "čaji o páté", jehož vznik se datuje do roku 1840. V tomto období se ve společnosti tradičně servírovaly pouze lehké obědy a večeře byly módně podávány až kolem osmé hodiny večerní. Je tedy logické, že v průběhu odpoledne člověk mohl dostat kapku hlad, což byl ostatně i problém Anny Russellové, vévodkyně z Bedfordu. Právě ona tak vymyslela podávání čaje se sendviči jako takovou malou odpolední svačinku, ke které přizvala i své přítelkyně z okolí. Posléze už jen stačilo, aby přítelkyně o události vyprávěly a "pauza na čaj" se tak začala rozšiřovat vesmírnou rychlostí a je oblíbenou kratochvílí až do dnešních dnů. Ano, čaj o páté je stále běžnou záležitostí i současných Britů, takže nejde jen o záležitost pro turisty, i když atrakce to rozhodně je…
Čajovny, kavárny, restaurace, hotely se jen předhánějí v nabídce a často vsází i na speciální témata, za která můžu třeba jmenovat knihu "Alenka v říši divů" od Lewise Carrolla nebo svět Harryho Pottera od J. K. Rowlingové. V těchto případech na Vás opravdu čeká jedinečný zážitek, kdy pijete čaj, který mění barvy nebo jíte dortíky načinčané jako ze stolu samotné Srdcové královny. Bohužel jsou tyto specialitky často dosti rezervované dlouho dopředu, takže jsem osobně neměla šanci je zažít. Ale upřímně jsem asi i radši, neboť jsem si přála zažít poklidný čaj o páté…

To slovíčko poklidný bych asi měla vysvětlit. Do Londýna jsem vyrážela sama s kufrem plným pohodlných turistických věcí, a proto jsem nechtěla na čaji skončit někde, kde si samotinká budu připadat ještě více osaměle (tedy někde, kde bude spousta lidí) a zároveň někde, kde se budu cítit nevhodně oblečena, což hrozilo v případě, že bych si vybrala některý z "nóbl" hotelů, co tuto akci pořádají. Navíc tradice je tradice, takže jediným správným místem byla nějaká ta čajovna. Přiznám se, že jsem nehledala dlouho nebo spíše jsem nehledala vůbec, neboť už v roce 2017 mě v průvodci ke kartičce London Pass zaujalo místo nazvané "Tea and Tattle". Tato čajovna se nachází přímo naproti Britskému muzeu a je součástí knihkupectví "Arthur Probsthain", které bylo založeno již v roce 1903. Nejde ale jen tak o nějaké obyčejné knihkupectví, neboť má svou vlastní specializaci a to na orientální a africkou literaturu a jde o jedno z nejlepších takto zaměřených knihkupectví světa, i když v posledních letech získalo více moderní a vzdušnou podobu a repertoár se rozšířil i o orientální a africké umění. Ale vraťme se pěkně k samotnému "Tea and Tattle", které vzniklo v roce 2010.
href="http://nd02.jxs.cz/566/861/3b588ed50a_105287344_o2.jpg">

V roce 2017 mi návštěva bohužel nevyšla, ale když jsem plánovala cestu do Londýna o rok později, tak bylo jasné, že ji musím rozhodně do programu zařadit. A tak se taky stalo. V květnu jsem si zařídila rezervaci na středu 18. července a to poeticky na pátou hodinu. Pátá hodina ale rozhodně není žádným psaným pravidlem. Naopak se čaj často servíruje i dříve, avšak já počítala, že mě dokonale zaplní místo večeře, takže jsem zvolila vůbec poslední rezervovatelný čas.
A s rezervací jsem dobře udělala, neboť jsem při příchodu na místo zjistila, že pro dnešní den je čajovna již plně obsazena. Upřímně mě to zároveň kapku vyděsilo, neboť samotné prostory jsou kapku menší a tak vidina narvaného prostoru ve mně vyvolala mdlo. To se ale ukázalo býti naprosto zbytečné, neboť to zrovna vyšlo tak, že se tam se mnou sešla jen jedna čtyřčlenná a jedna dvoučlenná skupina, takže se žádný přetlak nekonal.
Po usazení jsem obdržela menu, jež jsem měla už dávno nastudované, takže jsem věděla, že jdu na odpolední čaj pro jednoho, který obsahuje jeden čaj, sendviče, čajové koláčky (scones) a dortíky. Dovolte mi představit jednotlivé součástky trochu podrobněji…

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající


sobota 12. ledna 2019

Blogová znělka

V pondělí jsem Vám naservírovala vzpomínkový a zároveň narozeninový článek "21", který byl obsahově velmi výživnou záležitostí a tak si tuto sobotu dáme něco odlehčenějšího a informativního. Napadá mě, že bych mohla samotný článek začít otázkou - "Co jsem dostala k narozeninám?", neboť právě tuto novinku jsem si nadělila já sama sobě, i když se musím přiznat, že jsem ji již tvořila v listopadu, ale nekažme to, prostě je to můj narozeninový dárek ode mě pro mě a asi i ode mě pro Vás.

Před nedávnem jsem dostala zajímavý podnět k audioverzím článků, který nešel rozebrat s nikým jiným než s těmi nejpovolanějšími, kteří mě pravidelně či občas poslouchají. Z těchto konzultací jsem ale nedostala jen odpověď na mou vznesenou otázku, ale také návrh vytvořit pro videa svou vlastní znělku. Přiznám se, že mě to samotnou dříve již napadlo, ale nějak jsem to nechala plynout, ovšem KZ z blogu nemam-cas.blog.cz ťala do živého, takže jsem se zanedlouho do tvoření opravdu dala.
Tak jako první hudba. Nechtěla jsem použít nic vyloženě cizího, ale jako muzikální antitalent jsem zrovna taky moc možností neměla. Zachránil mě Garage Band od společnosti Apple, kde jsem tedy použila mixáž předem nahraných hudebních smyček, které jsem zkomponovala do onoho veledíla, co můžete níže ve znělce slyšet.
Jako další krok byl logicky vzhled samotné znělky, kdy jsem přemítala, zda použít pouze logo nebo udělat nějaký sestřih fotografií a videí. Bohužel jsem zjistila, že nejsem zaprvé tak úplně schopná vybrat něco použitelného, a hlavně z toho udělat úvod, který by nebyl extra dlouhý, ale zároveň v něm bylo něco vidět. Po pár pokusech jsem to vzdala a myšlenku znělky hodila za hlavu, ale vydrželo mi to asi hodinu učení se ekonomie a já se pak, co nejdříve vrhla na třetí možnost, jak by znělka mohla vypadat a to do animované podoby…
Pro animaci jistě existují různé programy, ale když se nechcete moc učit a mít to, co nejdříve hotové, tak Vám zbývají přívětivé online editory, které ale ještě projdou sítem, protože jste takový skrblík, že nechcete za svou vlastní neschopnost a jedno využití programu zaplatit balíček za x dolarů na měsíc. Tím nám některé stránky odpadly a mě tak zbylo několik, které se vytřídily dle vodoznaku/loga, možnosti stažení, kvality a hlavně nabídky. Nakonec to vybojoval animaker, který mě položil na lopatky díky nabízenému pozadí letiště a paluby letadla. Program tedy byl vybrán a já se dala do tvoření…
Možnosti jsem samozřejmě měla omezené, ale díkybohu se mezi zdarma věcmi vždy nacházelo něco, co se perfektně hodilo a když ne, tak jsem to sama dohrála z externího zdroje (ovšem i to byl chvílemi oříšek). Největší boj asi byl s postavou mě samotné, neboť jsem chtěla zachovat jeden styl animace a tak jsem musela zapátrat mezi volně dostupnými postavami. Díkybohu se tam nacházela i jedna, která by tak na dvacet procent odpovídala mé osobě. Ano, pokud si někdo vybaví můj zjev, tak to asi sotva ohodnotí i těmi dvaceti procenty, protože rozhodně nejsem žádná špagetka (ty jenom ráda jím) + nemám tak dlouhé vlasy, ale jak už jsem zmínila kvůli zachování stylu, jsem neměla moc na výběr. Ovšem bylo tu i jedno pozitivum, neboť postava měla předem animované akce, které se opět skvěle hodily.
A tak dámy a pánové po velkolepé asi dvou hodinové dřině byla na světě první verze, která letěla ke kritikům. Jenže neprošla u toho hlavního, tedy u KZ a navíc jsem sama zjistila, že mi tam zásadně chybí hruškový element. A tak to celé začalo znovu, z čehož vznikla druhá verze, která dokázala pobláznit i můj program na dělání videí, takže ve finále byla její úprava trochu o nervy. Každopádně právě tuto verzi bych Vám ráda takto oficiálně představila a zahájila tak její používání v dalších videích. Doufám tak, že se Vám bude aspoň kapku líbit.


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

pondělí 7. ledna 2019

Dvacet jedna

Další rok mého života uplynul jako voda v řece a já se tak již nechlubím krásným zaokrouhleným číslem dvacet, ale přibyl k němu dodatek "jedna". Ano, právě dnes slavím své jednadvacáté narozeniny a nejraději bych Vás poprosila, ať mě štípnete, protože tomu nějak sama nemůžu uvěřit. Šestnáct, osmnáct, dvacet - prostě to nějak moc letí a osobně mám pocit, že jsem se sekla v nějakém dřívějším věku, ale to tu rozebírat nechci, neboť filozofickou chvilku "Hruška a dospělost" jsme tu už měli v minulém článku k dvacetinám.
U poslední článku jsem se Vás taktéž ptala, zda byste měli někdy v budoucnu zájem o další hlubinný ponor do hruščina dětství + dospívání (a i trochu současnosti) a odpovědí se sešlo deset a to kladných. Proto mě napadlo, kdy jindy to opět zařadit než, když máme opět po roce mou narozeninovou slávu. Tak se tedy pohodlně usaďte a pojďte se mnou pěkně zavzpomínat…

Poprvé jsem koukala na televizi asi jako měsíční prcek. Hlavně se neděste, vysvětlím! Jako u každého malého dítěte i u Hrušky občas nastalo období, kdy prostě nechtěla v noci spát a svým protestováním budila celý panelový dům. A tak se s ní tatínek vždycky přemístil, aby mohla maminka spát a jal se malou Hrušku utišovat a to za doprovodu přenosů z olympijského Nagana. Prý to skvěle zabíralo, což úplně potvrdit nemůžu, ale vzhledem k mému celoživotnímu postoji k sportu, se dá říct, že něco na tom rozhodně bude (ale na olympiádu ráda kouknu i teď). Navíc tak můžu své vrstevníky šokovat tím, že jsem tehdy ten slavný český hokej viděla na vlastní oči (nebo spíš přes vlastní víčka?), že ano. I když občas musím dovysvětlit, co to to Nagano vlastně bylo, ale to je už kapku mimo náš příběh…
V každém případě nám společné sledování televize s tatínkem zůstalo, dá se říct dodnes, i když se zdárně modifikovalo. Dětství tak mám převážně spojené s filmy jako je Indiana Jones, Mumie, Krotitelé duchů a tak podobně. Upřímně na společné sledování ráda vzpomínám, takže v klidu, žádné trauma si z těch filmů nenesu. To spíše naopak. Časem jsme ale kazety vyměnili za přímé sledování v TV a taky jsme začali chodit společně do kina, takže v takových Letňanech jsme byli jako doma. Ostatně tohle chození do kina praktikujeme doteď, i když v daleko menších intervalech než dříve, což mě mrzí, protože to mám neskutečně ráda. Léty se z toho stala naše "věc" a já si tak vždy užívám, že mám tátu na chvíli jen pro sebe a můžu být na dvě hodiny zase ta malá holka, co s tátou kouká na film a když jí něco vyděsí, tak se může schoulit do tátova bezpečí nebo ho aspoň chytit za ruku. Občas jsou totiž tyto maličkosti opravdu nutné, třeba když probrečíte celou queenovskou Bohemian Rhapsody od začátku až do konce. Jinak ale převážně chodíme na Marvelovky, což je další kapitola našeho kino vztahu, po které vždy následuje vášnivá debata. A třeba ta po Infinity War stála tedy za to!
S tátou nás ale v mém dětství nepojily jen filmy, ale také počítačové hry, kdy mou srdcovkou byl jednoznačně Prince of Persia, neboli ikonická plošinovka s roztomilou myškou, proradným vezírem a krásnou princeznou. A hlavně taky se skvělou grafikou a nápady. Ostatně i inovovaný díl "Písky času" z roku 2003 nás uchvátil, takže nejdříve jsem tátu jen pozorovala, jak hraje a dělala mu takovou roztleskávačku, až jsem později sama našla odvahu a pustila se sama do hraní. Ale takhle to nebylo jen s perským princem, ale taky s hrou Half Life. Na první díl táta dokonce sehnal celou knížku, kde byla hra podrobně rozebrána a byl to vlastně takový kompletní návod "jak na to". Pro druhý díl pak nastudoval cheaty, což bylo něco pro mě, protože nepřátelé byli pěkně zmražení a já se tak nemusela lekat, odkud zaútočí. Posléze ještě přišlo první Far Cry, které jsme statečně společně odehráli a zamilovali si, takže je škoda, že jsme na Havaji nesehnali stejnou košili, jako měl hlavní hrdina. Pak ještě taky vzpomenu na leteckou hru z druhé světové, která mi vryla do paměti letoun "Spitfire". Jak jsem ale rostla, tak nějak ubývalo času, takže jsem začala hrát sama a to samozřejmě prvopočátek všeho The Sims, ale také jsem se přímo neskutečně zamilovala do série Assassin´s creed, kdy jsem na jejích základech vybudovala úžasnou kolekci, kterou ale už poslední léta nerozšiřuji, protože čas dohnal i mě…

Ovšem o mou dětskou duši se bát nemusíte, samozřejmě, že jsem sledovala i pořady pro děti, kdy rozhodně vedla "Kouzelná školka", jejíž znělka se mi hned zapne v hlavě a po ní hned následují slova Františka "Mějte se fanfárově!". Jak já to jen zbožňovala! A nejvíc asi Michala s jeho úžasnými lepenkami. Jednou jsem dokonce byla na jeho představení, kde jsem si je koupila a taky upřímně byla maximálně naštvaná, že nemám žluté tričko, abych s Michalem ladila na fotce, že ano. Mimo "Kouzelnou školku" u mě ale jinak vedly jak jinak než Večerníčky a to třeba Bubáci a Hastrmani, O zvířátkách pana Krbce, Matylda, Čarodějné pohádky a samozřejmě klasika Rákosníček. Přiznávám, že i v dnešních dnech se k nim vracím, protože jsou krátké a hlavně neskutečně milé, takže pro špatné dny naprosto ideální. Stejně tak se ale vracím k Rychlé rotě nebo k jedinečným Kačeřím příběhům (měla jsem s nimi velkolepou sbírku kazet!), které mě prosím pěkně provázely už od první postýlky, neboť mi strýček Skrblík a jeho prasynovci Dulík, Bubík a Kulík dleli na polštářcích a dečce. Ale musím se přiznat, že se mi později stejně nejvíc zalíbil pilot Rampa McKvák, takže jsem s tou leteckou mánií evidentně začala už v útlém věku. A vlastně nejen s ní, protože oblíbené díly Kačerů zase byly ze Skotska a Londýna. Tak už jsem konečně kápla, kde začala ta má fascinace…

Kačerov, jak hurikán k nám už míří! Auta, laser, aeroplán městem víří.



Mé dětství ale samozřejmě nebylo naplněno pouze televizí (jen ještě doplním, že později jsem si třeba zamilovala Chůvu k pohledání nebo Sabrinu, Čarodějky či Kobru 11), ale také hlavně nespočtem knih, které jsem si třeba ve školních letech často objednávala z katalogu Albatrosu. Tímto způsobem jsem tak nasbírala kupříkladu legendární sérii "Mikulášovy patálie" od Reného Goscinnyho nebo sérii "Deník malého poseroutky" od Jeffa Kinneyho. Mimo jiné mé dětství jistě ovlivnil i Harry Potter, bez kterého by to prostě nešlo, takže
mi do života přinesl například to, že miluji zelenou barvu nebo to, že jsem jeden čas vedla blog o Dracu Malfoyovi. Doteď si mimochodem pamatuji, jak jsme se s tátou dostali k přeloženému rukopisu sedmého dílu ještě před jeho oficiálním českým vydáním, což tenkrát opravdu bylo něco.
Jeden příběh mě ale provází i do dnešních dnů a to příběh třeskoprské party čtyř kamarádů aneb Čtyřlístek se svými členy Myšpulínem, Fifinkou, Bobíkem a Pinďou. Ano, Čtyřlístek je něco, co čtu již odmala a opět je to něco, k čemu mě přivedl můj táta, který je jako kluk také četl a dokonce i sbíral. A tak jsem kromě nově vydaných knih dostala šanci si šáhnout i na stará komiksová vydání a dodnes mám ty nové vždy předplacené, i když kvalita současných příběhů je občas značně na pováženou, takže to zachraňují ty ostatní, co v časopisu najdete. Každopádně minulý rok se v Praze konala autogramiáda tvůrců a tak jsem doma na půdě vyhrabala svůj úplně první sborník čtyřlístkových komiksů a šla bojovat mezi malé děti, abych získala podpisy a hlavně kresbičku. Nakonec tam moc těch dětí nebylo, takže jsem si úplně mimo nepřipadala, i když svým požadavkem, aby Fifinka držela v ruce hrušku, jsem pana Němečka evidentně zaskočila (stejně tak jsem ho zaskočila s věnováním), ale povedlo se a táta si tak s nechápavým výrazem pod vánočním stromečkem rozbalil knihu, co mi před léty s mámou jako dárek sami dali, ale tentokrát se zvýšenou hodnotou osobní kresby a podpisů.

Článek pomalu a jistě nabírá svou délku a to jsem se Vám nesvěřila ani s půlkou toho, co jsem si napsala do seznamu vzpomínek. Tak co Vám tak ještě zmínit, tak třeba to, že jsem mimo jiné i vášnivou sběratelkou a to vlastně všeho možného, ale dvě takové hlavní vášně jsou známky (opět po tátovi) a britská královská rodina. Tak nejdřív vysvětlím to první. Jednoho dne se ke mně dostaly známky, co tátovi různě pomohla nasbírat teta a ve mně se tenkrát probudil nápad ve sbírce pokračovat. A tak pravidelně na cestách sháníme známky, takže se pyšním známkou či známkami skoro ze všech zemí, kde jsem kdy byla, ale také i z jiných, které mi pomáhají lidé nastřádávat. Mám tam tak kupříkladu i československé, ale i aktuální nově vydané české, kdy dokonce mám jeden sběratelský kousek a to špatně natisknutého Karla IV. Ovšem za ty nové české musím poděkovat babičce, která se chudák kvůli mně už důvěrně zná s paní za přepážkou…

A teď ta královská rodina, kterou jsem naopak zdědila po mámě. Upřímně už ani nevím, jak jsem se k tomu dostala, protože co si pamatuji, tak jsem prostě sledovala dokumenty o Dianě a vlastně i nějak tak celkově. I když…počkat…možná bych hlavní a naprosté uháčkování mohla vidět ve svatbě Williama a Kate, na kterou mi zrovna vyšla nemoc, takže jsem ji zhlédla pěkně v přímém přenosu. A od té doby jsem viděla v přímém přenosu vlastně skoro všechny hlavní momenty - ano, jsem ten blázen, co třikrát čekal, až chudák načesaná Kate vyjde z porodnice s jejich novým potomkem, kdy ten třetí mi dal zvláště zabrat, protože jsem zrovna byla na cestě do Prahy a bála se, že o to přijdu. Ještě ke všemu jsem tenkrát měla problém s internetem na bytě, ale díkybohu se na tu chvíli zrovna umoudřil a já tak viděla i třetí výnos. Ostatně stejně tak jsem sledovala svatbu Harryho a Meghan či nedávno v říjnu Eugenie. Ještě do toho z každé návštěvy Velké Británie dotáhnu nějaké speciální vydání časopisu týkající se královské rodiny nebo nadšeně hledám pokaždé, když má být nějaký nový dokument. Mimochodem, pokud je tu někdo podobně "nadšený" jako já, tak je výborný instagramový profil @royalteawithjam.

Člověk by Vám toho chtěl tolik říct, zvlášť když si k psaní pustí fotky z dětství a kouká třeba na všechny ty modely, co ušil pro panenky Barbie, vstupenky na famfrpál nebo na oslavy narozenin a Vánoc, ale článek musí být jen jeden.

Každopádně všechno výše rozebrané má svůj určitý smysl, aneb vybrala jsem tyto věci vcelku záměrně. V posledním roce mého života se totiž tyto věci nějak objevily a to v různých podobách. Uznávám, že ten Čtyřlístek už je v podstatě o dva roky zpátky, ale výjimka potvrzuje pravidlo a já tak prožila dvě návštěvy kina s tátou, rozebírala jsem svojí AC kolekci, sbírala nové kousky do té známkové, o dějích v královské rodině se již zmiňovat nebudu anebo jsem se dala do sledování některých ze zmíněných seriálů či filmů. Člověka totiž to, co zažil nebo si oblíbil v dětství, jednoduše pronásleduje i do let budoucích a díkybohu za to.
Doufám, že se Vám tento ponor líbil a třeba jste sami zavzpomínali, co bylo pro Vás to nej a třeba společně najdeme i nějakou tu shodu. Děkuji, že jste mi věnovali svůj čas a rozloučím se opět stejným přáním jako minule a to, abyste se zastavili a sami zavzpomínali ještě hlouběji, než tomu třeba bylo během článku. A taky řekněte svým blízkým, že je máte rádi. To, že to může být někdy naposled, mě sice naučil devatenáctý rok života, ale je to poselství, které by mělo platit neustále…

PS:
Dvacítka přeci jen přinesla pozitivnější věci než devatenáctka, tak uvidíme, co zvládne jednadvacítka. ;)



↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající