sobota 24. listopadu 2018

Letecký simulátor B737 vs. Hruška

Na svou první cestu letadlem jsem se vydala zhruba ve svých pěti letech a to směr Kanárské ostrovy. Tehdy začala nejen má vášeň pro cestování, ale i ta pro letadla, která během let jen a jen rostla, až přerostla do takové míry, že jsem schopná se zastavit v půlce rozhovoru v půlce rušné ulice, protože jsem zrovna zaslechla letadlo a nutkání lokalizovat jeho polohu je prostě silnější než já. A o následném vyhledávání informací na Flight Radaru už radši ani nemluvím…
Každopádně během let má vášeň tedy značně rostla a já se tak začala čím dál tím více i zajímat o samotné fungování letadla. Rozhodně ale o sobě nechci tvrdit, že jsem snad nějaký našprtaný profesionál, naopak, spíše bych se označila jako amatér a nadšenec, který prostě jen občas koukne na nějaký ten dokument či si přečte nějakou tu knihu. Prostě a jednoduše mi svět letadel přináší jisté uspokojení, takže kdybych mohla bydlet na letišti, tak to beru všemi deseti, neboť už takhle pobíhám od okna k oknu a fotím si všechny ty nádherné stroje. A nedej bože, když se dostanu do pražských salónků s výhledem na dráhu, odtamtud mě dostat je velmi náročný úkol.


Léta jsem tak snila o jedné věci, která ale byla dlouhou dobu kapku nerealizovatelná, neboť možnosti se moc nenabízely, a když už nějaká byla, tak cenově šplhala do stejných výšin jako samotná letadla. Nechala jsem ji proto několik let u ledu, odkud jsem ji vytáhla až před svými dvacetinami, a protože jste jistě četli nadpis, tak to nebudu déle protahovat a ano přiznám, že tu celou dobu šlo o návštěvu leteckého simulátoru.
Zasedla jsem tedy k počítači a po letech se jala pátrat, jak se možnosti změnily a musím tedy uznat, že se změnily přímo nehorázně, ale hlavně tím správným směrem. Na samotný výběr jsem tak dostala několik center, které tuto kratochvíli pořádají, a našla jsem jich hned několik. Osobně mě ale nejvíce zaujala firma My airlines, která sídlí v centru Prahy a to na Vítězné ulici číslo osmnáct. V jejich nabídce najdete několik typů letů a to od skupinového kurzu "Základy létání" přes soukromý let v boeingu a nejzajímavější letiště světa až po "May Day zachraňte letadlo". Samotné ceny se pak pohybují velmi různorodě v závislosti na zvoleném typu, kdy pokud nepočítám onen skupinový kurz je nejmenší částka 1 990,- Kč za 30 minut v programu soukromý let v boeingu a největší částka pak připadá na program nejzajímavější letiště světa a činí 8 590,- Kč za 90 minut. Částky upřímně neříkám jen tak, protože celkově letecký simulátor není úplně tou nejlevnější zábavou, ale rozhodně je v současné době díky širší nabídce i dost na výběr, takže najdete programy i za výhodnější ceny a občas se tato možnost objeví třeba i na Slevomatu za ještě menší peníz. Všechny částky jsou však stále lepší než ta, za kterou byla před lety možnost na simulátor jít, kdy tuším patnáct minut či půl hodina stála rovných deset tisíc. Od té doby však narostla konkurence a tak má člověk si možnost vybrat. Já si My airlines vybrala z velmi jednoduchých důvodů - dobré recenze (návštěvy i známých osobností), doprovod profesionálního pilota, přehlednost stránek, možnost někoho vzít s sebou a hlavně dostupnost v centru Prahy.

Narozeniny jsem slavila v lednu, ale protože voucher má platnost jeden rok, tak jsem s objednáním termínu počkala až na konec června. A tak jsem si to v pondělí devátého července pěkně s kamarádkou štrádovala směr Vítězná 18, kde jsem měla objednaný program v 16:30. A do jakého typu programu jsem nakonec šla? Zvolila jsem si v podstatě základ a to soukromý let boeingu B737-800 NG na devadesát minut, protože jsem si vyloženě chtěla zkusit zalétat a to bez nějakých vyloženě rizikových situací. Navíc jsem týden na to odlétala do Londýna, takže jsem si nechtěla přivolat nějakou fobii či katastrofu, protože obyčejně jsem na to vcelku odborník…
Po příchodu do centra mě čekalo seznámení s mým kopilotem panem Jakubem Zemanem a poté se mohlo jít na věc nebo tedy spíše do simulátoru. V něm to opravdu vypadá jako v opravdovém letadle, takže nechybí ani řady sedadel typu business class a economy class, kde se usadil i můj doprovod. Já zasedla na kapitánské místo a začala si prohlížet ony všemožné čudlíky, ze kterých až přecházel zrak. K mému údivu jsem se však záhy dozvěděla, že během svých letů využiji naprosté minimum, takže se hlavní instruktáž soustředila na hlavní berany, které obstarávají stoupání a klesání a ještě k tomu samozřejmě i zatáčení, které ale na zemi obstarávají dva pedály, kterými se současně i brzdí. Další instruktáž pak zahrnovala primární letový displej, kde se dá kupříkladu nalézt vzdušná rychlost či výška a hlavně zde najdete umělý horizont, kde pilot vidí polohu letadla vůči zemi. Pak tu ještě bylo krátké seznámení s navigačním displejem a tzv. throttle quadrantem, který se nalézá mezi sedačkami pilotů, a najdeme tam páky pro ovládání tahu motorů či páky pro vysunutí klapek. Odbornější část by už asi stačila, takže se posuneme v ději pěkně dál…

A tak jsem zapadla do kapitánského sedadla a mohla začít první simulace, která se nemohla odehrát nikde jinde než na letišti Václava Havla v Praze, což mě nejen potěšilo, ale navíc tam stála i A380 společnosti Emirates, takže co víc si přát. To jsem ostatně řekla i nahlas a vznikla z toho debata, proč ji vlastně mám v oblibě a abych nevypadala jako úplný trotl, tak jsem ale musela jasně dodat, že Boeing 747 mám ráda taky. Ale o tom si dáme dýchánek někdy v budoucnu…
Za onu hodinu a půl jsem měla šanci si jinak zkusit nejrůznější letiště dle vlastního výběru, takže logicky došlo hlavně na ty, které jsem již měla štěstí navštívit. Má první volba, i tak trochu z praktických důvodů, padla na londýnské Heathrow, protože kdyby se to za týden třeba pilotovi nevydařilo, měla bych aspoň přistání k dobru. Jako další jsem si jinak zkusila letiště ve Winn
ipegu, kde jsme náhle mezipřistávali během cesty na Havaj a o kterém jsem si myslela, že jde o kanadský pupek světa (nechci být sprostá, ale jiné slovo na p by tam šlo taky). A pak pokračovala třeba Sydney, Dubaj nebo Hong Kong, kam jsem přistávala na staré letiště, které se nachází mezi budovami a obsahuje lahůdku v podobě prudkého zatočení na dráhu téměř v poslední chvíli.
Výběr dvou letišť jsem svěřila i svému doprovodu, který díky slovenskému původu jasně zvolil letiště v Bratislavě aneb abych se konečně dostala i na Slovensko - ano, mám procestovaný kus světa, ale Slovensko mi děsivě chybí. A jako druhá byla vybrána Vídeň jako její srdcovka. Další výběry jsem pak nechala i na svém kopilotovi, který se mě rozhodl nešetřit a vybral mi nejrůznější lahůdky. Nejdříve to začalo oním Hong Kongem, ale pak následovala mlha a déšť v Innsbrucku, což se mi paradoxně ze všech přistání povedlo nejlépe, že sám pan Zeman byl překvapen. Ostatně já taky…

Nejhorší ze všech ale bylo San Francisco, které se ale rozhodně nedá řadit mezi ty obyčejná přistání, neboť jsem přistávala dvakrát a ani jednou to nebylo na letiště. Ano, čtete správně. Jako první mě čekalo přistání na letadlovou loď, kde jsem hrdě urvala celý podvozek, ale do vody jsem to díkybohu nezabořila, takže se vesele letělo dál a to nikam jinam než na most Golden Gate, na kterém jsem měla simulaci přistáním ukončit. Sice se pochlubím, že jsem opravdu přistála, ale z letadla toho moc nezbylo a varování o snížení rychlosti mi hučí v uších doteď. A trochu neslavně dopadlo i přistání na letišti v Bhútánu, které bylo skryté mezi kopci a nebylo hned tak úplně vidět. Ono celkově musím být k sobě kritická, protože nebýt dohledu, tak by i jiná přistání asi dopadla daleko hororověji, neboť se mi během řízení značně pletla pravá a levá strana a co je vlastně dolů a nahoru, takže jsem si chvílemi připadala jako absolutní imbecil. Sice jsem ženského pohlaví, ale řídit letadlo a povídat si s kopilotem už nějakou tu plnou koncentraci holt ubralo, ale to chce trénink.
Kolem a kolem celých devadesát minut simulátoru přímo neskutečně uteklo a já bych klidně zvesela pokračovala dál, neboť i přes nutnost se koncentrovat to byla neskutečná zábava a hlavně splnění onoho dlouholetého snu. Už nikdy nezapomenu, jaké to bylo stát na pražské runwayi a zatáhnout páku na ovládání tahu motorů pro jejich nastavení na vzlet, tedy krátký moment předtím než mi běžně začínají Queeni vypalovat uši svou písní Headlong. A za oknem ta A380, no prostě dokonalost.
Po letu jsem ještě získala certifikát o absolvování simulátoru, což dušičku velmi potěšilo a už je hrdě vystaven společně s dalšími upomínkami. Mimo to jsem získala i slevu na případnou další návštěvu, což se přiznám, že mě chladnou nenechalo, takže bych řekla, že mám dárek k 21. narozeninám jistý a už teď se těším na příště, tentokrát se seznamem dalších letišť a případných dotazů.

Mimo to všechno bych ráda poděkovala i již mému zmíněnému profesionálnímu doprovodu, protože díky nakopnutí z jeho strany jsem se odhodlala oslovit českou posádku Smart Wings během letu z Kapverdských ostrovů a po přistání v Praze jsem se konečně poprvé podívala do reálného kokpitu boeingu 737 MAX 8, z čehož jsem měla svátek ještě několik dní poté. Moc děkuji. A jen tak mimochodem mě simulátor opravdu i leccos naučil, takže při mých následujících letech jsem si představovala, co se zhruba v kokpitu děje…
A co říci na úplný závěr? Tak jedině to, že pokud máte nějaký sen, tak si ho rozhodně zkuste splnit, pokud to samozřejmě jde a že letecký simulátor už není tak nepřístupnou věcí jako býval v minulých letech. Hruška rozhodně každým coulem doporučuje a po další návštěvě Vám třeba zase řeknu víc. Jedno ale stále neměně platí, pilotkou bych být nechtěla, na simulátoru je to zábava, ale reálná profese má můj obdiv, protože přeci jen to aspoň z počátku není vůbec jednoduché a člověk musí být asi trochu více free než jsem já - nervózní a ustaraná Hruška…

Zaujal Vás simulátor? A víte, že zbývá už jen měsíc do Vánoc? ;) Ano? Tak neváhejte a koukněte na nabídku simulátorů. Darovat zážitek je vždy super. :)


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 17. listopadu 2018

Cestování - nejlepší životní investice - recenze knihy + soutěž

Další knihou, kterou jsem získala díky spolupráci s nakladatelstvím Grada, je i ta od Lukáše Kerharta nesoucí název Cestování - nejlepší životní investice. Ač název působí, že by se mohla kniha Hrušce líbit, tak opak je bohužel tak trochu pravdou, neboť jsem k ní cestu úplně až tak nenašla, ale k tomu za malou chvíli, nejdřív si samotnou knihu a autora představíme.


Lukáš Kerhart se dá označit jako světoběžník, který během pěti let žil v nejrůznějších zemích, což ho inspirovalo a stal se z něj uznávaný řečník, školitel a redaktor s vlastním nadačním fondem jménem Komunikátor, který podporuje vzdělávání mladých lidí nejen v rámci komunikačních dovedností. Sám pan Lukáš jinak pořádá nejrůznější přednášky a workshopy a to převážně na poli zmíněné komunikace, kdy jeho hlavním cílem je motivovat mladé lidi, kteří ještě nevědí, co chtějí v životě pořádně dělat a do jaké kariéry se pustit. A právě tito lidé ho motivovali k napsání knihy "Cestování - nejlepší životní investice", která má mladé lidi inspirovat pomocí životních příběhů a pomoct jim tak najít zmíněnou cestu do své budoucí kariéry.

Samotná kniha se dá rozdělit do tří částí, kdy tu převážnou tvoří deset kapitol, během kterých autor rozebírá nejrůznější názory, problémy a příběhy. A co v nich konkrétně ve zkratce najdete? První kapitola se věnuje tzv. "blokařům", neboli lidem, kteří hatí naše vize a sny, ale povětšinou s pocitem dobrého úmyslu, takže se do této kategorie můžou řadit hlavně rodiče a ostatní příbuzní. V druhé kapitole se pak dočteme, proč je dle autora dobré si vytvořit tzv. "bucket list" (seznam snů a přání) a jsme rovnou vyzváni k jeho tvorbě. Třetí kapitola se pak zaměřuje na zmíněné životní příběhy, kdy se můžeme dočíst o cestě takových velikánů jako je Albert Einstein, Steve Jobs či o cestách našich českých osobností jako je Bohdan Pomahač nebo Jarda Jágr. Čtvrtá a pátá kapitola nás pak už blíže zavede k celému tématu cestování a zjistíme tak autorův názor na tzv. "gap year" (volný rok) nebo na to, proč vlastně vůbec cestovat. Šestá a sedmá kapitola nás zavede do tématu, zda zvolit českou či zahraniční vysokou školu a jestli jsou mimoškolní aktivity pro člověka spíše výhodou či nevýhodou. Osmá kapitola nás pak postaví před nejčastější mýty a omyly a devítka nás tak trochu vrátí k první kapitole, neboť se konkrétně podíváme na vztah s rodiči. A poslední číslo deset je v knize pak pro zamyšlení.
Zbylou část knihy pak jako první tvoří složka sčítající zajímavé lidské příběhy a užitečné odkazy na různé webové stránky a jako druhá složka plná doplňujících fotografií z autorova života. A mimo to nechybí v závěru knihy ani bodový rádce pro každého mladého člověka aneb v podstatě shrnutí celého knižního obsahu. Ono mimo to celou knihu doprovází i spousta motivačních citátů a to buďto přímo v textu nebo z textu vyplývají a jsou zvýrazněny jako poznámky.

Jak už jsem zmínila, tak jsem k této knize až tak úplně nenašla cestu, ale řekla bych, že problémem je spíše asi to, jaký jsem typ člověka. Motivační knihy obecně asi pro mě nejsou tvořené, neboť asi nejsem zrovna Hruška, kterou by dokázaly nějak extra namotivovat a ve finále k motivaci stejně musím dojít svou vlastní cestou. Roli asi hraje i prostředí, ve kterém jsem vyrostla a doteď v něm žiji, takže se s autorem v některých názorech kapku rozcházíme, což mi při četbě kapku vadilo, neboť přeci jen knize nemůžete nějak obhájit svůj pohled na věc a diskuze tak zůstává jednostrannou. K takovému rozporu třeba došlo i při zmínce soukromých škol, protože jak někteří z Vás ví, tak jsem studentkou jedné z nich a ač autor uznává, že každá soukromá škola není hrozná, tak bych se přeci jen chtěla za tu svou kapku třeba i postavit, neboť autor mimo jiné zmiňuje i zkostnatění českého školství, s čímž zase pro změnu souhlasím, a uvádí pár příkladů, jak to chodí v zahraničí a právě dle jeho popisu, to třeba na obdobné bázi funguje i u nás. Ale takových rozporů bylo kapku víc a já jakožto tvor diskuzní bych si o nich radši promluvila, než je daně četla (že by důvod navštívit některou z přednášek?). Navíc si myslím, že bych ve finále byla asi označena jako blokař sebe samé, ale bohužel jsem taková, vychovali mě tak a realita mi už párkrát přes stopku dala.

Tím vším ale nechci knihu úplně zavrhnout. Během čtení se samozřejmě objevil i nějaký ten souhlas s autorovým názorem, ale hlavně jsem prožívala i momenty, ve kterých jsem si řekla, že je škoda, že se mi kniha nedostala do rukou dříve, protože teď už je kapku pozdě. Přeci jen jsem sama byla tím člověkem, který pořádně nevěděl, co chce dělat, a musím přiznat, že to asi stále na sto procent úplně nevím, ale jestli jsem se za těch svých skoro jednadvacet let něco naučila, tak to je to, že to vždycky nějak dopadne a často může být i daleko hůř než je teď. Ovšem společnost by si měla uvědomit, že honba za úspěchem a tím nejlepším je pro jedince škodlivá, což i z knihy tak trochu v rámci třeba školství vyplývá, neboť pak tu nemáme pořádně zručné lidi, ale bakalářů je jak řepky olejky.
Kolem a kolem si myslím, že kniha určitě může někomu pomoct a osobně bych jí doporučila hlavně těm, kteří před sebou mají přihlášky na vysokou školu, protože může dost ovlivnit finální rozhodnutí člověka. Jen asi nesmíte být ten dospělácký a "blokařský" typ člověka jako jsem já, ovšem v dnešní době jsem dle mého spíše výjimkou a kniha si jistě své čtenáře najde.

Hodnocení: 7 hruštiček z 10

Knihu můžete koupit ZDE, ale můžete ji i u mě vyhrát. ↓

Ano, ano, Grada mi poskytla jeden soutěžní výtisk a tak si můžete udělat na knihu i svůj vlastní názor. :)
Pro vstup do soutěže stačí vyplnit dotazník ZDE. Soutěž trvá od 17. listopadu 2018 15:00 do 24. listopadu 12:00. Účastí v soutěži potvrzujete, že souhlasíte s všeobecnými podmínkami zde.


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 10. listopadu 2018

Jak se létá v tajfunech - recenze knihy

Před rokem jsem díky knize "Zeptejte se pilota" od Patricka Smitha navázala spolupráci s vydavatelstvím Grada, které bylo tenkrát tak hodné, že mě nejenom pozvalo na schůzku do jejich pražského sídla, ale také mi poskytlo i další knihy pro případné recenze. Musím se však zahanbeně přiznat, že ač jsem knihomol tělem i duší, tak jsem za poslední rok četla velmi pomálu a některé resty jsem splnila až během dovolené na Kapverdách, kdy mezi nimi byla i jedna z knih od Grady. Proto se pohodlně usaďte a dovolte mi představit krásnou knihu pro fanoušky letectví.


"Jak se létá v tajfunech" je kniha pana Vladislava Pružiny, který létá od svých sedmnácti let a po absolvování vysoké vojenské letecké školy se věnoval nadzvukovým letounům Armády České republiky, než později v devadesátých letech přesedlal na civilní letouny a stal se z něj dopravní pilot. Jeho kariéru ale ještě dále rozšiřuje i působení "mimo kokpit", do kterého se dá zařadit kupříkladu výchova začínajících pilotů na ČVUT nebo kurzy pro veřejnost se zaměřením na strach z létání.
Samotná kniha se pak konkrétně zabývá jeho působením v jihovýchodní Asii, kde platí pro létání nejen rozdílné povětrnostní podmínky, ale ovlivňuje ho také rozmanitost místních národů. Kniha je tak v podstatě souborem konkrétních zážitků z různých asijských míst a to z jedinečného pohledu samotného kapitána a přináší i jistý náhled do lidské psychiky a schopnosti bleskově rozhodovat, o níž se běžný cestující ani nedozví.
Celkový počet příběhů je čtrnáct a zavítáme na taková místa, jako je Bangkok (Thajsko), Danang (Vietnam), Taipei (Taiwan), Peking (Čína) nebo Šanghaj (Čína). Pokud mi dovolíte, tak bych Vám velmi ráda provedla i bližší exkurzi do jednoho z příběhů, neboť Vám tak budu moct odhalit, co od knihy přesně čekat. Pro svůj výběr jsem si konkrétně vybrala hned ten první a nejdelší příběh, co v knize najdete a který se odehrává v Šanghaji.

Pan Pružina své vyprávění začíná den před samotným letem, kdy nám krátce popisuje své předletové zvyky aneb studování předpovědi počasí. Toho se pak týká i brífink před samotným letem, kde se mimo jiné dozvídáme i první "zákulisní" zajímavost a to tu, že piloti mají přesně rozdělené povinnosti, neboli se dělí na piloty letící (aktuálně řídící letadlo) či piloty neletící (vede záznamy, obsluhuje systémy dle pokynů,…). Po této zmínce ale přichází další zajímavá věc a to jak se počítá množství paliva, což doprovází i výňatek z počítačem zpracovaného letového plánu, kde se můžeme dočíst, kolik paliva se přibližně spotřebuje pro jednotlivé úkony jako je pojíždění, vzlet či samotný let. To vše dá dohromady minimální množství paliva, které je takové, aby zajistilo nejen let sám o sobě, ale také dolet na záložní letiště. Toto minimální číslo, ale vždy kapitán může doplnit a to na základě svých zkušeností, což se několikrát i samotnému panu Pružinovi velmi vyplatilo.

Příběh se pak posouvá na dobu samotného letu, kde autor demonstruje i nadbytečné spotřeby paliva během nestandartních podmínek (nižší letová hladina, dřívější klesání letadla), které způsobuje obrovská bouře, kterou můžeme vidět i na přiloženém snímku z radaru letadla. Pan kapitán Pružina přebírá řízení, ale díky silnému větru se mu nedaří přistát a tak je let odkloněn na náhradní letiště, které je ale sužováno podobnou bouřkou. Po zhodnocení situace a rajské informaci, že na původním letišti došlo ke zlepšení situace, se letoun obrací zpátky a přistává v Šanghaji. Příběh tím ale nekončí, neboť pan Pružina letí i zpáteční let, který je opět komplikován počasím, protože "padá voda" - čteno prší, ale dle autora se déšť v této oblasti nedá nazvat deštěm. My, čtenáři, se tak dozvídáme o procesech, co během takového čekání na odlet piloti mají aneb kupříkladu ano, opět hlavně hlídají palivo. To nakonec tehdy donutilo pana Pružinu přerušit let (ano, další zajímavost, let začíná vytlačováním ze stojánky) a požádat o dotankování. To vše ale stojí čas a my se tak dostáváme k další zajímavé věci a to k maximální době letové služby, která se vypočítává na základě různých údajů. Platí však, že velitel letadla může let prodloužit o tři hodiny a po domluvě s viceprezidentem společnosti může prodloužit i o šest, což je úplné maximum. A to právě musel učinit i pan Pružina, neboť zpoždění bylo ohromné. Nakonec ale vše dobře dopadlo, prodloužení se získalo, počasí dostalo rozum a mohlo se odletět.

Ukázku příběhu jsem Vám sepsala schválně, neboť v ní můžete vidět jistý styl psaní autora, kdy se nejen dozvíte o základním příběhu, ale i o spoustě faktů kolem samotného létání, které jsou však podány a hlavně i vysvětleny tak, aby každý pochopil, o co jde. V textu tak najdete i různé druhy písma, kdy jedno základní označuje samotný příběh a další kupříkladu všemožné vysvětlivky či autorské poznámky. Poslední zmíněné v knize najdete opravdu často a to nejen v rámci letadla (např. možný dolet letadla jako kluzáku nebo jak funguje chlazení brzd), vzdušného prostoru (hlukové omezení na Havaji či metrický systém v Číně), ale třeba i přímo na zemi (deštěm kontaminovaná dráha). Autor se ale v rámci zajímavostí neomezuje jen a pouze na letecká fakta, ale často přidá i informace o místních podívaných, což je jen krásný bonus navíc.
Knihu jsem si vybrala zcela záměrně sama a musím říct, že jsem za její výběr moc ráda, protože mi, jako nadšenému amatérovi, poskytla další pohled na celý ten zvláštní proces létání a více než samotné příběhy jsem hltala ona zajímavá fakta, ke kterým člověk až tak zjednodušeně nemá normálně třeba přístup. Ostatně asi stačí říct, že jsem těch sto stránek,
co kniha má, zhltala neskutečným způsobem a myslím si, že se k ní ještě v budoucnu i vrátím, abych si příběhy prožila ještě jednou.
Pokud tedy jste fanoušci letectví, nebo Vás minimálně zajímá dění v kokpitu, tak Vám knihu mohu jen a pouze doporučit. Ale pokud patříte spíše do skupiny lidí, co se létání bojí, tak bych knihu velmi zvážila, neboť přeci jen popisuje i "extrémnější" situace způsobené počasím a představa nastalých situací trochu zakroutila žaludkem i mně samotné, neboť jsem se jen utvrdila v tom, že pilotem bych být nemohla - nemám na to nervy a schopnost rychle rozhodovat. Ostatně sám autor knihu označuje i jako stručnou exkurzi do lidské psychiky, což už jsem mimo jiné zmínila na začátku a má pravdu, což ve mně vzbuzuje jen ještě větší respekt k celé profesi. Navíc podobných knih, jako je tato, je na českém trhu velmi pomálu.
A ještě jednou na závěr má tedy kniha mé doporučení a doufám, že se třeba najde někdo, koho jsem na ni navnadila.

Hodnocení: 9,5 hruštičky z deseti (-0,5 = klidně víc příběhů, chvílemi trochu nevhodné pro ty, co se bojí létat, a navíc člověk si musí nechat rezervu)

Knihu můžete zakoupit ZDE.





↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 3. listopadu 2018

Fantom opery a já - pátá část

5. Her Majesty´s Theatre - West End, Londýn - 15. srpna 2017
Fantom - Ben Forster, Christine - Celinde Schoenmaker, Raoul - Nadim Naaman
O rok později se mi poštěstilo, že jsem letěla do Londýna znovu a to tentokrát úplně sama. To, že bych si přála opět vidět Fantoma, bylo v naší domácnosti takovým veřejným tajemstvím, u kterého jsem úplně tak nevěděla, zda mi bude i popáté povoleno. Ale jak už vidíte výše, tak bylo a já si tak na konci května po maturitě objednala lístky, které přišly den před předáváním mého maturitního vysvědčení. Proto jsem pak udělala i společnou fotku lístků a onoho vysvědčení aneb odměna za celou tu zkoušku.

Čas vždycky utíká a tak tu zničehonic byla i půlka srpna a já tak seděla v letadle směr Londýn. Představení jsem si dala ještě tentýž den, abych ho nějak pěkně zaplnila, takže po ubytování na hotelu, nákupech a večeři u oblíbených Italů, jsem si to zničehonic štrádovala sama do divadla, které mě pokaždé, když ho vidím, dokáže uchvátit. To mě přivádí jen ke zmínce, že během jazykového pobytu v Londýně v roce 2015 jsem šla taky okolo a udělala jsem fotografii, kterou doteď zbožňuji, a dle mého ukazuje právě onu impozantnost budovy.

Ále zpátky na představení. Měla jsem tenkrát to štěstí, že na mě vyšlo absolutně stejné obsazení, jako jsme viděli s rodiči i minulý rok, takže jsem měla šanci porovnat, jestli to hrají stále stejně. Hráli a bylo to opět perfektní jako vždy, takže slova maminky "Prosím tebe, hlavně zase nebreč." padla velmi rychle za vlast, což jsem ostatně vyjádřila i v následující SMS zprávě - "No to se ti teda řekne, nebreč. Zahrajou úvod a řasenka jede." Díkybohu jsem měla ale to štěstí, že vedle mě seděla další fanynka Fantoma a to až z Japonska, takže jsme se ve finále daly dost do řeči (samozřejmě o přestávkách) a mimo jiné jsem jí odkázala na svůj již zmíněný facebookový fanklub. Bylo strašně fajn mít vedle sebe někoho, kdo chápe, proč si nenápadně otírám očička a smrkám v těch nejvyšších tónech, co v dané písni jsou…
Mimochodem jsem v tomto představení měla šanci vidět i Laru Martins v roli Carlotty (operní diva), která letos v létě (2018) pokořila rekord a stala se nejdéle účinkující herečkou/zpěvačkou v této roli s více jak 1680 představeními. Ono přeci jen na West Endu i Broadwayi se prosím pěkně tato muzikálová představení hrají osmkrát týdně, takže čísla naskakují vcelku rychle.
Nic dalšího asi konkrétně k tomuto zhlédnutí nemám, jen maximálně to, že jsem po letech neodolala a koupila si v suvenýrech plastikovou růži, kterými Fantom Christine obdarovává. A jsem ráda, že jsem neodolala, neboť se mi od té doby již několikrát hodila na nějakou tu fotku…

6. Her Majesty´s Theatre - West End, Londýn - 17. července 2018
Fantom - Luke McCall, Christine - Kelly Mathieson, Raoul - Jeremy Taylor
Zatím naposledy jsem Fantoma viděla v úterý sedmnáctého července 2018, kdy to bylo představení, na které jsem se přímo neskutečně těšila, neboť jsem nejenom měla znovu vidět již zmíněnou Laru Martins před její zářijovou "derniérou", ale také jsem měla spatřit Bena Lewise aneb člověka, který tak bravurně ztvárnil Fantoma v australské produkci muzikálu Love never dies (pokračování Fantoma).
Jenže, jak to tak s přáními a nadějemi bývá, nesmějí se zakřiknout, což jsem zřejmě nechtěně provedla, takže paní Martins si zrovna užívala dovolenou a za pana Lewise naskočil jako understudy Luke McCall. Přiznám se, že jsem byla zpočátku kapku zklamaná, ale ve finále nebylo vůbec proč, neboť obě understudies, tedy zmíněný pan McCall a Una Reynolds, odvedli skvělý výkon a dokonce mi bylo i podání Fantoma velmi příjemné, neboť se hlasově dle mého pan McCall podobá opět již zmíněnému Raminu Karimloo z 25. výročí. Celá tahle "příhoda" mě ale dovádí k malému vysvětlení, jak to vlastně funguje s obsazením. U nás v Čechách vždy v programu najdete výčet zvučných jmen, kdy jednu roli můžou hrát klidně až čtyři lidé. Ve světě to zase funguje tak, že každá role má hlavního představitele jen jednoho, (role Christine je ale konkrétně většinou výjimkou a má představitelky dvě). Existují zde ale tzv. swingové, které známe i u nás, kteří v případě potřeby zaskočí za jakoukoli postavu, jejíž původní představitel je pryč, ale většinou jde spíše o postavy z pozadí. Pak jsou tu ale také právě ony understudies, kdy ti se dají v podstatě přirovnat k našemu českému výčtu jmen, aneb kdo roli hraje. Povětšinou se na scénu také dostávají, když hlavní jméno odpadne, ale v některých produkcích se i pravidelně střídají. Člověk jinak může dělat zároveň, jak swinga, tak i understudy nebo případně může hrát normální roli a k tomu mít ještě i understudy. Existují ale i případy, kdy je člověk pouze understudy a ve hře se jinak vůbec neobjevuje, čemuž se zase pro změnu říká standby. Snad jsem Vám to moc nezamotala…
Představení jinak bylo opět nádherné, akorát jsem zjistila, že můj slzavý interval se zvětšuje a otevírám pusu během vícera písní. Tento poznatek jsem posléze sdělila i doma se slovy, že nemám tušení, co bych dělala, kdybych to třeba už viděla po sté - ano i takoví lidé jsou. Jinak po představení jsem zřejmě musela děsit lidi, neboť se počet taxíků kolem divadla značně zmenšil, takže jsem jela metrem a po příjezdu na hotel jsem se té rozmazané řasenky sama upřímně lekla. Na druhou stranu ze mě spadla díky představení i jistá únava a tak celá ještě nabitá zážitkem jsem se dala do psaní pohledů…

Krámek jsem tentokrát nechala ležet ladem, i když mě velmi zaujala jedna z publikací, která vyšla na počest sedmdesátých narozenin autora Fantoma a to sira Andrewa Lloyda Webbera. To mě však přivádí k tomu, že o něm jsem Vám toho až tak moc neřekla, což je škoda, neboť v muzikálovém světě jde o jedno z nejproslulejších jmen vůbec
. Takže minimálně Vám musím zmínit jednu věc. Právě tento muž má totiž kromě Fantoma na svém kontě i takové muzikály jako jsou Cats (Kočky), Jesus Christ Superstar (hraje se i u nás, např. v Karlíně), Evita (v ČR třeba Studio DVA), Sunset Boulevard, School of rock a další. Ostatně si vzpomínám i na krásné představení v Good Morning America, kde se na jevišti sešli představitelé hned tří muzikálů, které se v roce 2016 na Broadwayi současně hrály…


Uvědomuji si, že v posledních dvou kolonkách představení jsem už odběhla i spíše k obecnějším faktům, ale tak přeci jen Vám nebudu dokola povídat, jak nádherné to celé pro mě prostě je. Celý tento článek je ve finále o dost delší než jsem původně zamýšlela, avšak psala jsem ho hlavně i pro sebe jako takovou rekapitulaci mé letité vášně. Navíc přeci jen před Vás nemohu hodit úplně neznámé téma a básnit o něm, tak jsem se snažila vše popsat a vysvětlit s tím cílem, aby to vše dokázal pochopit a hlavně si i představit naprostý fantomácký laik. A přitom, aby to neztratilo i jistou osobní stránku věci.

Na závěr jen dodám jistou svou naději, že jsem třeba někoho na Fantoma navnadila nebo mu třeba už jen rozšířila obzory o známém tématu. Ostatně, jak jste z toho celého mohli pochopit, tak je pro mě Fantom jedinečnou srdeční záležitostí, která každým rokem roste. Ovšem, kdyby mi někdo na začátku toho všeho řekl, že to naroste až do takovýchto rozměrů a hlavně, že samotnou show uvidím šestkrát, tak bych mu jednoduše nevěřila. A vidíte, ono se to opravdu stalo. Mimochodem mé oblíbené číslo je sedm, takže že by tu byl plán na další rok? A i kdyby ne, tak jsem si jistá, že třeba ještě někdy v budoucnu tu sedmičku pokořím a třeba vyrovnám i broadwayské skóre. To je však otázkou budoucnosti…



↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající