Jedna z dominant celého města byla navržena dánským architektem Jørn Utzonem v roce 1956, kdy její stavbu provázely nejrůznější problémy. Tak kupříkladu v původní soutěži o její podobu byl Utzonův projekt vyloučen, ale nakonec byl přeci jen oceněn, ovšem bez přímluvy jiného věhlasného architekta by tomu tak nebylo. V průběhu stavby se pak nakonec sám architekt ale přestal na projektu podílet a to kvůli sporům s australskou vládou. Přes mnohé další i technické problémy se Opera dočkala svého otevření 20. října 1973 a to za přítomnosti královny Alžběty II. Ovšem první představení zde proběhlo již o dva měsíce dříve. O několik let později v roce 2007 byla budova zařazena na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO, a stala se tak první stavbou, která byla na seznam umístěna ještě za autorova života.
Komplex je tvořen pěti hlavními sály, výstavní síní, nahrávacím studiem a restaurací a to na celkové ploše 1,8 hektarů. Zajímavá jsou i další čísla jako je třeba kapacita koncertního sálu, který má 2679 míst a kde se zároveň nacházejí největší mechanické varhany světa s celkovým počtem píšťal dosahujícího přes deset tisíc.
Její venkovní podoba pak má připomínat lastury, lodní plachty či dokonce kůži pásovce, takže záleží, čemu dáte osobně přednost. Sám autor se prý přikláněl k rozkvětu pomeranče. Mě osobně ale zaujalo spíše to, z čeho jsou střechy opery tvořené, neboť jde o světlé keramické dlaždice, které z dálky nejsou k rozpoznání. Bylo to pro mě tedy příjemné překvapení po těch všech známých fotkách…
Jako další nás čekala plavba po Port Jackson, nebo také Sydney Harbour, což je záliv Tichého oceánu a zároveň přírodní přístav, kolem kterého celé město vyrostlo. Využili jsme služeb společnost Captain Cook Cruises, odkazující k australské historii aneb roku 1770, kdy k jejím břehům připlul stejnojmenný kapitán James Cook. Firma stále existuje a stejně tak pořádá i večerní plavbu s nabídkou večeře, kterou jsme absolvovali právě my. Musím říct, že to byl zajímavý zážitek - pomalu zapadající slunce, Opera, celkový výhled na Sydney a dobré jídlo. A to mě přivádí k dalšímu symbolu Sydney aneb ke gigantické ocelové konstrukci jménem Harbour Bridge. Tento most o celkové délce 1150 metrů byl postaven v rozmezí let 1924 až 1932 a to dle návrhu železničního stavitele Johna Bradfielda. Australany je tento most přezdívaný jako "ramínko na šaty" a zároveň jde i o turistickou atrakci, neboť existuje zážitek jménem BridgeClimb, který umožňuje výstup na mostní oblouky. Buďto můžete zvolit kratší verzi do půlky, ale přístupný je i samotný vrchol, který se ční 134 metrů nad mořem. Ostatně tuto kratochvíli si zkusil i princ Harry, který zde vyvěšením vlajky zahájil své známé Invictus Games, jež se dají označit za paralympiádu pro veterány.
A tak skončil náš první den v Austrálii. Ani druhý den jsme ale nezaháleli a vyrazili mimo hranice Sydney, ovšem k tomu bych se vrátila až za malou chvíli a nejdříve dokončila prohlídku samotného města. Třetí den jsme totiž pokračovali v průzkumné procházce, která zahrnovala třeba krásnou katedrálu St. Andrew´s, jež byla postavena v novogotickém stylu v devatenáctém století. Místo je to věru aktivní, neboť se zde pravidelně konají jak běžné mše (i za doprovodu místního chóru), tak nejrůznější akce jako je studium bible či tzv. Healing Service - společné modlitby za uzdravení se, zpěv, čtení Bible, …
Hned vedle se pak nachází městská radnice Sydney Town Hall a ještě o kousek dál najdeme Queen Victoria Building, která byla zmíněna ve spojitosti s komplikovaným příběhem sochy královny Viktorie. Samotná budova je 190 metrů dlouhá a 30 metrů široká a díky svému viktoriánskému slohu naplno kontrastuje s moderním okolím. Uvnitř se pak dají nalézt nejrůznější obchody na čtyřech poschodích a stejně tak nádherná výzdoba, ze které se dají třeba zmínit dvoje mechanické hodiny obsahující dioráma a pohyblivé figurky z různých historických momentů. Není se tak čemu divit, že je budova označována jako nejpěknější místo na světě. Mě osobně takto zpětně připomíná pozdější návštěvu moskevského GUMu, neboť jde typově o podobné užití budovy, ale je pravdou, že v každém se prolíná úplně jiný svérázný styl.
Naše další kroky pak vedly do "The National Opal Collection", neboť Austrálie patří mezi nejbohatší naleziště opálu a zabírá tak přibližně 90 % jejich celkové světové produkce. Není se tak čemu divit, že se Australané tímto minerálem rádi pochlubí a tak se na tomto místě nachází zdarma přístupné muzeum, kde se o něm dozvíte vše možné. A nechybí ani řádná nabídka produktů k nákupu, kdy hlavním tahounem asi není úplně až tak minerál sám o sobě, ale nákup "tax-free". Pokud si ale správně pamatuji, tak jsme žádný nákup neprovedli…
Pokud naši trasu někdo sleduje na mapě, tak teď provedu obrovskou otáčku zpátky, protože se přiznám, že jsem některá místa jednoduše pospojovala kapku jinak. Vezmeme to kolem Market city, což je další populární nákupní centrum s možností nákupu oblečení, suvenýrů či něčeho dobrého na zub. A když už jsme u toho jídla, tak co si takhle dát krátkou pauzičku a představit si některé typické australské pokrmy? Ano? Tak dobře, ale doporučuji mít něco dobrého na zakousnutí, protože Vám jistě udělám chutě.
Australská kuchyně je silně ovlivněna svými prvními kolonizátory, a proto se její jídla podobají těm britským, avšak často s nějakým tím nádechem exotiky, tedy místních domorodých kmenů a upravené pro lokální suroviny. Austrálie nemá národní jídlo, neboť zde panuje obdobná situace jako u nás, kdy pořádně nevíme, co za národní jídlo považovat. Oblíbenou specialitou jsou ale třeba lamb shanks, což jsou jehněčí nožičky pomalu pečené s fazolemi, mrkví, rajčaty a bylinkami. Bohužel jsem tuto specialitu sama neochutnala, ale nenechala jsem si ujít jinou specialitu a to klokaní maso. Ano, i klokani se jedí (on se třeba jí i emu), ale nepatří zrovna mezi vyhledávané delikatesy, neboť je jejich maso poněkud tužší a tím pádem i více prorostlé. Na druhou stranu ale obsahuje velké množství bílkovin a železa a naopak nízký obsah tuku.
Já osobně se ale musím přiznat, že se ke mně zřejmě dostaly části, které takové nebyly a naopak byly velmi chutné. Konkrétně jsem měla maso na steak, které zcela připomínalo klasické hovězí, trochu protnuté zvěřinou. A dokonce se jeden čas dalo pořídit i v bývalých prodejnách Interspar.
Další oblíbenou pochutinou jsou pak slané koláče, na které se dá často narazit i v rychlém občerstvení. Bohužel jejich fanynkou osobně nejsem, protože se povětšinou plní vnitřnostmi nebo masem, jehož úprava mi dvakrát nechutná. Stejně tak se mi Australané moc nezavděčili svým Surf´n´turf, což je pokrm kombinující mořské plody a nejčastěji hovězí maso. Dále pak můžeme zmínit třeba corned beef, což je naložené a pomalu vařené hovězí maso, které je podáváno s bramborovou kaší nebo typický chléb bez droždí - damper. Vegemite je pak název pro tmavě hnědou pomazánkou z převážně kvasnicového extraktu a má jít o obdobu oblíbené britské pomazánky Marmite. Ostatně právě na základě jejího výpadku v období první světové války vznikla tato australská obdoba, která prý chutí připomíná bujon. Já ji ovšem viděla pouze v několika videích, kde byly reakce opravdu rozporuplné.
A co by bylo jídlo bez nějaké té sladké tečky na závěr, že ano? Tak mezi sladké australské záležitosti můžeme řadit tzv. Anzac Biscuits - sušenky s kokosovou příchutí nebo Lamingtons - piškotové těsto přelité čokoládou a obalené v kokosu. Největším fenoménem ale jistě zůstává dort Pavlova. Tedy ono je to kapku sporné, neboť jeho původ si přivlastňuje jak Austrálie, tak Nový Zéland. Je to proto, že v letech 1926 až 1929 obě země navštívila slavná ruská balerína Anna Pavlovová, která celý dezert inspirovala. Tento spor neukončila ani pozdější informace z jejího životopisu, kde je autorem uváděno, že první Pavlova byla připravena v roce 1926 šéfkuchařem hotelu ve Wellingtonu, kde baletka pobývala. Ať je to jak chce, tak podstatné je, že se někdo někde nechal umělkyní a její baletní sukní (tutu) inspirovat a vytvořil tak jedinečný dezert ze šlehaných bílků ozdobený šlehačkou a ovocem. Chuťově je Pavlova pak v podstatě taková jedna velká pusinka a sama se musím přiznat, že je to jeden z mých nejmilejších dezertů vůbec. Ovšem tu nejlepší jsem neochutnala v Austrálii, ale v Londýně, kde ji bohužel již aktuálně nepodávají…
Tak to byla kapku delší odbočka, ale když už jsme se do té Austrálie společně vydali, tak to musíme vzít i kapku komplexněji než jen a pouze o Sydney. Na malý moment se tam ale přeci ještě vrátíme, neboť Vás chci krátce seznámit s poslední zastávkou naší turistické prohlídky a to s Australian National Maritime Museum. Muzeum otevřené v roce 1991 se zaměřuje například na samotné objevení Austrálie, na vztah původních obyvatelů k vodě nebo jak se do Austrálie dříve cestovalo. Nechybí ani pohled na australské námořnictvo a mě osobně zaujalo to, že součástí muzea není jen sedm hlavních galerií plus další prostory, ale také samotné lodě. Kotví jich tu hned několik, kdy tři z nich jsou přístupné a patří mezi ně replika HM Bark Endeavour (původní loď z 18. století), torpédoborec HMAS Vampire a ponorka HMAS Onslow. Bohužel jsme se na žádnou z nich nedostali, takže jsme si vše prohlíželi pouze zdálky a to včetně dalších menších historických lodí.
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
