Holokaust…
Jedno jediné slovo ukrývající pod svou definicí nacistickou politiku systematického pronásledování a hromadného vyvražďování lidí. A to nejen těch židovské národnosti…
Téma, které by nemělo být zapomenuto, a které za poslední léta nabývá na jisté popularitě a to hlavně díky vydávaným knihám. Avšak není kniha jako kniha. Jak to myslím? Jednoduše. Za poslední tři roky jsem se literatuře holokaustu opravdu věnovala a přečetla nejrůznější knihy, které se od sebe různě lišily v rámci stylu zpracování či své pravdivosti. Nerada bych Vás zatěžovala nějakou dlouhou kategorizací a tak nám postačí dělení pouze trojí. Jako první jsou zde knihy memoárové, které vypráví skutečný příběh člověka, co holokaust zažil, kdy zpracování může být v podobě vyprávěného příběhu nebo rozhovoru. Jako druhé jsou tu knihy zcela fiktivní, které jako podklad využívají sice reálie, ale celý příběh je uměle vystavěn a hlavní postava nikdy neexistovala. A pak jsou tu jako třetí knihy, které obě dvě dříve zmíněné varianty propojují, aneb jde o reálný příběh, který je však poupraven jistou fikcí. Přiznám se, že druhá kategorie mě pro čtení nikdy nějak moc nezajímala a dlouho jsem svou pozornost věnovala pouze reálným příběhům, ale i to se nakonec změnilo.
Změna nastala s vydáním knihy Osvětimská ukolébavka od Escobara Maria, která mě konečně dotlačila k tomu, abych takovým knihám dala šanci. Avšak mou úplně první knihou se nejdříve stal Tatér z Osvětimi od Heather Morris, který mě upřímně zaujal, ale nezanechal ve mně to, co ona skutečná realita. Jednoduše jsem příběhu až tak nevěřila, protože byl vykreslen se zvláštní pozitivitou a trochu i naivitou, která mi dělala docela dost velký problém. Ostatně nejen mě, v rámci recenzí knihy jsem narazila na rozporuplné reakce, kdy některé plně odpovídaly mému dojmu z knihy aneb vykreslení příběhu jako procházky růžovým sadem, kdy úplně všemu nevěříte a nemáte šanci zjistit, zda to tak bylo. Přesto jsem nakonec dala šanci i první zmíněné knize a to Osvětimské ukolébavce, která však pro mě byla ještě horší než Tatér. Proč? Tak hlavním důvodem jistě bylo to, že člověk četl příběh, který byl opravdu dobře vykreslen, jenže to ještě netušil, že celá tato bublina praskne díky závěru knihy, kde je popsáno, co se doopravdy na závěr příběhu stalo. Ano, Ukolébavka se snažila skončit jistým happyendem, což člověka tak hezky "ukolébalo", aby ve finále dostal tu největší možnou ránu. Fikce v této knize byla jednoduše dle mého užita velmi špatně a mě osobně to kapku rozčílilo, protože je jasné, že když se člověk pustí do knihy obdobného tématu, tak to úplně šťastné být nemusí…
Po těchto zkušenostech jsem se tedy chtěla navrátit zásadně ke knihám popisující realitu, což jsem částečně také udělala. Při svém pobytu v Irsku jsem totiž nemohla vynechat návštěvu svého milovaného Waterstones, kde jsem rovnou do této sekce zamířila a pořídila si dva kousky a to Noc od Elieho Wiesela, která je považovaná za základní pilíř literatury holokaustu a Auschwitz: A Doctor's Eyewitness Account od Miklose Nyiszliho. V Galway jsem ale nakonec navštívila ještě obchod Eason, kde jsem narazila na knihu Osvětimská knihovnice, která byla zařazena mezi místní novinky. Nová ale tato kniha úplně tak není, neboť je na světě již od roku 2012, kdy o rok později dokonce vyšla v češtině. Tehdy jsem však ještě literaturu tohoto typu nečetla a tak mi kniha kompletně utekla, a já jí tak musela objevit až v daleké cizině. Přiznám se, že mě to stálo chvíli jistého odhodlávání se, protože přeci jen po zkušenostech s předchozími jsem nebyla úplně v dobrém rozmaru, ale především šlo o to, že jsem měla v rukou knihu o 423 stránkách v angličtině. To přeci jen byla kapku výzva, ale jak už je asi jasné, tak to byla výzva, která rozhodně stála za to a zabrala mi pouhé tři dny přejezdů autobusem…
Ano, Osvětimská knihovnice mě totiž naprosto pohltila, ovšem než se dostaneme k nějakému mému bližšímu okomentování, tak mi dovolte knihu nejdříve představit. Na počátku všeho byla jiná kniha a to "Knihovna v noci" od Alberta Manguela, která zmiňovala existenci tajné osvětimské knihovničky o osmi literárních kouscích nevyčíslitelné hodnoty, neboť vlastnit knihy bylo v Osvětimi přísně zakázáno a trestáno. Zmíněná kniha se jednoho dne dostala do rukou jistého Antonia Iturbeho, v němž vyvolala zájem nejen o knihovničku samotnou, ale i o její místo umístění a to o rodinný tábor nesoucí označení BIIb. Vydal se tak do Osvětimi, která mu však místo odpovědí poskytla spíše ještě více otázek. Jediným zdrojem odpovědí se tak mohly stát knihy, kdy mezi nimi byla i ta nesoucí název "The Painted Wall" od Oty Krause, jejíž děj se odehrával právě v rodinném táboře. Kniha se dala zakoupit na stránkách, které však nebyly moc profesionální a navíc nešlo knihu zaplatit kartou a tak panu Iturbemu nezbylo nic jiného než kontaktovat provozovatele stránky. A ten se mu skutečně ozval a díky tomu jsem ostatně měla možnost si i Osvětimskou knihovnici přečíst. Ano, hádáte správně, neodepsal mu totiž nikdo jiný než samotná bývalá knihovnice Dita Kraus. Vše nakonec vyústilo v emailové dopisování, setkání v Praze, návštěvu Terezína a v sepsání knihy, která vznikla na základě společných rozhovorů.
Hlavní příběh je tedy vyprávěn z pohledu tehdy čtrnáctileté Dity, která líčí nejen život v táboře, ale v průběhu představuje i vzpomínky na své dětství před válkou a na pobyt v Terezíně. Není to ovšem pouze příběh Dity, který kniha představuje, ale najdete v ní i další tři dějové linky, které příběh postupně proplétají. V následujících řádcích hodlám prozradit některé detaily z děje, a proto pokud nechcete nic vědět, stačí přeskočit další dva odstavce.
Jako první je zde třeba příběh desátníka SS Viktora Pesteka, který je v podstatě neskutečně krásný a o to v
íc smutný v rámci svého výsledku. Dotyčný se totiž zamiloval do jedné z vězenkyň, které chtěl následně pomoci s útěkem. Jeho plán však vyšel pouze z části, neboť se mu skutečně povedlo osvobodit jednoho vězně a sám dezertoval, jenže jeho následující kroky měly být takové, že za pomoci osvobozeného vězně obstará potřebné falešné dokumenty a společně se následně v převleku za SS vrátí zpět do tábora a vyzvednou zmíněnou vězenkyni i s její matkou. Vše ale bylo odhaleno a Pesteka tak čekalo zajetí, mučení a následná poprava. Ovšem uznejte, že příběh je to krásný…
íc smutný v rámci svého výsledku. Dotyčný se totiž zamiloval do jedné z vězenkyň, které chtěl následně pomoci s útěkem. Jeho plán však vyšel pouze z části, neboť se mu skutečně povedlo osvobodit jednoho vězně a sám dezertoval, jenže jeho následující kroky měly být takové, že za pomoci osvobozeného vězně obstará potřebné falešné dokumenty a společně se následně v převleku za SS vrátí zpět do tábora a vyzvednou zmíněnou vězenkyni i s její matkou. Vše ale bylo odhaleno a Pesteka tak čekalo zajetí, mučení a následná poprava. Ovšem uznejte, že příběh je to krásný…
Jako další je v knize prezentován i příběh velkého útěku z Osvětimi, který se zdařil Rudolfovi Vrbovi a Fredymu Wetzlerovi, ale ani to nepomohlo dřívějšímu osvobození tábora, neboť jejich svědectvím nikdo nevěřil. Ostatně jednu situaci k neuvěření popisuje i další dějová linka, která se týká jistého Alfreda Hirsche, který se zasadil o vznik celého rodinného tábora, kde se odehrává Ditin příběh. Právě pro Ditu je Hirsch velmi důležitou postavou, která jí pomáhá vidět naději a ostatně i pro všechny ostatní je právě on symbolem a vůdcem. Právě proto bylo neuvěřitelné, že po žádosti tajného podzemního hnutí, aby vedl vzpouru vyprovokovanou zvěstmi o likvidaci rodinného tábora, si nechal hodinu na rozmyšlenou, po které ho našli předávkovaného prášky. Oficiální verze je, že spáchal sebevraždu, ale mnoho lidí včetně Dity tomu nevěří a je to tak jedna z největších osvětimských spekulací. Autor svůj názor ale jeví v závěru knihy velmi jasně a to, že Hirsch sebevraždu nespáchal. Kniha tak funguje i jako jistá satisfakce pro jeho osobu.
Tak to jsem Vám osvětlila ostatní příběhy, ale ten nejhlavnější Ditin pořád nějak moc ne. Upřímně chci to tak nechat, protože Vám chci dát nějaký ten důvod si knihu přečíst. A jak jinak to zařídit než tak, že Vám neprozradím to úplně hlavní? Takže pokud se chcete dozvědět, jaké to bylo býti osvětimskou knihovnicí s osmi knihami, tak si knihu budete muset pořídit. To mě pomalu a jistě dostává na závěr článku. Jaká kniha tedy je?
Jak už jsem uvedla na začátku, tak se nejedná o doslovné dílo, ale jde v podstatě o příběh, jehož základními kameny jsou opravdová fakta, která jsou pospojována fikcí, ovšem ne tak, že by byl stvořen příběh, který se nezdá reálný. Ano, to je přesně to, co mě na knize po zkušenostech s jinými zaujalo, protože to není kniha pouze inspirovaná, ale je z ní cítit velký zájem autora o to, aby vše věcně představil. Ostatně v závěru knihy se v dovětku dočtete o dalších osudech některých z postav a jsou zde také zmíněny knihy, které posloužily jako ony stavební kameny, kdy jednu z nich jsem dokonce četla. Beru tak knihu spíše trochu jako reportáž danou do hávu románu, aby se lépe četla, ale se zachováním důvěryhodnosti.
Knihu tak mohu pouze jednoznačně doporučit a myslím si, že by byla dobrým základem pro každého, kdo se do literatury s tématem holokaustu chce pustit. Přeci jen se v rámci jedné knihy dozvíte o více osvětimských příbězích, o kterých se dají vždy dohledat bližší informace, a hlavně reálnější fakta. A ostatně v článku jsem zmínila i dvě memoárové knihy, které můžu jenom doporučit…
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
