sobota 29. července 2017

Petrohradsko-moskevské putování - první část

V roce 2010 Hruška nastoupila do sedmé třídy, která byla ve znamení obohacení jejích jazykových znalostí. Nejednalo se však o zlepšení českého ani anglického jazyka, ale o přidání naprosto nového. Na výběr tenkrát byla němčina, francouzština a ruština. Nechat Vás hádat, kterým směrem jsem se vydala, mi přijde zbytečné, protože jsem to již párkrát zmínila a hlavně celý tento článek je o Rusku, takže proč bych začínala takovýmto úvodem, že?
Každopádně se musím přiznat, že můj tehdejší výběr nebyl tak úplně bezdůvodný. K ruštině jsem měla již předtím jistý nenaplněný vztah díky své milované bábušce, která je bývalou profesorkou tohoto slovanského jazyka a která mi během celých mých sedmi ruských let podávala pomocnou ruku, když bylo třeba. A za to jí patří můj velký dík.
Přesto se musím přiznat, že moje aktuální ruština je na úrovni angličtiny před několika lety než jsem začala docházet na soukromé hodiny a vyrazila na jazykové pobyty. Pro přiblížení vám povím jeden krátký příběh z Dominikánské republiky (2007), kdy se mě tehdy snažila oslovit jedna dívčina stejného věku a já byla schopná říct najisto leda "Happy birthday" a "My name is…".
A co z toho vyplývá? Jedině to, že mě během života rozhodně nepotkala žádná extra výuka angličtiny a bohužel ani té ruštiny. Na základní škole jsem se sice naučila azbuku a nějaká ty slovíčka, ale jinak byla hlavní náplní příprava na ruské dny v podobě písní a pohádek. Na gymnáziu sice přišlo zlepšení a babička mohla stavět na více věcech, ale samozřejmě všechno šlo daleko pomaleji díky absenci základů. A navíc to chvílemi "haprovalo" i tam…
Díky angličtině jsem se nadchla pro Londýn a mým dlouholetým snem byla jeho návštěva. A to samé se samozřejmě opakovalo i s ruštinou, jen to tentokrát byly rovnou dvě města - Moskva a Petrohrad. A opět stejně jako s angličtinou jsem konečně chtěla slyšet tu pravou ruštinu a ozkoušet své znalosti. To, jak to dopadlo, jste už mohli pochopit výše. Z počátku cesty jsem se cítila jako tenkrát v Dominikánské republice, akorát to v tom případě bylo: "С днём рождения!"
Musím ale uznat, že jsem během cesty pocítila jistý vývoj, začala jsem reagovat rychleji (i když šlo třeba jen o větu, že nerozumím, ale lepší než tam hloupě stát) a začala jsem rozumět daleko více i mluvené ruštině než jen té psané. Ostatně o mých momentech konverzační (ne)slávy se ještě budete moct dočíst…
Dost často se ke mně během těch sedmi let dostávaly poznámky typu: "Byla jsi všude po světě, ale v Rusku ne?!" či "Ty se učíš rusky? A už jsi tam byla?". A teď si už konečně můžu oddychnout a říct, ano, byla! Akorát jsem si stejně jako s Londýnem musela nějaký ten pátek počkat.
Plán vyrazit do Ruska se během let několikrát na "přetřesu" objevil, ale stejně jako se objevil, tak zase hezky po anglicku zmizel. Finálním impulsem byla nakonec nabídka pobytu zastřešeném firmou, se kterou se odehrála valná část našich cest. Pokud čtete mé články pravidelně, dojde vám, že šlo tedy o pobyt se zubaři, kam jsme ale odletěli jako nestomatologická dvojka s mým tátou a zastoupili tak mámu, která nemá poznávací pobyty v lásce a hlavně díky prošlému půl roku by se na něj ani vydat nemohla.
Cesta jako obvykle započala na letišti Václava Havla v Praze (prostě a jednoduše na Ruzyni) a to ve středu 5. července. Moji rodiče (a nejen oni) si za posledního půl roku vyslechli mou stížnost na tento odlet několikrát a tak ji nemůžu opomenout ani tady. Letěli jsme kolem půl dvanácté, což pro nás znamenalo vyjet z tepla našeho domova cca v sedm hodin ráno. Den předtím se na letišti v Letňanech odehrál koncert skupiny Guns N' Roses, jejímž fanouškem se Hruška cca od ledna (díky traileru na film Resident Evil - The finale chapter) stala (svým způsobem mě jejich hudba a i sólové počiny kytaristy Slashe udržely v normálním stavu během maturity a i věcí kolem, jednoduše ta hudba a zpěv to "vyřvaly" za mě). Koncert byl na programu samozřejmě večer, takže jsem si nemohla dovolit na něj, díky nadcházejícímu odletu, jít. Ale tak snad se zadaří ještě někdy v budoucnu (prosím!).

Vraťme se však zpátky na letiště. Po zaparkování auta na parkingu C jsme se vydali k Terminálu jedna, kde jsme posléze objevili neoficiální stánek naší skupiny a získali tak zpět pasy a letenky. Ano, čtete správně, zpátky pasy. Ty se totiž kvůli vízům museli poslat pár týdnů předem.
Dorazili jsme na čas a tak se zanedlouho začalo odbavovat. U odbavení, ale přišel malý šok, protože asi nikdo rád neslyší slova typu: "A jste si jistí, že letíte s Rossiya?" Jistí jsme si byli a nakonec nás i po necelých deseti minutách našli, ale v člověku hrklo. Pak se zase nechtělo vytisknout označení na kufry, ale tak to už byla drobnost…
Po pasové kontrole vykonané přes elektronickou bránu aneb hurá je mi osmnáct a mám čip, jsme se vydali přes nově vybudované duty free (člověk od listopadu na letišti nebyl a takové změny) do salónku, kam nám přístup zajistila karta MasterCard. Tam jsem se pokochala výhledem na dráhu a ocenila poskytované gastro služby.
Po otevření gatu jsme se k němu vydali a já si opět mohla prohlédnout několik účastníků včerejšího koncertu, kteří se pohybovali po celém letišti. Trička s logem prostě člověka upoutají, ale to jenom taková vložka.
Bezpečnostní kontrola, kontrola letenky a šup do Airbusu A319 společnosti Rossiya směr Petrohrad. Vzlet byl jako vždy doprovázen písní Headlong od skupiny Queen, což je již mnohokrát omílaná tradice, kterou mi nikdo nevezme, i když mě za "náušniky" letuška napomínala při rolování po dráze.

Během letu jsme dostali krátké občerstvení sčítající vodu, čaj či kávu a sušenku s kandovaným ovocem. Za příplatek byly možné i další varianty pití, ale tak kdo by během té dvou a půl hodiny nevydržel o vodě, která by se dala nazvat přímo vodou živou. Na výběr byla neperlivá a perlivá varianta a právě druhá zmíněná vypadala, že každou chvíli vyskočí z kelímku.
Celý let jinak proběhl v relativním klidu a já si dokonce anglicky "poklábosila" se spolucestujícím, starším pánem, který se tedy pravda snažil oslovit jako první mého tátu, ale ten ho následně gesty nasměroval na mou osobu.

Po přistání jsme se propletli k pasové kontrole aneb druhé příležitosti (po letadle) vyzkoušet můj ruský jazyk. Skončila jsem u pozdravu a zvolna přešla do angličtiny, protože pán, který na mě u kontroly vyšel, si chtěl povídat, pokud se tedy otázky typu jak dlouho v Rusku budu, s kým letím a jestli je mou jedinou destinací Petro
hrad, dají považovat za rozhovor. Tatínek měl opět štěstí a kromě pozdravu po něm žádnou komunikaci nežádali.
Následovalo vyzvednutí kufrů a první setkání s celou skupinou. Celkem sčítala dvaadvacet osob plus průvodce. U kufrů se nás ale sešlo o dva méně a tak započalo hledání chybějící dvojice. Nakonec se průvodce rozhodl pro starý dobrý systém "přečtu jméno, přihlaste se", který ale záhy trošku "ztroskotal", i když byl zároveň úspěšný. Jak to? Chybějící dvojice byla hned první na seznamu a byla nakonec objevena venku za celní kontrolou.
Tam jsme se také poprvé setkali s naší místní průvodkyní paní Ludmilou, která se během tří dní ukázala býti velmi temperamentní osobou, kterou nezastaví ani stádo čínských turistů. Čtyřicet let zkušeností z ní prostě přímo čišelo.
Po příjezdu autobusu jsme se vydali směr náš hotel pojmenovaný Red Stars, kde na nás čekalo přímo luxusní uvítání v podobě šampaňského, džusu a snad dvou druhů jednohubek. Díky tomuto občerstvení se aspoň zkrátilo čekání na výdej karet od pokojů a já se mohla letmě porozhlédnout po hotelu. Nejvíce mě zaujala zeď naproti recepci označená jakožto Free graffiti area, čemuž asi všichni rozumí a není se tedy čemu divit, že i Hruška zaznamenala svou návštěvu. Sice malou nic moc malůvkou, ale jsem tam!

Po ubytování následovala krátká pauza a posléze se náš program rozjel na plné obrátky. Ještě tentýž den jsme se vydali na plavbu lodí, která se ale trošku zkomplikovala hned na začátku. Místo pro naši loď bylo totiž blokováno jinou lodí, na které se zrovna připravovala svatební hostina pro novomanželský pár čekající se svatebčany na nábřeží. Je pravda, že oni to měli kapku lepší, protože měli malý švédský stůl, zatímco my turisti jsme se opodál klepali zimou, ale zase pravda, že jsme tak získali zážitek aspoň z kousku typické ruské svatby a nevěsta jistě ještě ráno netušila, že její fotky sice neobletí svět, ale doletí aspoň do Česka a Slovenska.

Přípravy hostiny byly bohužel kapku nekonečné a tak se nakonec rozhodlo nalodit se na naši loď pomocí přechodu po dvou dalších. Do řeky Fontanky nikdo díkybohu nespadl a my se tak mohli vydat na vyčekanou plavbu.
Na březích zmíněné řeky jsme si následně mohli prohlédnout spoustu zajímavých míst od Fabergého muzea (ruský zlatník, tvůrce Fabergého vajec), Šeremetěvského paláce přes Michajlovský zámek po Letní sad.
Fontanka je levým ramenem řeky Něvy, po které naše plavba pokračovala. Díky počasí byla kapku rozbouřená, ale ani to nám nezabránilo v pokochání se ikonických stavbami, jako je budova Admirality, Petropavlovská pevnost nebo Zimní palác, který je jednou z budov Ermitáže. Posléze se loď otočila a my se tak vydali na zpáteční cestu.
Tímto ale popis první petrohradské činnosti nekončí. Během cesty po Fontance se k naší lodi "přidala" dívčina, která vždy naší lodi nadběhla a pak nám z různých míst mávala. Pokračovala v tom i po našem návratu z Něvy a u kotviště na nás čekala. Ano, zřejmě to dělala pro nějaký ten rubl či dolar, ale tak zlepšení kondice je taky dobrá odměna ne?

A právě na ní (chudák) jsem se pokusila využít své ruské znalosti, které ale záhy přešly opět do těch anglických. Posléze jsem na sebe byla nesmírně naštvaná, protože místo řádného investigativního rozhovoru (tedy zeptat se jednoduše na něco zajímavého a použitelného) jsem "žvatlala" obyčejné formální řečičky. Grr…
Rozhovor ale i tak nebyl nijak dlouhý, protože nás zanedlouho vyzvedl autobus a my se tak vydali načerpat síly do hotelu.

***

Pokračování vyjde 1. srpna.

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající
Zveřejnila v Žádné komentáře:
Štítky:

neděle 16. července 2017

Okružní jízda po ČR aneb přijímací zkoušky - čtvrtá část

Ač to asi spoustu lidí z mého okolí, ale i všechny ostatní překvapí a určitě se najdou jedinci, kteří se mi vysmějí, řeknou si, že měli pravdu nebo mi to budou přinejmenším přát, musím jednoduše přiznat pravdu - nedostala jsem se ani na jednu z medicín.
Bohužel se mé výkony ukázaly jako průměr, který se mezi těmi stovkami a tisíci lidí ztratil a i když mi to na některých školách uteklo o pár bodů, není to podstatné. Podstatným faktem je, že jsem si celkově dvanáctkrát přečetla slovo nepřijata.
Čtenáři se teď rozdělili na několik táborů. Některým je to jedno, někteří soucítí a někteří se třeba i spokojeně ušklíbají. Asi Vás napadá, proč jsem šla takto s kůží na trh, že? Ani nevím. Asi jsem se chtěla podělit o své zkušenosti, o to, co jsem během jednoho měsíce všechno stihla zažít a také se z toho všeho zároveň vypsat. Potřebovala jsem za tím vším udělat pomyslnou tečku a tak tady ji máte. Sice riskuji to, že si to spousta lidí z mého okolí přečte, ale víte co? Pomluv, dohadů a domněnek jsem si zažila již dost, tak tady máte pravdu.
A jak jsem se vlastně celou dobu cítila? Tak to je také věc, na kterou nedokážu jednoduše odpovědět. Výsledky z jednotlivých fakult se objevovaly průběžně během celého června a můj stav se na základě toho všeho měnil. První lékařskou a Plzeň jsem obrečela neskutečným způsobem, ty další už tolik ne. Každé slovo nepřijata ve mně stavělo čím dál tím větší hráz, na které se sice občas objevily trhliny, ale už nepáchaly takovou škodu jako ty dvě na začátku. Největší strach jsem zažila ve čtvrtek 22. června a pátek 23. června. Výsledky z Hradce dorazily ve čtvrtek odpoledne a přede mnou tak stála obrovská hrozba toho, že půjdu leda na pracovní úřad či si zkusit dát dodatečnou přihlášku na UJEP (Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem). V pátek jsem tedy prožívala neskutečný břichabol než mi krátce po dvanácté zazvonil mobil. Stála jsem akorát v obchodě u pokladny a přišla akorát s nákupem na řadu. Volala máma. Výsledky VŠCHT. Přijali mě. Ten pád obrovského kamene museli slyšet hodně daleko. Věděla jsem tedy, že pokud nevyjde druhá lékařská jsem vcelku "v suchu".
Víte, celý tento článek jsem započala tím, že můj život byl spojený s otázkou a odpovědí aneb jedním velkým předpokladem. Můj zájem o forenzní vědu, soudní lékařství a kriminalistiku byl prvním odklonem od směru, který mi určila máma a který mi určili lidé. Nechci, ale mámu nijak nařknout. V posledních letech a sílícím tlaku ze strany lidí se i ona od přání zubařiny odklonila a za poslední půlrok i od samé medicíny. Byla to právě ona, kdo mě nakonec "dokopal" podat si přihlášku na obor forenzní analýzy, protože tušila, že celé přijímací zkoušky budou jedním velkým bojem a neskutečnou náhodou. Proto bych se jí ráda omluvila. Představa mě na VŠCHT mi přišla zcestná a pořád jsem si v hlavě udržovala vidinu medicíny, proto jsem byla chvílemi asi hodně nepříjemná a tvrdohlavá, ale teď můžu být jedině ráda, že stála při mě (a samozřejmě táta také) a k přihlášce mě dostrkala.
Asi Vás také napadá, proč jsem se celé ty roky nebránila a nesnažila se odklonit třeba úplně jiným směrem. Tak na to už jsem v podstatě také odpověděla. Když je vám jistá představa podstrkována a jste v ní pak následně i u některých lidí zaškatulkováni, nechce se vám jít proti proudu. A to asi byla chyba, protože jsem od přírody spíše češtinář a dějepisář po svých pra a praprarodičích (a sama od sebe biolog) než fyzik po tátovi a chemik po mámě. Proto Vás vyzívám. Jestli zažíváte teď to samé, čím jsem si prošla já, bojujte. Ano, rodiče to s námi myslí dobře, ale občas to chce smísit i se srdcem a vlastní hlavou…
A jak se vlastně cítím teď? Tak samozřejmě jisté zklamání je. Jako malá jsem měla představu, že to přeci nebude žádný problém a nakonec jak velký problém se to ukázalo být (zbyly mi leda tak tužky na památku). Avšak je dost těžké popsat to, jak se někde tam uvnitř cítím. Díky všem těm slovům nepřijata jsem trochu otupěla, ale také začala nad vším víc uvažovat. V rámci práce, ke které bych se chtěla jednou dostat, je nakonec asi VŠCHT lepší cestou. Zaměřím se rovnou na něco, co chci a nemusím tak studovat šest let všechno a pak ještě udělat atestaci v podobě dvou let. Přeci jen jsem žena. Za osm let mi bude skoro osmadvacet, což je věk, ve kterém mě samotnou máma čekala. Nerada bych upřednostnila kariéru před rodinou. Navíc, vznik kariéry by asi rozhodně trval ještě déle než osm let a také by mi nikdo nemohl zaručit, že by nějaká vůbec byla, třeba bych nakonec skončila někde za stolem, diagnostikovala letum, dies mortis a příčiny úmrtí v podobě caedes nebo kdyby se nezadařilo ani to tak v podobě marasmus senilis.

Moje aktuální pocity ale neovlivňuje jen přemýšlení v posledních krizových přijímačkových dnech. Víte, co je také nejhorší, co se Vám může stát po podání přihlášky? Když začnete pomalu a jistě procitat až poté, co se všechny termíny pro podání přihlášky uzavřou. To se přesně stalo mně. Na všechny zkoušky jsem nejela se stoprocentním pocitem, že tu medicínu chci, spíše jsem se proklínala, že jsem právě ve směru neuhnula k něčemu jinému, viz výše. A co způsobilo takový odklon během tří měsíců? Přesně to, co nakonec odklonilo i mou mámu.
Ráda bych se s Vámi teď podělila o něco velmi osobního. Doufám, že to mým rodičům nebude vadit, ale případně si můžou a mohli postěžovat při prvotním čtením článku. Právě oni jsou vždy mými prvními čtenáři. Ale to je teď vedlejší.
Moje rodina má za sebou velmi náročný půlrok protkaný dobrými, ale hlavně i špatnými věcmi. Právě několik z těch špatných věcí se dotýká lékařského prostředí.
Jako první na řadu přišel můj táta, který absolvoval náročnou operaci kvůli problémům s dýcháním. To ale ještě dopadlo dobře. Daleko hůř dopadla má máma, která do nemocnice nastoupila v den, kdy já psala maturitní slohovku z českého jazyka. Mělo jít o normální a vcelku běžnou operaci, která se sama o sobě podařila, ale objevily se komplikace. A ty komplikace v dané nemocnici řešili velmi pomálu. Ano, sice se dočkala řady vyšetření, ale jediné, co tak zvládli udělat, bylo dělat ultrazvuky, nasadit antibiotika a přesunout mámu na JIP. Devět dní se mi máma pohybovala mezi životem a smrtí. Každý den se s námi loučila, každý den jsem u ní byla a do toho se učila na maturitu.
Záchrana přišla až jednadvacátého dubna, kdy byla máma převezena do Prahy, na Vinohrady. Tam se doslova zděsili, jak mohla tak dlouho vydržet, protože jí celých devět dní vytékal obsah střev do břišní dutiny. Okamžitě šla na s
ál a díkybohu za to, protože nám ji zachránili. Další týdny strávila postupně na Áru, JIPce a normálním pokoji než jsme jí dvacátého čtvrtého května dovezli zpět domů. Má sice trvalé a dočasné následky, ale je živá a to je to hlavní…
Užila jsem si tedy docela dost medicínského prostředí a několikrát se dala i do řeči s doktory. Zvláštní bylo, že když jsem jim na otázku, kam jsem si dala přihlášku, odpověděla, že na medicíny, tak mi řekli, ať do toho nejdu. Navíc jsem se v podstatě dozvěděla také to, že když se zrovna může, tak se pacient i léčí, což díkybohu vyšlo zrovna na mou mámu. Nechci, ale samozřejmě tvrdit něco, co nemám nijak stoprocentně potvrzené, ale právě i to mě začalo silně nahlodávat. Protože být doktor, v němž nadšení pro léčení lidí utne stát, být opravdu nechci a nedivím se, že spousta mladých radši odchází mimo naši zem. A mimochodem, až si zase jednou budou v televizi stěžovat, že je málo zubařů, tak se taky nedivím. Když jedna fakulta přijme padesát lidí, nejlépe ještě aspoň třetinu v průběhu vyhodí a třetina jim uteče ven, tak je to pak bohužel hodně málo na to, aby se pokryla celá zem.
Jak jsem tedy již řekla, jsem v závěru asi radši, že mé další kroky směřují ke studiu forenzní analýzy na VŠCHT. Uvědomuji si, že to pro mě bude neskutečná výzva, protože nejsem od přírody nadaný chemik a fyzik, ale doufám, že to s mou pílí nějak půjde, minimálně tak, abych prolezla. A kriminalistika, úvod do patologie a soudní lékařství pak jsou jen takovou odměnou za to všechno. Ale nervy to budou v každém případě. A až uslyšíte o výbuchu v jedné z budov VŠCHT, tak si na mě vzpomeňte. Určitě za tím budu stát já.

A to je asi nějak tak všechno, co jsem tímto článkem chtěla říct, popsat a vypsat. Ještě jen řeknu jednu takovou zajímavost, co jsem nedávno objevila na svém soukromém facebookovém profilu. Jednou se nám podařilo mít v jeden týden rovnou devět hodin chemie naráz a já si tenkrát přidala příspěvek se slovy, že po devíti hodinách chemie mám pocit, že změním směr a přidala jsem k tomuto příspěvku fotku loga VŠCHT. A tak to vidíte. Osud mě nakonec asi dohnal a tak si můžu přidat další jméno k svému stávajícímu. A teď mě tedy omluvte, věštkyně Sibyla jde vyvěštit, jaká čísla padnou v příštím tahu sportky…

PS:
Hodně odpovědních formulářů při přijímacích zkouškách vypadalo jako losy do Sportky, jak barevně tak i systémem zaškrtávání. Tak snad budu tentokrát věštit o něco lépe.


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající
Zveřejnila v 10 komentářů:
Štítky:

sobota 15. července 2017

Okružní jízda po ČR aneb přijímací zkoušky - třetí část

A jak to tak bývá, když je člověk zavřený doma, čas ubíhá daleko rychleji. Proto zničehonic nastal pátek šestnáctého června a nastalo další vstávání v půl šesté a boj na D8 aneb cesta na zkoušky třetí lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Ta za místo konání vybrala pražské Kongresové centrum.
Upřímně jsem se toho trochu obávala, protože sice jsem, jakožto muzikálový nadšenec, centrum už párkrát navštívila, ale že bych se v něm nějak vyznala, se říct nedá. O to víc mě potěšila skvělá organizace, kdy se pozvánky dělily dle barev, kterým pak odpovídaly i ukazatelé směru. Jsem sice milovníkem zelené barvy, ale tady na mě vyšel oranžový sál Panorama. Jeho umístění mě pobavilo, protože je přímo naproti vstupu do hlavního sálu, kde se odehrávaly (a odehrávají) právě muzikálová představení.
Při vstupu jsem se prokázala občankou a přihláškou a byla jsem "odpípnuta" pomocí čárového kódu. V osm hodin pak začala administrace, která byla kapku složitější než jinde aneb na třetí lékařské milují bublinky. Do bublinkových odpovědních formulářů se totiž nejen bublinkovaly "správné" odpovědi a opravy, ale také se muselo vybublinkovat číslo uchazeče a testu. Slovo vybublinkovat opakuji záměrně, protože jsem ho za tu krátkou chvíli slyšela tolikrát, že se mi nesmazatelně vrylo do paměti. Kromě administrace jsme si vyslechli i krátký proslov proděkana, a když bylo vše hotovo, mohli jsme se směle vrhnout na test. Celkový počet otázek bylo třicet z každého předmětu, kdy pouze jedna odpověď byla správná a na vše jsme měli tři hodiny s tím, že jsme dostali doporučení poslední půlhodinu věnovat bublinkování. To se ukázalo jako dobrá rada, protože sice se přetáhnout i trochu vynechávat výplň mohlo, ale když musíte vybarvit devadesát bublinek je vám z toho nejen špatně, ale ruka to taky nemá lehké.
Náročnost testu zase asi spíše nechám na subjektivitě každého, ale přiznám se, že jsem z toho byla značně špatná. Bohužel jsem o některých detailech neměla ponětí a mé matematické schopnosti bez kalkulačky taktéž nebyly zrovna brilantní a schumacherovské.
Tušila jsem tedy, že se asi do druhého kola (ústní pohovor) nepodívám a samozřejmě jsem z toho byla řádně rozhozená. O to víc mi asi pomohla SMS, která mi po zapnutí mobilu přistála do schránky. Byla od kamaráda (u kterého je možná i šance, že tohle čte, tak snad mu zmínka nebude vadit a děkuji ještě jednou za dřívější přání), který se mi jal přát k svátku. Od šestnáctého května tedy nejsem Karolína Hrušková (svátek 14. července), ale Zbyněk Hruška. Těší mě…
Ne, rozhodně se na něj nezlobím. V ten okamžik jsem potřebovala nějakou vzpruhu a tohle bylo opravdu vtipné, že jsem i na svoje chmury na chvíli zapomněla. A pak mi ještě došlo, že můžu být ráda, že šestnáctého neslaví Láďa (ten už jeden stačí) nebo že se kamarád nespletl ještě o den. Kdyby mi přál na Adolfa, tak bych si to asi brala osobně…
Každopádně po zkouškách jsme se s tátou zastavili na jídle v centru Chodov a posléze jsme se opět vydali na cestu. Ne, domů opět ne. Stála před námi již druhá výzva v podobě dálnice D1. Další zkoušky se totiž odehrávaly v Brně.
Cesta tentokrát nebyla až tak poklidná jako ta první, ale dálnice za to nemohla. Pokud si někdo vzpomene, tak právě v tyto dny procházely Českou republikou silné bouřky a my právě jednu z odcházejících vln během cesty chytili. Musím ocenit řidičské dovednosti taťky, protože já bych asi někde radši zastavila, než v tomhle jela. Díky dešti nebylo skoro vidět na cestu a vodní spršky z protijedoucích aut byly na moje nervy silnou kávou.

Do Brna jsme však dorazili v pořádku kolem půl čtvrté. Ubytovali jsme se v hotelu Campea, který se nachází kousek od areálu lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Jedná se v podstatě o takové ubytování na způsob kolejního bytu.
Po zhodnocení situace jsme se rozhodli vydat se na nějakou tu obhlídku a tak jsme se vydali směr centrum. Zaparkovali jsme v galerii Vaňkovka a pěšky prošli alespoň miniaturní kousek Brna, aby se neřeklo, když už jsme tam byli. Viděla jsem tedy ten opěvovaný i haněný orloj na náměstí Svobody, který mi však na všech záběrech připadal daleko větší. Prohlédla jsem si také dům pánů z Lipé a morový sloup. Krátkou procházkou jsme se pak následně dostali pod hrad Špilberk, kam jsme mírný horolezecký výstup neabsolvovali (a tak mám alespoň fotku stromů aneb tam za nimi nahoře to je) a místo toho šli dál až k Českobratrskému evangelickému chrámu Jana Ámose Komenského, u kterého nás asi nejvíce upoutal stojící růžový tank. V tom Brně musíte mít evidentně vždycky něco extra, že? (vtip)

Zastavila jsem se (opět) ve svém oblíbeném obchodu, kde jsem neodolala a koupila si vinylovou desku (mám ráda "retro" a majitelem gramofonu je můj děda) své oblíbené skupiny. Viděla jsem ji už v Praze, ale nad koupí jsem váhala. Nakonec rozhodlo to, že ta v Brně byla úplně poslední, co měli a to už asi prostě bylo nějaké znamení…
Po návratu do galerie Vaňkovka jsme si v místní restauraci dali lehkou večeři a po návštěvě Starbucksu (fanoušek kávy sice nejsem, ale čokoláda na nervy je skvělá záležitost) jsme se vydali zpátky do hotelu.

A nastala sobota. Budíček byl v krásných 6:30 a odchod byl naplánován o čtyřicet pět minut později. Během této doby jsem ze sebe nejen udělala člověka, ale také se nasnídala, protože jsem klasickou hotelovou snídani tentokrát nestíhala. Ve Starbucksu jsem tedy nezůstala jen u koupě čokolády, ale také croissantu se šunkou a sýrem. Využili jsme tak i ledničku, co na pokoji byla, akorát ji táta nějak špatně nastavil, protože jídlo ráno nebylo studené, ale přímo zmrzlé. Připomnělo mi to lety s British Airways, kdy jsem z džusu měla ledovou tříšť, a v housce byly kousky ledu. Nám se však podařilo udělat úplný extrém, takže kam se British Airways hrabalo. Řešení i neřešení se ukázalo v použití mikrovlnné trouby, která sice jídlo rozmrazila, ale to tak, že vnější části byly rozbředlé a vnitřek se stále urputně držel svého zmraženého stavu. Ale tak rozhodně lepší než nic a sníst se to dalo.
Kolem čtvrt na os
m jsme se pěšky vydali k určené budově a já posléze dobloudila k místnosti 132. Po chvilce čekání začal zápis a po krátké instruktáži započal první test. Ten byl z biologie a trval od 8:20 do 9:10. Následovala čtvrthodinová přestávka a posléze zbylé dva testy z chemie a fyziky, vždy po jedné hodině opět s patnáctiminutovou přestávkou. Tentokrát mě čekalo čtyřicet otázek z každého předmětu (jedna odpověď správná), kdy biologii jsem měla hlavně zaměřenou na genetiku, chemii na heterocykly a aminokyseliny a fyzika v podstatě taková všehochuť s použitím kalkulačky. Fyzikální příklady byly opět mou slabinou, ale musím se přiznat, že mě i značně pobavily. Kupříkladu hrubý popis jednoho z nich: "Dvacetikilový pes vybíhající po schodech do třetího poschodí s průměrným mechanickým výkonem ? ze kterého ? využívá pro vertikální pohyb." Možná jsem zvláštní, ale mě místo řešení (které nakonec, ale bylo správné) spíše napadlo, co za rasu psa to je a vše ještě doplnila představou hopsajícího jezevčíka aneb kamarádčina miláčka Froda.

I tento určený čas postupně utekl a já se tak po obědě v místním nákupním centru mohla s Brnem rozloučit a opět vyrazit na cestu, tentokrát už domů. Cesta na D1 proběhla v relativním klidu, aplikace Waze mi poskytla další zabavení během cesty, i když jsem to střídala se čtením a poslechem rádia Impuls. Upřímně obdivuji tátu, že vydrží každý všední den toto rádio poslouchat, protože po těch pár cestách jsem celý jejich repertoár písní uměla nazpaměť a každá "novinka" (tedy píseň, kterou jsem za všechny cesty ještě neslyšela) v éteru byla velmi osvěžující. A o osobě jménem Stanley Bradley radši pomlčím…
Neděle a pondělí byly pak odpočinkové dny, ale samozřejmě i s nějakou tou šprtací půlhodinkou (kecám, bylo to déle jak půl hodiny).
V úterý 20. června pak proběhl poslední dálkový odjezd a to do Hradce Králové. Tam jsme dorazili asi po dvou hodinách cesty kolem páté hodiny odpolední. Ubytováni jsme byli v Boromeum residenci, která slouží nejen jako hotel, ale i jako normální obytná budova a proto pokoje vypadaly jako normální byty.
Po ubytování jsme se vydali krátkou procházkou ke konferenčnímu centru Aldis, kde jsem měla následující den v 7:30 nástup. Cestou zpátky jsme si prohlédli zdejší Velké náměstí, kde se kupříkladu na jednom rohu nachází katedrála Svatého Ducha, kaple svatého Klimenta a Bílá věž a na dalším rohu zase kostel Nanebevzetí Panny Marie. Prošli jsme také kolem Klicperova divadla, které pak za pár dní hrálo hlavní roli v jedné z reportáží České televize díky začátku třiadvacátého ročníku mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů.

Procházku jsme následně zakončili večeří v restauraci Šatlava, kterou můžu doporučit jak příjemnou atmosférou, tak i velmi dobrým jídlem.

Jakožto čas probuzení jsme tentokrát zvolili čtvrt na sedm a měli tak rovnou celou hodinu než jsme se podruhé vydali ke kongresovému centru Aldis. Do vnitřku budovy jsem již nekompromisně musela postoupit sama a tak se táta s popřáním štěstí odporoučel zpátky na hotel. Já se po chvíli čekání dostala k prezenci, která byla tentokrát abecedně rozdělena, což mě trošku znejistělo, člověk si radši přeříkal kus abecedy, aby zjistil, jestli patří do Hol nebo pod Hom. Po předložení přihlášky, občanky a maturitního vysvědčení jsem byla navigována směrem do jednoho ze sálů a to konkrétně do toho nesoucí přízvisko Labský.
Tam jsem byla usazena a následně spolu s ostatními uvítána. Vyslechli jsme si opět všechny pokyny a v osm hodin se mohlo zvesela začít. Test obsahoval čtyři části (biologie, somatologie, chemie, fyzika) po dvaceti otázkách a celkový čas byly dvě hodiny čtyřicet pět minut.
O hradeckých zkouškách se traduje, že to jsou ty nejtěžší, co můžete zažít a já to tak trochu můžu potvrdit. Kam se sice "hrabe" množství otázek vůči první lékařské (sto z každého předmětu), ale systém odpovědí je daleko náročnější. Jak jsem již psala na I. LF máte mnohočetnou volbu odpovědi, to v Hradci svým způsobem je i není. Vaším úkolem je sice vybrat jednu správnou odpověď, ale ta v sobě může mít ukrytou právě tu mnohočetnou možnost. Objasním na příkladu níže.

Otázka: Které z tvrzení platí?
A) Obloha je modrá.
B) Hruška je ovoce.
C) Krev je bílá.
D) Velikonoce jsou v prosinci.

1. Tvrzení A,B,C jsou správná.
2. Žádné z tvrzení není správné.
3. Tvrzení A, B jsou správné.
4. Pouze tvrzení C je správné.

Nevím, třeba se to někomu bude zdát jednoduché, ale mě to akorát tak pletlo hlavu a musela jsem používat vylučovací princip. A v tom případě je nejhorší, když dojdete ke kombinaci, která v nabídce není, nebo jste si jistí s dvěma odpověďmi, ale v nabídce máte buď tyto dvě, nebo tyto dvě s ještě jednou navíc. Začnete váhat a máte to.
A co je v Hradci úplně nejhorší? Když netrefíte správnou odpověď, nemáte "nula bodou" jako všude jinde, ne, ne, tady vám pro jistotu čtvrt bodu odečtou. Proto je asi lepší neodpovídat vůbec, pokud si člověk není jistý, ale zase odevzdat prázdný papír taky není nejlepší řešení…
Mé pocity z celého testu byly tedy ne zrovna valné, ale musím uznat, že již cestou do Hradce jsem si říkala, že by úspěch byl dalším velkolepým zázrakem.
Mezitím vším ježděním jsem ještě stačila dopravit (dobře, spíše tedy táta stačil) své maturitní vysvědčení na Vysokou školu chemicko-technologickou, jejíž rozhodnutí mělo dorazit v pátek 23. června. Výsledky jsem ale slíbila až na závěr a tak se přesuneme k posledním zkouškám a to těm na druhou lékařskou fakultu.
Jejich řádný termín byl v rozmezí třináctého až patnáctého června a můžete jen jednou hádat, který termín asi tak Hruška dostala. Samozřejmě hned ten první, třináctého června, tedy v ten stejný den, kdy se konaly zkoušky v Olomouci. Zažádala jsem tedy o náhradní termín a mé žádosti bylo vyhověno. Dvacátý osmý červen byl tedy termínem mých posledních zkoušek.
Budíček byl opět brzy ráno v půl šesté a následně opět proběhl boj aneb cesta do Prahy. Stejně jako v případě úplně prvních zkoušek jsme se zasekli v koloně, s tím rozdílem, že to bylo už mimo dálnici.
"display:block;margin-left:auto;margin-right:auto" src="http://hruska.mablog.eu/fotky/609bcd63e3_104311901_o2.jpg" alt="" />

K budově teoretických ústavů, přezdívaném "Žížala", jsme dorazili s předstihem v půl osmé. Přibližně kolem osmé započal první zápis před testem všeobecných předpokladů pro studium medicíny. Test všeobecných předpokladů je dle mého spíše takovým testem inteligence než testem znalostí. V podstatě obecným předpokladem může být ve zkratce selský rozum, nějaká ta jiná inteligence a kvalitní zrak.
Jedná se celkem o 25 otázek zařazených do šesti okruhů a jen s jednou správnou odpovědí.

1. Krychle
V zadání máte dva obrázky krychle (obsahující různé předměty), kdy ten první je focen zepředu a vaším úkolem je zjistit, z jakého směru je ten druhý. Tato část mi docela i šla, ale zaváhání se několikrát objevilo.

2. Matematické znalosti
Čtyři příklady s medicínským zaměřením, např. dávky léků. Tuto část jsem nechala bohužel nakonec, takže moje výpočty byly ve stresu a rychlosti.

3. Čtení z textu
Po přečtení "krátkého" úryvku, opět z prostředí lékařství, máte vybrat správnou odpověď na otázku. Trošku jako u maturity, ale samozřejmě řešení není hned tak jasné.

4. Čtení z grafu
Graf k odbornému tématu. Vaším úkolem je zaškrtnout tvrzení, které z něj vyplývá či ne.

5. Výřezy
V zadání obrázek a v možnostech pět výřezů, kdy pouze jeden skutečně do obrázku patří. Obrázky byly nejrůznější a opravdu šlo o drobné nesrovnalosti, takže člověk musel mít opravdu dobré oko.

6. Nález shody
Dobré oko člověk potřeboval i v poslední oblasti, kdy v zadání dostal obrázek a k němu pět možných variant, kdy opět odpovídala pouze jedna. Tady šlo o ještě větší detaily než v předchozích výřezech. Jeden či dva obrázky byly hned na první pohled jiné, ale ve zbylých šlo o drobné detailíčky jako byla velikost dírky či "ladnost" záhybu.

Celkově test trval čtyřicet minut, což bylo dle mého vcelku málo. Sice nám byl po celou dobu promítán časový rozpis, kolik času by se mělo strávit na daném typu úlohy, ale řekněme si to otevřeně. Každý jsme jiný a tak je škoda, že nebylo třeba ještě o dvacet minut víc. Člověk by byl ve větším klidu.
Po uplynutí času následovala pauza, která měla být oficiálně dvacet minut, ale byla nakonec o něco delší. Posléze začal druhý zápis a my se opět navrátili do Pelouchovy posluchárny (jejíž sedačky by klidně mohla mít v pracovně Cruella de Vil) na test číslo dva aneb na klasický trojlístek předmětů.

Druhá lékařská fakulta také vydává své modelové otázky a tak jsem v nich byla řádně pár dní předem ponořena. Některé otázky mě dostaly a u pár jsem se i ze srdce zasmála. To se například stalo u otázky na polohu Langerhansových ostrůvků. Možnosti byly následující - ve slezině, ve slinivce břišní, v játrech a v Tichém oceánu. Tichý oceán mě naprosto dostal. Samozřejmě jsou ve slinivce břišní, ale je pravda, že do odpovědí jsem se radši podívala. Na II. LF je totiž možnost mnohočetné odpovědi a copak já vím, jestli nějaké takové ostrůvky přeci jen v Tichém oceánu nejsou, že? Tak jen pro zajímavost - nejsou.

Test měl celkem 75 otázek (25 z každého) a bylo na něj 75 minut. Jak jsem již zmínila, fungoval zde stejný systém jako na I. LF, tedy mnohočetné odpovědi aneb nedáte všechny a máte mých oblíbených "nula bodou".
Druhá lékařská fakulta má přijímací zkoušky dvoukolové, kdy druhé kolo je opět ústní pohovor. Díky mnohočetným odpovědím jsem ale tušila, že asi moc nezazářím a tak jsem s odjezdem do Prahy i následující den nepočítala. Proto mi dvacátého osmého června ve dvanáct hodin oficiálně začaly ty tak vytouženého prázdniny. Vás ale jistě zajímá, jak celá ta honba výše dopadla, že? Tak dobře, jdeme tedy na to…

***

Závěrečné pokračování vyjde 16. července. Tedy zítra. ;)


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající
Zveřejnila v 4 komentáře:
Štítky:

úterý 11. července 2017

Okružní jízda po ČR aneb přijímací zkoušky - druhá část

Neděle pak byla ve znamení odjezdu do Plzně, kde se měly odehrát druhé přijímací zkoušky. Plzeň jsem navštívila již potřetí, i když musím uznat, že mé předchozí dvě návštěvy jsou v mé paměti trošku vybledlé. Jedinou nezapomenutelnou vzpomínkou bylo, že jsme během obou návštěv řádně zmokli, takže deštník měl tentokrát v kabelce čestné místo. Naštěstí a pro nás s tátou velmi překvapivě jsme ho nevyužili, bylo teplo a svítilo sluníčko. Pár kapek spadlo až při odjezdu, asi abychom neodjeli jen tak.

Do Plzně jsme dojeli zhruba po dvou hodinách cesty, kolem čtvrté hodiny. Ubytovali jsme se v hezkém hotelu Panorama, který se nachází hned u místního Košuteckého jezírka. Po ubytování následovala cesta k Šafránkovu pavilonu aneb obhlídka zítřejšího místa činu. A protože byl čas, zajeli jsme posléze do nákupního centra Plaza, kde jsme se rozhodli zajít do kina. Přála jsem si vidět film Wonder Woman (aneb opakování biologie, fyziky a chemie trošku jinak a že toho tam bylo), protože dle traileru a ohlasů vypadal opravdu dobře. I tady opět připomenu, že každý z nás má vlastní názor a já ten svůj shrnu do slov, že jsem asi holt fanda marvelovek a DC comics mi nějak nesedí. Ovšem soundtrack si mě rozhodně získal…

Začátek filmu byl až v 17:50 a nám ještě předtím zbyla hodina čistého času. Vydali jsme se tedy ještě na obhlídku okolí a tak jsem si mohla prohlédnout exteriéry Velké synagogy nebo náměstí republiky s Mariánským sloupem, magistrátem či katedrálou svatého Bartoloměje. Cestou jsem měla pocit, že je ve vzduchu nehorázně cítit pivo a měla jsem pravdu. Na náměstí akorát balili pozůstatky jakési akce (poví mi někdo?) a tak zástupci pivního odvětví nemohli chybět.
Po filmu jsme dali večeři a vydali se zpátky do hotelu aneb večer pokračoval sledováním jednoho z dílů Pána prstenů a mimo jiné i konzultací fyziky.

Další den, pondělí dvanáctého června, byl dnem plzeňských zkoušek. Ráno jsem dostala šok u snídaně, protože po všech světových hotelech a jejich snídaních alá "toust s máslem a o šunce a jogurtu si nechte zdát" jsem v českém hotelu dostala takovou nabídku sčítající několik druhů jogurtů, šunky i sýrů, že z toho šla hlava kolem.
Doufám tedy, že to českým hoteliérům dlouho vydrží a nenechají se strhnout proudem světa.
Na osmou hodinu jsme pak opět vyrazili směr Šafránkův pavilon, kde se již shromažďovala hromada lidí včetně několika mých spolužáků. Zprvu jsem v tom všem zmatku nemohla najít svou místnost, ale díky pomoci jsem nakonec trefila.
U vstupu do třídy mě přivítala velmi milá korpulentní dáma, která zkontrolovala mou přihlášku a občanku (opět se vše opakovalo ještě dvakrát). Následně jsem byla usazena a byl mi dán pokyn na odložení tašky na parapet.

V Plzni se opět píší tři testy, já je měla v pořadí fyzika, chemie a biologie, kdy z každého předmětu máte padesát otázek a celkový čas na každý je hodina a půl (mezi testy je deset minut přestávky). Na rozdíl od první lékařské se mohly používat kalkulačky a pouze jedna odpověď byla správná (používal se křížkový systém). Náročnost otázek je opět na subjektivním pocitu studenta, ale mě se zdály rozdělené do tří kategorií - primitivní (oxidačním číslo fosforu v kyselině trihydrogenfosforečné; čím se proslavil Jan Jessenius), normální a těžké. Poslední dvě často obsahovaly ještě nejrůznější chytáky jako je okysličená krev v plicních žilách a tak. Celkově jsem ale měla docela dobrý pocit.
Po skončení testování jsme s tátou znovu zajeli do nákupního centra Plaza a dali si oběd v místní restauraci. Právě v tuhle chvíli se obloha začala zatahovat a to pro nás bylo znamení, že z Plzně úplně na sucho neodjedeme. Stálo nás to nakonec jen pár kapiček a my se vydali vstříc další cestě.

Ne, nejeli jsme zpátky domů. Víte, když už jste v Plzni, tak proč si neudělat výlet třeba...hm...do Olomouce (vzdálena cca 375 kilometrů)? Ano, přesně tam mě hned následující den čekaly další zkoušky.

Dojeli jsme tedy zpátky do Prahy a posléze najeli na tu nejobávanější dálnici u nás - na D1. Během všech cest nás provázela aplikace Waze, kterou jsem si tak trochu zamilovala a tak jsem každou silniční událost hned hlásila nebo hlášení někoho jiného přinejmenším potvrdila. Cesta mě ale upřímně dost překvapila, stáli jsme asi jen ve dvou kolonách, které se ale vždy nějak rozjely a ani ty hromady prací na silnici aneb zúžení skoro na každém desátém kilometru nebyly nijak problémové.
Do Olomouce jsme dojeli kolem páté hodiny a ubytovali se v hotelu Lafayette, pojmenovaném po francouzském šlechtici, který bojoval za americkou nezávislost. I náš pokoj číslo šestnáct byl pojmenovaný po postavě francouzských dějin a to po Marii Antoinettě, kterou snad netřeba představovat.
Po krátkém oddechu jsme se vydali najíst a to ne nikam daleko. K ubytování jsme totiž dostali voucher na dvacetiprocentní slevu přímo v hotelové restauraci, a protože jsme se po náročné cestě nechtěli ještě "pachtit" s nějakým hledáním restaurace, rovnou jsme tedy využili nabídnutou příležitost.

Upřímně přiznávám, že jsem měla přímo neskutečné předsudky, protože se jednalo o jednu místnost v rozměru normálního pokoje, kdy tedy celková "atmoška" nebyla nic moc. Jídelníček sice působil dobře, ale člověk si nedokázal představit, jak to pak ve finále bude vypadat a trochu se toho děsil. A jak to nakonec dopadlo? Okomentuji to slovy, že mít předsudky se evidentně občas značně nevyplácí. Jídlo bylo skvělé.
Po večeři jsme se ještě vydali na malou okružku autem aneb podívat se, kde mě následující den čekají zkoušky. Přivítala nás krásná moderní budova Lékařské fakulty Univerzity Palackého a po malém průjezdu kolem a zhodnocení možnosti parkování, jsme se vydali zpátky do hotelu nebo spíše přímo do hajan.

Čekal nás totiž brzký budíček v půl šesté ráno, abychom do šesti stihli vykonat vše hygienicky potřebné a mohli se odebrat na snídani, která mě stejně jako v Plzni svou bohatostí překvapila. V půl sedmé jsme nasedli do auta a vydali se vstříc zkouškám.
Opět byly všude mraky lidí, ale k zápisu jsem se dostala docela rychle. Předložila jsem občanku, pozvánku, maturitní vysvědčení a na oplátku dostala fixu a slovní návod, jak se dostat do mé místnosti. Pokyn typu běžte pořád rovně a až hlavou narazíte do dveří, tak zatočte vlevo, mi přišel docela vtipný, ale mezi hromadami lidí se ukázal být velmi praktický.
Místnost 2120 jsem díkybohu našla a po kontrole, jestli jsem se s někým nevyměnila během cesty, jsem odhodila batoh v dál a usedla do lavice s fixou, pozvánkou a kalkulačkou.
Před začátkem testu nám byly podány všechny nezbytné informace v podobě krátké prezentace a v 7:40 se mohlo zvesela začít. Každý dostal své vlastní desky s třemi křížkovými formuláři a zadáním (dělilo se na A a B, ale nemohu samozřejmě tvrdit, že byly jen tyto dvě verze celkově). Celkový počet otázek je čtyřicet z každého předmětu, kdy pouze jedna odpověď je správná, ale ne tak úplně vždy. V biologii se vyskytuje pár označených otázek, kde jsou správné odpovědi rovnou dvě (šest tvrzení, dvě jsou správná) a v těch, které mají jednu odpověď, občas musíte určit víc věcí. K pochopení například uvedu tento typ: "Spojte uvedené pojmy s definicemi." Vy musíte pojmy správně spojit a pak následně vybrat z odpovědí tu, která sedí k vašemu řešení. Jindy zase určujete správnost tvrzení a odpovědi, ze kterých vybíráte, obsahují nejrůznější kombinace Ano/Ne a vy pak vybíráte na základě svých odpovědí na tvrzení. No uff, snad je to trošku k pochopení. Toto se však objevilo hlavně v biologii, v chemii a ve fyzice šlo nejvíce o výpočty, které byly i graficky odděleny od teoretických otázek z obou předmětů. Celkový čas byly dvě hodiny.
Dvacet minut před desátou měla tedy Hruška hotovo a vydala se na cestu zpátky domů, kde následující dva dny čerpala síly na další zkoušky.

***

Pokračování vyjde 15. července


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající
Zveřejnila v 2 komentáře:
Štítky:

neděle 2. července 2017

Okružní jízda po ČR aneb přijímací zkoušky - první část

Hned na začátku bych celý tento článek ráda uvedla a taktéž trochu ospravedlnila. To velké slovo "cestovatelské" je trochu svazující, ale není nad to, když Hruška občas zabrousí i do běžných témat, protože přeci jen v samotné adrese blogu specifikaci nenajdete. Doufám tedy, že občasné odklonění od tématu nikomu vadit nebude. Člověk si to tak trochu píše i jako vzpomínku pro sebe. A navíc tenhle článek svým způsobem cestovatelský je, stačí se jen řádně začíst…
V úterý šestnáctého května Hruška úspěšně odmaturovala a zakončila tak svá středoškolská studia. Nenastaly jí ovšem prázdniny, jak by si někdo mohl myslet, bohužel ji čekalo další šprtání biologie, chemie a fyziky na blížící se přijímací zkoušky, protože se bohužel nevešla do první části přijatých díky průměru známek. A na jaké vysoké školy se vlastně vůbec rozhodla podat přihlášky? Tak k tomu je takový delší příběh…
Jak se někteří z vás mohli dočíst v mých předchozích článcích, povoláním mé mámy je stomatologie. Ano, jsem dcera toho nenáviděného typu doktora, kterého se bojí děti i dospělí - dcera zubařky. A ač to bude někomu připadat šokující, můj život nebyl spojený s terorem při čištění zubů ani s odpíráním všeho sladkého, ne, můj život byl spojen s prostou otázkou a odpovědí aneb se slovem předpoklad. Asi trošku nechápete, jak to myslím, že? Tak schválně uděláme si takový malý průzkum. Kolik lidí se Vás kdy zeptalo, čím chcete být, až vyrostete? Hodně? Málo? Vaši rodiče? Někdo ve škole? Jednoduše, pokud si to shrneme kolem a kolem, je tato otázka během našeho života asi jednou z těch nejfrekventovanějších. A pamatujete si ještě, jak jste na ní odpovídali či stále odpovídáte? Já prošla evolucí od prodavačky přes paní učitelku po ředitelku, ale to nejen školy, proč se s tím tak párat, rovnou po ředitelku zeměkoule. Bohužel je tento post v současné době dost ošemetný a je na něj hodně zájemců, takže tam svůj úspěch asi moc nevidím…
Vraťme se však k jádru věci. Mé odpovědi byly však pokaždé tak trochu napadány a jsem si jistá, že někteří z Vás zažili to samé. Boj s předpokladem a stereotypem aneb ty určitě budeš zubařka po mamince, že? Ano, přesně tohle bylo s mým životem spojené a stále i je. A já tomu bohužel kapku podlehla.
Možná vám bude připadat, že to kapku přeháním, lidé se jen snaží být milí a tak, jenže pokud to člověk poslouchá neustále dokola a často ho ani na otázku nenechají odpovědět a rovnou definují, začnete tomu podléhat a připadává vám to nějak tak jednodušší než vlastně vymýšlet něco jiného. Několik let jsem proto odpovídala kladně, ale vše se nějak nakonec začalo zpřetrhávat dva tři roky zpátky. Začala jsem se totiž sama zajímat o naprosto jinak zaměřený obor medicíny (forenzní antropologie a soudní lékařství) a hlavně, zažila jsem pár situací na mámině "place" a pochopila jsem, že to pro mě prostě není a nebude.
Zubařka tedy ze mě stoprocentně nebude, i když pravda, přihlášky jsem si podat zkusila, ale asi jen pro dobrý pocit mámy a také, že jak na všeobecnou medicínu, tak i na stomatologii se dělají jedny testy. Tak když už, tak aspoň zkusit. Upřímně jsem věděla, že to stejně nevyjde, protože počty přijímaných jsou v rámci desítek a při množství zkoušečů jako já, by to prostě bylo o jedné velké náhodě.
Rozhodla jsem se tedy nakonec podat přihlášky na všechny možné všeobecné medicíny po celé republice a taky na VŠCHT na obor forenzní analýza. A jak to celé dopadlo? Tak to vám prozradím až na konci, nejdřív si dáme celou tu mou okružku po ČR ještě jednou…
Ve středu sedmého června proběhlo slavnostní předávání maturitního vysvědčení a mě pomalu a jistě začaly pracovat nervy. V pátek devátého mě totiž čekaly první zkoušky a to poeticky na první lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
Vstávání proběhlo pěkně o půl šesté a odjíždělo se krátce po šesté, cesta do Prahy od mého domova sice trvá od čtyřiceti pěti minut po hodinu, ale díky nastalým zúžením na dálnici D8 se i hodinová rezerva ukázala jako jen tak tak. Na místo jsem tedy dorazila zhruba pět minut před osmou, což byl uvedený čas začátku. Trošku mi pěnily nervy, protože nerada hodím někam pozdě a tak jsem doslova k Pedagogické fakultě, kde se mé zkoušky konaly, sprintovala. Jak se však záhy ukázalo, tak zcela zbytečně. Všude hromady lidí a nic. Bála jsem se, jestli jsem někde něco neprošvihla a tak se radši s dotazem obrátila na jednu holčinu. Neprošvihla jsem nic a prezence započala až dvacet minut po osmé, proto je mi docela líto těch nervů, které jsem kvůli spěchu zabila.

Každopádně, prezence se odehrávala v malé podlouhlé chodbičce, kde to vypadalo, že se asi umačkáme. Díky ale svému úžasnému jménu na H jsem se dostala na řadu vcelku brzy a po podepsání dokumentu a "vyfasování" osobního listu s černou fixou, jsem si šla hledat místo do auly. Následně se tohle celé (kromě tedy toho fixu) odehrálo ještě dvakrát, před každým začátkem dalšího testu.
Během všech tří zkoušek člověk dostal osobní list, kde bylo seznámení se základními pravidly a osobní údaje, zadání, kam se mohlo v klidu psát a odpovědní arch, který měl systém koleček. Po těch všech testech můžu potvrdit, že právě kolečkové vyplňování je asi nejpitomější a nejnáročnější, člověku pak chce upadnout ruka.
Program se skládal ze tří zkoušek (chemie, fyzika, biologie), kdy na první dva předměty byly určeny dvě hodiny a na třetí hodina a půl. Mezitím se odehrály dvě hodinové pauzy, mohly být i delší, pokud se člověk rozhodl, že už v testu nic nevymyslí a odešel dříve.

Z každého předmětu na vás čeká sto otázek s mnohočetným výběrem odpovědí aneb neurči všechny a máš "nula bodou". Celkem bylo tuším deset variant testů, na mě padlo číslo sedm z chemie, tři z fyziky a jedna z biologie. K náročnosti testů se moc vyjadřovat nikde nechci, protože si myslím, že jde o individuální věc každého člověka, ale největším kamenem úrazu dle mého jsou právě ty mnohočetné odpovědi. Některé věci jsem jednoduše v daném kontextu během výuky i samostudia prostě neslyšela či nenačetla (měla jsem materiály ke všem zkouškám a snažila se i všechny projít, což byl trošku nadlidský úkol).
Každopádně mé pocity byly, že jsem to minimálně zkusila a přijímala pomalu i vizi toho ohromného slova NEPŘIJATA. A řekla si, že pokud by se zadařilo, tak vyjdu ze svých běžných konvencí a řádně to zapiju.
Po zkouškách jsem se vydala spravit si nervy do svého oblíbeného obchodu s "kravinkami" aneb přečkat chvíli než se táta probojuje do Prahy a to konkrétně do Letňan, kde jsme měli sraz u metra. Mým úkolem tedy bylo dostat
se z Václavského náměstí právě na onu zastávku. Určitě si říkáte, tak to nebyl problém, ne? Tak jako byl i nebyl. Ne, metro jsem našla, jsem sice holka z maloměsta, ale zase jako vyznám se. Problémem byl lístek. Došla jsem na stanici Muzeum, abych u automatu zjistila, že nemám drobné. Tak proběhlo trošku paniky a jen, co nastoupil rozum zpátky do práce, přeci jen po pěti a půl hodinách testování se už mentálně necítíte zrovna hvězdně, jsem objevila trafiku Relay, kde mě zachránil, doufám, že teď nikoho neurazím, Čech vietnamského původu. Prodal mí jízdenku a já pocítila nevyslovitelnou úlevu. Takže děkuji ještě jednou za záchranu.
Do Letňan jsem pak dorazila akorát načas, táta právě zastavil u východu. Nasedla jsem a nechala se v rytmu těch nejvybranějších písní rádia Impuls odvézt domů, kde jsem zapadla do postele a prospala celou bouřku, která té noci byla.
Další den, tedy v sobotu desátého června bych svůj stav popsala velmi umělecky aneb cítila jsem se jako vyklovaná kukuřice.

***

Pokračování vyjde 11. července


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající
Zveřejnila v 3 komentáře:
Štítky:
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)