V roce 2010 Hruška nastoupila do sedmé třídy, která byla ve znamení obohacení jejích jazykových znalostí. Nejednalo se však o zlepšení českého ani anglického jazyka, ale o přidání naprosto nového. Na výběr tenkrát byla němčina, francouzština a ruština. Nechat Vás hádat, kterým směrem jsem se vydala, mi přijde zbytečné, protože jsem to již párkrát zmínila a hlavně celý tento článek je o Rusku, takže proč bych začínala takovýmto úvodem, že?
Každopádně se musím přiznat, že můj tehdejší výběr nebyl tak úplně bezdůvodný. K ruštině jsem měla již předtím jistý nenaplněný vztah díky své milované bábušce, která je bývalou profesorkou tohoto slovanského jazyka a která mi během celých mých sedmi ruských let podávala pomocnou ruku, když bylo třeba. A za to jí patří můj velký dík.
Přesto se musím přiznat, že moje aktuální ruština je na úrovni angličtiny před několika lety než jsem začala docházet na soukromé hodiny a vyrazila na jazykové pobyty. Pro přiblížení vám povím jeden krátký příběh z Dominikánské republiky (2007), kdy se mě tehdy snažila oslovit jedna dívčina stejného věku a já byla schopná říct najisto leda "Happy birthday" a "My name is…".
A co z toho vyplývá? Jedině to, že mě během života rozhodně nepotkala žádná extra výuka angličtiny a bohužel ani té ruštiny. Na základní škole jsem se sice naučila azbuku a nějaká ty slovíčka, ale jinak byla hlavní náplní příprava na ruské dny v podobě písní a pohádek. Na gymnáziu sice přišlo zlepšení a babička mohla stavět na více věcech, ale samozřejmě všechno šlo daleko pomaleji díky absenci základů. A navíc to chvílemi "haprovalo" i tam…
Díky angličtině jsem se nadchla pro Londýn a mým dlouholetým snem byla jeho návštěva. A to samé se samozřejmě opakovalo i s ruštinou, jen to tentokrát byly rovnou dvě města - Moskva a Petrohrad. A opět stejně jako s angličtinou jsem konečně chtěla slyšet tu pravou ruštinu a ozkoušet své znalosti. To, jak to dopadlo, jste už mohli pochopit výše. Z počátku cesty jsem se cítila jako tenkrát v Dominikánské republice, akorát to v tom případě bylo: "С днём рождения!"
Musím ale uznat, že jsem během cesty pocítila jistý vývoj, začala jsem reagovat rychleji (i když šlo třeba jen o větu, že nerozumím, ale lepší než tam hloupě stát) a začala jsem rozumět daleko více i mluvené ruštině než jen té psané. Ostatně o mých momentech konverzační (ne)slávy se ještě budete moct dočíst…
Dost často se ke mně během těch sedmi let dostávaly poznámky typu: "Byla jsi všude po světě, ale v Rusku ne?!" či "Ty se učíš rusky? A už jsi tam byla?". A teď si už konečně můžu oddychnout a říct, ano, byla! Akorát jsem si stejně jako s Londýnem musela nějaký ten pátek počkat.
Plán vyrazit do Ruska se během let několikrát na "přetřesu" objevil, ale stejně jako se objevil, tak zase hezky po anglicku zmizel. Finálním impulsem byla nakonec nabídka pobytu zastřešeném firmou, se kterou se odehrála valná část našich cest. Pokud čtete mé články pravidelně, dojde vám, že šlo tedy o pobyt se zubaři, kam jsme ale odletěli jako nestomatologická dvojka s mým tátou a zastoupili tak mámu, která nemá poznávací pobyty v lásce a hlavně díky prošlému půl roku by se na něj ani vydat nemohla.
Cesta jako obvykle započala na letišti Václava Havla v Praze (prostě a jednoduše na Ruzyni) a to ve středu 5. července. Moji rodiče (a nejen oni) si za posledního půl roku vyslechli mou stížnost na tento odlet několikrát a tak ji nemůžu opomenout ani tady. Letěli jsme kolem půl dvanácté, což pro nás znamenalo vyjet z tepla našeho domova cca v sedm hodin ráno. Den předtím se na letišti v Letňanech odehrál koncert skupiny Guns N' Roses, jejímž fanouškem se Hruška cca od ledna (díky traileru na film Resident Evil - The finale chapter) stala (svým způsobem mě jejich hudba a i sólové počiny kytaristy Slashe udržely v normálním stavu během maturity a i věcí kolem, jednoduše ta hudba a zpěv to "vyřvaly" za mě). Koncert byl na programu samozřejmě večer, takže jsem si nemohla dovolit na něj, díky nadcházejícímu odletu, jít. Ale tak snad se zadaří ještě někdy v budoucnu (prosím!).
Vraťme se však zpátky na letiště. Po zaparkování auta na parkingu C jsme se vydali k Terminálu jedna, kde jsme posléze objevili neoficiální stánek naší skupiny a získali tak zpět pasy a letenky. Ano, čtete správně, zpátky pasy. Ty se totiž kvůli vízům museli poslat pár týdnů předem.
Dorazili jsme na čas a tak se zanedlouho začalo odbavovat. U odbavení, ale přišel malý šok, protože asi nikdo rád neslyší slova typu: "A jste si jistí, že letíte s Rossiya?" Jistí jsme si byli a nakonec nás i po necelých deseti minutách našli, ale v člověku hrklo. Pak se zase nechtělo vytisknout označení na kufry, ale tak to už byla drobnost…
Po pasové kontrole vykonané přes elektronickou bránu aneb hurá je mi osmnáct a mám čip, jsme se vydali přes nově vybudované duty free (člověk od listopadu na letišti nebyl a takové změny) do salónku, kam nám přístup zajistila karta MasterCard. Tam jsem se pokochala výhledem na dráhu a ocenila poskytované gastro služby.
Po otevření gatu jsme se k němu vydali a já si opět mohla prohlédnout několik účastníků včerejšího koncertu, kteří se pohybovali po celém letišti. Trička s logem prostě člověka upoutají, ale to jenom taková vložka.
Bezpečnostní kontrola, kontrola letenky a šup do Airbusu A319 společnosti Rossiya směr Petrohrad. Vzlet byl jako vždy doprovázen písní Headlong od skupiny Queen, což je již mnohokrát omílaná tradice, kterou mi nikdo nevezme, i když mě za "náušniky" letuška napomínala při rolování po dráze.
Během letu jsme dostali krátké občerstvení sčítající vodu, čaj či kávu a sušenku s kandovaným ovocem. Za příplatek byly možné i další varianty pití, ale tak kdo by během té dvou a půl hodiny nevydržel o vodě, která by se dala nazvat přímo vodou živou. Na výběr byla neperlivá a perlivá varianta a právě druhá zmíněná vypadala, že každou chvíli vyskočí z kelímku.
Celý let jinak proběhl v relativním klidu a já si dokonce anglicky "poklábosila" se spolucestujícím, starším pánem, který se tedy pravda snažil oslovit jako první mého tátu, ale ten ho následně gesty nasměroval na mou osobu.
Po přistání jsme se propletli k pasové kontrole aneb druhé příležitosti (po letadle) vyzkoušet můj ruský jazyk. Skončila jsem u pozdravu a zvolna přešla do angličtiny, protože pán, který na mě u kontroly vyšel, si chtěl povídat, pokud se tedy otázky typu jak dlouho v Rusku budu, s kým letím a jestli je mou jedinou destinací Petro
hrad, dají považovat za rozhovor. Tatínek měl opět štěstí a kromě pozdravu po něm žádnou komunikaci nežádali.
hrad, dají považovat za rozhovor. Tatínek měl opět štěstí a kromě pozdravu po něm žádnou komunikaci nežádali.
Následovalo vyzvednutí kufrů a první setkání s celou skupinou. Celkem sčítala dvaadvacet osob plus průvodce. U kufrů se nás ale sešlo o dva méně a tak započalo hledání chybějící dvojice. Nakonec se průvodce rozhodl pro starý dobrý systém "přečtu jméno, přihlaste se", který ale záhy trošku "ztroskotal", i když byl zároveň úspěšný. Jak to? Chybějící dvojice byla hned první na seznamu a byla nakonec objevena venku za celní kontrolou.
Tam jsme se také poprvé setkali s naší místní průvodkyní paní Ludmilou, která se během tří dní ukázala býti velmi temperamentní osobou, kterou nezastaví ani stádo čínských turistů. Čtyřicet let zkušeností z ní prostě přímo čišelo.
Po příjezdu autobusu jsme se vydali směr náš hotel pojmenovaný Red Stars, kde na nás čekalo přímo luxusní uvítání v podobě šampaňského, džusu a snad dvou druhů jednohubek. Díky tomuto občerstvení se aspoň zkrátilo čekání na výdej karet od pokojů a já se mohla letmě porozhlédnout po hotelu. Nejvíce mě zaujala zeď naproti recepci označená jakožto Free graffiti area, čemuž asi všichni rozumí a není se tedy čemu divit, že i Hruška zaznamenala svou návštěvu. Sice malou nic moc malůvkou, ale jsem tam!
Po ubytování následovala krátká pauza a posléze se náš program rozjel na plné obrátky. Ještě tentýž den jsme se vydali na plavbu lodí, která se ale trošku zkomplikovala hned na začátku. Místo pro naši loď bylo totiž blokováno jinou lodí, na které se zrovna připravovala svatební hostina pro novomanželský pár čekající se svatebčany na nábřeží. Je pravda, že oni to měli kapku lepší, protože měli malý švédský stůl, zatímco my turisti jsme se opodál klepali zimou, ale zase pravda, že jsme tak získali zážitek aspoň z kousku typické ruské svatby a nevěsta jistě ještě ráno netušila, že její fotky sice neobletí svět, ale doletí aspoň do Česka a Slovenska.
Přípravy hostiny byly bohužel kapku nekonečné a tak se nakonec rozhodlo nalodit se na naši loď pomocí přechodu po dvou dalších. Do řeky Fontanky nikdo díkybohu nespadl a my se tak mohli vydat na vyčekanou plavbu.
Na březích zmíněné řeky jsme si následně mohli prohlédnout spoustu zajímavých míst od Fabergého muzea (ruský zlatník, tvůrce Fabergého vajec), Šeremetěvského paláce přes Michajlovský zámek po Letní sad.
Fontanka je levým ramenem řeky Něvy, po které naše plavba pokračovala. Díky počasí byla kapku rozbouřená, ale ani to nám nezabránilo v pokochání se ikonických stavbami, jako je budova Admirality, Petropavlovská pevnost nebo Zimní palác, který je jednou z budov Ermitáže. Posléze se loď otočila a my se tak vydali na zpáteční cestu.
Tímto ale popis první petrohradské činnosti nekončí. Během cesty po Fontance se k naší lodi "přidala" dívčina, která vždy naší lodi nadběhla a pak nám z různých míst mávala. Pokračovala v tom i po našem návratu z Něvy a u kotviště na nás čekala. Ano, zřejmě to dělala pro nějaký ten rubl či dolar, ale tak zlepšení kondice je taky dobrá odměna ne?
A právě na ní (chudák) jsem se pokusila využít své ruské znalosti, které ale záhy přešly opět do těch anglických. Posléze jsem na sebe byla nesmírně naštvaná, protože místo řádného investigativního rozhovoru (tedy zeptat se jednoduše na něco zajímavého a použitelného) jsem "žvatlala" obyčejné formální řečičky. Grr…
Rozhovor ale i tak nebyl nijak dlouhý, protože nás zanedlouho vyzvedl autobus a my se tak vydali načerpat síly do hotelu.
***
Pokračování vyjde 1. srpna.
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář! :)