A jak to tak bývá, když je člověk zavřený doma, čas ubíhá daleko rychleji. Proto zničehonic nastal pátek šestnáctého června a nastalo další vstávání v půl šesté a boj na D8 aneb cesta na zkoušky třetí lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Ta za místo konání vybrala pražské Kongresové centrum.
Upřímně jsem se toho trochu obávala, protože sice jsem, jakožto muzikálový nadšenec, centrum už párkrát navštívila, ale že bych se v něm nějak vyznala, se říct nedá. O to víc mě potěšila skvělá organizace, kdy se pozvánky dělily dle barev, kterým pak odpovídaly i ukazatelé směru. Jsem sice milovníkem zelené barvy, ale tady na mě vyšel oranžový sál Panorama. Jeho umístění mě pobavilo, protože je přímo naproti vstupu do hlavního sálu, kde se odehrávaly (a odehrávají) právě muzikálová představení.
Při vstupu jsem se prokázala občankou a přihláškou a byla jsem "odpípnuta" pomocí čárového kódu. V osm hodin pak začala administrace, která byla kapku složitější než jinde aneb na třetí lékařské milují bublinky. Do bublinkových odpovědních formulářů se totiž nejen bublinkovaly "správné" odpovědi a opravy, ale také se muselo vybublinkovat číslo uchazeče a testu. Slovo vybublinkovat opakuji záměrně, protože jsem ho za tu krátkou chvíli slyšela tolikrát, že se mi nesmazatelně vrylo do paměti. Kromě administrace jsme si vyslechli i krátký proslov proděkana, a když bylo vše hotovo, mohli jsme se směle vrhnout na test. Celkový počet otázek bylo třicet z každého předmětu, kdy pouze jedna odpověď byla správná a na vše jsme měli tři hodiny s tím, že jsme dostali doporučení poslední půlhodinu věnovat bublinkování. To se ukázalo jako dobrá rada, protože sice se přetáhnout i trochu vynechávat výplň mohlo, ale když musíte vybarvit devadesát bublinek je vám z toho nejen špatně, ale ruka to taky nemá lehké.
Náročnost testu zase asi spíše nechám na subjektivitě každého, ale přiznám se, že jsem z toho byla značně špatná. Bohužel jsem o některých detailech neměla ponětí a mé matematické schopnosti bez kalkulačky taktéž nebyly zrovna brilantní a schumacherovské.
Tušila jsem tedy, že se asi do druhého kola (ústní pohovor) nepodívám a samozřejmě jsem z toho byla řádně rozhozená. O to víc mi asi pomohla SMS, která mi po zapnutí mobilu přistála do schránky. Byla od kamaráda (u kterého je možná i šance, že tohle čte, tak snad mu zmínka nebude vadit a děkuji ještě jednou za dřívější přání), který se mi jal přát k svátku. Od šestnáctého května tedy nejsem Karolína Hrušková (svátek 14. července), ale Zbyněk Hruška. Těší mě…
Ne, rozhodně se na něj nezlobím. V ten okamžik jsem potřebovala nějakou vzpruhu a tohle bylo opravdu vtipné, že jsem i na svoje chmury na chvíli zapomněla. A pak mi ještě došlo, že můžu být ráda, že šestnáctého neslaví Láďa (ten už jeden stačí) nebo že se kamarád nespletl ještě o den. Kdyby mi přál na Adolfa, tak bych si to asi brala osobně…
Každopádně po zkouškách jsme se s tátou zastavili na jídle v centru Chodov a posléze jsme se opět vydali na cestu. Ne, domů opět ne. Stála před námi již druhá výzva v podobě dálnice D1. Další zkoušky se totiž odehrávaly v Brně.
Cesta tentokrát nebyla až tak poklidná jako ta první, ale dálnice za to nemohla. Pokud si někdo vzpomene, tak právě v tyto dny procházely Českou republikou silné bouřky a my právě jednu z odcházejících vln během cesty chytili. Musím ocenit řidičské dovednosti taťky, protože já bych asi někde radši zastavila, než v tomhle jela. Díky dešti nebylo skoro vidět na cestu a vodní spršky z protijedoucích aut byly na moje nervy silnou kávou.
Do Brna jsme však dorazili v pořádku kolem půl čtvrté. Ubytovali jsme se v hotelu Campea, který se nachází kousek od areálu lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Jedná se v podstatě o takové ubytování na způsob kolejního bytu.
Po zhodnocení situace jsme se rozhodli vydat se na nějakou tu obhlídku a tak jsme se vydali směr centrum. Zaparkovali jsme v galerii Vaňkovka a pěšky prošli alespoň miniaturní kousek Brna, aby se neřeklo, když už jsme tam byli. Viděla jsem tedy ten opěvovaný i haněný orloj na náměstí Svobody, který mi však na všech záběrech připadal daleko větší. Prohlédla jsem si také dům pánů z Lipé a morový sloup. Krátkou procházkou jsme se pak následně dostali pod hrad Špilberk, kam jsme mírný horolezecký výstup neabsolvovali (a tak mám alespoň fotku stromů aneb tam za nimi nahoře to je) a místo toho šli dál až k Českobratrskému evangelickému chrámu Jana Ámose Komenského, u kterého nás asi nejvíce upoutal stojící růžový tank. V tom Brně musíte mít evidentně vždycky něco extra, že? (vtip)
Zastavila jsem se (opět) ve svém oblíbeném obchodu, kde jsem neodolala a koupila si vinylovou desku (mám ráda "retro" a majitelem gramofonu je můj děda) své oblíbené skupiny. Viděla jsem ji už v Praze, ale nad koupí jsem váhala. Nakonec rozhodlo to, že ta v Brně byla úplně poslední, co měli a to už asi prostě bylo nějaké znamení…
Po návratu do galerie Vaňkovka jsme si v místní restauraci dali lehkou večeři a po návštěvě Starbucksu (fanoušek kávy sice nejsem, ale čokoláda na nervy je skvělá záležitost) jsme se vydali zpátky do hotelu.
A nastala sobota. Budíček byl v krásných 6:30 a odchod byl naplánován o čtyřicet pět minut později. Během této doby jsem ze sebe nejen udělala člověka, ale také se nasnídala, protože jsem klasickou hotelovou snídani tentokrát nestíhala. Ve Starbucksu jsem tedy nezůstala jen u koupě čokolády, ale také croissantu se šunkou a sýrem. Využili jsme tak i ledničku, co na pokoji byla, akorát ji táta nějak špatně nastavil, protože jídlo ráno nebylo studené, ale přímo zmrzlé. Připomnělo mi to lety s British Airways, kdy jsem z džusu měla ledovou tříšť, a v housce byly kousky ledu. Nám se však podařilo udělat úplný extrém, takže kam se British Airways hrabalo. Řešení i neřešení se ukázalo v použití mikrovlnné trouby, která sice jídlo rozmrazila, ale to tak, že vnější části byly rozbředlé a vnitřek se stále urputně držel svého zmraženého stavu. Ale tak rozhodně lepší než nic a sníst se to dalo.
Kolem čtvrt na os
m jsme se pěšky vydali k určené budově a já posléze dobloudila k místnosti 132. Po chvilce čekání začal zápis a po krátké instruktáži započal první test. Ten byl z biologie a trval od 8:20 do 9:10. Následovala čtvrthodinová přestávka a posléze zbylé dva testy z chemie a fyziky, vždy po jedné hodině opět s patnáctiminutovou přestávkou. Tentokrát mě čekalo čtyřicet otázek z každého předmětu (jedna odpověď správná), kdy biologii jsem měla hlavně zaměřenou na genetiku, chemii na heterocykly a aminokyseliny a fyzika v podstatě taková všehochuť s použitím kalkulačky. Fyzikální příklady byly opět mou slabinou, ale musím se přiznat, že mě i značně pobavily. Kupříkladu hrubý popis jednoho z nich: "Dvacetikilový pes vybíhající po schodech do třetího poschodí s průměrným mechanickým výkonem ? ze kterého ? využívá pro vertikální pohyb." Možná jsem zvláštní, ale mě místo řešení (které nakonec, ale bylo správné) spíše napadlo, co za rasu psa to je a vše ještě doplnila představou hopsajícího jezevčíka aneb kamarádčina miláčka Froda.
m jsme se pěšky vydali k určené budově a já posléze dobloudila k místnosti 132. Po chvilce čekání začal zápis a po krátké instruktáži započal první test. Ten byl z biologie a trval od 8:20 do 9:10. Následovala čtvrthodinová přestávka a posléze zbylé dva testy z chemie a fyziky, vždy po jedné hodině opět s patnáctiminutovou přestávkou. Tentokrát mě čekalo čtyřicet otázek z každého předmětu (jedna odpověď správná), kdy biologii jsem měla hlavně zaměřenou na genetiku, chemii na heterocykly a aminokyseliny a fyzika v podstatě taková všehochuť s použitím kalkulačky. Fyzikální příklady byly opět mou slabinou, ale musím se přiznat, že mě i značně pobavily. Kupříkladu hrubý popis jednoho z nich: "Dvacetikilový pes vybíhající po schodech do třetího poschodí s průměrným mechanickým výkonem ? ze kterého ? využívá pro vertikální pohyb." Možná jsem zvláštní, ale mě místo řešení (které nakonec, ale bylo správné) spíše napadlo, co za rasu psa to je a vše ještě doplnila představou hopsajícího jezevčíka aneb kamarádčina miláčka Froda.
I tento určený čas postupně utekl a já se tak po obědě v místním nákupním centru mohla s Brnem rozloučit a opět vyrazit na cestu, tentokrát už domů. Cesta na D1 proběhla v relativním klidu, aplikace Waze mi poskytla další zabavení během cesty, i když jsem to střídala se čtením a poslechem rádia Impuls. Upřímně obdivuji tátu, že vydrží každý všední den toto rádio poslouchat, protože po těch pár cestách jsem celý jejich repertoár písní uměla nazpaměť a každá "novinka" (tedy píseň, kterou jsem za všechny cesty ještě neslyšela) v éteru byla velmi osvěžující. A o osobě jménem Stanley Bradley radši pomlčím…
Neděle a pondělí byly pak odpočinkové dny, ale samozřejmě i s nějakou tou šprtací půlhodinkou (kecám, bylo to déle jak půl hodiny).
V úterý 20. června pak proběhl poslední dálkový odjezd a to do Hradce Králové. Tam jsme dorazili asi po dvou hodinách cesty kolem páté hodiny odpolední. Ubytováni jsme byli v Boromeum residenci, která slouží nejen jako hotel, ale i jako normální obytná budova a proto pokoje vypadaly jako normální byty.
Po ubytování jsme se vydali krátkou procházkou ke konferenčnímu centru Aldis, kde jsem měla následující den v 7:30 nástup. Cestou zpátky jsme si prohlédli zdejší Velké náměstí, kde se kupříkladu na jednom rohu nachází katedrála Svatého Ducha, kaple svatého Klimenta a Bílá věž a na dalším rohu zase kostel Nanebevzetí Panny Marie. Prošli jsme také kolem Klicperova divadla, které pak za pár dní hrálo hlavní roli v jedné z reportáží České televize díky začátku třiadvacátého ročníku mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů.
Procházku jsme následně zakončili večeří v restauraci Šatlava, kterou můžu doporučit jak příjemnou atmosférou, tak i velmi dobrým jídlem.
Jakožto čas probuzení jsme tentokrát zvolili čtvrt na sedm a měli tak rovnou celou hodinu než jsme se podruhé vydali ke kongresovému centru Aldis. Do vnitřku budovy jsem již nekompromisně musela postoupit sama a tak se táta s popřáním štěstí odporoučel zpátky na hotel. Já se po chvíli čekání dostala k prezenci, která byla tentokrát abecedně rozdělena, což mě trošku znejistělo, člověk si radši přeříkal kus abecedy, aby zjistil, jestli patří do Hol nebo pod Hom. Po předložení přihlášky, občanky a maturitního vysvědčení jsem byla navigována směrem do jednoho ze sálů a to konkrétně do toho nesoucí přízvisko Labský.
Tam jsem byla usazena a následně spolu s ostatními uvítána. Vyslechli jsme si opět všechny pokyny a v osm hodin se mohlo zvesela začít. Test obsahoval čtyři části (biologie, somatologie, chemie, fyzika) po dvaceti otázkách a celkový čas byly dvě hodiny čtyřicet pět minut.
O hradeckých zkouškách se traduje, že to jsou ty nejtěžší, co můžete zažít a já to tak trochu můžu potvrdit. Kam se sice "hrabe" množství otázek vůči první lékařské (sto z každého předmětu), ale systém odpovědí je daleko náročnější. Jak jsem již psala na I. LF máte mnohočetnou volbu odpovědi, to v Hradci svým způsobem je i není. Vaším úkolem je sice vybrat jednu správnou odpověď, ale ta v sobě může mít ukrytou právě tu mnohočetnou možnost. Objasním na příkladu níže.
Otázka: Které z tvrzení platí?
A) Obloha je modrá.
B) Hruška je ovoce.
C) Krev je bílá.
D) Velikonoce jsou v prosinci.
1. Tvrzení A,B,C jsou správná.
2. Žádné z tvrzení není správné.
3. Tvrzení A, B jsou správné.
4. Pouze tvrzení C je správné.
Nevím, třeba se to někomu bude zdát jednoduché, ale mě to akorát tak pletlo hlavu a musela jsem používat vylučovací princip. A v tom případě je nejhorší, když dojdete ke kombinaci, která v nabídce není, nebo jste si jistí s dvěma odpověďmi, ale v nabídce máte buď tyto dvě, nebo tyto dvě s ještě jednou navíc. Začnete váhat a máte to.
A co je v Hradci úplně nejhorší? Když netrefíte správnou odpověď, nemáte "nula bodou" jako všude jinde, ne, ne, tady vám pro jistotu čtvrt bodu odečtou. Proto je asi lepší neodpovídat vůbec, pokud si člověk není jistý, ale zase odevzdat prázdný papír taky není nejlepší řešení…
Mé pocity z celého testu byly tedy ne zrovna valné, ale musím uznat, že již cestou do Hradce jsem si říkala, že by úspěch byl dalším velkolepým zázrakem.
Mezitím vším ježděním jsem ještě stačila dopravit (dobře, spíše tedy táta stačil) své maturitní vysvědčení na Vysokou školu chemicko-technologickou, jejíž rozhodnutí mělo dorazit v pátek 23. června. Výsledky jsem ale slíbila až na závěr a tak se přesuneme k posledním zkouškám a to těm na druhou lékařskou fakultu.
Jejich řádný termín byl v rozmezí třináctého až patnáctého června a můžete jen jednou hádat, který termín asi tak Hruška dostala. Samozřejmě hned ten první, třináctého června, tedy v ten stejný den, kdy se konaly zkoušky v Olomouci. Zažádala jsem tedy o náhradní termín a mé žádosti bylo vyhověno. Dvacátý osmý červen byl tedy termínem mých posledních zkoušek.
Budíček byl opět brzy ráno v půl šesté a následně opět proběhl boj aneb cesta do Prahy. Stejně jako v případě úplně prvních zkoušek jsme se zasekli v koloně, s tím rozdílem, že to bylo už mimo dálnici.
K budově teoretických ústavů, přezdívaném "Žížala", jsme dorazili s předstihem v půl osmé. Přibližně kolem osmé započal první zápis před testem všeobecných předpokladů pro studium medicíny. Test všeobecných předpokladů je dle mého spíše takovým testem inteligence než testem znalostí. V podstatě obecným předpokladem může být ve zkratce selský rozum, nějaká ta jiná inteligence a kvalitní zrak.
Jedná se celkem o 25 otázek zařazených do šesti okruhů a jen s jednou správnou odpovědí.
1. Krychle
V zadání máte dva obrázky krychle (obsahující různé předměty), kdy ten první je focen zepředu a vaším úkolem je zjistit, z jakého směru je ten druhý. Tato část mi docela i šla, ale zaváhání se několikrát objevilo.
2. Matematické znalosti
Čtyři příklady s medicínským zaměřením, např. dávky léků. Tuto část jsem nechala bohužel nakonec, takže moje výpočty byly ve stresu a rychlosti.
3. Čtení z textu
Po přečtení "krátkého" úryvku, opět z prostředí lékařství, máte vybrat správnou odpověď na otázku. Trošku jako u maturity, ale samozřejmě řešení není hned tak jasné.
4. Čtení z grafu
Graf k odbornému tématu. Vaším úkolem je zaškrtnout tvrzení, které z něj vyplývá či ne.
5. Výřezy
V zadání obrázek a v možnostech pět výřezů, kdy pouze jeden skutečně do obrázku patří. Obrázky byly nejrůznější a opravdu šlo o drobné nesrovnalosti, takže člověk musel mít opravdu dobré oko.
6. Nález shody
Dobré oko člověk potřeboval i v poslední oblasti, kdy v zadání dostal obrázek a k němu pět možných variant, kdy opět odpovídala pouze jedna. Tady šlo o ještě větší detaily než v předchozích výřezech. Jeden či dva obrázky byly hned na první pohled jiné, ale ve zbylých šlo o drobné detailíčky jako byla velikost dírky či "ladnost" záhybu.
Celkově test trval čtyřicet minut, což bylo dle mého vcelku málo. Sice nám byl po celou dobu promítán časový rozpis, kolik času by se mělo strávit na daném typu úlohy, ale řekněme si to otevřeně. Každý jsme jiný a tak je škoda, že nebylo třeba ještě o dvacet minut víc. Člověk by byl ve větším klidu.
Po uplynutí času následovala pauza, která měla být oficiálně dvacet minut, ale byla nakonec o něco delší. Posléze začal druhý zápis a my se opět navrátili do Pelouchovy posluchárny (jejíž sedačky by klidně mohla mít v pracovně Cruella de Vil) na test číslo dva aneb na klasický trojlístek předmětů.
Druhá lékařská fakulta také vydává své modelové otázky a tak jsem v nich byla řádně pár dní předem ponořena. Některé otázky mě dostaly a u pár jsem se i ze srdce zasmála. To se například stalo u otázky na polohu Langerhansových ostrůvků. Možnosti byly následující - ve slezině, ve slinivce břišní, v játrech a v Tichém oceánu. Tichý oceán mě naprosto dostal. Samozřejmě jsou ve slinivce břišní, ale je pravda, že do odpovědí jsem se radši podívala. Na II. LF je totiž možnost mnohočetné odpovědi a copak já vím, jestli nějaké takové ostrůvky přeci jen v Tichém oceánu nejsou, že? Tak jen pro zajímavost - nejsou.
Test měl celkem 75 otázek (25 z každého) a bylo na něj 75 minut. Jak jsem již zmínila, fungoval zde stejný systém jako na I. LF, tedy mnohočetné odpovědi aneb nedáte všechny a máte mých oblíbených "nula bodou".
Druhá lékařská fakulta má přijímací zkoušky dvoukolové, kdy druhé kolo je opět ústní pohovor. Díky mnohočetným odpovědím jsem ale tušila, že asi moc nezazářím a tak jsem s odjezdem do Prahy i následující den nepočítala. Proto mi dvacátého osmého června ve dvanáct hodin oficiálně začaly ty tak vytouženého prázdniny. Vás ale jistě zajímá, jak celá ta honba výše dopadla, že? Tak dobře, jdeme tedy na to…
***
Závěrečné pokračování vyjde 16. července. Tedy zítra. ;)
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
Už se těším na zítřek ... vypadá to hodně zajímavě
OdpovědětVymazat[1]: Tak doufám, že neproběhne zklamání. Zítřejší část bude hodně těžká a osobní.
OdpovědětVymazatUž je zítra, chci článek :)
OdpovědětVymazat[3]: Děkuji za nadšení. Patnáctá hodina to jistí.
OdpovědětVymazat