sobota 30. března 2019

Zeptej se Hrušky - druhá část

Nejoblíbenější pohádka od Disneyho?
Samé těžké otázky tohle to! Nejoblíbenější. Hmm. Tak jako první se mi na mysli vybaví dívka s pletí bílou jako sníh, se rty rudými jako krev a vlasy černými jako eben. Ano, Sněhurka byla propojená s mým dětstvím díky kazetě, kterou jsem jako malá dostala. Ostatně nedokážu uvěřit, že právě tenhle animák pochází už z roku 1937! To prostě není možné.
Jinak ale mám filmy od Disneyho celkově dost v oblibě, dokonce si pamatuji, jak jsem dostala knížku plnou disneyovských příběhů, ale třeba takový film Lilo & Stitch jsem viděla až minulý rok. Animované filmy ale mám ráda obecně a to nejen od Disneyho.


Jsi spokojená se svým jménem?
Párkrát už jsem nad tím přemýšlela a musím s potěšením přiznat, že naprosto jsem! Na důvod "proč" jsem nepřišla, ale prostě mi zní tak krásně, že nemůžu říct, že bych někdy byla nespokojená.

Kdyby ses narodila jako kluk, jaké by bylo tvé ctěné jméno?
Tak to je velmi zajímavá otázka, nad kterou jsem zase nikdy nepřemýšlela. Že bych zůstala u Karla? Nebo se mi taky líbí jméno Marek.

Co ty a horoskop?
Já a horoskop máme velmi komplikovaný vztah, protože ač se mi strašně líbí mé znamení, tak předpovědi na něj nikdy zdárně nesedí. Ale rozhodně nejsem někdo, kdo ho kontroluje pravidelně, zcela upřímně spíš průběžně v rámci prokrastinace, takže někdy ho nevidím třeba čtvrt roku.
Jeden čas jsem ale nadšeně horoskopy studovala a to v dobách studia na VŠCHT, kde jsme si z nich vždy s kamarádkou dělaly strašnou srandu pro ukrácení dlouhé chvíle. Od té doby je ale opravdu vidím velmi sporadicky, a když už tak povětšinou než na nějakou předpověď na další dny, koukám na ty proběhlé, tak víte co, jak moc se třeba trefil a tak. Povětšinou se absolutně netrefí, takže má u mě smůlu. Na druhou stranu pro některé lidi nemusí asi jít úplně o tak špatnou věc, protože přeci jen, když to člověk použije jako určitou sebenaplňující předpověď pro daný den, tak ho to může třeba namotivovat, aby se to opravdu stalo. Pak už se ale zase nesmí hroutit z těch špatných věcí a očekávat je za každou cenu…

Ty a vyrábění: jste kamarádi?
My jsme dokonce staří známí! Původně jsem totiž blogovala na jisté tvořitelské a vyráběcí úrovni, ale tahle léta už tedy zdárně odvál čas. V současné době už bohužel nemám moc na vyrábění čas, tedy kromě "vyrábění článků", takže toho moc nedělám a poslední velkou věcí tak stabilně zůstává má víčková fototabule z Vychytávek.
I když - počkat! Onehdy jsem vlastně vyráběla Maršálkům vánoční ozdoby! A jak jinak než v řádném hruškovém stylu.

Marvel nebo DC?
Marvel! Respektive DC Comics jsem dala několik šancí, které moc zdárně nevyužili (tedy kromě některých filmů s Batmanem), zatímco Marvel mě dostal skoro každým filmem. Je ale pravda, že uvažuji o ještě jednom dání šance DC a to díky Aquamanovi, kterého lidi vychvalují, tak uvidíme.
Mimochodem, kdybych nebyla na Marvel, tak ani do kina vlastně pořádně nechodím.

Oblíbený akční hrdina?
Když já byla vždycky spíš na ty záporáky! Ale tak dobře, dobře. Přemítám, co a koho si vlastně pod pojmem "akční hrdina" představit.
Tak kdybych měla volit z ono komiksového světa, tak nejvíc mi k srdci přirostl Iron Man kvůli dokonalému Robertu Downeymu Jr. I když je to často nafoukaný podivín, tak se v něm přeci jenom dost skrývá a každé pokračování jsem nadšeně hltala.
Přiznám se, že jsem si hledala na internetu, koho lidi vidí jako akčního hrdinu, resp. kdo je hrál a z toho výběru musím tedy zmínit Arnolda Schwarzeneggera. Ač je jeho herecký um diskutabilní, tak jako Terminátor je bezkonkurenční a to zvláště v druhém díle.
Akčním hrdinou mého dětství ale pak zase zůstává Indiana Jones aneb Harrison Ford. Filmy s Indym byly mé nejoblíbenější, na které jsem vždy koukala s tátou a doteď je mám strašně ráda. I když ten poslední díl se jim kapku nepovedl…
A počítá se třeba i Lara Croft a Nevěsta z Kill Bill?

Kdyby sis mohla vybrat jakoukoli superschopnost, jaká by to byla?
V rámci své volby bych se asi spíš přiklonila k nějaké čarodějné schopnosti, což je jistě ovlivněné seriálem Charmed/Čarodějky, kde trojice sester měla základní tři schopnosti a to telekineze, předvídání budoucnosti a zastavování času. Později se přidaly ještě další, ale to zastavování času se mi líbilo, tak víte, co třeba při testech by se to hodilo nebo při nějakých termínovaných prací, jenže času stejně nikdo neuteče a tak bych spíš brala nějakou schopnost pro přemístění se. Ano, mám sice ráda letadla, ale stát před volbou, jestli někam doletět za šest hodin nebo za deset vteřin, tak bych brala to druhé. A to nejen proto, že bych byla pořád
někde u moře, ale představte si i situaci třeba v podobě chození do školy. Člověk by šel pěkně spát už připraven a až by ho budík minutu před začátkem přednášky vzbudil, tak by se jednoduše přenesl a bylo by to.
Občas by se i to předvídání budoucnosti šiklo, ale kdo mi zaručí, že neuvidím něco, co nechci. A telekineze, no tak líná zatím ještě nejsem. Pak už mě třeba napadá jen nějaká superschopnost, která by ovlivňovala učení…

Co ty a filmy od Hajao Mijazakiho?
Musím se přiznat, že jsem se musela podívat, o koho jde. A kupodivu ho znám, i když ho vlastně neznám. Ovšem filmy "Cesta do fantazie" a "Princezna Mono noke" mi známé jsou, a zrovna před nedávnem jsem uvažovala, jestli jsem první z nich vlastně viděla, protože se mi z nějakého důvodu vůbec nevybavuje. Princeznu Mononoke jsem ale rozhodně viděla, ale už je to taky jistý čas, takže žádný svůj vyložený názor říct nemůžu.

Co by ses chtěla naučit, ale pořád na to prostě není čas?
Asi záleží, jestli jde o činnost nebo téma. V rámci těch činností bych asi zmínila něco vyloženě kreativního jako je třeba háčkování či pletení, i když úplně nevím, jestli bych na to našla trpělivost. A taky bych se chtěla naučit pořádně vařit! Před lety jsem si zamilovala film Julie a Julia, který je natočen dle skutečného příběhu a to Julie Powellové, která se jednoho dne rozhodla, že během roku uvaří všechny recepty (celkem 524) z proslulé kuchařky "Umění francouzské kuchyně" od Julie Childové a ještě k tomu o tom začala psát blog.
Příběh mě uhranul a začala jsem se zajímat a to dokonce takovým způsobem, že jsem si kuchařku koupila i s její později vydanou sestřičkou. Od té doby ale na mě koukají z poličky a já bych se do nich ráda ponořila, protože kromě receptů obsahují i různé zajímavé kuchařské poučky aneb ideální záležitost pro začátečníka. Tak třeba někdy v budoucnu…
V rámci tématu bych se ráda dozvěděla víc o letectví, protože mám několik knih, ale málo času, takže stejně jako kuchařky leží na poličce.


Kde bys chtěla v budoucnu žít?
(máš-li konkrétní představu třeba o městě/vesnici nebo popiš, jak by to místo mělo vypadat)
Upřímně ještě nemám žádnou pořádnou ideu, protože hodně záleží, kam mě jednou práce a život zavane. Je ale asi pravda, že bych se spíš držela města, ale klidně nějakého menšího.

Město nebo vesnice?
Narodila jsem se ve městě a pohybuji se ve městech, takže asi díky tomu vyhrává. Ale člověk nikdy neví. Pravdou je, že i v současné době jsem ráda, když můžu třeba z Prahy utéct zpátky domů, kde je méně lidí, ale zase úplně až na vesnici by to asi nešlo. Ale jak říkám, člověk nemůže vědět.

Slavná stavba/město, kterou/které jsi viděla/měla možnost navštívit a byla jsi zklamaná?
Přiznám se, že kvůli této otázce jsem zasondovala i do vod mých rodičů, takže přinesu rovnou tři odpovědi.
Za mě samotnou jde o Bílý dům ve Washingtonu, protože jak na některých fotkách či ve filmech působí krásně impozantně, tak ve skutečnosti se mi zdál nějaký malý.
Rodiče pak zase zklamala Socha Svobody, protože také čekali nějaký wow efekt a zdála se jim nějaká malá.
Pak mě ještě napadají Niagarské vodopády, protože zcela upřímně jsem myslela, že pojedeme do nějaké americko-kanadské divočiny a místo toho tam na nás čekalo kasino a strašidelný dům…

Hrála sis jako malá s letadly nebo tě tyto okřídlené stroje nadchly až později?
Upřímně nevím, kdy mě tahle mánie postihla, ale od dětství to asi je a to hlavně díky tátovi, který se dříve aktivně o letadla zajímal a dokonce lepil i různorodé modely, které byly čestně vystaveny v obývacím pokoji.
Pak, jak už jsem zmínila v článku Dvacet jedna, mě asi hodně ovlivnil Rampa McKvák, ale letadla mě nějak tak průběžně provázela. Nějak extrémně jsem si ale s nimi nehrála, i když jeden nebo dva sety s tématem letiště jsem měla a dokonce si vzpomínám, že jsem měla Boeing 747, který vydával zvuky a svítil. Ale upřímně je spíš prožívám až v posledních letech…

Jaké země bys ráda navštívila a které bys naopak navštívit rozhodně nechtěla?
Země, ve které jsi ještě nebyla, ale toužíš se tam podívat?
Samé těžké otázky, neboť spoustu zemí bych chtěla navštívit nebo se do nich i vrátit.
Za návrat bych jistě brala Austrálii a Nový Zéland, protože na tuto cestu často s láskou vzpomínám. Ale pokud bych měla vybrat zemi, kde jsem ještě nebyla, tak to jistě bude třeba Irsko, Španělsko, Itálie, Brazílie, Slovensko (ehm ehm hanba), Japonsko, Švédsko nebo Egypt. Ono je to opravdu těžké říct, protože takové ty velké sny jsem měla dříve v podobě Spojeného království nebo USA, ale v současné době to mám tak, že mě v podstatě láká naprosto cokoli. Ovšem, abych splnila i druhou část otázky, tak opravdu existují země, kam bych rozhodně nechtěla a byla by to třeba Čína a Indie, protože se mi tato místa zdají značně přelidněná, což je na mě moc. Vrátit bych se pak nechtěla do Venezuely, protože tam člověk opravdu nevěděl, co se může stát a od té doby se situace moc nezlepšila…

Máte nějakou otázku do projektu "Zeptej se Hrušky"? Tak stačí kliknout sem.



↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající


Které místo v ČR máš nejraději?
Ahoj Hruško, já bych se tě chtěl zeptat, jaká byla tvoje nejoblíbenější hračka z dětství. Děkuju za odpověď. Tvůj kamarád z Blázince.
Vyděláváš nějak na blogu?
Čím jsi chtěla být až vyrosteš? Kdy podle tebe přijde chvíle, že se člověk stane dospělým? Země, v které jsi ještě nebyla, ale toužíš se tam podívat? (pochybuji, že budu jediná, která se na tuto otázku zeptá) Nejoblíbenější kniha z povinné četby? Čaj nebo káva? Nejoblíbenější pohádka od Disneyho? Jsi spokojená se svým jménem? (znám spoustu lidí, co ne) Kdyby ses narodila jako kluk, jaké by bylo tvé ctěné jméno? Co ty a horoskop? Ty a vyrábění: jste kamarádi? Kdyby sis mohla vybrat jakoukoli superschopnost, jaká by to byla? Oblíbený akční hrdina? Marvel nebo DC? (na tuhle otázku se mě poslední dobou ptá až moc lidí, přičemž já nejsem fanoušek :D) Co by ses chtěla naučit, ale pořád na to prostě není čas? Co ty a filmy od Hajao Mijazakiho? (neznáš? Můžu vřele doporučit) Slavná stavba/město, kterou/které jsi viděla/měla možnost navštívit a byla jsi zklamaná? (tolik povyku kolem toho a ono houby) Kde bys chtěla v budoucnu žít? (máš-li konkrétní představu třeba o městě/vesnici nebo popiš, jak by to místo mělo vypadat) Město nebo vesnice? Hrála sis jako malá s letadly nebo tě tyto okřídlené stroje nadchly až později? Náhodné otázky, co mi tak přišly na mysl. Až mě napadne něco originálního, dám vědět 😊
Jaké země bys ráda navštívila a které bys naopak navštívit rozhodně nechtěla?

sobota 23. března 2019

Zeptej se Hrušky - první část

V prosinci jsem na blogu odstartovala dlouhodobější projekt "Zeptej se Hrušky" a jsem moc ráda, že Vám v tomto článku můžu přinést první odpovědi na Vaše otázky.


Které místo v ČR máš nejraději?
První místo, které mě hned napadlo, je jednoznačně mé rodné město - Litoměřice. Ráda bych Vám o něm přinesla v budoucnu i článek, ale pokud se vrátím k otázce, tak asi nejde o úplně uspokojivou odpověď, ale je to prostě tak. Samozřejmě existují další místa, která mám moc ráda, ale nejradši mám prostě můj domov.

Jaká byla tvoje nejoblíbenější hračka z dětství?
Musím se přiznat, že jsem v hračkách měla neskutečné štěstí, protože jsem jich měla relativně hodně a ke každé jsem si vybudovala určitý vztah. Proto je asi těžké vybrat pouze jednu jedinou nejoblíbenější a tak mi dovolte s Vámi sdílet rovnou tři krátké příběhy.
Tak jako první se mi vybaví krásná panenka Baby Born, kterou jsem si strašně moc přála. Doteď si vzpomínám, jak jsme jednou vyrazili směr velkoobchod Makro. Tehdy jsem ještě byla vcelku malá Hruška a tak jsem dovnitř nesměla, takže jsme s mamkou čekali venku v autě, než táta zajde nakoupit. Když se vrátil, naložil nákup do kufru a šel zaparkovat vozík. A právě v tomhle momentu máma tajně vytáhla panenku z kufru a zeptala se mě, jestli je to ona, kterou jsem si přála. Byla a já jí tak později dostala při nějaké oslavě.
Od té doby byla mou nerozlučnou parťačkou, pro kterou jsem měla plný šuplík toho nejrůznějšího oblečení od krásných vínových šatiček přes zimní soupravu až po žokejské vybavení. Kromě oblečení jsem ale měla i spoustu doplňků, jako třeba vlastní cestovní kufřík (nebo dokonce i lux, který jsem dostala za vytržené mandle), který jsem dokonce dotáhla až na Mauricius a celkově byla právě panenka Baby Born něco, co jsem měla neustále při sobě. A ano, pokud Vám přijde zvláštní, proč ji neustále označuji jako panenku Baby Born, tak já jí nikdy jiné jméno nedala. Nevím ale proč. Prostě a jednoduše byla Baby Bornka nezbytnou součástí mého dětství a to relativně dost dlouho. Ostatně pořád je na půdě schovaná.
Jako další musím nezbytně zmínit plyšáky, upřímně je miluji doteď, ale co si pamatuji, tak mými oblíbenými byla jistě partička od Dády Patrasové, tedy žížala Julie, kosáci Oskar s Klárou a kuřátka Pipi a Pepa. Vcelku mě děsí, že si ta jména ještě po letech vybavuji, evidentně si nesu následky. Těchto pět plyšáků mi pak během dětství několikrát posloužilo jako vzorná třída, když jsem zrovna procházela érou učitelství a doteď si vzpomínám, jak neskutečně vážně jsem to tehdy brala. Oblíbeným plyšákem ale byla i raritka, kterou jsem náhodou zachránila při stěhování a to medvídek šitý mou prababičkou. Tenkrát jsem ho náhodou uviděla při výkladu věcí do kontejneru a následně donutila tátu, aby ho koukal zase zpátky vyndat. Dobře jsem udělala, protože se zjistilo, že se k věcem přimotal nešťastnou náhodou a o takový historický kousek opravdu člověk přijít nechce.
Do třetice pak musím zmínit svou obrovskou oblíbenost v Barbie záležitostech, ale nejen v těch klasických barbínách, ale také v modifikované formě na Disney princezny. Ve sbírce jsem tak měla třeba Belle z filmu "Kráska a zvíře" nebo naprostou klasiku v podobě Sněhurky. A právě k ní jsem k jednomu svátku dostala celý trpasličí domeček, který byl tak neskutečně propracovaný, až z toho přecházely oči. Doteď úplně vidím to malinkaté nádobí a příbory, kotlík do krbu nebo jednotlivé židličky z plastu imitující dřevo. Tato výbava ale potřebovala kromě Sněhurky i trpaslíky, kteří se tenkrát po jednom kupovali, a pamatuji si, jak přiváděli mým blízkým vrásky, aby se hlavně nespletli a nedarovali mi stejného. Po určité době jsem tak po různých svátcích, narozeninách a Vánocích získala kompletní trpasličí sadu i se všemi drahokamy, co k trpaslíkům patřily, a správná hra mohla započít. Krátce na to ale výrobci přivodili mým blízkým infarkt, neboť konečně po letech zjistili, že ne každý si koupí trpaslíka jednotlivě a tak je začali prodávat pěkně v sadě. Ale já je měla aspoň dřív.
A takhle bych s hračkami mohla pokračovat, protože jak jsem zmínila na začátku, tak jsem si skoro ke každé mé hračce vybudovala vztah a po jistou dobu se vždy řadily mezi ty nejoblíbenější. Baby Bornka ale stále vede.

Vyděláváš nějak na blogu?
Ne. Pár možností se mi sice naskytlo, ale povětšinou bych se musela upsat k něčemu, co se mi úplně tak nelíbilo nebo nebylo v rámci tématu blogu. Ano, téma cestování člověka značně omezuje a letenky Vám zadarmo nikdo nedá - ale kdyby mi je přeci jen někdo jako chtěl věnovat, tak se nebráním!
Jednu příležitost jsem ale neodmítla a to spolupráci se srovname.cz, kterou jsem ale před jistou dobou stáhla, protože stejně nebyla moc k čemu. Jinak se ale spíše snažím o spolupráce do soutěží aneb získat produkt a předat ho soutěží dál výměnou za propagaci dané značky. Párkrát jsem ale už odměněna byla a to formou produktů, které jsem si mohla ponechat, a v tom případě šlo hlavně o spolupráci s nakladatelstvím Grada, u kterého jsem psala recenze na knihy (právě ty mi zůstaly) a v rámci spolupráce s Albi mi zbyl medvídek Gulliver z projektu Méďa a Hruška.
Bohužel je navazování spoluprací čím dál tím těžší, protože se povětšinou přechází na systém produkt za recenzi, což je na jednu stranu pochopitelné, ale pro mě často nepoužitelné, protože takové články u mě na blogu moc najít nechcete, nebo spíše já je u sebe nechci vidět.

Čím jsi chtěla být až vyrosteš?
Tak to je zapeklitá otázka, proto
že v dětství bylo snů mnoho. Chtěla jsem třeba být ředitelka Zeměkoule, ale bohužel nejsem tak dravá jako Donald Trump, takže asi nic. Pak mě neminula ani úvaha nad nějakou tou pedagogickou či archeologickou činností, ale taky odválo. Postupem času jsem se tak začala spíš definovat tím, čím chtěli ostatní lidé, abych byla - tedy po mamince - zubařka. Z počátku to asi bylo i přání mamky, ale je pravda, že u něj dlouho nezůstala a naopak mě začala odrazovat. Jenže když při každém rozhovoru slyšíte "Určitě budeš zubařka po mámě.", tak se Vám to v hlavě usadí a je to tzv. v prčicích. Pravdou je, že poslední léta na gymplu mě začala zajímat forenzní antropologie a byla jsem posedlá, ale osud tomu prostě nějak nechtěl. A je to zřejmě dobře, protože by Vám tu zřejmě psala ještě víc nervově labilní Hruška, než Vám píše teď.
Navíc mít zájem je hezká věc, ale někdy je lepší zájem udržet zájmem, než z toho udělat úvazek na celý život.

Kdy podle tebe přijde chvíle, že se člověk stane dospělým?
Až přijde, tak dám vědět, ano? Ne, ono už párkrát jsem nad tím přemýšlela, což jste ostatně mohli vycítit i z mých narozeninových článků a musím říct, že sama jsem do toho momentu ještě nedorazila. Rozhodně pro mě osmnáctka není žádný milník určující dospělost, spíš jsou to první kroky k ní, protože přibývají určité povinnosti.
Ten určitý moment asi pro mě přichází v momentě, kdy se člověk postaví na vlastní nohy bez podpory okolí, protože pak už je to jen na něm. Ale jak říkám, až se budu cítit dospělá, tak dám určitě vědět…

Nejoblíbenější kniha z povinné četby?
Saturnin od Zdeňka Jirotky.
Přiznám se, že jsem povinnou četbu nikdy moc nemusela, zvláště proto, že já pilná Hruška musela mít seznam literatury udělaný už v prváku a načteno před třeťákem, takže jsem pak některé zajímavé knihy objevovala až v průběhu studia. Upřímně ale ani nevím, jak jsem na Saturnina kápla. Je možné, že už jsem tehdy znala film z roku 1994 (nebo spíše seriál), který si doteď ráda pustím, protože je prostě brilantně natočen a sálá z něj ta správná prvorepubliková atmosféra (i když je děj prý správně zasazen až do období druhé světové války).
Saturnin a já ale jinak máme vcelku hluboký vztah, takže mi dovolte několik málo faktů a historek. Tak jako první je tu jistá spojitost mé osoby a autora, protože oba sdílíme stejné datum narození, které evidentně do vínku rozdává i smysl pro černý a anglický humor. Saturnina jsem si mimochodem vytáhla i při nácviku na maturitní zkoušku a to Vám byla pane jízda. Doteď si vzpomínám, jak jsem nadšeně popisovala rozdíly mezi knihou a filmem, že má chudinka třídní nestačila asi koukat. Bohužel u maturity se mi nepoštěstilo si tuto knihu vytáhnout a místo toho jsem získala Romea a Julii, z čehož jsem byla více než zklamaná, což nikdo nedokázal pochopit. Ale pořád lepší než Alkoholy od Apollinaira.
Mimochodem právě Saturnin byl i mou prvotinou, stejně jako pro pana Jirotku, s tím rozdílem, že to byla má vůbec první audioverze. Po kamarádovi jsem totiž strašně chtěla, aby si tuto knihu přečetl, což bylo pro něj naprosto nemyslitelné a dal mi podmínku, že si to rád tak maximálně poslechne. A tak jsem asi pět dní po nocích nahrávala cca pět kapitol denně, a protože jsem ještě neuměla stříhat ani záznam upravovat, tak jsem je prosím pěkně jela na jeden zátah. Upřímně nevím, jak se mi to tenkrát dařilo.
Napadá mě, že jestli někdo z Vás knihu zná, tak by mi mohl položit otázku, do jakého typu lidí se podle doktora Vlacha řadím. Tak je pravda, že bych na mísu koblih nekoukala asi jen tak, ale zároveň bych s nimi kavárnu nezačala bombardovat, takže zůstaneme u toho, že bych se držela vzrušující představy, jaký by asi takový útok byl.
A pokračování "Saturnin se vrací" se mi bohužel nelíbilo, i když to byl vcelku milý návrat…

Čaj nebo káva?
Čaj, čaj a zase čaj! Nejsem ale vůbec kávová, běžně říkám, že to by mi muselo být ale opravdu echt špatně, abych se kávy dotkla, což se ostatně na začátku roku dokonce stalo. Ovšem to teda spíš byla modifikace mléko s kávou, do které jsem ještě nasypala půl tuny kakaa, aby se to dalo pít.
Čaje se jinak držím černého, dříve jsem vehementně byla ovocné, které si i doteď někdy dám, ale jinak u mě nejčastěji uvidíte English Breakfast. Ale proboha ne jen tak, to bych Vám taky nevypila, to musí být pěkně s mlíčkem a cukříkem nebo bezinkovým sirupem, to je pak ta pravá lahoda!

Máte nějakou otázku do projektu "Zeptej se Hrušky"? Tak stačí kliknout sem.



↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 2. března 2019

Osvětim - pátá část - závěr

O Osvětimi se toho dá rozebrat hodně, neboť je to bohužel neskutečná studnice všemožných příběhů a krutých pravd. Já osobně jsem ráda, že jsem na toto místo zavítala, i když jsem se neskutečně bála, jak na mě bude působit. Přeci jen jsem slyšela vyprávění některých návštěvníků a názory sčítající zapřísáhnutí se, že svou návštěvu už rozhodně nikdo opakovat nebude, a tak jsem se zcela logicky obávala, co přijde. Ač to ale bude znít zvláštně, tak na mě Osvětim tímto stylem nezapůsobila. Naopak, ráda bych se tam vrátila a měla možnost si vše individuálně či jen s vlastním průvodcem prohlédnout. Možná to převážně vyplývá z mého zájmu, ale možná také z toho, že jsme pro svou prohlídku nezískali moc dobrého průvodce. Celou dobu totiž působil vůči nám tak, že jsme se přijeli podívat na utrpení lidí jako do zábavního parku a jeho poznámky při potkání německé skupiny radši zveřejňovat nebudu. Navíc neskutečně pospíchal, takže z 3,5 hodinové prohlídky se stala prohlídka sotva na 2:45, kdy bohužel musím přiznat, že valnou část výkladu jsem v druhém táboře neslyšela. Jak to? Jak už jsem psala, tak jsem se do Osvětimi vydala se svou babičkou, starší dámou, která je na svá léta i přes všechny zdravotní problémy stále dosti čiperná, což ale na onoho průvodce nestačilo. Již v prvním táboře nám pravidelně utíkal, ale pozor nejenom nám, nakonec jsme skončili rozdělení na tři hloučky v takové vzdálenosti, aby aspoň ten audiosystém pro poslech výkladu fungoval. Ovšem to, co přišlo po příjezdu do druhého tábora, prostě babička i přes veškerou snahu a sebezapření nemohla dát a mezi námi, ani mě samotné to moc nešlo, zvláště, když si člověk chtěl třeba i něco přečíst či prohlédnout. Skupinu jsme tak dostihli až u krematorií a komor II a III, ale než jsme se nadáli, tak průvodce sprintoval opět někam dál a našli jsme ho až při loučení se se skupinou, kdy nás začal vyprovázet směr exit.


Díkybohu jsme se ale chvílemi přimotali k ruské skupince, jejíž průvodkyně byla skvělá a zastavovala na několika místech, které ten náš jen tak přeletěl. Navíc mluvila s dobrou artikulací a tak jsem jí rozuměla i já - osoba, která se sice rusky učila více jak pět let, ale porozumění normální mluvené řeči si zrovna neodnesla.
V každém případě se ale řadím mezi ty, kteří by se do Osvětimi ještě jednou rádi vydali, a to proto, abych měla šanci více vše prozkoumat. Zmínila jsem, že Osvětim na mě nezapůsobila řekněme "negativně", což se někomu může zdát divné a věřte mi, že mě samotnou to chvílemi děsilo. Nevím proč, ale při celé návštěvě jsem necítila skoro nic - neprožívala jsem. Ano, vím, že to zní zvláštně, neodsuzujte mě, ale po určitém čase přemýšlení jsem asi přišla na to, že já si to vše už kolikrát prožila na stránkách a v příbězích všech těch knih a má samotná přítomnost na onom místě jen utvrdila mé vědomí o tom, co se tam skutečně před lety dělo. Nevím. Rozhodně jsem neodcházela smutná či v depresi, ale spíše s hlavou plnou otázek. Proč se to muselo stát? Přežila bych to? Která část by byla má poslední? Nemůže se to někdy opakovat? Proč se k tomu svět staví, tak jak se k tomu staví?

Spousta otázek a tolik možných odpovědí, kdy u některých ani odpověď znát nemohu. Minimálně ale k posledním dvěma mohu přispět mým názorem. Ano, dle mého se to někdy zopakovat může, neboť lidi jsou lidi, a co se stalo jednou, mohou udělat zase. Navíc v dnešní době stále existuje rasová a náboženská nesnášenlivost a za ta léta se k tomu ještě výrazněji přidala i homofobie. Ostatně podívejte se na film "V jako Vendeta", kde se motiv vyvražďování homosexuálů objevuje. Lidé mohou tvrdit jedno, ale ve finále se to může kdykoli zvrtnout.
S druhou otázkou jsem se potýkala a potýkám po celou dobu mého veřejného zájmu o holokaust. Chápu, že pro některé lidi je toto téma nepříjemné, ale pokud se má člověk učit z chyb, tak proč se toto téma třeba významně přeskakuje v dějepise? Ano, sama jsem to zažila. Jednoduchý fakt - byly koncentrační tábory, umřeli tam lidé, tečka a hotovo. Přijde mi to nedůstojné vůči všem, kteří v táborech zemřeli nebo je přežili, protože se celé téma bere jako pouhý fakt, o který se nemá cenu zajímat. Přitom je vidět, že mladá generace má o toto téma zájem. Už kolikrát jsem viděla fotografie z různých besed, kde mladí pečlivě poslouchali, ale narazit na někoho, kdo se o toto téma zajímá veřejně, bylo, alespoň pro mě, náročnou záležitostí a vždy opatrně našlapuji u někoho nového, zda to vůbec mohu zmínit. Celé téma vyvolává určité stigma, jehož obětí jsem byla i já, ale rozhodla jsem se proti němu bojovat a to mimo jiné i tímto článkem.

Před mou návštěvou jsem si pročetla několik stránek a viděla i nějaká videa, z čehož mi vyplynulo, jak chci, aby článek vlastně vypadal. Nechtěla jsem, aby to byla opsaná Wikipedie v nahodilém sledu, a proto se snažím pečlivě držet toho, jak jednotlivé části přicházely ke mně samotné, ale zároveň jsem chtěla poskytnout edukativní materiál a ne spleť morbidních faktů. Taktéž jsem si převážně nechala můj pohled až na samotný závěr, abyste si mohli udělat své vlastní dojmy z návštěvy a to za přispění několika málo fotek. Ano, asi jsem se nezachovala jako správný blogger či youtuber a vyloženě netočila a nefotila každý roh, ale činila jsem tak proto, že se mi to zdálo naprosto hloupé a nevhodné. Proto jsem se více než na objekty samotné zaměřila na momenty zachycující atmosféru, protože i kdybych Vám nafotila naprosto všechno, tak návštěvu Vám to rozhodně nevynahradí.

Stejně hloupé mi mimo jiné přišlo fotit si selfie, co někteří návštěvníci s úsměvem na tváři nadšeně dělali, ale přiznám se, že jednu fotografii jsem si nakonec udělala. Není to však fotka, kterou bych se chtěla chlubit, a zároveň nejde o fotku, kde vlastně není z Osvětimi nic vidět. Ne, je to můj důkaz toho, že jsem na místě opravdu byla a nebojím se hrdě ukázat můj zájem o kus historie. I přes všechna tato heroická odůvodnění, ale musím přiznat, že fotka se mi fotila velmi těžko a to zvláště kvůli výrazu. Jaký výraz by měl člověk na takovém místě vlastně mít? A tak jsem skončila asi u výrazu - ano, na této fotce vidíte to, co si myslíte, že to je. Já se zajímám a co Vy? Poslední věta zní velmi arogantně, ale doufám, že pochopíte, jak jsem ji myslela.

Tak a jsme v závěru mého nepříliš veselého článku, který ale musel být napsán. Ráda bych tak poděkovala všem, kteří článek opravdu poctivě přečetli, protože vím, že nebyl jednoduchý a věřte mi, že i mně se nepsal nejlépe. Netvrdím, že teď z Vás musí být "zažranci" do tohoto tématu, ale zkuste nad ním popřemýšlet. Nemusí to být příjemné, ale pokud se o něčem přestane mluvit, tak se na to dá snadno zapomenout. A co se zapomene, tak jednou se může v plné síle zase ukázat…
A ještě bych ráda poděkovala mé babičce za to, že byla tak statečná a celou cestu se mnou absolvovala. ♥


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající