Audioverze níže.
A teď konečně výprava do slibovaného muzea a zároveň i domu Boba Marleyho. Ten se nachází na ulici Hope Road 56 a již při vstupu nás vítají jamajské barvy - zelená, žlutá a červená. Celý areál působí velmi klidným dojmem, což člověka vůbec nepřekvapuje. Stejně tak ho ani nepřekvapí zahrádka určitých rostlinek, ale to prostě k Jamajce taky patří…
V samotném muzeu Vás pak překvapivě čeká výlet do Bobova života, což mě přivádí na myšlenku, zda každý z Vás ví, o kom je tu vlastně celou dobu řeč. Víte, kdo byl Bob Marley? Ano? Ne? Tak si radši dáme krátkou wikipediovskou vsuvku.
Celým jménem Robert Nesta Marley se narodil 6. února 1945 v Saint Ann Parish a to Jamajčance a důstojníkovi anglické armády, který záhy rodinu opustil. V šestnácti letech začal profesionálně zpívat a o rok později dal dohromady kapelu se svými přáteli Bunnym Livingstonem (Bunny Wailer) a Peterem McIntoshem (Peter Tosh). Kapela, později pojmenovaná The Wailers (Kvíleči), pak v roce 1965 podepsala smlouvu s vydavatelstvím a světlo světa spatřily nové singly. Velký zlom nastal o čtyři roky později, kdy on i celá kapela přijali rastafariánskou víru, což dost ovlivnilo nejen Bobův život, ale i smrt, k čemuž se dostaneme za malou chvíli.
V roce 1974 z The Wailers odešly původní dvě třetiny osazenstva a Bob tak musel sehnat nové kolegy do party. To se mu zdárně povedlo a v souboru tak měl mimo jiné i ženské pěvecké trio, v jehož čele stála jeho manželka Rita Andersonová. Kapela tak v budoucích letech vystupovala jako uskupení Bob Marley & Wailers a úspěch jejich alba Natty dread jim zajistil popularitu po celém světě a z Boba se tak stala hvězda celosvětového formátu. Díky tomu přestalo být reggae jen jamajskou záležitostí, ale stalo se hudebním stylem, co hýbe světem.
Jednou z věcí, co si z prohlídky v muzeu pamatuji, je to, že nám průvodce vyprávěl, jaký byl Bob milovník fotbalu a právě při něm se v roce 1978 zranil. Při vyšetření mu lékaři ale zjistili zhoubné rakovinné bujení, neboť měl zřejmě po otci predispozice k rakovině kůže (to je u černošské populace velmi výjimečné). A to nás přivádí již ke zmíněnému rastafariánství, které neuznává zásahy do lidského těla a proto Bob odmítl nabízenou operaci. Ani jeho zdravotní stav ho ale nemohl zastavit v koncertování a mimo jiné se mu povedlo během jeho koncertního turné vyprodat i Madison Square Garden. Na oslavu úspěšného turné vydal dvojalbum Babylon by bus, které bývá označováno za jednu z nejlepších reggae nahrávek.
Svůj poslední koncert Bob odehrál již s vypětím sil 23. září 1980 v Pittsburghu. Nakonec se rozhodl, že zkusí s nemocí bojovat a podstoupil radikální chemoterapii, která ho stála jeho ikonické dredy. Bohužel ale už bylo pozdě, rakovina se rozšířila do mozku, jater a plic. Zemřel 11. května 1981 v nemocnici v Miami na Floridě a jeho ostatky byly posléze převezeny do jeho rodného městečka, kde navěky odpočívá společně se svou kytarou a fotbalovým míčem po boku.
Tak to by byla krátká odbočka a vraťme se k samotné prohlídce. Místností je samozřejmě hned několik a dělí se na více či méně zaměřené. Můžete zde nalézt místnost, kde jsou stěny oblepené výstřižky z novin z celého světa či místnost s cenami, ze které se Vám přímo zatají dech. Bohužel některých z nich se Bob už nedožil a získal je tak až in memoriam. Jinak místnosti zachycují spíše každodenní ráz domu, tedy to jak Bob žil. A ač byl Bob hvězdou světového formátu, tak žil velmi skromně a jeho bydlení se až tak moc neliší od normálních Jamajčanů. Jediné co, tak některé věci mohou návštěvníky kapku zaskočit, protože jak jsem zmínila, je to jako za jeho života, takže travička zelená a věci s ní spojené se nikterak nezakrývají…
Pokud vyjdeme z domu a zaměříme se na jeho okolí, tak tam můžeme najít Bobův starý modrý Jeep nebo obrovský strom, pod kterým často sedával a tvořil nám tak známé a ikonické písně. Venku taktéž najdeme bohatou výzdobu na zdech, co tvoří plot. Vše je laděno do rastafariánské víry, takže se ve výzdobě nachází nejrůznější symboly, které ona sama zkombinovala z jiných náboženství jako je křesťanství, islám nebo hlavně židovství, odkud je převzatý i jeden z hlavních symbolů a to lev z kmene Juda.
Jedna z nástěnných maleb mimo jiné zachycuje Boba s jeho syny, což mě opět přivádí ke krátké informační pauze, protože s dětmi to měl taky dosti složité. Problémem je jejich počet, protože se v různých zdrojích udává jiné číslo a my se tak zaměříme na to asi nejčastější a to je rovných jedenáct dětí (ale objevuje se třeba i dvanáct). Ne, nebojte, všechny rozhodně neměl s jednou ženou, celkem jich bylo sedm. S manželkou Ritou měl celkem pět dětí, kdy tři byly jejich společné a dvě byly z jiných vztahů Rity, ale Bob je adoptoval a přijal za vlastní. On sám pak se zbývajícími šesti ženami měl vždy po jednom dítěti. A více bych to moc nerozpitvávala, protože je v tom neskutečný nepořádek a na různých stránkách je to opravdu pokaždé jinak. Na závěr tedy jen zmíním, že děti se mu ale jinak povedly a někteří z nich jsou velmi úspěšnými hudebníky s cenami Grammy.
A opět se vrátíme k prohlídce a to konkrétně k zajímavosti, na kterou průvodci upozorňují vždy, protože výrazně ovlivnila poslední roky Bobova života i jeho tvorbu. V zadní části domu totiž můžete najít stopy po střelbě. Ano, čtete správně - po střelbě. Dovolte mi tedy vměstnat do článku opět další informační okénko, ale je to zajímavost, o které jsem sama do té doby nevěděla.
Vše se odehrálo v pátek třetího prosince 1976 v devět hodin večer. Bob právě dokončil zkoušku se svou skupinou The Wailers na koncert Smile Jamaica!, který se měl konat o dva dny později. Než ale budeme pokračovat s událostmi toho dne, tak musíme krátce zabrousit do jamajské politické scény, která byla tehdy velmi nepřátelská a ovládaná gangy, jež mezi sebou bojovaly. Hlavními politickými tvářemi byl premiér Michael Manley a jeho soupeř Edward Seaga. Oba dva se nebáli jít tvrdě za svým, i když právě Manley chtěl zkusit sjednotit voliče a ukončit vlnu násilností před blížícími se mi volbami a to měl právě mimo jiné zařídit i zmíněný koncert. Seagovi lidé (voliči a gangy) to ale viděli spíše jako jeden velký předvolební mítink, což se jim nelíbilo. A to právě vyústilo útokem na hlavní hvězdu koncertu - Boba.
Průběh toho všeho byl zhruba takovýto - skončila zkouška na koncert, kapela si balila věci a Bob si šel do kuchyně nakrájet grapefruit. Jeho manažer Don Taylor ho následoval, a když vstoupil do kuchyně, ozvaly se první výstřely. Za malou chvíli se už v kuchyni objevil mladý muž se samopalem v ruce a jal se pálit. Taylor k útočníkovi stál zády, což ho stálo pět kulek, ale zároveň tím zřejmě Bobovi zachránil život, protože ten z útoku vyšel pouze s lehkým zraněním. Daleko hůř na tom ale byla Bobova manželka Rita. Ta ve snaze ochránit své děti byla zasažena do hlavy, nicméně se jí díkybohu podařilo přežít.
Atentát ale nezabránil Marleymu na koncertu vystoupit, i když musel zvolit jinou doprovodnou kapelu, neboť The Wailers nenašli odvahu na koncert dorazit. Sám Bob ale na Jamajce dlouho nezůstal a za svá bydliště vystřídal Bahamy či Londýn, kde aktivně tvořil, ale na rozdíl od jeho předchozích skladeb to už nebyly až tak poklidné písně, ale naopak měly často bojovný podtext zaměřující se například proti apartheidu.
A tím bych naši exkurzi do muzea Boba Marleyho ukončila, ještě si vyfotíme poslední společné fotky pod jeho sochou před muzeem a pomalu a jistě se vydáme na další poznávání Jamajky.
Naše další cesta bude kapku delší. Z Kingstonu se totiž vydáme do oblasti Treasure Beach, která je od hlavního města vzdálená cca tři hodiny jízdy. Cestou se však ještě zastavíme v pátém největším městě Jamajky - Mandeville. Zcela upřímně si z tohoto města skoro nic nepamatuji, vybaví se mi jen oběd, k němuž se chci dostat v závěru článku. A tak nezbývá nic jiného než opět udělat krátkou wiki chvilku, protože jen tak odbýt ho přeci nemohu.
Od 50. let 20. století až do současnosti je Mandeville jamajským centrem bauxitového průmyslu (bauxit bývá označován i jako rudé/červené zlato), což je znát především na okolní krajině, kde můžete vidět nejen následky těžby, ale také spoustu továren. Přímo ve městě ale jistě stojí za zmínku historické centrum soustředěné kolem hlavního náměstí, pojmenovaném po bývalém starostovi Cecilovi Charltonovi. Najdeme tam kupříkladu farní kostel sv. Marka z roku 1819 nebo budovu městského soudu v georgiánském slohu (anglický sloh z období vlád králů Jiřích - 1714 až 1830). V Mandeville taktéž najdeme nejstarší jamajský hotel z roku 1875, který nese stejné jméno jako celé město. Oblíbeným místem je také nedaleký golfový klub…
Z Mandeville tedy vyrážíme do zmíněné oblasti Treasure Beach, kde nás čekalo ubytování ve stejnojmenném hotelu, na který velmi rádi vzpomínáme, protože šlo o takový "malý kousek ráje" s nádherným výhledem na moře. Pamatuji si, že rodiče neodolali a před odjezdem na večeři se šli vykoupat a to za doprovodu krásného západu slunce.
Na večeři jsme pak byli odvezeni kousek dál do restaurace jménem Jack Sprat (mimo jiné jde i o hotel), která je prý takovým hlavním centrem dění, takže tam potkáte jak místní, tak cizince. V rámci menu bylo opět na výběr kuřecí, do kterého jsme se pustily s maminkou a které opět mělo podobnou slano/sladkou recepturu jako ty před ním, tedy kupříkladu u Bolta. Tentokrát ale byla jako příloha rýže s fazolemi, bammy (tradiční jamajská manioková chlebová placka) a omáčka. Tatínek se nám ale jinak pustil do speciality a to do humra, ze kterého se mi protočily panenky a mimo jiné jsem si vzpomněla i na slavnou scénu ze Slunce, seno, erotika - "Pepo, opovaž se, jestli mi ho dáš do huby, tak už ti do smrti nedám pusu."
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
Pro zvětšení klikněte.
