Audioverze níže.
A máme tu další den, který začal velmi zábavně, neboť v hotelu nebyli připraveni na "nenažrané" Čechy, takže připravili velmi skromnou snídani, což zapříčinilo, že na kus skupiny nic nezbylo. Narychlo se tak objednávalo jakési snídaňové menu, které bylo mixáží všeho možného. Více Vám ale k tomu nepovím, protože my stačili přijít včas…
První zastávkou dne se stala Bamboo Avenue - dvě a půl míle táhnoucí se silnice, orámovaná obrovskými bambusovými rostlinami, které v podstatě tvoří na silnici takový přirozený tunel. Tato cesta byla jinak vybudována již v 17. století a to pro zajištění stínu pro cestovatele a bambusy taky měly zabránit erozi půdy. Podobné bambusové cesty můžeme najít různě po Jamajce, ale přímo tato je ta nejdelší a zároveň jediná, která je velmi vytížená provozem. Proto je o ni i dobře pečováno - dosazuje se nový bambus a starý se prořezává.
Další naše zastávka se jistě bude líbit každému, kdo miluje dobrý rum, čeká nás totiž ikonická jamajská destilerie Appleton Estate. Ta je nejstarší fungující jamajskou destilerií a první dokumentace o její existenci se dají dohledat již v roce 1749, i když samotné počátky pozemku najdeme ještě o pár let dřív a to v roce 1655, kdy Britové získali Jamajku od Španělů. Část pozemku tehdy získal za své služby koruně muž jménem Frances Dickinson, jehož vnuci jsou nejstarší známí vlastníci Appleton Estate. Pozemek pak ještě několikrát měnil majitele, a ač jsem se původně odhodlaně chtěla do zmapování jejich historie pustit, neudělám to, protože jsem našla tři zdroje lišící se informacemi. A navíc to asi není až tak podstatné…
Appleton Estate je jinak pozemek o jedenácti tisících hektarech, nacházející se v údolí Nassau Valley, které je součástí Cockpit Country, což je velmi zajímavá přírodní oblast protkaná kotlinami, pánvemi nebo údolími. Zajímavostí také je, že zde můžete najít vesnici Accompong, kde žijí tzv. Maroons - bývalí afričtí otroci, kterým se podařilo z otroctví utéct. Tato oblast byla pro ně ideální, protože nabízí svou přirozenou ochranu a tak se za nimi Španělé ani Britové nijak významně nepouštěli.
Díky tak obrovské rozloze si Appleton může pěstovat i vlastní cukrovou třtinu, která zde má přímo ideální podmínky a mimo jiné právě proto mají jejich rumy označení "Terroir", což znamená soubor unikátního počasí, půdy a geografického vymezení - v překladu stejnou kvalitu rumů nikde jinde neuděláte. A když jsme u té kvality, tak na tu od roku 1997 dohlíží Master Blenderka Joy Spence, což je první žena, které byla tato pozice svěřena.
A to nás pomalu a jistě přivádí i k samotné prohlídce. Po příjezdu jsme byli uvítáni drinky, kdy já samozřejmě dostala nealkoholickou variantu. V místnosti mě mimo jiné zaujala i speciální "vitrína", kde se dala díky naplněným válcům pozorovat barevná transformace rumu. Napadá mě, zda každý z Vás ví, jak se takový rum vyrábí a tak si uděláme krátkou přednášku, která se ještě bude i hodit. Navíc první zastávkou naší rumové tour byla právě i tabule s popisem procesu.
Jako první je nutné vypěstovat cukrovou třtinu, která se po sklizni omyje a rozemele, díky čemuž z ní dostaneme její sladkou šťávu. Vzpomínám si, že na Mauriciu nám takto průvodce nechal zastavit u třtinového pole a jal se nám dávat ochutnávat, je to velmi zvláštní chuť a také neskutečně sladká, takže se není čemu divit, že se ze šťávy vyrábí onen pověstný cukr. Při jeho výrobě vzniká melasa, která projde destilací a posléze se už v podstatě samotný rum nechává uzrát v různých typech sudů.
Jak už jsem zmínila, cukrovou třtinu si v Appletonu pěstují sami, její následné rozemletí je už v dnešní době automatizováno, ale nám byl ukázán i hodně starý postup aneb "Paz". Ptáte se, o co jde? Tak Paz není nikdo jiný než oslík, který je chudák přivázaný k malému "mlýnku" a jak chodí kolem dokola, tak mlýnek třtinu drtí a zachytává šťávu. V areálu jsme si pak o kousek vedle mohli prohlédnout i "novější" technologie jako bylo stejně účinné zařízení akorát už na páru.
K prohlídce byly i destilační kotle a kolony a při hledání pro článek jsem našla informaci, že Appleton by měl vyrábět svou produkci v pěti měděných kotlích, kdy každý má obsah skoro 19 tisíc litrů. Bohužel přímo do továrny prohlídka nevede a tak naše další kroky mířily do obrovského skladu, který byl plný sudů se zrajícím rumem. Pamatuji si, že tady se mi hodně líbilo, protože tam byl příjemný chládek a zvláštní rumovo-dřevová vůně. Bylo také zvláštní luštit nápisy na sudech, kde se člověk mohl dozvědět informace o jeho náplni. A to nás dostává na závěr, protože po smíchání stejných rumů už se jen plní připravené láhve, takže následovala ochutnávka. I když dobře, ještě předtím jsme zvládli dát skupinovou fotografii, ale pak už se to zvrhlo v ochutnávání a nakupování, k čemuž Vám moc neřeknu, protože rum nikdy nebyl mým favoritem (tedy až do Mauricia, kde jsem ochutnala skvělý mandarinkový likér právě s místním rumem) a navíc jako nezletilé mi moc nalévat ani nechtěli, zbytek výpravy to ale zvládnul i za mě…
U další zastávky onoho dne si nejsem tak úplně jistá, že byla vhodně zvolená, protože po návštěvě destilerie se jít plavit po řece Black River, kde jsou hlavní atrakcí krokodýli, no nevím, nevím. Ale nebojte, přežili všichni…
Tentokrát jsme se plavili na loďce se střechou, takže nehrozilo případné promoknutí jako první den, i když zase tu bylo nebezpečí překocení, protože se krokodýli vždy jak na potvoru koncentrovali jen na jednom břehu, tudíž fotochtiví se hrnuli vždy tím jedním směrem. Ale díkybohu i to jsme přestáli a ve finále to byla velmi milá projížďka.
Nesmím ale zapomenout zmínit, že se nám krokodýli postarali i o zábavu, neboť na začátku byli jasně viditelní na přiděleném plácku, ale po vplutí do lesa se z toho stala hra "Kde je Waldo?". Z legrace jsme říkali, že ve finále nejsou krokouši určitě ani živí a někdo to mačká z nějaké centrály aneb "Vypusťte krokodýla jedna.". Ale musím jednoho z nich i pochválit, protože při závěru projížďky kvůli nám seskočil do vody a připlaval jen, aby českým zubařům ukázal své zoubky jako perličky.
Posléze jsme vyrazili na přibližně dvouhodinovou cestu zpátky do Montego Bay, kde se naší poslední zastávkou před ubytováním stalo nákupní centrum Blue Diamond aneb pauzička na suvenýry. Nejsem si ani jistá, co jsme tam pořídili, ale na jednu věc si vzpomínám. Šlo o rastafariánskou čepici pro mého kamaráda, kterou jsem mu pořídila k Vánocům a to tuším, že snad na jeho vlastní přání. Na fotkách z besídky se ale až tak nadšeně netvářil, takže netuším. Mimo to se u centra nacházela i zubní ordinace, takže její vývěsní štít nám nemohl uniknout…
A tím skončila poznávací část našeho pobytu na Jamajce, protože následující čtyři dny jsme strávili v krásném hotelu Ritz Carlton, na který dodnes vzpomínáme, i když na samém začátku to úplně idylicky nevypadalo. Proč? Dali nám dva pokoje, kdy každý se nacházel v úplně jiné části hotelu, což při společných kufrech a věcech šlo udělat velmi těžko, a tak jsme se pustili do vyjednávání, jehož výsledkem byly dva krásné propojené pokoje. Dle mých deníkových zápisů jsem měla v koupelně vanu i sprchový kout a na posteli sedm polštářů, takže jsem to celé označila za těžkou snobárnu (ještě ke všemu nás ke všem jídlům uváděli), ale byla to snobárna, na kterou se nezapomíná!
A tak se blížíme k závěru, ale chci Vám ještě dát jeden tip na jídlo. Na Jamajce jsou velmi populární takové taštičky, které se plní vším možným od různého masa přes zeleninu až po sýr. Dokonce na Jamajce najdete i dva fastfoodové řetězce, které se jejich prodejem živí a my právě dvakrát navštívili jeden z nich a to řetězec Juici Patties, jehož počátky se datují do roku 1980. Taštičky jsou velmi oblíbené, takže dle jejich stránek mají na ostrově asi šedesát poboček, což je už co říct. Osobně jsem se návštěvy tohoto podniku velmi bála, protože stejně tak jako taštičky, tak i jiné nabízené pokrmy obsahují mleté maso, které já tedy dvakrát nemusím. Ocenila jsem tak sýrovou variantu, po které jsem se ve finále mohla přímo utlouct! Ono sliním jen, co si na to vůbec vzpomenu. Proto, pokud se na Jamajku někdy vydáte, rozhodně Juici Patties nebo Tastee Patties navštivte.
Schválně, dám Vám otázku. Aspoň uvidíme, kdo dával pozor. Myslíte si, že pobytem v Ritzu dovolená skončila? Ano? Ne? Prosím, támhle paní vzadu. Ano, správně! Neskončila! Domů jsme se vrátili až šestého prosince, protože po oněch zmíněných čtyřech dnech v ráji, jsme to ještě vzali směr New York. Ale jak jsem uvedla na začátku, spojit dvě tak různorodá místa jako je Jamajka a NY nejde, a proto si budete muset počkat na příští článek, kde se do Velkého jablka vydáme.
A na úplný závěr Vám samozřejmě musím Jamajku doporučit k návštěvě, protože i přes všechny zmíněné peripetie šlo o nádhernou dovolenou a poznání opět trochu jiné kultury, která jinde na světě snad ani není. A navíc ty sýrové taštičky! Ach, už dám pokoj. Půjdu si pěkně slintat, ehm tedy vzpomínat, do soukromí…
Audioverze článku tady, případně ke stažení MP3 zde.
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
/>
Ohledně té snídaně. Kdybychom tam byli my, tak bychom se nenasnídali . Když jsme na dovolené, tak taťka chce být vždycky na snídani včas, ale nám to trošku trvá :/..
OdpovědětVymazat[1]: K té snídani ještě dodám, že prý šlo o nějakou banánovou kaši. Rodiče mě dodatečně upozornili. Hele jinak to je normální, však to znám, jen aktuálně se mi to neděje, protože jsem na Kapverdách za ranní ptáče.
OdpovědětVymazat