Říkám si, že na závěr by to možná chtělo i pár faktů, takže se třeba zastavíme u zelené kůže hlavní představitelky. Ano, vždy před představením (na West Endu i Broadwayi se hraje osm představení týdně) je daná herečka namaskována, kdy se používá "běžně dostupný" produkt od firmy MAC zvaný Chromacake. Ty uvozovky jsem použila proto, že dle oficiálních českých stránek firma v ČR produkt nenabízí. Pro tento zelený make-up jinak bylo zatím po celém světě použito přes 2 565 štětců a samotného produktu bylo vypotřebováno na 2 781 balení. A ano, posléze to jde hodně špatně dolů, takže se tradují nejrůznější historky o zelených uších nebo také přímo historka od Idiny Menzel, že když přišel někdo slavný do zákulisí, tak ho musela uvítat v plné zelené parádě, protože sprcha trvala jednoduše moc dlouho. A proto takový Matt Damon nemá tušení, jak vypadá…
Zajímavostí je samozřejmě daleko víc, ale mě osobně ten make-up přijde jako nejzajímavější z nich. Ale protože jsem mluvila výše i o kostýmech, tak těch je v muzikálu na dvě stě. Ostatně, pokud Vás muzikál zaujal, tak doporučuji sérii vlogů od Broadway.com jako je A Little Sparkle, Fiyero Time, Call Me Madame nebo Fly Girl.
A to mě zřejmě dostává ke konci vyprávění o muzikálu Wicked. Článek ale ještě zdaleka nekončí, protože jsem Vám slíbila i pohled do hlediště westendských divadel (ovšem nezůstaneme jen u nich). Tak pro začátek je dobré zmínit, že neplatí žádný nutný dresscode. I když je to v posledních letech upadající záležitost i v České republice, tak já osobně byla vychována tak, že když se jde do divadla, chce to nějaké společenštější oblečení. V Londýně a ostatně ani v New Yorku tomu tak moc není, což má dle mého názoru několik různých důvodů. Tak jako první je jistě to, že se muzikály hrají osmkrát do týdne a nejde tedy o žádnou speciální událost jako je tomu třeba u nás, kdy se hraje buďto na jednotlivé sety představení či s přestávkami. Jako další za důvod můžeme považovat to, že valná většina návštěvníků pochází z řad turistů, kteří po náročném dni jednoduše zaplují na půl osmou do divadla a chtějí si už jen vychutnat představení. Je ale pravda, že jsem do této kategorie taky vždy zapadala a stejně jsem se snažila jít v něčem "lepším", protože zvyk je jednoduše železná košile a člověk se pak v plyšovém divadle opravdu cítil nepatřičně…
Celé koncepci uvolněnosti ale nahrávají i samotná divadla, protože stejně jako u nás existují různé bary, kde se dá zakoupit pití či nějaký drobný snack. Pak ještě záleží, zda si člověk takovou věc může vzít do hlediště, a hlavně i o jaký snack se jedná. V případě West Endu je to ale naprosto jedno. Do hlediště můžete vzít naprosto cokoli, takže diváci za Vámi klidně můžou popíjet pivo z plastového kelímku a pojídat k tomu brambůrky. A ne, nejde o nějaké vlastní zásoby, divadla takové věci opravdu nabízejí, vzpomínám si, jak jsem jednou zažila zcela bez okolků velký kyblík popcornu (to muselo být během představení báječné) nebo také zmrzlinu. Právě ta se prodávala přímo v hledišti. Nevím, jaký je Váš názor, ale za mě se něco takového hodí tak do toho kina, ale do divadla opravdu ne. Ale taková je prostě tamní kultura, o které jsem se jednou měla šanci i pobavit s rodilým Britem, jenž mi odvětil, že to tak prostě mají a naopak jemu se zdá naše kultura zvláštní…
Jako další bych ráda zmínila ony obchůdky se suvenýry, které jsou opravdu u každého muzikálu a obsahují vše možné. Přiznám se, že je to pro mě naprosto skvělá záležitost, protože tím nejen člověk může dokázat, že na muzikálu byl, ale hlavně je to milá vzpomínka a tvoří to i jistou komunitu milovníků daného muzikálu. Ono celkově, jak pro West End, tak pro Broadway, existují obří komunity fanoušků, čehož jsou si někteří vědomi a tak třeba právě Broadway to využívá naplno pomocí různých vlogů, článků a videí. V tomhle West End někdy kapku pokulhává a informovanost tak může být někdy horší. Zajímavostí také je, že na rozdíl od Broadwaye po Londýně nenajdete muzikálově zaměřené obchůdky. V článku o Fantomovi jsem zmiňovala svou první návštěvu obchůdku naproti, kde měli ale opravdu všechno možné i nemožné, ale v Londýně jsem něco takového jen ztěžka hledala.
Jistý rozdíl člověk může najít i v tzv. stage dooringu, což je jednoduše to, že si člověk počká na hlavní hvězdy muzikálu u zaměstnaneckých dveří do divadla a může se s nimi vyfotit či si je nechat podepsat. Na Broadwayi je to neskutečně oblíbená záležitost, ke které jsou někdy dokonce třeba zábrany, protože je fronta jednoduše moc dlouhá. Z této akce se tak může stát i několikahodinová záležitost, což ale samozřejmě záleží na daných hercích. Na West Endu se tohle moc nedělá, ba se mi zdá, že je to spíše výjimečná záležitost, ale ne snad díky neochotě herců, ale lidi to jednoduše nějak nedělají. Proč to opravdu netuším. A než se mě zeptáte, tak se přiznám, že já osobně jsem to nikdy nezažila, protože jsem buďto navštívila právě Londýn (ideálně i sama) anebo sice onu Broadway, ale Fantom má velmi komplikovaný přístup ke dveřím a ano, přiznám se, únava taky sehrála svou roli.
Vraťme se však zpátky do hlediště, kde jsem Vám již před notnou chvílí vysvětlila funkci tzv. Safety curtain. Společně s ní jsem zmínila i focení, což je záležitost, kterou můžu u Fantoma během let jasně porovnat. Z počátku totiž člověk netušil, že se během přestávky nesmí fotit a byl tak maximálně napomenut od zaměstnance divadla, později tito zaměstnanci nosili výstražné cedule, až ty nakonec našly své místo pro umístění. Jinak během show samozřejmě platí zákaz focení a natáčení, ale z Broadwaye často unikají tzv. bootlegs, což zcela upřímně musím osobně ocenit, protože člověk by jinak neměl možnost jisté show prostě vidět. Kdyby existovala oficiální video produkce, tak by člověk neváhal, ale pro většinu světa je přeci jen možn
ost návštěvy samotného představení na hony vzdálená a tak mi to musíte prominout. A jako poslední mě napadá závěrečný potlesk, který nebývá přizpůsoben tomu, jak moc jsou diváci hlasití, prostě a jednoduše dvakrát se ukázat a jde se domů. Samozřejmě záleží, ale pamatuji si, jak jsem při prvním Fantomovi chtěla nadšeně tleskat dál a ono se s tím už jaksi nepočítalo.
ost návštěvy samotného představení na hony vzdálená a tak mi to musíte prominout. A jako poslední mě napadá závěrečný potlesk, který nebývá přizpůsoben tomu, jak moc jsou diváci hlasití, prostě a jednoduše dvakrát se ukázat a jde se domů. Samozřejmě záleží, ale pamatuji si, jak jsem při prvním Fantomovi chtěla nadšeně tleskat dál a ono se s tím už jaksi nepočítalo.
Tak a to je v podstatě vše, co jsem Vám tímto článkem chtěla představit. Nejen dva další krásné muzikály, které stojí za to si aspoň poslechnout, ale také trochu onu jinou divadelní kulturu než je u nás. Přeci jen i my jsme zemí s velkou muzikálovou produkcí, tak je zajímavé vše tak trochu porovnat. Doufám tak, že se Vám tato exkurze líbila a doufám, že ji ještě v budoucnu budu moct i dále rozšířit…
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
