sobota 31. srpna 2019

Hruškový West End - třetí část

Říkám si, že na závěr by to možná chtělo i pár faktů, takže se třeba zastavíme u zelené kůže hlavní představitelky. Ano, vždy před představením (na West Endu i Broadwayi se hraje osm představení týdně) je daná herečka namaskována, kdy se používá "běžně dostupný" produkt od firmy MAC zvaný Chromacake. Ty uvozovky jsem použila proto, že dle oficiálních českých stránek firma v ČR produkt nenabízí. Pro tento zelený make-up jinak bylo zatím po celém světě použito přes 2 565 štětců a samotného produktu bylo vypotřebováno na 2 781 balení. A ano, posléze to jde hodně špatně dolů, takže se tradují nejrůznější historky o zelených uších nebo také přímo historka od Idiny Menzel, že když přišel někdo slavný do zákulisí, tak ho musela uvítat v plné zelené parádě, protože sprcha trvala jednoduše moc dlouho. A proto takový Matt Damon nemá tušení, jak vypadá…



Zajímavostí je samozřejmě daleko víc, ale mě osobně ten make-up přijde jako nejzajímavější z nich. Ale protože jsem mluvila výše i o kostýmech, tak těch je v muzikálu na dvě stě. Ostatně, pokud Vás muzikál zaujal, tak doporučuji sérii vlogů od Broadway.com jako je A Little Sparkle, Fiyero Time, Call Me Madame nebo Fly Girl.
A to mě zřejmě dostává ke konci vyprávění o muzikálu Wicked. Článek ale ještě zdaleka nekončí, protože jsem Vám slíbila i pohled do hlediště westendských divadel (ovšem nezůstaneme jen u nich). Tak pro začátek je dobré zmínit, že neplatí žádný nutný dresscode. I když je to v posledních letech upadající záležitost i v České republice, tak já osobně byla vychována tak, že když se jde do divadla, chce to nějaké společenštější oblečení. V Londýně a ostatně ani v New Yorku tomu tak moc není, což má dle mého názoru několik různých důvodů. Tak jako první je jistě to, že se muzikály hrají osmkrát do týdne a nejde tedy o žádnou speciální událost jako je tomu třeba u nás, kdy se hraje buďto na jednotlivé sety představení či s přestávkami. Jako další za důvod můžeme považovat to, že valná většina návštěvníků pochází z řad turistů, kteří po náročném dni jednoduše zaplují na půl osmou do divadla a chtějí si už jen vychutnat představení. Je ale pravda, že jsem do této kategorie taky vždy zapadala a stejně jsem se snažila jít v něčem "lepším", protože zvyk je jednoduše železná košile a člověk se pak v plyšovém divadle opravdu cítil nepatřičně…

Celé koncepci uvolněnosti ale nahrávají i samotná divadla, protože stejně jako u nás existují různé bary, kde se dá zakoupit pití či nějaký drobný snack. Pak ještě záleží, zda si člověk takovou věc může vzít do hlediště, a hlavně i o jaký snack se jedná. V případě West Endu je to ale naprosto jedno. Do hlediště můžete vzít naprosto cokoli, takže diváci za Vámi klidně můžou popíjet pivo z plastového kelímku a pojídat k tomu brambůrky. A ne, nejde o nějaké vlastní zásoby, divadla takové věci opravdu nabízejí, vzpomínám si, jak jsem jednou zažila zcela bez okolků velký kyblík popcornu (to muselo být během představení báječné) nebo také zmrzlinu. Právě ta se prodávala přímo v hledišti. Nevím, jaký je Váš názor, ale za mě se něco takového hodí tak do toho kina, ale do divadla opravdu ne. Ale taková je prostě tamní kultura, o které jsem se jednou měla šanci i pobavit s rodilým Britem, jenž mi odvětil, že to tak prostě mají a naopak jemu se zdá naše kultura zvláštní…
Jako další bych ráda zmínila ony obchůdky se suvenýry, které jsou opravdu u každého muzikálu a obsahují vše možné. Přiznám se, že je to pro mě naprosto skvělá záležitost, protože tím nejen člověk může dokázat, že na muzikálu byl, ale hlavně je to milá vzpomínka a tvoří to i jistou komunitu milovníků daného muzikálu. Ono celkově, jak pro West End, tak pro Broadway, existují obří komunity fanoušků, čehož jsou si někteří vědomi a tak třeba právě Broadway to využívá naplno pomocí různých vlogů, článků a videí. V tomhle West End někdy kapku pokulhává a informovanost tak může být někdy horší. Zajímavostí také je, že na rozdíl od Broadwaye po Londýně nenajdete muzikálově zaměřené obchůdky. V článku o Fantomovi jsem zmiňovala svou první návštěvu obchůdku naproti, kde měli ale opravdu všechno možné i nemožné, ale v Londýně jsem něco takového jen ztěžka hledala.
Jistý rozdíl člověk může najít i v tzv. stage dooringu, což je jednoduše to, že si člověk počká na hlavní hvězdy muzikálu u zaměstnaneckých dveří do divadla a může se s nimi vyfotit či si je nechat podepsat. Na Broadwayi je to neskutečně oblíbená záležitost, ke které jsou někdy dokonce třeba zábrany, protože je fronta jednoduše moc dlouhá. Z této akce se tak může stát i několikahodinová záležitost, což ale samozřejmě záleží na daných hercích. Na West Endu se tohle moc nedělá, ba se mi zdá, že je to spíše výjimečná záležitost, ale ne snad díky neochotě herců, ale lidi to jednoduše nějak nedělají. Proč to opravdu netuším. A než se mě zeptáte, tak se přiznám, že já osobně jsem to nikdy nezažila, protože jsem buďto navštívila právě Londýn (ideálně i sama) anebo sice onu Broadway, ale Fantom má velmi komplikovaný přístup ke dveřím a ano, přiznám se, únava taky sehrála svou roli.
Vraťme se však zpátky do hlediště, kde jsem Vám již před notnou chvílí vysvětlila funkci tzv. Safety curtain. Společně s ní jsem zmínila i focení, což je záležitost, kterou můžu u Fantoma během let jasně porovnat. Z počátku totiž člověk netušil, že se během přestávky nesmí fotit a byl tak maximálně napomenut od zaměstnance divadla, později tito zaměstnanci nosili výstražné cedule, až ty nakonec našly své místo pro umístění. Jinak během show samozřejmě platí zákaz focení a natáčení, ale z Broadwaye často unikají tzv. bootlegs, což zcela upřímně musím osobně ocenit, protože člověk by jinak neměl možnost jisté show prostě vidět. Kdyby existovala oficiální video produkce, tak by člověk neváhal, ale pro většinu světa je přeci jen možn
ost návštěvy samotného představení na hony vzdálená a tak mi to musíte prominout. A jako poslední mě napadá závěrečný potlesk, který nebývá přizpůsoben tomu, jak moc jsou diváci hlasití, prostě a jednoduše dvakrát se ukázat a jde se domů. Samozřejmě záleží, ale pamatuji si, jak jsem při prvním Fantomovi chtěla nadšeně tleskat dál a ono se s tím už jaksi nepočítalo.
Tak a to je v podstatě vše, co jsem Vám tímto článkem chtěla představit. Nejen dva další krásné muzikály, které stojí za to si aspoň poslechnout, ale také trochu onu jinou divadelní kulturu než je u nás. Přeci jen i my jsme zemí s velkou muzikálovou produkcí, tak je zajímavé vše tak trochu porovnat. Doufám tak, že se Vám tato exkurze líbila a doufám, že ji ještě v budoucnu budu moct i dále rozšířit…

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 24. srpna 2019

Hruškový West End - druhá část

Teď se totiž vrhneme na třetí muzikál, co jsem kdy v zahraničí viděla a který je aktuálně pro Českou republiku v podstatě velmi horkým tématem - Wicked. Na rozdíl od Bídníků mi odpusťte, ale tady český název opravdu používat nebudu. Wicked je v podstatě jistým prequelem pro ikonický muzikál s Judy Garland a to Čaroděj ze země Oz, který byl poprvé prezentován jako filmový muzikál. Stalo se tomu tak o 39 let od vydání stejnojmenného románu spisovatele Lymana Franka Bauma v roce 1900, kterým se zase pro změnu inspiroval spisovatel Gregory Maguira. Ten tak v roce 1995 vydal příběh o událostech před dějem Čaroděje a zaměřil se na dvě hlavní postavy a to na zlou čarodějnici ze západu jménem Elphaba a na hodnou čarodějku ze severu Glindu. A právě tato kniha nesoucí název "Wicked: Život a doba zlé čarodějnice ze západu" se později dostala do rukou trojnásobného výherce Oscara a Grammy - Stephenu Schwartzovi. Tento muž měl mimo jiné i šest nominací na cenu Tony (nejvyšší ocenění Broadwaye) a podílel se na textech pro disneyovské pohádky jako je Pocahontas nebo Zvoník u Matky Boží. A právě on složil k muzikálu Wicked veškerou hudbu a texty, kdy vše bylo doplněno libretem Winnie Holzmanové.


Premiéru měl muzikál 30. října 2003 v divadle Gershwin v New Yorku, kde se uvádí do současné doby a jde o šestý nejdéle uváděný muzikál Broadwaye. Za své působení získal mnoho cen, kdy jistě stojí za zmínku deset nominací na cenu Tony (získal celkem tři za hlavní herečku, kostýmy a scénu) a 5 nominací na Olivier Award, což nás pomalu a jistě dostává i k londýnské verzi představení. Než se k ní však dostanu, tak bych ráda zmínila původní broadwayské obsazení a to Idinu Menzel jako Elphabu a Kristin Chenoweth jako Glindu. Pro obě dámy jsou jejich role ve Wicked neskutečně ikonické a upřímně se přiznám, že sama je mám velice ráda a to zvláště Kristin, která se do role naivní růžové Barbie neskutečně hodí s humorem svým vlastním. Ostatně obě dámy předvedly své, i vcelku v nedávné době, a to v rámci oslav patnáctého výročí muzikálu, kdy NBC pro to připravila speciální pořad, který obě moderovaly a i zpěvem doplnily. Mimochodem tam některé písně z muzikálu zazněly také v podání současných hvězd, jako je třeba Ariana Grande či Adam Lambert.
Přesuňme se však do Londýna a to k divadlu Apollo Victoria Theatre. Tam jsme dorazili 30. července 2016 a to o jistou chvíli před představením, neboť jsme se rozhodli využít služeb jedné z blízkých italských restaurací. Shodou okolností jsme se tam setkali s rodinou z České republiky a tato rodina nepatřila nikomu menšímu než známému českému herci a moderátorovi Aleši Hámovi. Ono přeci jen je Londýn takové prťavé městečko…

Po večeři jsme se vydali do divadla, kde opět proběhl můj útok na všemožné suvenýry, kdy stejně jako u Bídníků považuji za největší a nejlepší úlovek knihu o muzikálu, která je vzhledově laděna jako jedna z rekvizit a to kniha kouzel zvaná Grimmerie. Opět se tam dá dočíst o všech možných produkcích a o cestě vzniku, takže naprosto dokonalá záležitost plná krásných fotografií. Ostatně ona ta krása pokračovala i v samotném hledišti, kterému vévodí obrovský drak sedící nad mapou celé země Oz. Opět nejsou vynechány ani postranní části jeviště, takže vše do sebe naprosto zapadá. Celkově je divadlo muzikálu velmi přizpůsobeno, takže zelená vládne všemu, což se ostatně za chvíli dozvíte i proč. Dostáváme se totiž k samotnému příběhu muzikálu a tak se proto pohodlně usaďte. Pokud ovšem někdo nechce celý příběh znát, nechť přeskočí následující kus textu - 11 odstavců.

Vše začíná tam, kde v podstatě skoro končí samotný Čaroděj ze země Oz a to úmrtím zlé čarodějnice ze západu - Elphaby. Obyvatelé tak náležitě slaví a na scéně se objevuje i hodná čarodějka ze severu Glinda, která však jediná zná pravý příběh života Elphaby a lidem ho vypráví. Elphaba totiž byla jako každý jiný člověk, měla rodiče a sestru, ale zároveň měla zelenou kůži, což jí ze společnosti naprosto vyčleňovalo. A proč ji měla? Její matka totiž měla tajemství, neboť jednoho dne ji navštívil tajemný cizinec, který jí nejdříve dal zelený elixír, a posléze můžeme jen hádat, jak celá návštěva asi dopadla…
Glinda je posléze postavena před otázku od jednoho z Oziánů, zda je pravda, že se se zlou čarodějnicí přátelila. Glinda přizná, že se jejich cesty zkřížily a to na Univerzitě Shiz, kam šla Elphaba studovat kvůli své sestře Nessarose, jež je upoutaná na invalidní křeslo. Díky nedorozumění se však hlavní dvě dámy stanou spolubydlícími a postupně se jejich původně nepřátelský vztah začne měnit na přátelství. Během toho ještě Elphaba zjistí, že věc, kterou původně před všemi tajila, je ve skutečnosti talent na kouzlení, díky kterému získá speciální hodiny u ředitelky univerzity a profesorky magie v jednom Madam Morrible. Ta jí dokonce motivuje tím, že pokud se bude snažit, může dosáhnout až na setkání s Čarodějem.
Do příběhu se nám ale ještě zamotávají další dva důležité fakty, kdy první je, že v zemi Oz začnou zvířata ztrácet schopnost mluvit a jsou tak využívána pouze pro práci. Druhým faktem pak je i romantická dějová linka, která je ale značně komplikovaná. Hlavní postavou je princ Fiyero, do kterého se na plese zamiluje Galinda (jak si dříve říkala Glinda), do které je ovšem zamilovaný Boq. Galinda tak svého nechtěného ctitele posílá na plese tančit se sestrou Elphaby, která však podlehne iluzi, že ji miluje.
A právě ples Elphie a Glindu spojí, neboť Glinda věnuje Elphie černý špičatý klobouk, který však vzbudí mezi ostatními záplavu smíchu. Elphaba se však nevzdává a začne na plese sama tancovat a to bez hudebního doprovodu. Vina však nenechá Glindu moc dlouho na pokoji a tak se k Elphabě přidá a spřátelí se spolu. To má pak za následek i to, že Elphaba svěří Glindě svá růz
ná trápení a ta se jí rozhodne pomoct být více populární.
Posléze společně odjedou i na setkání s Čarodějem do Smaragdového města, kde je Elphie požádána, aby předvedla své schopnosti a přečetla část textu z knihy kouzel Grimmerie. Díky tomu však Elphaba zjišťuje, že celou situaci se zvířaty (viz fakt 1) má na svědomí právě čaroděj a Madam Morrible. Odmítá tak s nimi spolupracovat a naopak chce zvířata zachránit, což Glinda nedokáže pochopit, protože se nedokáže vzdát své popularity. Kamarádky se tak musí rozejít a z Elphaby se tak díky pomluvám od jejích nepřátel stává zlá a nebezpečná čarodějnice. Mimo jiné jedna z pomluv z ní, že je tak nečistá, že z čisté vody roztaje…

Mezitím se Fiero nedobrovolně zasnubuje s Glindou a Nessarose, sestra Elphaby, se stane guvernérkou Munchkinlandu, kde žije s Boqem. Elphaba u ní hledá pomocnou ruku, ale dočká se jen obvinění ze sobectví. Proto se pokouší učinit něco dobrého a očaruje tak stříbrné střevíčky, které Nessarose dostala jako dárek od svého otce. Ty mění barvu na rubínovou a umožní Nesse chodit, což ovšem způsobí jen další tragédii, neboť Boq usoudí, že už s ní nemusí být a on tak může jít za Glindou a vyznat jí své city. To Nesse nepřenese přes srdce a nešikovně ho očaruje a vytvoří z něj Plechového muže bez srdce. Svou vinu však nepřizná a vše svalí na Elphabu, která se zatím vydala za Čarodějem.
Už to vypadá, že se celá situace uklidní, jenže Elphaba uvidí mezi zvířaty i svého učitele z univerzity, což jí rozlítí a utíká i s knihou kouzel. Čaroděj na ni povolá stráže, kdy jedním z členů je i Fiyero, který se rozhodne Elphabu zachránit. Při útěku potkávají Glindu a Fiyero se přiznává, že celou dobu miluje pouze Elphie, která jeho lásku opětuje.
Glinda se tak následně stane důležitým rádcem při plánu proti Elphabě, kdy Madame Morrible a Čaroději poradí, aby rozhlásili fámu, že je Nessarose v nebezpečí. U fámy to ovšem nezůstane, neboť Madame Morrible vytvoří tornádo, které přinese dům z Kansasu a ano přistávací plocha je právě na Nessarose, která tak umírá. Její rubínové střevíčky Glinda dá Dorotce, což vyvolá bitvu mezi ní a Elphie, ze které jí opět pomůže Fiero a to za cenu svého mučení.
Všechny události pomalu a jistě vedou k ohromnému davu, který chce Elphie zabít, zatímco Glinda si konečně uvědomí, kdo je v celém příběhu ten zlý. Rozhodne se tak Elphie varovat, a ta jí předává knihu kouzel a zapřísáhne jí, aby nikdy neřekla pravdu a pomocí kouzel vládla zemi Oz jako Glinda Hodná. Kamarádky se loučí a omlouvají se, a zároveň přiznávají, že každá tu druhou změnila k lepšímu.
A na scénu přichází Dorotka, která Elphie polije vodou a ta se rozpustí, kdy po ní zbyde jen klobouk a zelená flaštička od elixíru po její matce. Glinda si uvědomuje, že stejnou flaštičku viděla u Čaroděje, kterého konfrontuje a on přiznává, že byl otcem Elphaby. Glinda mu tak nařizuje, aby okamžitě opustil zemi Oz a Madame Morrible nechá uvrhnout do vězení.
Fiyero se posléze vrací na místo, kde se Eplhaba domněle rozpustila a otvírá skrytá dvířka v podlaze, odkud vychází Elphie. Ano, využili jednu z fám, aby společně mohli začít nový život, i když Fiero již není člověk, ale slaměný strašák díky kouzlu, které mělo zabránit, aby necítil bolest při mučení. Přesto je to vcelku happyend ne?
Ano, příběh Wicked je značně komplikovaný, což možná vysvětluje i to, proč u mých rodičů opětovně vyhrál Fantom, ale mě osobně se představení neskutečně líbilo.

Ono totiž zároveň jde o jedno z nejnáročnějších představení vůbec a to nejen po pěvecké stránce, kterou zastupuje známá píseň Defying Gravity, ale také třeba po stránce kostýmové, neboť jednotlivé kostýmy jsou opravdu velmi propracované. Ostatně v takové scéně, kdy Elphaba s Glindou poprvé vstoupí do Smaragdového města, je na scéně tolik nádherných zelených kostýmů, že mi, jako milovnici zelené, prostě spadla čelist. Celkově je představení neskutečně propracované, a proto se asi bojím, jak dopadne střet s realitou české muzikálové scény. Zatím to dle mého názoru moc dobře bohužel nevypadá…
Ovšem vraťme se k mým zážitkům z muzikálu, které byly a jsou pouze pozitivní. Byla jsem zvědavá na ztvárnění tak, v určitém smyslu, komplikovaného příběhu a musím se přiznat, že jsem se hlavně těšila i na poznání scén při některých písních. Tak kupříkladu samotný začátek a přílet Glindy ve velké bublině a krásných modrých šatech je něco, na co se nezapomíná. A taková píseň "Popular" nebo již zmíněná "Defying Gravity" jsou pak dvě ikony, u kterých jsem měla jistou představu, jak vše bude vypadat, ale stejně mě zajímalo, jak to ve finále bude. Prozradím, že u druhé zmíněné k tomu popírání gravitace totiž skutečně dochází. Zároveň si ale vzpomínám, že jsem se kapku během představení proklínala, protože není úplně vhodné zkombinovat znalost celého setlistu písní společně s pitím horkého čaje před představením. To pak pořád počítáte, kolik písní ještě zbývá…


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 17. srpna 2019

Hruškový West End - první část

Před nějakým časem jsem jasně projevila svou vášeň pro muzikály, která v současné době trvá již jedenáct let. Během té doby jsem měla to štěstí vidět velké množství produkcí v České republice, ale také v zahraničí. Tam se mým naprostým favoritem stal Fantom opery, ovšem neodolala jsem ani dalším dílům, kdy některé sice pozoruji pouze pomocí internetu (Mean Girls, Beetlejuice, My Fair Lady, Aladdin, King Kong, Tootsie), ale podařilo se mi dvě produkce vidět opět i naživo a to na londýnském West Endu. Dovolte mi je Vám představit.

Tak jako první zde máme Les Misérables, což je pojem, který je v Čechách moc dobře známý jako Bídníci. Jedná se o muzikál na základě předlohy stejnojmenné knihy Victora Huga, kdy úplně první verze celého muzikálu byla prezentována v roce 1980 v Paříži. O tři roky později však nahrávka pařížské verze přistála na stole muže, který je považován za nejúspěšnějšího divadelního producenta vůbec. Jeho jméno zní sir Cameron Mackintosh a kromě bídníků stojí za takovými muzikály jako je zmíněný Fantom opery, Cats nebo Hamilton. O další dva roky později se původní verze vytvořená Claudem-Michelem Schönbergem (hudba) a Alainem Boublilem (libreto) přetransformovala do angličtiny a to díky překladu Herberta Kretzmera. Následoval proces příprav, během kterého show postupně dostávala svůj finální kabát, který nakonec představila 8. října 1985 v divadle Barbican spadající pod Královskou shakespearovskou společnost.
Premiéra sklidila mezi diváky nečekaný ohlas, což dokazoval i desetiminutový standing ovation v závěru prvního představení, avšak oficiální recenze byly naprosto nemilosrdné a zdrcující. Sám Cameron Mackintosh byl tak situací dosti zničený, ale to jen do chvíle než se dozvěděl, že divadlo mezitím stačilo prodat rekordních pět tisíc vstupenek za jeden jediný den. Ostatně úspěchy muzikálu nadále pokračovaly, takže se dočkal nejen nejvyšší divadelní ceny Olivier za nejlepší herečku v hlavní roli, ale po svém uvedení na Broadwayi 12. března 1987 získal dalších osm cen Tony, což je pro změnu nejvyšší ocenění v rámci Broadwaye. Ceny však i nadále sbírá, což jen dokazuje jak je muzikál stále populární.
Ostatně po nějaké době se z Barbicanu přestěhoval do the Palace Theatre, ale nakonec zakotvil v Queen´s Theatre, kde v roce 2015 oslavil i svůj třicátý rok na scéně a není se tak čemu divit, že jde zároveň o nejdéle v kuse uváděný muzikál na West Endu a druhý na celém světě. A já měla to štěstí ho v roce 2014 navštívit… AKTUALITA - po sepsání článku došlo k ukončení této londýnské produkce kvůli opravám divadla.

Bylo to mé druhé setkání s Bídníky, neboť jak už jsem zmínila, jde i v Čechách o velmi populární muzikál, který se dočkal několika verzí, kdy ta úplně první je datována již do roku 1992. Ostatně "Píseň samotářky" je doteď mezi lidmi neskutečně známá a nepomohla tomu žádná menší hvězda než Lucie Bílá. Já osobně jsem viděla verzi v GoJa Music Hall, takže jsem nějak tak věděla, co mě v Londýně čeká a stejně tak i moji rodiče, pro které to nebyl jako v případě Fantoma úplný krok do neznáma. Navíc při výběru jsem prostě chtěla sáhnout po něčem známém a populárním, zvláště po filmové adaptaci v roce 2012…

A tak jsme 13. srpna 2014 stanuli před divadlem. Posléze jsem se ve vstupní hale vrhla na nějaké ty suvenýry, které doprovázejí každý muzikál, takže mi za krátko padl za oběť program, CD a nádherná knížka, která popisuje celou cestu muzikálu. Logicky začíná u původního příběhu Victora Huga, ale posléze se plně věnuje muzikálu a jeho postávám, zmiňuje kupříkladu i koncertní oslavu 25. výročí a nechybí ani pohled do zákulisí filmové verze. Celkově bych tuto knihu nazvala bídnickou biblí, protože v ní najdete skutečně vše a navíc je udělaná ve formátu, že v ní najdete i spoustu materiálů jako jsou kopie vstupenek, plakátů, nákresů a mnoho dalšího. V knize mimochodem nechybí ani zmínka o české verzi, kdy konkrétní informace souvisí s naší místní úpravou jedné ze scén. Pokud jste muzikál někdy viděli, tak si možná vybavíte moment, kdy mladý Marius zpívá píseň "Prázdný stůl", která má sloužit jako vzpomínka na jeho padlé kamarády. V oné naší verzi nemají být oni padlí jen pasivně postávající vzadu na jevišti, ale jdou vpřed a pokládají na jeviště svíčku. Má prý jít o jistou spojitost s Janem Palachem, ale podávám pouze informaci tak, jak se ke mně dostala…

Ostatně, když už jsem nakousla tedy ten příběh, tak by bylo vhodné ho pro neznalé trochu více objasnit. Pozor následující odstavec vyzrazuje celý děj. Takže. Hlavním hrdinou je vězeň 24601, vlastním jménem Jean Valjean, který byl odsouzen na devatenáct let na galeje a to kvůli krádeži chleba pro děti jeho sestry. Po letech úmorného trestu je konečně propuštěn, avšak cejch trestance mu zůstává a tak se mu nedaří najít si práci a lidé ho celkově odmítají přijmout. Výjimkou se však stává biskup, který Valjeanovi poskytne přístřeší. Valjean je však v tak bídném stavu, že biskupa okrade, za což je následně chycen, ale opět se ukáže vlídnost biskupa, který řekne, že mu věci dal jako dárek. Ostatně to následně také udělá a Valjean tak začíná nový život jako řádný občan a vlastník továrny. V ní pracuje svobodná matka jménem Fantine, která však záhy o práci přichází a je nucena živit se jako prostitutka. Její život však netrvá i tak dlouho, neboť umírá Valjeanovi v náručí na tuberkulózu a její jediné přání je, aby se postaral o její dceru Cosette. Ta otročí u svých opatrovníků manželů Thénardierových, zatímco jejich vlastní dcera Eponine je rozmazlována až do nebes. Valjean Cosette z toho pekla zachrání a z nebohé holčičky tak vyroste krásná mladá dáma, která se později se svým otcem stěhuje do Paříže. Tam proběhne velké zamilování se do mladého studenta Maria, ke kterému ale chová city i již dříve zmíněná Eponine, jejíž rodina mezitím sko
nčila mezi chudinou. V té samé době vypuknou v Paříži nepokoje, které stojí život několik kamarádů Maria a dokonce i Eponine, která mu v posledních chvílích svého života vyjeví svou lásku. Nakonec i sám Marius je zraněn a zachrání ho právě Valjean, který původně chtěl z Paříže uprchnout, neboť se obává setkání s inspektorem Javertem, jež po Valjeanovi pátrá od jeho propuštění. Nakonec však i k tomu setkání dojde, avšak Javert je poražen, což ho dokonale zlomí a radši sám ukončí svůj život skokem do Seiny. Marius se mezitím zotavuje a zanedlouho se tak může odehrát svatba s Cosettou. Vše má ale i na závěr mírně pohnutý konec, neboť Valjean umírá, ale může být spokojen, že ve svém životě něco dokázal…

A tak nám byl celý tento příběh pěkně odehrán, kdy mě nejvíce zaujala představitelka Eponine a to Carrie Hope Fletcher, o které jste se mohli již několikrát dočíst i v mých jiných článcích. Naprosto boží muzikálová osůbka, která je nejen velmi inspirativní Youtuberkou, ale také má úžasný spisovatelský talent, takže její knížky hltám neskutečným tempem. Mimochodem je můžu doporučit i pro někoho, kdo má třeba pocit, že je méně zdatný v angličtině, neboť Carrie píše lidsky a není problém si některé významy domyslet, a navíc její příběhy jsou tak strašně kouzelné, že se dají označit jedině jako superkalifradžilistikexpijalidózní.


A jaké bylo samotné představení? Tak za mě bylo naprosto jedinečné, neboť bylo využito opravdu celé jeviště i společně s postranními boxy, které byly přeměněny tak, aby přesně zapadaly do doby a byly taktéž řádně využity. Kostýmy a rekvizity perfektní a celkově na mě představení udělalo nějaký takový větší dojem. A to třeba i v momentě písně "Do You Hear the People Sing?", která je zpívána se sborem a dokázala mě neskutečně zasadit zpátky do sedačky. Rodičům se představení až tak nelíbilo, ale řekla bych, že to pouze vypovídá o jeho neskutečném výkonu, protože je dokázal do příběhu přenést, ať člověk chce nebo ne, tak je to přeci jen příběh vyprávěný pochmurně, na rozdíl od Fantoma.

Na závěr nás navíc čekalo milé překvapení, neboť jsme byli součástí nečekaného představení skupiny Collabro, které ten rok vyhrála populární soutěž Britain´s Got Talent a do jejího repertoáru patří i písně právě z Bídníků. Upřímně to ale ve mně zřejmě nezanechalo žádný velký zážitek, protože jsem si na to vzpomněla úplnou náhodou a název skupiny dohledávala, ale tak byl to jistě zajímavý bonus. A jak vidíte, nakonec jsem si i vzpomněla…
A to je asi nějak vše, co Vám mohu k londýnským bídníkům nabídnout, leda se mohu ještě pozastavit u krásné Safety Curtain s hlavním motivem muzikálu. Asi nevíte, co je to Safety Curtain, což? Tak to je v podstatě jistý druh opony, který bývá využit, jak před představením, tak během přestávky. Je třeba zajímavé, že v rámci Bídníků šlo o takový to styl, zatímco třeba u Fantoma je to řešené obří deskou s nápisem Safety Curtain. Správně bych neměla mít její fotku, neboť během přestávky u Fantoma se nesmí fotit, neboť zdobení kolem jeviště není součástí divadla, ale když ono je to tak krásné. U Bídníků tuším tohle, ale nebylo, ovšem podmínky divadel se pomalu a jistě přizpůsobují době, o čemž si ale povíme později.


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 3. srpna 2019

Hrušková filmová pětka - druhá část

ČLÁNEK OBSAHUJE SPOILERY!!!


Připoutejte se prosím (1980)
Délka filmu - 88 minut
Obsazení - Robert Hays, Julie Hagerty, Lloyd Bridges
A nyní se vrhneme na jednu z největších klasik a zároveň zřejmě nejlepší komedii všech dob dle různých anket. Možná je to také tím, že vědecké studie dokázaly, že se během ní divák průměrně zasměje třikrát za jednu minutu. Ano, čtete správně, třikrát za jednu minutu. Takhle to zní vlastně až s podivem, protože jde o velmi jednoduchý příběh aspoň v rámci dějové linky. Prostě a jednoduše máme letadlo směřující z Los Angeles do Chicaga, ve kterém dojde k hromadné otravě jídlem, jež vykolejí nejen většinu cestujících, ale také řídící posádku. Do kokpitu tak usedá bývalý námořní pilot Ted Striker, který do letadla nastoupil kvůli usmíření se se svou přítelkyní a letuškou v jednom jménem Elaine. Problémem však je, že Ted si nese trauma z dob své aktivní služby a tak se létat vlastně bojí. Nakonec ale vše dobře dopadne a to i za pomoci jedinečného a ikonického nafukovacího panáka autopilota, který když začne ucházet, tak můžete jen hádat, kde se asi dofukuje.

To je ale jen jeden z mnoha vtipů a narážek, co se ve filmu objevují a rozhodně není v mé moci je všechny vyjmenovat, zvláště po původním sdělení o smíchu třikrát za jednu minutu. Ale tak dobře, zmíním ještě jednu oblíbenou scénu a to "Uklidněte se!" směřující k vyšilující cestující. Jenže ono uklidnění se postupně stupňuje od pouhého třesení s dotyčnou, po její fackování až je náhled na celou řadu spolucestujících s "pomůckami" pro její uklidnění - od boxovacích rukavic po baseballovou pálku. A parodie na Horečku sobotní noci taky stojí za to…
Připoutejte se prosím je jednoduše film, který Vás pobaví a na který si musíte udělat vlastní názor. Podstatné je ale hlavně ho nebrat moc vážně, protože jde opravdu po celou dobu o komedii a parodii. Mimochodem existuje i druhý díl, ale jak to tak bývá, když se Vám podaří natočit perla, tak je velmi těžké ji zopakovat.

Let číslo 93 (2006)
Délka filmu - 111 minut
Obsazení - Cheyenne Jackson, Khalid Abdalla, Lewis Alsamari
Od nejlepší komedie všech dob se teď vydáme k jedné z největších světových tragédií a to 11. září 2001. Asi není třeba moc popisovat, co se tehdy událo, ale přeci jen v krátkém shrnutí došlo k teroristickým útokům, při kterých byla unesena čtyři dopravní letadla. Dvě z nich narazila do budov Světového obchodního centra v New Yorku a jedno do budovy ministerstva obrany USA. A to čtvrté? Tak jeho cílem se měl stát prý Bílý dům či Kongres, ale nestalo se tomu tak díky hrdinskému činu jeho pasažérů. Ale pojďme to vzít pěkně popořádku.
Let United Airlines 93 byl vnitrostátní let z letiště v Newarku v New Jersey do San Francisca. Onoho prvního září byl let unesen čtyřmi teroristy, kteří převzali nad letadlem kontrolu a nasměrovali ho směr Washington D.C. Pasažéři byli mezitím nahnáni do zadní části letadla, kde se několika lidem podařilo pomocí telefonů zkontaktovat své rodiny, které je informovaly o proběhlých newyorských útocích. Pasažéři se tak rozhodli zabránit dalšímu útoku a to s nasazením vlastních životů, což mělo za výsledek souboj s teroristy, ale bohužel také zřícení letadla, které nikdo nepřežil.
A přesně celý předchozí odstavec shrnuje děj zmíněného filmu, na kterém spolupracovaly i rodiny obětí. Celkově jde o film, který opravdu chtěl situaci zachytit, takže valná většina obsazení jsou neherci a jako posádka vystupují skuteční piloti a letušky. A to vše jednoduše přispívá k autentičnosti, ze které však opravdu mrazí, proto film nedoporučuji těm, kteří nemají tohle moc rádi. Je to bohužel zachycení smutné reality, u které víte, jak vše dopadne, ale přesto do poslední chvíle doufáte, že tomu tak nebude…
Film je ohodnocen jako 274. nejlepší film s 85 % na Československé filmové databázi a za mě osobně dostává celých 100 %.

Letuška 1. třídy (2003)
Délka filmu - 84 minut
Obsazení - Gwyneth Paltrow, Christina Applegate, Mark Ruffalo
A skončíme kapku veseleji a to asi "nejhorším filmem" z celého výběru, který má na ČSFD pouhých 49 %. Ostatně i představitelka hlavní role letušky Donny Gwyneth Paltrow film považuje za špatný a roli vzala jen kvůli penězům. Pro mě je to ovšem typická americká komedie s naprosto jednoduchým dějem, tedy film, který Vás zabaví, když nechcete moc přemýšlet. Ostatně o co tedy ve filmu jde?
Hlavní hrdinka Donna Jensenová je maloměstská dívka z Nevady, která neprožila moc šťastné dětství, neboť její matka byla bývalá striptérka a pravidelně si domů vodila všemožné pánské návštěvy. Donnin sen je se tak dostat od domova, co nejdál, což se jí z počátku moc nedaří. Při práci v místním supermarketu v oddělení zavazadel se zamiluje do letadel a cestování, a poté co se s ní rozejde přítel, uvažuje o dráze alkoholičky, než však uvidí interview se světoznámou letuškou Sally Westonovou, jejíž životní příběh je podobný příběhu samotné Donny. Ta se tak rozhodne stát také letuškou a odstěhuje se do jiného města, kde získá práci u Sierra Airlines, které patří mezi nejhorší aerolinky v USA. Její první let je katastrofální, protože Donnu přemohl strach, ale nakonec si na vše zvykne a později se svými kamarádkami absolvuje pracovní pohovor do letecké společnosti Royality Airlines. Ano, to je ta společnost, kde působila i zmíněná Sally Westonová, se kterou se Donna setká v rámci kurzu na letušku.
A pozor přichází hlavní zápletka, takže spoiler - kurz je zakončen testem, který Donna doslova projede a skončí jak
o letuška na místních linkách, zatímco její kamarádka Cristine získá práci na těch mezinárodních. Došlo Vám to? Ano, Cristine totiž zaměnila testy a ještě ke všemu společnost okrádá o věci pro cestující, takže když se na vše přijde, končí to s ní špatně. Do toho tu máme nějakou tu milostnou zápletku, která se také zkomplikuje, což ovšem už spoilerovat nebudu, ale nakonec vše dobře skončí.
Někdo sice může protočit oči, jak je to celé vlastně banální, ale i takové filmy jsou prostě někdy třeba. Ostatně řekněte, určitě taky máte nějakého takového kostlivce ve skříni ne? Ale přiznávám, že právě ona jednoduchost a pozitivita mě k filmu asi vábí, a navíc celý proces výběru letušky se mi zdá zajímavý - je to prostě tak.

Tak a to by bylo pět mých oblíbenců s leteckou tématikou, ale daly by se samozřejmě najít i další. A jak jste na tom Vy? Znáte či jste viděli některý ze zmíněných? A nemáte nějaký film k doporučení? Budu jedině ráda…


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající