sobota 29. června 2019

Pohlednicová soutěž (2019)

Rok se s rokem sešel a opět zde máme období letních prázdnin. :) Prošlé roky to u mě vždy znamenalo soutěž o pohledy ze zemí, kam jsem vyrážela a jsem ráda, že ani letos tomu nebude jinak!
Letošní destinace jsou rovnou dvě, kdy ta první doplní můj komplet Velké Británie, neboť mě konečně čeká návštěva Severního Irska i Irska samotného - 12.7 až 21.7. V druhém případě jde pak o mou vlastní organizovanou záležitost a to týdenní výlet do Švýcarska a to konkrétně Ženevy a Montreux, které je spojeno s mou milovanou skupinou Queen - 9.8 - 15.8. Pokud Vás tedy láká dostat pohled z jednoho z těchto míst, tak můžete zkusit štěstí. ;) Jako vždy stačí vyplnit dotazník a je to. Výherců bude rovných šest, tedy tři pohledy z každé země. :)

Dotazník se otevře po kliknutí ZDE.

Soutěž trvá od 29. června 15:00 do 6. července 12:00.
Účastí v soutěži stvrzujete, že souhlasíte s všeobecnými podmínkami.

sobota 22. června 2019

Krakov - třetí část

Třetí den byl zároveň náš poslední, ale protože se odjezd autobusu konal až krátce před čtvrtou hodinou, měli jsme ještě čas s babičkou zavítat do židovské čtvrti Kaziměř, která kdysi bývala dokonce samostatným městem a byla obehnána zdí zhruba po dobu 300 let. Do dnešních dnů zde najdete celkem sedm synagog, židovské muzeum nebo hřbitovy. Právě jeden ze hřbitovů se stal i naším cílem a to ten větší a hlavně novější. Zvolila jsem ho tak trochu záměrně, protože je volně přístupný a na rozdíl od starého hřbitova, o kterém se zmíním za chvíli, netrpí přehnaným náporem turistů. Navíc člověk o moc nepřijde, neboť i tady na Vás dýchne ta správná hřbitovní atmosféra a také zde najdete hroby spojené s Osvětimí, což přeci jen bylo hlavní "téma" našeho výletu. Jeho celková rozloha je jinak 19 hektarů a najdete tady přes deset tisíc náhrobků, kdy ten nejstarší pochází z roku 1800. A ještě upozornění, že muži by měli mít při návštěvě pokrývku hlavy…


Pokud ale dáte přeci jen přednost hřbitovu Remu (hned vedle stejnojmenné synagogy), tedy starému židovskému hřbitovu, tak tam najdete hroby z období od roku 1551 do roku 1800, kdy byl ze zdravotních důvodů uzavřen. Později byl renovován, jenže za druhé světové války nacistům posloužil jako zdroj materiálu (náhrobky) a z místa se tak trochu stalo smetiště. Po válce proběhla další rekonstrukce, která odhalila nové náhrobky pod zemí a dokonce se navrátily i některé z ukradených. V současné době jich tady najdete kolem 700 a kromě nich se zde nachází i Krakovská zeď nářků, která byla vybudována právě z fragmentů některých ukradených hrobů. Nejvýznamnějším náhrobkem pak je ten patřící Mošovi Isserlesovi, významnému rabínovi z šestnáctého století, ke kterému se dlouhou dobu konaly poutě během jednoho ze židovských svátků. Během druhé světové války to byl zároveň jediný hrob, kterého se nacisté nedotkli, neboť se báli jeho nadpřirozené moci. A právě po tomto rabínovi mimo jiné místo dostalo svůj název, protože byl znám pod rabínským akronymem Remu (či Rema). A ještě jedna zajímavost. Pokud prý napíšete na lísteček nějaké své přání a položíte ho na zmíněný hrob, tak Vám prý rabín vyjedná jeho splnění přímo u Boha…

Ráda bych ještě v souvislosti s hřbitovy uvedla jednu židovskou tradici, kterou každý z nás asi tak trochu zná, ale otázkou je, zda víme, co znamená. Pokud jste někdy zavítali do míst, kde jsou židovské hroby, tak si můžete všimnout, že se na nich objevují kamínky, které tam lidi pokládají. Vždy mě zajímalo, proč tomu tak je a tak jsem pátrala a našla hned několik různých vysvětlení. Tak třeba to první odkazuje na historii židovského národa, který jistý čas pobýval v poušti a své mrtvé tak museli pohřbívat do písku. Kamínky v tomto případě měly poskytnout zátěž, aby vítr písek neodvál a zároveň, aby hrob nevyhrabala zvířata. Daleko poetičtější a filozofičtější vysvětlení pak je to, že kámen je symbol vzpomínky a počet kamínků tak odpovídá počtu vzpomínek lidí. Třetí vysvětlení se zase opírá o hebrejské slovo pro kámen a to "even", což je výraz sdružující slova "af" a "ben", v překladu otec a syn. Kamínek tak má symbolizovat jistou návaznost generací a tradic. Jaké vysvětlení se Vám nejvíce líbí, nechám samozřejmě na Vás, ale za sebe musím říct, že asi ty vzpomínky zní nejlépe a kamínky mě vždy fascinují.

Pokud ale již hřbitovy opustíme, tak bych se vrátila na ulici Szeroka, která dříve bývala středobodem židovského města, a také zde fungovalo tržiště. Zároveň jde o nejstarší ulici, kde se nachází mnoho historických objektů od synagog přes obyčejné zachovalé budovy po rituální židovskou lázeň zvanou mikve (slouží k očištění lidí i věcí).
Jak už jsem zmínila, můžete zde najít sedm synagog a já bych ještě ráda zmínila Starou synagogu, která tento název nenese jen tak, neboť opravdu jde o nejstarší zachovalou synagogu v Polsku. Byla vybudována v patnáctém století a v současné době tam můžete najít Muzeum historie města Krakova.

Pro filmové nadšence bych jako poslední ráda zmínila místo, vzdálené od výše popsaného asi dvacet minut chůze, a to továrnu Oskara Schindlera. Ano, vybavuje se Vám správně film režiséra Stevena Spielberga jménem Schindlerův seznam. A ano, pokud někdo netušil, tak ono se to opravdu stalo a bylo tím tak zachráněno přes tisíc životů židovských zaměstnanců továrny. V současné době je budova muzeem těchto událostí, ale osobně jsme se tam podívat nebyli.
Tak a to nás pomalu a jistě dostává na konec našeho vyprávění. Mimochodem židovská čtvrť toho nabízí ještě daleko více a konají se i různé komentované prohlídky a to třeba i za pomoci takových mini busíků. My se však s babičkou odebraly zpátky do centra a to na oběd, kdy opět můžu doporučit restauraci a to tentokrát steakovou jménem - Moo Moo Steak & Wine. Ano, ono se upřímně musím přiznat, že polské jídlo pro nás s babičkou moc není, neboť je hodně těžké. Navíc centrum města se přeci jen přizpůsobilo turistům, takže je daleko lehčí najít pizzu než něco typicky polského. Ovšem, kdo hledá, ten najde, takže úplně ztracené to není. Kupodivu jsme ale zřejmě udělali jeden velký prohřešek, protože jsme nekoupili známé krówki (čteno - krufki), což jsou karamelky tvrdé na povrchu, ale měkké uvnitř. Jinak ano, název Vám správně evokuje kravičku, neboť ta se na obalu opravdu nalézá a nejčastěji jde o strakaté holštýnské krávy. Bohužel já nikdy jako dcera zubařky fanda do karamelek nebyla a babička už má taky svoje meze, takže jsme si nech
aly tento sladký zážitek ujít. Ovšem Vy ho rozhodně zkuste.

Po obědě jsme ještě jednou prošmejdili centrum a poté se už vypravili do hotelu pro uložené kufry a taxíkem se nechali dopravit na vlakové nádraží. Tam nás ještě čekal krapet infarkt, neboť autobus měl docela velké zpoždění a během naší cesty do Ostravy to dokonce vypadalo, že nestihneme navazující vlak. Ono jsme měli na přestup sice dvacet minut, ale s tím vším a nepředvídatelným provozem k tomu to vypadalo vážně děsivě. Rozhodně bych si nevsadila, že to stihneme, ale kupodivu jsme to stihli jen s krátkým zpožděním. Do Prahy jsme posléze dorazili krátce před desátou hodinou večer a jali se opakovat přespání na mém bytě. Druhý den jsme se pak šťastně a úspěšně vrátily s babičkou domů a já jen upřímně doufám, že se jí celý výlet líbil tak jako mě a že moje organizace nebyla zase až tak špatná…



↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 15. června 2019

Krakov - druhá část

Je ale na čase se opět posunout kousek dál. Od Wawelu vede jedna přímá dlouhá ulice jménem Grodzká (mimochodem dříve byla součástí tzv. královské stezky a obchodní cesty), která Vás dostane do samého centra města. Ovšem než se tam dostaneme, tak bych ráda krátce zmínila dvě krásné budovy, jež se na této cestě nacházejí. Oba to jsou kostely, kdy první z nich je zasvěcen svatému Ondřeji a řadí se mezi nejstarší dochované budovy v celém Polsku. Vznikl totiž již v 11. století a to v románském slohu, kdy později dostal jeho interiér barokní ráz. Podstatné však je, že během všech těch století přežil např. tatarský nájezd a do dnešních dnů slouží Řádu svaté Kláry. Druhým kostelem je pak ten zasvěcený svatému Petru a Pavlu, který zase patří mezi nejkrásnější barokní památky Polska. Není se čemu divit, neboť jeho vznik inicioval jezuitský řád, který se řadí mezi největší a nejvýznamnější řády vůbec. V každém případě je to krásná budova, ale mě jako turistu rozhodně zaujaly sochy 12 apoštolů, které můžete najít před vchodem.


Napadá mě ještě zmínit jednu zastávku a to jídelního charakteru, neboť jsme se během procházky zvolna přesunuly do ideálního času na večeři. Přímo na zmíněné ulici najdete samozřejmě nejrůznější restaurace, ale já osobně můžu doporučit Pronto Pizza & Grill, který najdete už opravdu jen pár metrů od centra.

Nebudu Vás ale již dál napínat a podíváme se na něj. Hlavním centrem města je tzv. Rynek Główny (Hlavní náměstí), který byl založen společně se starým městem na konci 13. století. Jeho celková rozloha jsou čtyři hektary (200 x 200 metrů) a jde tak o jedno z největších evropských náměstí vůbec. Jistý čas ale bylo dokonce i úplně největší, ale předstihlo ho třeba Karlovo náměstí u nás v Praze, které je o polovinu větší. A co na náměstí najdete? Tak za zmínku rozhodně stojí rovnou čtyři věci. První z nich je gotická věž staré radnice, která byla vybudována ve čtrnáctém století a jde o jediný pozůstatek bývalé radnice, která musela být rozebrána na počátku devatenáctého století kvůli svému technickému stavu. Zajímavostí je, že pod touto 70 metrovou věží se nachází zachovalé a rozsáhlé sklepní prostory, kde jeden čas fungovala i mučírna. Část tohoto podzemí je mimo jiné přístupná i turistům a nabízí expozici plnou objevů z archeologických průzkumů.

Jako další je zde kostel sv. Vojtěcha (mimochodem náš druhý biskup pražský), který se řadí mezi nejstarší polské kostely, a jeho základy jsou pravděpodobně zároveň nejstarší stavbou ve městě. Zajímavostí je, že budova celkově narušuje symetričnost celého náměstí, což je způsobeno právě dobou výstavby, neboť náměstí vzniklo až o pár století později. Zároveň nejde o jediný kostel na tomto místě, takže mi dovolte představit i kostel Nanebevzetí Panny Marie či jednodušeji Mariánský kostel. Ten patří mezi symboly města a jde o hlavní farní kostel, který pochází z přelomu čtrnáctého a patnáctého století. Jeho vnitřní vybavení je opravdu bohaté a zahrnuje například třináct metrů vysoký oltář. Zajímavé jsou ale i dvě věže a to asi konkrétněji ta severnější a vyšší, ze které se každou hodinu troubí tradiční melodie zvaná hejnal. Je to již dlouholetá tradice (asi 700 let), kdy se její účel různě měnil. Tak například od 13. února 1838 se takto oznamovala dvanáctá hodina, což z Krakova učinilo první polské město, kde byl uváděn přesný čas. Zajímavé je i to, že se melodie troubí do všech čtyř světových stran, kdy první je jih, neboť tím směrem se nachází již zmíněný hrad Wawel, takže první oznámení času je tedy pro krále. Poté následuje starosta na západě, hosti na severu a jako poslední je východ pro kupce.

A jako poslední nám zbývá Sukiennice - historická tržnice, která se vypracovala z kamenných stánků ze třináctého století na budovu z kamene a cihel o rozměrech 18x108 metrů. Během let také vystřídala několik různých stavebních slohů a současná renesanční podoba je výsledkem rekonstrukce z 19. století. Jistě je vhodné uvést dvě zajímavosti, kdy první se nachází u průchodu na východní straně budovy a jde o nůž, který symbolizuje výstrahu zlodějům, kterým se dříve jako trest řezaly uši (našla jsem to konkrétně ve spojení s tzv. Magdeburským právem). Druhá zajímavost se pak nachází v patře a jde o galerii výtvarných umění Národního muzea, kde si můžete například prohlédnout expozici polského malířství. Pokud ale dáváte přednost nákupům před uměním, tak tržnice samozřejmě naplno funguje a můžete zde sehnat nejrůznější suvenýry a také šperky. Velmi oblíbeným artiklem je v rámci zmíněných šperků jantar (mineralizovaná pryskyřice), který má svá největší naleziště na jihu Baltského moře, tedy i na hranici Polska.

Tak a to byla naše poslední zastávka prvního dne. Dále následoval už jen návrat na hotel a načerpání sil na další den, kdy nás čekala návštěva Os
větimi. O té jsem ale už psala, takže trochu v čase poskočíme a to na úterní večer, kdy jsme se s babičkou ještě na chvíli vydali do víru města. Opět Vám tak přináším menší tip na dobrou restauraci a to tu jménem Cyclop na ulici Mikołajska. Dokonce jsme tu narazili na pivo z malého řemeslného pivovaru, který se nechal inspirovat Čechami a jedno z jejich piv tak přímo nese českou stopu. Dle babičky bylo prý vcelku dobré. Ostatně ani jídlo nebylo nikterak špatné, ale musím Vás varovat před jednou položkou ze seznamu dezertů. Pokud čtete můj blog již déle, tak víte, že jedním z nejčastěji zmiňovaných zákusků a zároveň mým favoritem je nádherný australsko/novozélandský dort Pavlova. Když jsem ho tak uviděla na jídelním lístku, tak bylo jasné, že si ho musím dát, k čemuž jsem nakonec přesvědčila i babičku. A kde byl problém? Tak nějak jsem počítala, že přinesou malý dortík, jako tomu třeba bylo v Londýně, ale to monstrum, co donesli, rozhodně nevypadalo jako menší verze baletní sukně slavné baletky Anny Pavlovové, ale skoro jako její věrná kopie. Ne opravdu se to nedalo sníst celé a rozhodně by nám bývala stačila jen jedna. Ve finále jsme se ale aspoň s částí popraly a poté se ještě s plnými bříšky vydaly na nákupy (aneb já vyčuchám obchod Flying Tiger naprosto kdekoli), které jsme ale nikterak neprotahovaly a nakonec se radši odklidily odpočívat na hotel. Přeci jen to byl poněkud náročný den…


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 8. června 2019

Krakov - první část

V srpnu 2018 jsme se společně s mou babičkou rozhodly se vydat na návštěvu bývalého koncentračního tábora Osvětim. Původně jsem měla v úmyslu objednat přímo nějaký ten výlet rovnou již z Čech, ale věci se nakonec sešly tak, že jsem celou cestu dávala dohromady sama a tak jsem kromě Osvětimi nakonec přibrala do programu i město Krakov, které se nachází zhruba 65 kilometrů od Osvětimi. Ukázalo se to jako velmi dobrý nápad, který bývá při podobných výletech velmi častý a tak jsme si z Krakova v podstatě vytvořili takovou jistou základnu pro pobyt v Polsku.

V neděli 26. dubna jsme se tak s babičkou vydali do Prahy, kde jsme zdárně přespaly v mém bytě, neboť nás druhý den v 7:48 čekal vlakový spoj Praha - hlavní nádraží až Ostrava - Svinov. Využili jsme služeb RegioJetu, a to konkrétně jejich tarifu Business, který znamená prostorné vlakové kupé pro čtyři osoby s polohovatelnými koženými sedačkami a vlastním stolkem. Součástí je i vlastní zásuvka a při nástupu člověk obdrží zdarma balenou vodu, 100% pomerančový džus nebo Bohemia Sekt Brut, sušenku, denní tisk a časopisy a případně ještě kávu či čaj. Dále je pak dostupná nabídka z palubního menu za vcelku dobré ceny a v ní najdete například croissanty, různé dezerty, saláty, řízečky, sushi a tak dále. Musím říct, že cesta byla velmi fajn a celé ty tři hodiny utekly jako voda, což jsem byla ráda zvláště kvůli babičce.

V Ostravě jsme dali krátký oběd a v 13:10 se vydali autobusem (opět společnosti RegioJet) směr Krakov. Jízda trvala zhruba dvě a půl hodinky a musím uznat, že opět nebylo na co si stěžovat. Díky audiosystémům v sedačkách jsme se krásně zabavili, což jen dokazuje i pestrou nabídku programů a filmů. Takže zatímco babička koukala na všemožné zprávy, tak já dala přednost Tomu Hanksovi s jeho filmem Sully: Zázrak na řece Hudson. Krátce po 15:30 jsme se tak ocitli na hlavním krakovském vlakovém i autobusovém nádraží, odkud jsme se vydali taxíkem na hotel. Vzhledem k tomu, že naše cesta trvala pouhé tři dny, tedy v překladu dvě noci, nechtěla jsem vybírat něco extra drahého, ale zároveň, aby to mělo určitou úroveň. A musím říct, že se mi podařilo narazit na velmi slušný Blue Aparthotel, který byl nejen nedaleko centra (max. deset minut), ale byl i skvěle vybavený a personál na recepci byl opravdu neskutečně vstřícný. Součástí navíc byla i bohatá snídaně (jako opravdu bohatá, kam se některé hotely hrabou), takže se člověk ráno nemusel o nic starat. Po ubytování jsme ale na hotelu rozhodně nezůstaly, protože přeci jen jsme měli na Krakov pouze omezený čas a tak jsme se rovnou vydali do jeho víru.

Jako první nás čekala krátká asi půl hodinová procházka k nízkému vrchu jménem Wawel, na němž se nalézá královský hrad a katedrála sv. Stanislava a Václava. Ve vrchu se také nachází vápencová jeskyně zvaná Smocza Jama, v překladu Dračí sluj, kde měl podle legendy sídlo nebezpečný drak, kterého lstí přemohl rytíř Krak. A jaká, že to byla lest? Tak způsob alá princ Bajaja aneb useknout drakovi hlavu to tedy zrovna nebyl, naopak šlo o opravdu fikanou záležitost, neboť rytíř Krak použil ovčí kůži naplněnou sírou, kterou drak sežral. To mu způsobilo ohromnou žízeň, kterou šel zapít k řece, jenže jak pil a pil, tak se pomalu a jistě plnil, až jednoduše vybouchl. Avšak dodnes můžete na draka na Wawelu narazit, neboť jako připomínka na tuto událost zde stojí socha, která dokonce chrlí oheň. A po samotném rytíři samozřejmě město nese svůj název…

Ale vraťme se na vrh, kam jsme vystoupali do nadmořské výšky 228 metrů. Poprvé byly jeho jeskyně osídleny již ve starší době kamenné a postupně se zde život jen více zabydloval a tak například v šestém století stálo na vrcholu kopce hradiště a o čtyři roky později vznikla i první verze katedrály a to tehdy ještě pojmenovaná po Boleslavu I. Později vznikla ještě jedna další podoba katedrály, ale ta současná pochází převážně ze 14. století, neboť byly už využity dřívější základy jako je samotný trojlodní chrám. Pojďme se ale podívat dovnitř. Ovšem už u vchodu můžete spatřit první zajímavost a to zvláštní kombinaci mamutí kosti, velrybího žebra a klu nosorožce. Tyto tři předměty měly zřejmě za úkol ochránit katedrálu před zlem, ale uznávám, že skvadra je to více než zvláštní. Interiér katedrály je pak díky přestavbě převážně barokní a za zmínku jistě stojí gobelíny (tkaný ozdobný koberec) pocházející z 2. poloviny 17. století. Uprostřed hlavní lodi pak najdete i hrobku sv. Stanislava z roku 1629, kde se ční sarkofág zdobený stříbrem a baldachýnem. Ostatně katedrála je místem posledního odpočinku pro mnoho významných polských osobností (ze současné doby je zde např. pochován bývalý prezident Lech Kaczyński, který zahynul při letecké havárii) a to včetně polských králů, neboť právě tato katedrála byla tradičním místem pro korunovace. Tento status si mimo jiné zachovala i poté, co bylo královské sídlo přeneseno do Varšavy.

V katedrále jinak najdete osmnáct kaplí a také několik věží, kdy si jistě musíme zmínit Zikmundovu, která vznikla ve 14. století a byla součástí opevnění. Daleko podstatnějším faktem je ale její obsah, kde se nachází král všech polských zvonů a to stejnojmenný zvon Zikmund o výšce dvou metrů, průměru dva a půl metru a váze 11 tun. S ním je spojená i pověst, že kdo si pohladí jeho srdce, může si přát nějaké to přání a ono se mu vyplní. Zajímavostí také je, že se na něj zvoní pouze při zvláštních příležitostech a to ručně za pomoci 12 zvoníků, kdy se tato služba nejčastěji dědí v rodině. Samotný zvuk zvonu je pak prý ovlivněn tím, že při jeho odlí
vání spadly do roztaveného bronzu stříbrné struny královského loutnisty. Ostatně můžete posoudit sami, neboť na internetu se dají najít různá videa zachycující nejen zvuk Zikmunda, ale i jeho menších kolegů…

Jako další se podíváme na samotný královský hrad či také zámek, což je renesanční stavba s barokními prvky, která má čtyři křídla obklopující dvůr. Až do roku 1609 šlo o královské sídlo, ale po již zmíněném přesunu do Varšavy začalo místo pustnout a na počátku osmnáctého století bylo dokonce vyrabováno Švédy. Bohužel jen u toho to nezůstalo, neboť ještě ke všemu založili požár, jehož výsledkem byla ztráta několika renesančních místností. Ostatně i pozdější pruské obsazení nepřineslo nic dobrého, neboť Prusové pro změnu ukradli královský poklad a navíc se jali celý objekt přeměnit na kasárny, což stálo existenci několik budov. Později se však všechno obrátilo k lepšímu a tak nyní můžete navštívit třeba pět stálých expozic, jejichž součástí jsou reprezentativní královské komnaty, soukromé královské komnaty, korunovační pokladnice, zbrojnice nebo umění orientu.

Mě osobně se líbil i výhled, co Wawel poskytuje, neboť svou polohou krásně zobrazuje protékající řeku Vislu. Navíc tím, že je vše volně přístupné, tedy kromě interiérů, tak jde i o velmi milý cíl procházky. A úplně jsem zapomněla, že kromě architektury můžete obdivovat i přírodní krásy, neboť jak už bylo zmíněno, tak na Wawelu žil drak, jehož sluj je Vám za malý poplatek nabízena k prohlídce. A vězte, že to tam měl vcelku prostorné, neboť jeskyně je dlouhá 270 metrů, kdy návštěvníkům je ale tedy zpřístupněno pouze 81. Pokud se ale oprostíme od pohádkové představy, tak jeskyně byla využívána jako zásobárna vody a také zde jeden čas našla místo taverna...


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 1. června 2019

Sydney a okolí - třetí část

Tak a to jsme se dostali nakonec naší prohlídky Sydney a teď tedy na aktivity, co jsme zažili v okolí. Celkem šlo o dva výlety, kdy jeden se odehrál druhý den našeho pobytu v Austrálii a ten další až po dlouhé novozélandské vložce, tedy poslední australský den. Takže si to vezmeme pěkně popořádku. Onen první výlet měl jako hlavní téma typický australský nápoj a tak mě napadá, že po krátké odbočce k jídlu, bychom mohli zařadit obdobnou zastávku i u australského pití. Tak vzhledem k teplému podnebí je obyčejné pití vody nejčastějším druhem vláhy místních obyvatel, kdy po ní následují různé džusy, káva či čaj. Nechybí ani pivo, které je velmi oblíbené a to jak místní, tak světové. Tahounem ale zůstávají australská vína, neboť právě Austrálie je jedním z největších producentů a vývozců vína na celém světě. Není se čemu divit, neboť nejen, že zde existuje na deset tisíc značek vína mnoha druhů, ale zároveň jde o opravdu vyhlášené a kvalitní kousky. Oblíbenou turistickou záležitostí je tak návštěva některé z vinařských oblastí a my jsme se vydali do Hunter Valley. Cestou však proběhla ještě krátká zastávka u přehrady Mangrove Creek, která je hlavní zásobárnou vody pro obyvatele Central Coast. Její celková kapacita je 190 tisíc megalitrů na ploše 101 čtverečních kilometrů. Je to oblíbená destinace pro jednodenní výlety turistů i místních, neboť se zde dají pořádat pikniky. Vše ale podléhá určitým nařízením pro zachování čistoty vody a netknutosti přírody.



Naším dalším cílem pak už byla samotná oblast Hunter Valley a to stejnojmenný resort, který je opravdu multifunkční, neboť kromě vinařských aktivit se zde dá najít i výrobna sýrů či čokoládovna. Nechybí ani akce po okolí jako je jízda na koních, lety balónem či golf. Zajímavostí jsou i zahrady, které zabírají více než 60 akrů a dají se zde nalézt kromě flóry i sochařská díla. Zahradami navíc vede více jak osm kilometrů stezek, takže pro milovníky přírody něco naprosto ideálního.
Nás ale více zajímá ono víno a tak se pojďme do něj konečně ponořit. Jedna z krásných vzpomínek na toto místo je, že nás vzali přímo na vinice, kde jsme si mohli bezostyšně natrhat pár kuliček hroznového vína a ochutnat. Zcela upřímně přiznávám, že to bylo jedno z nejlepších vín, které jsem kdy ochutnala, neboť bobulky byly krásně velké a neskutečně sladké. Jen si vzpomenu a už se mi sbíhají sliny…

Do vinic ale nemíří jen návštěvníci, ale také místní fauna a to v podobě klokanů. Osobně jsme je zahlédli pouze později na fotce, ale i ta měla úspěch, neboť jsme si ji vyfotili a to tak, že vlastně vypadala jako naprosto původní fotka. Známí ji pak kolikrát obdivovali, avšak vždy jsme nakonec přiznali "barvu".

Samotná výroba nám ale ukázána vyloženě nebyla, na rozdíl třeba od různých rumových továren jinde po světě, a tak jsme se museli spokojit s 15 minutovým videem, které zaštiťovalo celý proces a ostatně nejen ten. Jako první přišla na řadu samotná oblast Hunter Valley, která se řadí mezi nejznámější oblasti vůbec se založením v osmnáctém století, což z ní zároveň činí nejstarší australskou vinařskou oblast. Dále nám byla osvětlena péče o vinice a následný sběr vína, které se později drtí ve speciálním drtiči, což se děje v období leden - únor, takže v době, kdy proběhla i naše návštěva. Po této akci následuje samotná výroba vína, která se dá rozdělit do pěti částí. První z nich je fermentace (kvašení), kde jde o přeměnu organických látek, v tomto případě se mění cukr na alkohol. Celý proces ale tekutinu zakalí a tak je potřeba provést filtraci, po které jde víno do sudů, kde prochází další procesem. Po určité době je pak víno různě smícháváno a konečně i lahvováno a putuje ke svým zákazníkům.
Povětšinou v každé podobné továrně či výrobně následuje po poznání procesu výroby fáze ochutnání produktů z místní oblasti, což se zde také stalo, ale nejdříve jsme prošli něčím, co mě velmi upoutalo. Jedná se v podstatě o návod "Jak na víno", takže před sebou máte čtyři různá vína (my konkrétně měli Chardonnay, Shiraz, Cabernet Sauvignon a Semillon) s informacemi, co byste měli správně cítit a to jak chuťově, tak čichem. A právě přesně to Vás zde naučí, neboť v běžném životě se člověk na tyto chutě moc nezaměřuje a tady tak máte jedinečnou příležitost se zastavit a nechat se odborně vést. Tak Vám neuteče žádná z prvotních ani pozdních chutí a procvičíte si nos na ty nejjemnější vůně. Popisuji to nádherně a ani nevíte, jak lituji, že mi bylo tehdy pouhých třináct! Musela jsem se tak spokojit pouze s oním "očucháváním", které i tak stálo za to, ale nepopírám, že jsem trochu cucnout ve finále nedostala. Ale opravdu jen trošičku, přeci jen Austrálie je Austrálie.

Tak a vrhneme se na poslední zastávku našeho australského tripu. Nezdá se Vám, že něco tak trošku chybí? Pořád jsem zmiňovala klokany, ale co takové koaly a další krásná australská zvířata? Ano, z Austrálie jsme prostě nemohli odjet bez toho, aniž bychom tato jedinečná zvířata viděli naživo a tak jsme se vydali do Koala parku ve West Pennant Hills. Tam na nás čekaly nejen koaly a klokani, ale také psi dingo, vombati, emuové (druzí největší nelétaví ptáci světa, největší v Austrálii), ptakopyskové, tasmánský čert nebo velká kolekce australského ptactva. Avšak předpokládám, že první dva zmínění jsou hlavní tahouni a tak si o nich pojďme něco povědět.

Klokani se řadí mezi tzv. vačnatce, kteří jsou charakterističtí tím, že vývoj jejich mláďat probíhá ve vaku a jejich celkový nejčastější výskyt patří právě do oblasti Austrálie. Samotní klokani jsou pak zvířata s velmi silnými zadními končetinami, které jsou mnohem vyvinutější než přední, takže takové ty vtípky o klokanech boxerech jsou z části pravda, ale jde spíše o velmi silné kopání. Jejich stavba těla pak také určuje to, jak se pohybují a to skákáním, neboť se jejich nohy nedokáží pohybovat nezávisle. Při takovém skoku pak mohou dosáhnout rychlosti až 60 kilometrů za hodinu a může být až jedenáct metrů dlouhý. V rámci potravy jsou býložravci, kdy nejčastěji spásají trávu a byliny.
Naše setkání s nimi pak proběhlo ve velkém výběhu, kde to tedy místy bylo řádně cítit, protože bobky prostě byly všude. Výměnou za to ale byla svoboda pohybu pro nás a tak jsme se mohli opravdu přiblížit na centimetry a některé si i pohladit. Pamatuji si, že mě ale dost děsili, protože byly jejich pohyby dosti nevyzpytatelné a bála jsem se, že mě porazí. Ale přesto jsem se odvážila si i šáhnout a musím říct, že mají krásně hebkou srst. Ano, přiznám, že jsme si jednu kožešinu domů přivezli (a já tedy i plyšáka), ale nešlo o žádného násilně zabitého klokana, ale z oficiálního zdroje. Zajímavostí pak bylo i to, že jedna z klokanic měla v kapse zrovna už kapku velké mládě…

Dalším australským vačnatcem pak je koala medvídkovitý, který se řadí mezi nejroztomilejší australská zvířata. Svým řazením právě k vačnatcům pak mimo jiné popírá i své jméno a vzhled, neboť nejde o skutečného medvěda. To ale ničemu nevadí, protože tohoto tvora s hustou šedou srstí a bílými chloupky na uších a bříšku si prostě musíte zamilovat. Sám o sobě pak tento medvídek váží od 4 do 12 kilogramů a měří mezi 70 až 90 centimetry. Jejich potravou je známý eukalyptus, tedy blahovičník, který je pro všechny tvory kromě koal nestravitelný a jedovatý, neboť obsahuje velké množství vlákniny a terpeny, které jsou jedovaté. Listy samy o sobě, ale nemají žádnou převelikou energetickou hodnotu a tak koaly hodně šetří energií, mají proto pomalý metabolismus, malý mozek a spí až 20 hodin denně. Z listů však přijímají i podstatnou vláhu, takže jinak koala nepije, což ji ostatně vyneslo i její pojmenování, které v domorodém jazyce znamená právě něco jako "nepije".

V parku se pravidelně koná jejich prezentace, které jsme se také zúčastnili, a musím uznat, že se mi koaly líbily daleko víc než klokani. Díky eukalyptu neskutečně krásně voněly, na což vzpomíná i moje mamka. Jejich srst je pak slovy pro mě nepopsatelná, neboť byla jemná, ale drsná zároveň. Opravdu zvláštní. Ona upřímně byla taktéž zvláštní i ta jejich zpomalenost, na kterou člověk není zvyklý. A mimochodem, pokud jste se někdy nad jejich fotkou pozastavili s tím názorem, že vypadají kapku zdrogovaně, tak za to taktéž může onen eukalyptus. Koalu jsme si také mimo jiné odvezli, ale v plyšové podobě a také jako malé postavičky, které jsme pak rozdali jako suvenýry.
A tím bych návštěvu Austrálie a především Sydney pomalu a jistě ukončila, neboť jsem Vám už popsala vše, co jsme stihli za ty necelé čtyři krátké dny stihnout. O tom, jak jsme se v Sydney nalodili na obří loď jménem Rhapsody of the Seas a jali se obeplout celý Nový Zéland, si zase povíme někdy jindy…


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající