sobota 23. února 2019

Osvětim - čtvrtá část - Auschwitz II Birkenau

Výstavba tábora Birkenau byla započata v roce 1941 a do konce války se stal tím největším koncentračním táborem vůbec a zároveň šlo o největší středisko pro konečné řešení židovské otázky. Důvodem jeho výstavby byla nedostatečná kapacita prvního tábora a tak se pro Březinku, dle jednoho z plánů, vyhradil prostor 175 hektarů, kdy nejdříve měla pobrat sto tisíc lidí a později až dvě stě tisíc. Tábor měl být rozdělen na čtyři části, ale celkově se plán realizoval jen z části, takže celková zastavěná plocha byla 140 hektarů, kde se nacházelo nad 300 objektů a to včetně čtyř krematorií. Dále nechybělo ani 17 metrů elektrického oplocení, 10 kilometrů cest a 13 kilometrů odvodňovacích kanálů. Ano, velikost tohoto území je něco, co návštěvníka ohromí okamžitě, ale ráda bych své dojmy shrnula až na závěr a tak mi dovolte započít prohlídku samotné Březinky.


Jako první nás uvítala vjezdová brána, která patří mezi nejznámější vyobrazení na všech osvětimských fotkách. Šlo o hlavní strážnici SS a zároveň touto bránou začaly od poloviny května 1944 projíždět vlaky vezoucí deportované. Tyto vlaky zastavovaly na centrálním místě tábora a to na železniční rampě, která oddělovala dvě části tábora - úsek BI a BII. Podél rampy se taktéž nachází cesta, která vede od hlavní brány až ke dvěma krematoriím, což esesmanům značně ulehčilo "práci" s odsunem lidí k plynovým komorám. Ano, právě tady probíhala známá selekce lidí a jediné slovo "doprava" nebo "doleva" odsoudilo člověka k životu či smrti.
U rampy taktéž stojí vagon (někdy byly označovány jako dobytčáky), který znázorňuje, za jakých podmínek byli lidé do Osvětimi přiváženi, tedy v uzavřených vagónech bez přísunu jídla, světla a vzduchu s jedním kbelíkem na vše. Ne, opravdu si tu hrůzu nechcete představovat…

Pomalu a jistě jsme s bábuškou došly i k pomníku obětí, který byl vybudován na počest obětem tábora a byl odhalen v roce 1967. Nachází se 800 metrů od hlavní brány, poblíž plynových komor, a proto tak symbolicky uzavírá celou cestu nebohých obětí. Na pomníku jsou umístěny tabule s texty v rodných jazycích vězňů a celkem jich můžeme napočítat 23 a to bohužel včetně češtiny či slovenštiny.
A nyní nastal čas se podívat k ruinám plynových komor a krematorií. Ano, čtete správně - k ruinám, neboť těsně před osvobozením Osvětimi chtěli Němci zahladit důkazy a tak budovy demontovali či vyhodili do povětří. Tím nám ale nedávají moc na výběr a my se tak opět podíváme na několik hrůzných faktů.

Čtyři plynové komory spojené s krematorii byly uvedeny do provozu na začátku jara 1943. Zvláštností jistě je, že dvě tyto budovy (II a III) byly umístěny pod zemí a těla tak byla do krematoria transportována pomocí výtahu. Budovy IV a V pak byly pouze nadzemní, což znamenalo, že na rozdíl od budovy II a III se Cyklon B nepodával střechou, ale bočními otvory. Nedaleko těchto budov se také nachází jezírko, kam byl sesypáván lidský popel, což je opět fakt, ze kterého na místě zamrazí. Popel z lidských ostatků ale nekončil jen tady, často byl odvážen nákladními vozidly a vhazován do řeky Visly…
Ráda bych ale zmínila jednu historickou událost, která je spojena s tzv. Sonderkommandem, což byla skupina vybraných vězňů, kteří se starali o těla obětí - vytahovali je z plynových komor a před spálením byli nuceni těla zbavovat zlatých zubů, vlasů a cenností. Právě jedna z knížek z mého seznamu představuje příběh člena této skupiny včetně zachycení událostí října 1944, kdy došlo k povstání Sonderkommanda, které zaútočilo na příslušníky SS a podařilo se jim i vážně poškodit budovu krematoria IV. V důsledku této vzpoury zemřelo 450 vězňů. Život člena této skupiny ale byl v ohrožení neustále, neboť jednoduše věděl příliš mnoho a představoval tak hrozbu…

Další dvě místa, která si musíme v rámci Osvětimi-Březinky představit, je hlavní táborová lázeň a sklady. Upřímně se přiznám, že si naprosto neuvědomuji, zda jsem tyto místa viděla, a proč tomu tak je se dozvíte v závěru. V každém případě, lázeň, zvaná také sauna, sloužila pro registraci nových vězňů, kteří následně procházeli například dezinfekcí, sprchou a posléze zde také získali svá čísla a vězeňské oblečení (známé pruhované oděvy se ale získávaly pouze na počátku tábora - aspoň jsem to tak četla). Lidé taktéž přišli o svůj zbývající majetek, který se shromažďoval v obrovském komplexu skladů jménem "Kanada". Pokud opět zabrousím do mých čtenářských zážitků, tak právě sklady Kanada jsou jednou z nejčastěji zmiňovaných věcí a zároveň šlo o tu asi vůbec nejlepší práci v táboře, neboť dotyční mohli občas něco propašovat či si vyměnit. V aktuální době ale budovy již v Březince nenajdete, neboť při zahlazování stop byly podpáleny.

Místa, která jsme ale s babičkou nevynechaly, byly baráky, které existovaly zděné nebo dřevěné. Zděná budova byla určena pro 700 osob o 60 třípatrových palandách, kdy každé patro měli obývat čtyři osoby. Ve skutečnosti se tam tísnilo klidně až sedm osob a to pouze na slámě s podělenou dekou. Uvnitř se taktéž nacházely malé pece, ale byly samozřejmě nedost
atečné, stejně tak jako v budovách ze dřeva, kde byla ještě problémem izolace. V dřevěných budovách se tísnilo celkem 400 lidí a spací prostor byl taktéž naprosto nedostatečný. Díky této přelidněnosti a minimálnímu přístupu ke zdravotním a hygienickým zařízením se nemohlo v táboře stát nic jiného, než že se pomalu a jistě začaly šířit nakažlivé nemoci, které stály život mnoho lidí, neboť dostat se do místní nemocnice nebylo žádnou výhrou…

Možná Vás po tom všem napadá, jak je možné, že se o takové hrůze tehdy nikdo nedozvěděl. To nikdo neutekl? Spojenecká letadla nic nezahlédla? Mé otázky samozřejmě nejsou náhodné, neboť obojí se skutečně stalo. Nejznámější útěk je dokonce spojen s Československem, neboť se z tábora podařilo uniknout dvěma vězňům a to Rudolfu Vrbovi (vlastním jménem Walter Rosenberg) a Alfredu Wetzlerovi. Oba následně sepsali rozsáhlou zprávu o fungování tábora (včetně popisů vraždění, …), jenže nezafungovala úplně tak, jak měla, neboť se nejdříve pochybovalo o její důvěryhodnosti (lidé nebyli na onu realitu připraveni). Nakonec ale zachránila asi 200 tisíc Židů od deportace a jde tak o jeden z největších našich zásahů do světové historie. Nic víc se ale moc nekonalo a to i přesto, že ve stejném roce tábor vyfotila spojenecká letadla…


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 16. února 2019

Osvětim - třetí část - Auschwitz I

Nyní se již zaměříme přímo na tábor Auschwitz I, který, jak už bylo zmíněno, byl vytvořen v roce 1940 v prostorách bývalých kasáren. Dvacet zděných budov bylo pro potřeby tábora přebudováno a během let přibylo ještě několik dalších. Valná většina budov sloužila jako bydlení pro vězně a zbytek zabrala například táborová nemocnice, sklady nebo věznice a také se zde nacházelo hlavní velitelství SS.

Naší první zastávkou ale byla známá vstupní brána s nápisem "Arbeit macht frei", neboli "práce osvobozuje" či "prací ke svobodě" nebo "práce činí svobodným". Tento nápis se v koncentračních táborech s oblibou objevoval a šlo o prohlášení, že sebeobětování ve formě nekonečné práce může přinést jakousi duševní svobodu. Osvětimský nápis je ale rovnou dvakrát více zajímavý. Zaprvé jde bohužel o repliku, neboť v roce 2009 byl původní nápis ukraden a později nalezen rozřezaný na tři kusy. Zadruhé je nutno věnovat pozornost písmenu B, které v nápise je, neboť je instalováno obráceně a dle některých pamětníků šlo prý o malý akt odboje z řad vězňů.

Výklad dále pokračoval u dobové fotografie zachycující táborový mužský orchestr, který vznikl na počátku roku 1941. Později orchestry vznikly i v dalších osvětimských táborech, ale proč vlastně? Dle nacistů měla hudba velmi důležitou roli a zvláště se hodila při denním počítání vězňů, kteří pochodovali z/do tábora. A někdy se orchestr hodil samotným příslušníkům SS.
Valná většina návštěvy prvního tábora se koná v interiérech, kam zamíříme právě teď a podíváme se tak do několika bloků, které obsahují zaměřené expozice. První nás čekal blok číslo 4, kde jsme se v prvním sále zastavili u mapy znázorňující hlavní místa, odkud do Osvětimi přijížděly transporty a také u seznamu s počtem deportovaných. V seznamu se taktéž nacházelo číslo počtu obětí, které oficiálně dosáhlo 1,1 milionu lidí, kdy přibližně 90 % bylo z řad Židů. Temnou historii pak připomíná i urna s popelem obětí, který byl nalezen nedaleko krematorií v Březince. V dalších sálech nás posléze čekaly různé dokumenty z dob fungování tábora a dobové fotografie zachycující jednotlivá "stádia" příjezdu transportu - příjezd, rozdělování rodin a tvoření skupin, selekci a odchod netušících obětí směrem k plynovým komorám. Vím, že děsivých čísel jsem stačila již uvést dost (bohužel je to historie), ale rozhodně musím zařadit i ten číselný fakt, že pouhých 20-25 % lidí z transportu bylo v táboře skutečně registrováno. Zbylá procenta totiž byla již předtím vyřazena zmíněnou selekcí, kterou neprošli ti, kteří byli nějak nemocní, postižení či šlo o těhotné ženy nebo děti. Mládež ale měla aspoň nějakou šanci se zachránit a to uvedením jiného věku. Největší hrůza nás ale ještě čekala v sálech číslo čtyři a pět.

V sále čtyři jsme si mohli prohlédnout model plynové komory a krematoria, kdy nám byl vysvětlen celý proces, které nebohé lidi čekal a o kterém neměli do posledních okamžiků vůbec žádné tušení. V budově totiž byly umístěny imitace sprch, jejichž úkolem bylo přesvědčit lidi, že se pouze vysprchují a půjdou se ubytovat. Jak už ale bohužel víme, tak místo toho je čekalo setkání s Cyklonem B, jehož plechovky a imitované granule na nás čekaly v další vitríně…

Sál pět pak poskytuje dle průvodce ten nejvíce deprimující důkaz nacistických zločinů a to téměř dvě tuny vlasů zavražděných žen. Je to naprosto hrozný pohled, který člověka zasáhne a to zvláště, když poslouchá, jak se vlasy balily do pytlů a prodávaly se německým firmám pro výrobu plátna či plsti. Ať jste do té chvíle poslouchali ta všemožná čísla a říkali si, jak jsou hrozná, tak to nic není oproti tomu, když se setkáte s realitou tváří v tvář. A těch realit bylo ještě víc.
V přízemí nás posléze ještě čekal sál 6, kde jsme se mohli dočíst, co si lidé s sebou mohli na cestu vzít nebo jsme si prohlédli letecký snímek táborů jedna a dva. Pokud se vrátím k oněm realitám, tak ty na Vás dolehnou i při prohlídce bloku pět, kde jsou vystaveny předměty, které nacisté nestihli odvézt či zničit. V jednotlivých sálech tak narazíte na "sbírku" brýlí, talit (židovské modlitební šaty), protéz, hrnků, misek a předmětů denní potřeby (kartáčky, štětky na holení, …). Nejhorší jsou ale opět sály čtyři a pět, kde se nachází zavazadla deportovaných lidí, dětské oblečení a několik tisíců bot. Člověk při prohlídce ani nedutá…

Další blok s číslem šest posléze představuje "život" vězně. V prvním sále jsme se seznámili s procesem registrace vězňů a také nám byla vysvětlena různá označení, která vězni nosili přišité na oblečení dle příčiny svého zatčení. S několika vězni jsme se i "seznámili" při průchodu chodbou, kde se na nás ze zarámovaných fotografií dívali právě jejich obličeje společně s datem příjezdu do tábora a bohužel i s datem smrti. Tyto fotografie bývaly součástí táborové dokumentace, ale později se přešlo na systém např. čísel vytetovaných na ruce, neboť jak nám vysvětlil pan průvodce, tak za pár měsíců pobytu v táboře člověk stejně nevypada
l tak jako na původní fotce…

Fotografie a obrazy nás doprovázely i v dalších sálech bloku šest, kdy představovaly nejrůznější výjevy z táborového života. My se ale posuneme o další blok dál a to do čísla sedm, kde jsou představeny různé druhy ubikace vězňů od slamníků po dřevěné pryčny a také sanitární místnosti. Teoreticky jeden takový blok měl být určen pro ubytování asi 700 vězňů, ale počty často dosahovaly daleko šílenějších čísel a tak právě sanitární místnosti často nedostačovaly. Jejich využití také reguloval tzv. Blokový, což byl vězeň - dozorce, který odpovídal za pořádek a disciplínu na celém bloku.
Po těchto zážitcích a vyprávění jsme se nakrátko zastavili u bloku 10, kam nemají návštěvníci přístup a kde se prováděly hrozivé lékařské pokusy, které jsou s Osvětimí nerozlučně spojené. Nešlo ale jen o známé pokusy na dvojčatech vykonávané "Andělem smrti" - Josefem Mengelem, ale také o testování léků, infikování nemocemi či o masovou sterilizaci. To vše bez anestezie a za celkově ukrutných podmínek. Radši si ani nepředstavovat…

Ostatně ani další blok s číslem jedenáct nepřinesl nic dobrého, aneb jsme zavítali do táborové věznice. Kromě prohlídky místnosti německého Stanného soudu, čekáren na přelíčení a umýváren nás také čekalo podzemí budovy s celami, které se nejrůzněji specializovaly a to třeba na smrt vyhladověním nebo tzv. cela temnice, kde byl omezený přístup ke světlu a vzduchu. Úplně nejhorší ale pro mě byly ty v místnosti 22, kde se nacházelo několik cel k stání, ve kterých se tísnilo čtyři až pět vězňů. Tento trest trval od tří do deseti nocí s tím, že přes den byli vězni nuceni pracovat. Naprosto nepředstavitelné a není se čemu divit, že spousta lidí tomuto trestu podlehla. Stejně kruté je i nádvoří tohoto bloku, kde je naproti vchodu umístěna tzv. Stěna smrti. U ní bylo popraveno kulkou více jak 5 tisíc vězňů - ano, další kruté číslo.

Je ale na čase všechny bloky opustit, neboť naše další kroky směřovaly k táborovému shromaždišti, kde dříve probíhaly každodenní ranní a večerní nástupy (apely) spojené se sčítáním vězňů. Tyto akce mohly probíhat i několik hodin, což při nepříznivém počasí mohlo způsobit i smrt některých nastoupených vězňů. Řídící esesman se ale o své zdraví bát nemusel, neboť pro něj byla vybudována speciální budka, kam se mohl ukrýt. Ano, na svoje zdraví rozhodně mysleli…

O pár metrů dál nás ale čekalo malé "zadostiučinění", neboť jsme dorazili před místo, kde byl v roce 1947 popraven první velitel tábora Rudolf Höss (neplést s Rudolfem Hessem/Heßem - německý politik) a to jen pár kroků od jeho domova, kde během fungování tábora žil se svou rodinou. Ano, vila s výhledem na krematorium byla domovem pro jeho pět dětí, které si na pozemku v poklidu hrály, zatímco za plotem se odehrávaly ty největší hrůzy druhé světové války. Ostatně, pokud jste viděli film či četli knihu Sophiina volba, tak je tam tato skutečnost také prezentována, neboť hlavní hrdinka se stane sekretářkou u jeho rodiny. Ve filmu pak kamera zabírá její cestu z tábora k vile, kdy nejdříve prochází kolem bloku na smrt odsouzených vězňů a posléze se před ní otevřou dveře, za kterými se nachází krásná zahrada s pobíhajícími dětmi. Bohužel tedy nejde pouze o románový příběh, ale realitu…

Poslední zastávkou v Auschwitz I pak byla plynová komora a krematorium I aneb další setkání s realitou. Původně budova sloužila jako muniční sklad, ale po otevření tábora v roce 1940 se z ní stala márnice a krematorium. O rok později začal být využíván Cyklon B a tak se z márnice stala plynová komora, která fungovala do roku 1944, načež budova pak sloužila jako protiletecký kryt. Bylo zvláštní něco takového vidět a i navštívit. Na první pohled hranatá budova s malým komínem, kde zahynulo tolik lidí. Když člověk procházel pod stropními otvory pro Cyklon B tak se z toho úplně svíralo hrdlo, natož když jsme prošli do části s kremačními pecemi…

Pokud nevadí, tak tímto místem bych návštěvu prvního tábora ukončila, neboť toho bylo řečeno více než dost. Na okraj ale zmíním, že se zde také konají různé výstavy, kdy několik z nich je i permanentních a zabírají cca osm bloků. Bohužel náš pan průvodce značně pospíchal, takže jsme je nestihli, což je velká škoda. Čekal nás totiž přejezd do druhého tábora, neboli Auschwitz-Birkenau či Osvětim-Březinka. Tento druhý tábor je od prvního vzdálen 3 kilometry a mezi tábory pravidelně pendluje autobus, který návštěvníky zdarma převáží. A tak jsme se s babičkou vydaly na cestu do ještě krutějšího místa, než byl první tábor…


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 9. února 2019

Osvětim - druhá část - základní informace

Jako první dáme tedy dopravu. Vzhledem k našemu ubytování v Krakově a soukromému výletu se nám nabízely čtyři možnosti, jak se na místo určení dopravit. Jako první to byl vlak, kdy jsem konkrétně našla spojení z hlavního krakovského nádraží s dobou cesty mezi hodinou a půl až dvěma hodinami s tím, že zastávku a vstup od sebe ještě dělí asi 20-30 minut chůze nebo 5-10 minutová jízda autobusem. Pokud někdo má rád černý humor, tak chápu, že volba vlaku by byla do Osvětimi jaksi tematicky nejvhodnější, ale zkusme zachovat respekt a pojďme se podívat na další typ dopravy.

Z hlavního nádraží taktéž odjíždí různé autobusy s dojezdovou dobou cca 1,5 hodiny, kdy mě osobně se asi nejvíce zalíbila společnost Lajkonik, na jejíchž stránkách se dá lístek i pohodlně zarezervovat a celkově se mi zdála turisticky nejpřívětivější pro plánování z domova. Navíc autobus staví hned na parkovišti u vstupu do první části (asi bych to měla nazvat muzeum, i když to úplně není doslovné), takže žádná pěší túra nehrozí.
Další možnost, jak se do Osvětimi dostat, je zařídit si tour se skupinou, protože v dnešní době je i takto pochmurné místo turistickou atrakcí a tak se není čemu divit, že to leckdo nenechá jen tak ležet ladem. Čtvrtou mnou zvažovanou možností pak bylo zajistit si soukromý transfer skrze hotel, který ve finále vyhrál a to hlavně kvůli tomu, že jsem chtěla babičce zařídit klidnou a co nejméně náročnou cestu. Byly jsme tak přivezeny přímo před vstup a odjezd se konal po mém zavolání, takže naprosto ideální.

Podstatnou záležitostí samozřejmě byly i lístky, které jsem objednávala s předstihem z oficiální stránky a to hned po spuštění srpnových termínů. Vzhledem k počtu turistů byla totiž zavedena nová pravidla a to, že jde rezervovat/zakoupit vstupenky s tříměsíčním předstihem a také to, že jsou jmenné. Toto opatření má zabránit skupování lístků, které značně komplikovalo plánování návštěv a zároveň má zvýšit i bezpečnost.
V Osvětimi si můžete jinak vybrat z několika typů prohlídek, kdy ty základní jsou s průvodcem nebo bez něj. Další specializované pak jsou jednodenní sčítající šest hodin nebo dvoudenní s osmi hodinami celkem. My jsme zvolili základ a to 3,5 hodinovou prohlídku s průvodcem a to v češtině. Ano, nabídka obsahuje i velmi rozmanitý výběr jazyků a kromě základní angličtiny/němčiny/polštiny si můžete prohlídku zařídit i v češtině, slovenštině, italštině, japonštině, norštině, ruštině, švédštině, srbštině, chorvatštině a tak dále. Upřímně je to asi ta největší nabídka, se kterou jsem se kdekoli na cestách, kdy potkala a je to jenom dobře.

Tak a dostali jsme se do momentu, kdy zahájíme naši návštěvu. Do Osvětimi jsme se s bábuškou vydali v úterý 28. srpna, kdy jsme zvolily prohlídku od dvanácti hodin s českým průvodcem. Na místo jsme dorazily s předstihem a tak jsme zatím prošmejdili budovu s informacemi, kde se dala zakoupit všemožná literatura ve spektru jazyků (bohužel všechny knihy už jsem měla nebo byly vyloženě historické), ale i jídlo a pití a taktéž tam je i pobočka polské pošty. Z praktických důvodů ještě pak zmíním, že v budově se taktéž nachází toalety, ale za poplatek a tak s sebou rozhodně mít nějaké drobné (tohle je celkově poučka do celého Polska).
Důležitou poučkou v rámci návštěvy tábora pak je i velikost kabelek/batohů/tašek, neboť se musí vejít do určitého rozměru (30x20x10 cm) a při vstupní bezpečnostní kontrole Vám neodpustí ani kousek nad limit. Samy jsme se o tom s bábuškou bohužel přesvědčily, neboť její kabelka byla na výšku asi o dva centimetry větší. Pro někoho zanedbatelný rozdíl, ale pro našeho pána u kontroly ne. A tak jsme byly vyvedeny z fronty s tím, že si máme jít nechat tašku uložit a to samozřejmě za poplatek. Moje kabelka ale díkybohu jinak prošla a já tak do ní babičce pobrala aspoň ty úplně nejnutnější věci, i když hrozilo, že se mi utrhne ucho. Ano, vím, měly jsme si to předem nastudovat, ale zcela upřímně jsem si toho na oficiálních stránkách nevšimla a v mailu jsem to přehlédla. Holt se stane, moje chyba, ale nejvíc nás pak udivilo to, že jsme během prohlídky potkávaly návštěvníky i s většími kabelkami než měla babička, ale na druhou stranu se nařízení dá pochopit (hlavně v rámci baťohů), jen by se ty rozměry mohly kapku zvětšit nebo nebýt tak vyloženě striktní…
Po uložení nás čekalo vystání si fronty na opětovnou kontrolu a následné zapůjčení audiosystémů pro poslech výkladu průvodce v čele každé skupiny. Stihly jsme to všechno jen tak tak, neboť naše česká skupinka v tu chvíli již pomalu a jistě začínala prohlídku, i když největšími opozdilci jsme úplně nebyli, protože jeden pár nás dohnal až o dalších deset minut později. To ale bylo zřejmě způsobeno nefunkčností audiosystému. Ale teď už je každopádně načase si celkově něco o Osvětimi říct a započít i samotnou prohlídku prvního tábora Auschwitz I. Tak jdeme na to…

Koncentrační tábor Auschwitz byl prvním německým nacistickým táborem založeným na území okupovaného Polska a za dobu své existence se vypracoval na pozici toho největšího tábora vůbec. Samotný tábor vznikl na příkaz Heinricha Himmlera a to 27. dubna 1940, kdy důvodem jeho založení byl narůstající počet zadržených Poláků a to například z řad odboje či inteligence. Později ale byla Osvětim určena jako středisko pro konečné řešení židovské otázky a stala se tak největším centrem vyhlazování židovského obyvatelstva.
Pro prostory prvního tábora Auschwitz I byly využity bývalé armádní kasárny, ale po čase kapacitně nestačily a tak se tábor rozšířil o další dvě části a to Auschwitz II-Birkenau (Březinka) v roce 1941 a Auschwitz III-Monowitz v roce 1942. Přibližné počty uvězněných jsou děsivé,
neboť v prvním táboře šlo o 16 tisíc lidí, ve třetím 10 tisíc lidí a v Březince rovnou o 90 tisíc lidí (!). Mimo těchto tří hlavních táborů pak existovaly ještě pobočné tábory, kde bylo vězněno cca 21 tisíc vězňů, kteří pracovali v průmyslu a zemědělství.
Fungování těchto táborů mělo být utajeno nejen během války, ale i po ní, a proto se v druhé polovině roku 1944 začaly pomalu a jistě zametávat stopy a to například v podobě spalování seznamů vězňů a deportačních listin, odvážení stavebních materiálů či majetku obětí. Stejně tak chtěli zničit důkazy o plynových komorách, které tak týden před osvobozením vyhodili do povětří. Největší hrozbou ale pro Němce byli přeživší vězni, a proto byly formovány tzv. Pochody smrti, při kterých zahynulo nejméně 9 tisíc lidí. V samotném táboře zůstali tak jen ti, kteří nebyli schopni se na cestu vydat a u kterých se předpokládalo, že zemřou sami. Těchto 7,5 tisíce lidí nakonec osvobodili sovětští vojáci a to 27. ledna 1945.



↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 2. února 2019

Osvětim - první část - úvod

V neděli 27. ledna proběhl mezinárodní den památky obětí holokaustu a zároveň uběhlo 74 let od osvobození koncentračního tábora Auschwitz sovětskými jednotkami. Ano, následující článek rozhodně nebude vhodný pro všechny, neboť se společně podíváme na místo, kde se psaly jedny z nejkrutějších osudů druhé světové války. Na místo, které Hruška chtěla navštívit spoustu let…

Proč? Nejčastější otázka posledních tří let, neboť předtím jsem svou touhu držela pevně v sobě. Víte, historie mi vždy byla blízká a to zřejmě i díky mým rodinným kořenům aneb pradědeček kronikář a babička profesorka dějepisu, ale o mé zaujatosti druhou světovou válkou a konkrétně holokaustem už věděl málokdo. Neměla jsem v okolí moc lidí, kteří by se o tomto tématu chtěli bavit a já si tak postupem času vybudovala jen takový svůj svět, protože jsem zároveň nechtěla, aby mě lidé soudili kvůli mému zájmu, jež se do "normální" společnosti prý nehodí.
Je ale pravdou, že svému okolí to úplně tak vyčítat asi nemohu, neboť žijeme ve městě, které sousedí s bývalým židovským ghettem a koncentračním táborem - Terezínem. Navíc i naše město bylo poznamenáno a taktéž zde fungoval menší koncentrační tábor, i když se nad slovem koncentrační trochu polemizuje a občas se spíše dočtete pracovní tábor, jehož vězni pracovali pro utajenou podzemní továrnu Richard určenou pro zbrojní výrobu. Lidé tady tak žijí s neustálou připomínkou, což pro někoho nemusí být snadné.
Jak ale vidíte, nakonec jsem ze své zájmové ulity vylezla a tak trochu za to vděčím panu prezidentu Zemanovi a kauze z předávání státních vyznamenání v roce 2016. Pokud si nevzpomínáte, co se tenkrát dělo, tak nevěste hlavu, samozřejmě alespoň krátce osvětlím. Celá situace se dá pojmenovat jako "Kauza Brady", neboť hlavní roli v ní hrál terezínský a osvětimský přeživší Jiří Brady (nedávno bohužel zesnulý), který prý měl po letitých návrzích Poslanecké sněmovny konečně získat státní vyznamenání v podobě Řádu Tomáše Garrigua Masaryka. Nezískal ho a to prý kvůli tomu, že jeho vzdálený synovec, aneb náš tehdejší ministr kultury pan Daniel Herman, se odmítl vzdát setkání s dalajlámou, což se na Hradě moc nelíbilo. Nechci se moc zamotávat do toho, jak to tenkrát bylo či nebylo, neboť pro naše vyprávění to není vůbec podstatné…
Pokud nejde přehrát. Nejsem vlastník videa!

Náš důležitý fakt je totiž spojen se sílou médií, která pravidelně o této kauze informovala a nezapomněla přidat i životní příběh pana Bradyho, který mě zaujal a odstartoval můj veřejný zájem. Ale pěkně postupně a tak si nejdříve provedeme krátké zasvěcení do jeho života. Pan Brady se narodil 9. února 1928 v Novém Městě na Moravě a to do židovské rodiny, do které o tři roky později přibyla sestřička Hana. O několik let později v roce 1941 byla rodina rozdělena, neboť rodiče byli zatčeni gestapem a deportováni do táborů. Sourozenci tak chvíli přebývali u své tety a strýce, ale v květnu 1942 se ocitli již ve zmíněném Terezíně, kde společně žili do roku 1944, než byli rozděleni a s časovým odstupem deportováni do koncentračního tábora Auschwitz. Pan Jiří měl to ohromné štěstí a pobyt v táboře přežil, ale sestra Hana bohužel zemřela v plynové komoře již po svém příjezdu…
Pokud nejde přehrát. Nejsem vlastník videa!

V roce 1949 pan Brady využil možnost vycestovat do Izraele, ale byla to pouhá kamufláž, neboť chtěl procestovat svět a později se usadil v Kanadě, kde se stal úspěšným podnikatelem. Právě v Kanadě ho objevila i paní Fumiko Išioka, koordinátorka Tokijského centra pro studium holocaustu, která pro centrum získala několik exponátů z Osvětimi a to včetně hnědého zavazadla se jménem Hanna Brady. Jméno v ní vyvolalo zvědavost a tak začala pátrat po jejím osudu a to nejen zpátky v Osvětimi, ale i v Terezíně a Praze a výsledkem jejího pátrání bylo mimo jiné i objevení pana Jiřího v Torontu. Na základě těchto událostí pak posléze vznikla kniha a dokumentární film "Hanin kufřík", kdy obě díla přinášejí tři pohledy a to na příběh samotné Hany, na pátrání paní Išioky a na vyprávění pana Jiřího. A právě "Hanin kufřík" byla první kniha s tématem holokaustu, kterou jsem si "odvážila" koupit (tedy kromě deníku Anny Frankové) a díky které jsem poprvé projevila svůj zájem veřejně…
Následující měsíce tak každá návštěva knihkupectví znamenala mé důkladné procházení sekce podobných knih, kdy jsem hlavně hledala ty, které skutečně popisují reálné osudy lidí. Upřímně si myslím, že jsem během této doby naháněla rodičům kapku strach, ale velmi jsem ocenila, že i přesto mi v koupi knih nebránili.

Do dnešního dne jsem jich posbírala zatím deset, což pro někoho může být hodně, pro někoho málo, ale vzhledem k mému aktuálnímu nedostatku času na čtení nemám bohužel moc prostor. Ale to je trochu mimo téma a tak se vraťme k mé sbírce, kterou bych Vám chtěla aspoň jmenovitě představit. Třeba Vám tak dám i nějaký ten tip na knihu s tímto tématem, protože dle mého by se nemělo ignorovat a jak lépe historii pochopit a zažít než z reálných zdrojů…

Hanin kufřík - Karen Levin
Chlapec, který přežil pochod smrti - Pavel Taussig
Děti, které přežily Mengeleho - Eva Mozesová Korová + Lisa Rotanyová Buccieriová
V pekle mezi ostnatými dráty - Manny Steinberg
V pekle plynových komor - Shlomo Venezia
Podle náhodného výběru - Max Eisen
Naděje umírá poslední - Halina Birenbaumová
Deník 1942-1945 - Michal Kraus
Deník 1938-1945 - Helga Weissová
Prošli jsme peklem…a v pekle se ušpiníte - Martin Doerry
="text-align:center">

Po přečtení všech těchto knih se tak nemohlo stát nic jiného než, že jsem vyslovila přání navštívit Osvětim, což ale nebyla vůbec jednoduchá záležitost, neboť mi byla udělena podmínka, že sama jet nesmím. Proto započalo hledání mého doprovodu, kdy nejdříve to vypadalo, že se se mnou vydá moje kamarádka, která Osvětim již před lety navštívila, ale bohužel oba pokusy se časově nepodařily naplánovat. Ve chvíli, kdy už jsem ztratila veškerou naději, se ale objevila záchrana a já tak do Polska vyrazila se svou babičkou. O tom, jak jsme cestovaly do Krakova, si povíme jindy, neboť teď už bych článek opravdu chtěla zaměřit právě na Osvětim. Takže jak se tam dá dojet? A co lístky?


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající