Nyní se již zaměříme přímo na tábor Auschwitz I, který, jak už bylo zmíněno, byl vytvořen v roce 1940 v prostorách bývalých kasáren. Dvacet zděných budov bylo pro potřeby tábora přebudováno a během let přibylo ještě několik dalších. Valná většina budov sloužila jako bydlení pro vězně a zbytek zabrala například táborová nemocnice, sklady nebo věznice a také se zde nacházelo hlavní velitelství SS.
Naší první zastávkou ale byla známá vstupní brána s nápisem "Arbeit macht frei", neboli "práce osvobozuje" či "prací ke svobodě" nebo "práce činí svobodným". Tento nápis se v koncentračních táborech s oblibou objevoval a šlo o prohlášení, že sebeobětování ve formě nekonečné práce může přinést jakousi duševní svobodu. Osvětimský nápis je ale rovnou dvakrát více zajímavý. Zaprvé jde bohužel o repliku, neboť v roce 2009 byl původní nápis ukraden a později nalezen rozřezaný na tři kusy. Zadruhé je nutno věnovat pozornost písmenu B, které v nápise je, neboť je instalováno obráceně a dle některých pamětníků šlo prý o malý akt odboje z řad vězňů.
Výklad dále pokračoval u dobové fotografie zachycující táborový mužský orchestr, který vznikl na počátku roku 1941. Později orchestry vznikly i v dalších osvětimských táborech, ale proč vlastně? Dle nacistů měla hudba velmi důležitou roli a zvláště se hodila při denním počítání vězňů, kteří pochodovali z/do tábora. A někdy se orchestr hodil samotným příslušníkům SS.
Valná většina návštěvy prvního tábora se koná v interiérech, kam zamíříme právě teď a podíváme se tak do několika bloků, které obsahují zaměřené expozice. První nás čekal blok číslo 4, kde jsme se v prvním sále zastavili u mapy znázorňující hlavní místa, odkud do Osvětimi přijížděly transporty a také u seznamu s počtem deportovaných. V seznamu se taktéž nacházelo číslo počtu obětí, které oficiálně dosáhlo 1,1 milionu lidí, kdy přibližně 90 % bylo z řad Židů. Temnou historii pak připomíná i urna s popelem obětí, který byl nalezen nedaleko krematorií v Březince. V dalších sálech nás posléze čekaly různé dokumenty z dob fungování tábora a dobové fotografie zachycující jednotlivá "stádia" příjezdu transportu - příjezd, rozdělování rodin a tvoření skupin, selekci a odchod netušících obětí směrem k plynovým komorám. Vím, že děsivých čísel jsem stačila již uvést dost (bohužel je to historie), ale rozhodně musím zařadit i ten číselný fakt, že pouhých 20-25 % lidí z transportu bylo v táboře skutečně registrováno. Zbylá procenta totiž byla již předtím vyřazena zmíněnou selekcí, kterou neprošli ti, kteří byli nějak nemocní, postižení či šlo o těhotné ženy nebo děti. Mládež ale měla aspoň nějakou šanci se zachránit a to uvedením jiného věku. Největší hrůza nás ale ještě čekala v sálech číslo čtyři a pět.
V sále čtyři jsme si mohli prohlédnout model plynové komory a krematoria, kdy nám byl vysvětlen celý proces, které nebohé lidi čekal a o kterém neměli do posledních okamžiků vůbec žádné tušení. V budově totiž byly umístěny imitace sprch, jejichž úkolem bylo přesvědčit lidi, že se pouze vysprchují a půjdou se ubytovat. Jak už ale bohužel víme, tak místo toho je čekalo setkání s Cyklonem B, jehož plechovky a imitované granule na nás čekaly v další vitríně…
Sál pět pak poskytuje dle průvodce ten nejvíce deprimující důkaz nacistických zločinů a to téměř dvě tuny vlasů zavražděných žen. Je to naprosto hrozný pohled, který člověka zasáhne a to zvláště, když poslouchá, jak se vlasy balily do pytlů a prodávaly se německým firmám pro výrobu plátna či plsti. Ať jste do té chvíle poslouchali ta všemožná čísla a říkali si, jak jsou hrozná, tak to nic není oproti tomu, když se setkáte s realitou tváří v tvář. A těch realit bylo ještě víc.
V přízemí nás posléze ještě čekal sál 6, kde jsme se mohli dočíst, co si lidé s sebou mohli na cestu vzít nebo jsme si prohlédli letecký snímek táborů jedna a dva. Pokud se vrátím k oněm realitám, tak ty na Vás dolehnou i při prohlídce bloku pět, kde jsou vystaveny předměty, které nacisté nestihli odvézt či zničit. V jednotlivých sálech tak narazíte na "sbírku" brýlí, talit (židovské modlitební šaty), protéz, hrnků, misek a předmětů denní potřeby (kartáčky, štětky na holení, …). Nejhorší jsou ale opět sály čtyři a pět, kde se nachází zavazadla deportovaných lidí, dětské oblečení a několik tisíců bot. Člověk při prohlídce ani nedutá…
Další blok s číslem šest posléze představuje "život" vězně. V prvním sále jsme se seznámili s procesem registrace vězňů a také nám byla vysvětlena různá označení, která vězni nosili přišité na oblečení dle příčiny svého zatčení. S několika vězni jsme se i "seznámili" při průchodu chodbou, kde se na nás ze zarámovaných fotografií dívali právě jejich obličeje společně s datem příjezdu do tábora a bohužel i s datem smrti. Tyto fotografie bývaly součástí táborové dokumentace, ale později se přešlo na systém např. čísel vytetovaných na ruce, neboť jak nám vysvětlil pan průvodce, tak za pár měsíců pobytu v táboře člověk stejně nevypada
l tak jako na původní fotce…
l tak jako na původní fotce…
Fotografie a obrazy nás doprovázely i v dalších sálech bloku šest, kdy představovaly nejrůznější výjevy z táborového života. My se ale posuneme o další blok dál a to do čísla sedm, kde jsou představeny různé druhy ubikace vězňů od slamníků po dřevěné pryčny a také sanitární místnosti. Teoreticky jeden takový blok měl být určen pro ubytování asi 700 vězňů, ale počty často dosahovaly daleko šílenějších čísel a tak právě sanitární místnosti často nedostačovaly. Jejich využití také reguloval tzv. Blokový, což byl vězeň - dozorce, který odpovídal za pořádek a disciplínu na celém bloku.
Po těchto zážitcích a vyprávění jsme se nakrátko zastavili u bloku 10, kam nemají návštěvníci přístup a kde se prováděly hrozivé lékařské pokusy, které jsou s Osvětimí nerozlučně spojené. Nešlo ale jen o známé pokusy na dvojčatech vykonávané "Andělem smrti" - Josefem Mengelem, ale také o testování léků, infikování nemocemi či o masovou sterilizaci. To vše bez anestezie a za celkově ukrutných podmínek. Radši si ani nepředstavovat…
Ostatně ani další blok s číslem jedenáct nepřinesl nic dobrého, aneb jsme zavítali do táborové věznice. Kromě prohlídky místnosti německého Stanného soudu, čekáren na přelíčení a umýváren nás také čekalo podzemí budovy s celami, které se nejrůzněji specializovaly a to třeba na smrt vyhladověním nebo tzv. cela temnice, kde byl omezený přístup ke světlu a vzduchu. Úplně nejhorší ale pro mě byly ty v místnosti 22, kde se nacházelo několik cel k stání, ve kterých se tísnilo čtyři až pět vězňů. Tento trest trval od tří do deseti nocí s tím, že přes den byli vězni nuceni pracovat. Naprosto nepředstavitelné a není se čemu divit, že spousta lidí tomuto trestu podlehla. Stejně kruté je i nádvoří tohoto bloku, kde je naproti vchodu umístěna tzv. Stěna smrti. U ní bylo popraveno kulkou více jak 5 tisíc vězňů - ano, další kruté číslo.
Je ale na čase všechny bloky opustit, neboť naše další kroky směřovaly k táborovému shromaždišti, kde dříve probíhaly každodenní ranní a večerní nástupy (apely) spojené se sčítáním vězňů. Tyto akce mohly probíhat i několik hodin, což při nepříznivém počasí mohlo způsobit i smrt některých nastoupených vězňů. Řídící esesman se ale o své zdraví bát nemusel, neboť pro něj byla vybudována speciální budka, kam se mohl ukrýt. Ano, na svoje zdraví rozhodně mysleli…
O pár metrů dál nás ale čekalo malé "zadostiučinění", neboť jsme dorazili před místo, kde byl v roce 1947 popraven první velitel tábora Rudolf Höss (neplést s Rudolfem Hessem/Heßem - německý politik) a to jen pár kroků od jeho domova, kde během fungování tábora žil se svou rodinou. Ano, vila s výhledem na krematorium byla domovem pro jeho pět dětí, které si na pozemku v poklidu hrály, zatímco za plotem se odehrávaly ty největší hrůzy druhé světové války. Ostatně, pokud jste viděli film či četli knihu Sophiina volba, tak je tam tato skutečnost také prezentována, neboť hlavní hrdinka se stane sekretářkou u jeho rodiny. Ve filmu pak kamera zabírá její cestu z tábora k vile, kdy nejdříve prochází kolem bloku na smrt odsouzených vězňů a posléze se před ní otevřou dveře, za kterými se nachází krásná zahrada s pobíhajícími dětmi. Bohužel tedy nejde pouze o románový příběh, ale realitu…
Poslední zastávkou v Auschwitz I pak byla plynová komora a krematorium I aneb další setkání s realitou. Původně budova sloužila jako muniční sklad, ale po otevření tábora v roce 1940 se z ní stala márnice a krematorium. O rok později začal být využíván Cyklon B a tak se z márnice stala plynová komora, která fungovala do roku 1944, načež budova pak sloužila jako protiletecký kryt. Bylo zvláštní něco takového vidět a i navštívit. Na první pohled hranatá budova s malým komínem, kde zahynulo tolik lidí. Když člověk procházel pod stropními otvory pro Cyklon B tak se z toho úplně svíralo hrdlo, natož když jsme prošli do části s kremačními pecemi…
Pokud nevadí, tak tímto místem bych návštěvu prvního tábora ukončila, neboť toho bylo řečeno více než dost. Na okraj ale zmíním, že se zde také konají různé výstavy, kdy několik z nich je i permanentních a zabírají cca osm bloků. Bohužel náš pan průvodce značně pospíchal, takže jsme je nestihli, což je velká škoda. Čekal nás totiž přejezd do druhého tábora, neboli Auschwitz-Birkenau či Osvětim-Březinka. Tento druhý tábor je od prvního vzdálen 3 kilometry a mezi tábory pravidelně pendluje autobus, který návštěvníky zdarma převáží. A tak jsme se s babičkou vydaly na cestu do ještě krutějšího místa, než byl první tábor…
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
Strašně. člověk si říká jak to vůbec bylo možné..
OdpovědětVymazatJe to něco hrozného. Ty boty, Cyklon B..., hrůza, dělalo se mi zle.
OdpovědětVymazat[2]: Člověk by se Ti rád za dělání zle omluvil, bohužel je to tak a musela jsem.
OdpovědětVymazat[3]: Knihu jsem před pár lety četla. Velmi silné
OdpovědětVymazat[4]: Tak koukám, že jsem poslední, ke které se dostala. Objevila jsem opravdu náhodou.
OdpovědětVymazatDobře, tak vzpomínky, takový ten tížívý nepříjemný pocit, který jsem zažívala při prohlídce se vrátil.
OdpovědětVymazat[6]: Moc se za něj omlouvám, ale ono to bez něj bohužel nejde.
OdpovědětVymazat