Naše další kroky vedly kolem zmíněného Kazaňského chrámu po ulici Nikolskaya. Následně jsme se propletli uličkami kolem honosných vstupních dveří restaurace Godunov a dostali se tak na náměstí Revoluce. Tam se nachází zastávka metra, kam jsme posléze "zapluli".
Moskevské metro je tvořeno sítí dvanácti linek a bylo otevřeno roku 1935. Je velmi známé pro architektonické ztvárnění stanic pocházející často z 30-50. let minulého století, kdy se na výzdobu nejčastěji používaly jakožto obklady nejrůznější dekorativní kameny typu mramor, žula a vše často doprovázely mozaiky, reliéfy či malby ve stylu tzv. socialistického realismu (motivy budování komunismu, zemědělství).
Díky velkému počtu linek dochází k jejich častému křížení, kdy třeba na jednom místě se kříží tři linky a existují tak hned tři názvy stanic ke každé lince jeden. Tedy náš známý systém, že Muzeum je přestupní stanice pro linku A a C je v Rusku občas jinak. Proto když jsme do útrob metra vlezli, šli jsme se nejdřív podívat na architekturu stanice Náměstí Revoluce, ale následně jsme přešli na stanici Těatralnaja (třetí stanice je pak Ochotnyj rjad).
Stanice Náměstí revoluce je jednou z těch nejznámějších díky výzdobě v duchu zmíněného socialistického realismu. Nachází se zde mnoho prostupů ke kolejím, kdy u každého je umístěno sousoší ztvárňující občany SSSR jako zástupce různých povolání. Mezi nejoblíbenější patří socha myslivce se psem, protože pokud se dotknete čenichu psa, přinese vám to štěstí. Proto ho má chudák celý ochmataný a naše skupina k tomu jen přispěla.
Jak jsem již zmínila, následně jsme přešli do stanice Těatralnaja, odkud jsme se metrem vydali do stanice Majakovskaja. Ta opět patří mezi ty nejznámější a můžeme zde nalézt prvky art deco. Strop je tvořen klenbami a je na něm umístěno 25 mozaik pojatých jako 24 hodin sovětského nebe.
Dále jsme pokračovali do stanice Běloruskaja, kde je střední klenba zdobena dvanácti mozaikovými panely na téma života běloruského národa. Vše doplňují svítilny v podobě váz.
Předposlední stanicí byla Kijevskaja, která je právě jednou ze stanic, kde výše zmíněný systém neplatí a všechny tři linky spadají pod jeden název stanice. My se konkrétně byli podívat na nejmladší a opět nejznámější nástupiště na Kolcevské lince, jehož architektonické ztvárnění vzniklo z veřejné soutěže konající se na Ukrajině. Bílá omítka s obrovskými zlatě orámovanými mozaikami na téma ukrajinsko-ruského přátelství a opět obložení z mramoru.
Poslední a tedy i výstupní stanicí pro nás byla ta nesoucí název Arbatskaja a to konkrétně nástupiště Arbatsko-Pokrovské linky. To je jedno z nejdelších v celé síti metra, měří 250 metrů. Stěny jsou omítnuté a jsou na nich různé pseudobarokní ornamenty.
Musím říct, že moskevské metro je krásné a plně chápu, že je jednou z turistických zastávek. Akorát se přiznávám, že bych ho nerada navštívila v době ranní a večerní špičky a také asi sama. Sice mi jízda metrem třeba v Londýně problém nedělá, ale díky všem těm názvům bych se asi ztratila. A kdo by se stoprocentně ztratil? Ten kdo neumí azbuku, nápisy jsou ve valné většině případů rusky a tak pak je jedinou orientační metodou odhad či latinkou psaná mapa přímo ve vagónech.
I když by člověk dál rád odhaloval charaktery i jiných zastávek, museli jsme se v našem programu opět posunout. Byla jsem vcelku ráda, protože jsem již mírně začala pociťovat ponorkovou nemoc.
Arbat - jméno jedné z nejstarších moskevských ulic a náš další cíl. Konkrétně naším cílem byl tzv. Starý Arbat, kde se nachází pěší zóna s nejrůznějšími obchody. A když je někde něco starého, tak někde poblíž musí být i něco nového, proto drobná informace k tzv. Novému Arbatu. Ten vznikl v 60. letech 20. století (dřívější název Kalininská třída) a jedná se o ulici převážně s výškovými budovami, v překladu tedy nic moc tak zajímavého.
Pěší zóna Starého Arbatu začíná na Arbatském náměstí, kde se mimo jiné nachází i restaurace Praga (ano, podle Prahy), která byla dříve velmi vyhledávaným podnikem a jednoznačně k Arbatu patří. Bohužel si nejsem jistá, jestli aktuálně funguje. Tuším, že nám k ní paní Irina něco říkala, ale nevybavuji si. Dle fotek navíc vypadá kapku opuštěně.
Starý Arbat (slovo Arbat prý pochází z arabského slova "rabat" - předměstí) bych asi trochu přirovnala k londýnské Covent Garden - spousty obchodů, kaváren, restaurací a pouliční umělci. S paní Irinou jsme došli asi do půlky a následně byl zavelen rozchod, což znamenalo sehnat suvenýry a někde se najíst.
Zapluli jsme tedy postupně do několika obchodů, až jsme objevili pohledy, které se nám s taťkou líbily. Problém, ale nastal se známkou, protože se prý dají v Moskvě koupit leda tak na poště, která však má v neděli zavřeno. Nakonec se nám povedlo čtyři známky "uhnat" v miniobchůdku v našem hotelu a pohledy tak mohly být druhý den šťastně poslány (šťastně neb oba dva již došly).
Ale zpátky na Arbat (kde mimochodem jeden čas pobýval i A. S. Puškin). Táta měl ještě jeden suvenýrový požadavek, který se ale ukázal být trošku nesplnitelným. Pro známého chtěl pořídit malý dekorační samovar, samozřejmě nefunkční, jen jakoby "sošku". Tak ten jsme nikde nesehnali ani na Arbatu ne. Já tedy jeden viděla u petrohradské Ermitáže, ale ruční práce bla bla a pětistovka byla za malý třícentimetrový samovar trošku moc. Ale kdybychom bývali chtěli normální velký funkční, tak ten bychom na Arbatu sehnali.
Dalším bodem bylo jídlo, které díky nedostatku času (pátrání po samovaru) vyřešil zlatý dvouoblouk aneb McDonald's. Ten se nachází už na konci pěší zóny poblíž Smolenského náměstí a právě tam se odehrál i sraz se zbytkem skupiny.
Jako další nás na programu čekal středověký Kreml aneb oficiální sídlo prezidenta Ruské Federace. Paní Irina tentokrát nemusela vyzvedávat lístky, protože ty na nás čekaly společně s oficiální průvodkyní. Následovala bezpečnostní prohlídka a přes most vedoucí k Trojické věži jsme se dostali dovnitř.
Během čekání jsem si vzpomněla na kamaráda a jeho žádost o cihlu z Kremlu. Místy se jim tam cihly loupaly, tak jsem si pár vzorků nabrala. Největší záchvat smíchu ale přišel v momentě, když jsem si to vesele štrádovala po mos
tě dál a zničehonic na zemi uvolněnou cihlu opravdu objevila (jako kdyby na mě čekala). Tak tu jsem tedy "neukradla", jen ji pro pobavení kamarádovi vyfotila.
Jako první náš zrak padl na Státní Kremlinský palác nebo také Kremelský sjezdový palác, o kterém jsem upřímně neměla ani tušení, že se v Kremlu nachází. Jedná se o poměrně "moderní" budovu otevřenou v roce 1961, která se využívá jako takové naše kongresové centrum - koncerty, představení a další kulturní akce (dříve stranické sjezdy). Zvláštní je i struktura budovy, kdy materiál = mramor je vroubkovaný, aby se, tuším, neleskl.
Naproti se pak nachází budova Arzenálu postavená Petrem Velikým coby skladiště zbraní. U ní jsme si mohli prohlédnout děla zabavená Napoleonovi.
Následně jsme pokračovali procházkou k náměstí Senátu, kde se nachází jak jinak než klasicistní budova Senátu, sídlo ruské vlády. Podle naší paní průvodkyně (té oficiální) se ještě dva dny zpátky těmito místy procházel Putin, který v době naší návštěvy byl bohužel na sjezdu G20.
Pomalu a jistě jsme došli k dalším dvěma ikonám, o kterých se ve školách učí a to k Car-pušce a Car-kolokolu. Je třeba představovat? Ale tak přeci jen radši pro neznalé.
Car-puška je 5,34 metrů dlouhé, 39,312 tuny vážící dělo vyrobené roku 1586 pro cara Fjodora. Jedná se o druhé největší dělo na světě a dle legendy není schopno střelby, což ale bylo vyvráceno, prý se z něj nejméně jednou vystřelilo, ale nebylo užito v boji. Upřímně je to tedy řádný "macek", ale krásně zdobený. Obsluhovat bych ho ale případně nechtěla.
Car-kolokol je 6,14 metrů vysoký, 6,6 metrů široký a 201,924 tun vážící zvon, který byl odlit v roce 1735 a byl dokončen o dva roky později. V tom samém roce došlo ke shoření dřevěné konstrukce, co zvon podpírala v odlévací jámě, a při hašení se díky prudkému ochlazení ze zvonu odlomil kus vážící 11,5 tuny. Na své současné místo se dostal v roce 1836 a zřejmě tedy nikdy nebyl použit. Zajímalo by mě, jaký by měl případně zvuk.
Od zvonu jsme se přesunuli na Chrámové náměstí, kde se nalézají chrámy rovnou čtyři. Svůj postoj k církevním budovám jsem vám již prozradila, takže se tady opět křížily můj styl "kouknout, přečíst, jít" a průvodcovský styl "ke každému vám něco delšího řeknu". Ale abych to nevzala jen tak šupem a neupřela tak někomu zájem, pojďme se tedy na jednotlivé chrámy společně také trošku podívat.
1. Chrám Nanebevzetí Panny Marie
Nejdůležitější a nejstarší z chrámů s pěti zlatými kupolemi, vybudovaný z bílého kamene, zastával po staletí funkci ústředního kostela ruské říše, protože se zde konaly korunovace ruských carů. Uvnitř se mimo jiné nachází hroby řady představitelů pravoslavné církve a za povšimnutí stojí i ikonostas (převážně z roku 1652, obsahuje ale i starší ikony) či Monomachův trůn z poloviny 16. století vyrobený pro Ivana Hrozného.
2. Archandělský chrám/ Chrám Archanděla Michaela
Michael je ochránce moskevských panovníků a proto se do tohoto chrámu prý carové chodili modlit před každou bitvou. Zároveň jde o poslední místo odpočinku carů z let 1340 až 1712, celkem je zde 46 sarkofágů (jedná se o všechny panovníky až na jednoho - Borise Godunova).
3. Chrám Uložení roucha Panny Marie
Jedná se o nejskromnější kostelík vzniklý na konci 15. století jakožto soukromý kostel pro církevní představitele. Uvnitř se nachází kupříkladu fresky ze 17. století.
4. Chrám Zvěstování Panny Marie
Jedná se o svatostánek ruských carů, probíhaly zde carské a velkoknížecí svatby a křtiny. Budova má devět zlatých kopulí odkazující k devíti dnům boje o Kazaň, kdy právě ten devátý byl dnem vítězným.
Současná podoba pochází z 15. století a největším pokladem je ikonostas vytvořený těmi největšími mistry. Podlaha je tvořena červeným jaspisem a na zdech můžeme nalézt malby s historickými a biblickými motivy.
Na Chrámovém náměstí se mimo jiné nachází i zvonice Ivana Velikého (správně prý chrám-zvonice Ivan Veliký) mající až třicet zvonů. Přesuneme se ale dále. Na území Kremlu je spousta míst, kam se během prohlídky nemáte šanci dostat, mezi taková místa patří i paláce. Jediným palácem, který jsme tedy měli šanci si prohlédnout je Velký kremelský palác postavený v letech 1838-1849 pro cara Mikuláše I.
Jeho plocha dosahuje 25 000 metrů čtverečních, takže počet místností není vůbec překvapivý, jejich přes 700. Ke komplexu paláce také patří devět kostelů a také Těremový palác.
Nejčastěji se využívá ke státním a diplomatickým návštěvám, protože má pět velmi okázalých sálů. Další prostory mimo jiné využívá jakožto rezidenci prezident.
Nám návštěvníkům jsou přístupné prostory pouze dva a to Diamantový fond a Zbrojnice (Oružejnaja Palata).
Do Diamantového fondu jsme se bohužel nedostali, což je mi líto, protože se zde dají najít nejen drahé kameny samy o sobě, ale také korunovační klenoty či koruna Kateřiny II. Veliké osázená 5 000 diamanty.
Kam jsme se ale dostali, byla Zbrojnice. Na počátku nás opět odstrojili z bund a skrze "stánky" se suvenýry jsme se dostali k prohlídce několika sálů. Viděli jsme tam korunovační i církevní oblečení carů a careven, carské saně a kočáry, šperky, drahé nádobí či ikony a rukopisy. Za zmínku jistě stojí i ruská verze Kinder vajíčka (nápad není můj, ale děkuji za inspiraci) aneb Fabergého vejce. O nich jsem se již velmi kraťounce zmiňovala, ale teď nastal čas říct si něco víc.
Fabergého vejce jsou zlaté klenoty ve tvaru velikonočního vejce, kterých bylo odhadem vyrobeno kolem sedmdesáti (dochovalo se 43 exemplářů). Padesát dva vajec vzniklo na objednávku carské rodiny, kdy to úplně první objednal roku 1885 car Alexandr III. jakožto dárek pro svou ženu Marii Fjodorovnu k 20. výročí jejich zasnoubení. Započal tak tradici, kterou plnil každé Velikonoce až do své smrti. Jeho syn Mikuláš II. se rozhodl v tradici pokračovat, ale obdarovával nejen svou maminku, ale také svou manželku (aby se mu holky zřejmě nepohádaly). Každé vejce je jiné a liší se tak i jejich vnitřky aneb právě to překvapení (například se jednalo o různé figurky, stavby či stojánky na portrétní miniatury).
Mimo to se vedle vystavených vajec ještě nacházela pampeliška tvořená diamanty. Přesně takové by mi klidně mohly na z
ahradě růst a vůbec bych se nezlobila!
Zbrojnice byla zároveň naší poslední kremelskou zastávkou, takže jsme po skončení prohlídky ještě okoukli suvenýry a zamířili si vyzvednout své horní svršky. Do šaten se akorát nahrnula skupina čínských turistů a Hruška se tak připletla do jedné konverzační pasti. Byla totiž svědkem toho, jak jedné ženě před ní omylem vzal číslo od šatny muž, který ale nebyl z její skupiny ani k ní nijak nepatřil. Nastal tak problém, kdy se ho žena samozřejmě snažila nějak řešit, jenže uměla "jen" anglicky a šatnářka zase "jen" rusky. A tak nastala chvíle pro Hrušku, která tedy může říct, že přecházet postupně ze tří jazyků (ještě česky na tátu) je kapku náročné. Ale podařilo se nám to úspěšně vyřešit…
Posléze jsme se s tátou po krátké diskuzi rozhodli naši skupinu opustit, k rozhodnutí také přispělo to, že po celém dni konečně nad Moskvou zazářilo vytoužené slunce, které se sice po chvíli zase schovalo za mraky, ale aspoň nebylo už tak ponuro.
Vydali jsme se kolem kremelské zdi zpátky na Rudé náměstí, ale ještě předtím jsme se zastavili u hrobu neznámého vojáka, což je památník padlým vojákům během druhé světové války. Hoří zde věčný oheň slávy a také se drží čestná stráž. Napravo od památníku pak můžete najít dlouhou řadu kamenů s názvy měst-hrdinů, která se podílela na obraně Ruska a napomohla tak vítězství.
Měli jsme štěstí a viděli jsme alespoň kousek výměny čestné stráže, načež jsme se posléze vydali k našemu určenému cíli - Rudému náměstí.
Tam jsme opět vše řádně zdokumentovali, tentokrát bez nepříjemného mrholení, jež nás doprovázelo ráno. Přiznám se, že jsem si zdokumentovala nejen památky, ale i jednu ženu, která se na náměstí vydala minimálně v deseticentimetrových podpatcích. Ty vypadaly, že každou chvíli odstřelí nebo minimálně způsobí vymknutý kotník.
Poté, co jsme zblízka omrkli mauzoleum, byl naším dalším cílem již výše zmíněný a popsaný GUM. Asi Vás zajímá, zda-li jsme něco pěkného koupili, že? Tak bohužel zklamu, ale nekoupili. Je sice pravda, že táta chtěl zainvestovat alespoň do zmrzlinového kopečku, ale můj výraz "zbláznil ses v téhle zimě" ho nakonec přiměl od plánu ustoupit (a také opět banda asijských turistů). Škrábání v krku si v závěru stejně uhnal, tak to aspoň neměl tak rychlé a zároveň o nic nepřišel.
Posléze jsme se vydali směr náš hotel a cestou se mimo jiné dostali na Divadelní náměstí. Tam nenaleznete nic jiného než jedno z nejznámějších divadel světa - Bolšoj těatr (Velké divadlo). Velké se nazývá proto, že se specializuje hlavně na balet a operu, oba dva žánry byly totiž dříve považovány za umělecky nadřazené činohře.
V divadle účinkují ti nejlepší z nejlepších a v repertoáru můžeme nalézt jak ruské klasiky (například Boris Godunov - opera, Evžen Oněgin - balet), tak i ty světové (např. opera Carmen - Bizet). Před několika lety do repertoáru patřilo i Labutí jezero (aktuálně jsem ho na stránkách nenašla), kterým se chlubí můj táta, že když byl před třiceti lety v Moskvě, tak byl v Bolšom těatre na Labutím jezeře. Jediné co, tak si na představení samotné vůbec nevzpomíná…
Kousek od Velkého se nachází i Malé divadlo, které se řadí mezi jedno z nejstarších v Moskvě, bylo otevřeno roku 1824. Protože se vedlejší Velké zaměřilo na operu a balet, Malému nezbylo nic jiného než vzít to, co zbylo, tedy činohru. Opět se zde dají zhlédnout klasická ruská díla a před divadlem je pomník A. N. Ostrovského, jehož hry se právě tady nejčastěji hrály.
A my se pomalu a jistě s tatínkem dostali zpátky na náš hotel, kde jsme si dopřáli krátký oddych, abychom načerpali sílu na večerní aktivitu.
Ještě předtím ale proběhla v hotelu večeře, kterou vám tentokrát popíši dokonce celou. Jako předkrm byl salát s grilovanou zeleninou, posléze následoval teplý předkrm tzv. houby Julienne (směs smetanové omáčky s houbami zapečená se sýrem). U nich nám paní Irina řekla, že se jedná o typické ruské jídlo pocházející ale z Francie. Musím uznat, že byly vynikající a po návratu domů jsem si již hledala recept, protože něco takového Hruška prostě může.
Na hlavní chod jsme se přesunuli na Ukrajinu, opět dle paní Iriny, která by to měla "kór" vědět, protože z ní pochází. Jednalo se o kuřecí kapsu plněnou bylinkami zároveň obalenou v trojobalu položenou na trojúhelníčku toastového chleba, který se následně hodil, protože při zaříznutí šla z "masa" šťáva, která dle mého byla máslem, ale nevím. K tomu jako příloha byl pomeranč, povařené jablko a jahoda. Musím říct, že šlo o něco tak strašně zvláštního, že vám ještě teď nejsem schopná říct, jestli mi to chutnalo nebo ne. Ale spíše asi ne, protože podruhé bych do toho asi moc nešla, české kuřecí s broskví ještě zvládám, ale co je moc, to je moc.
Dezert pak byla jakási vanilková pěna, která člověku chuť trochu spravila. K ní následoval čaj a káva a za chvíli i odjezd na poslední moskevskou aktivitu.
Tím byla návštěva jednoho z nejstarších cirkusů v Rusku, vznikl již v roce 1880. V současné době se jmenuje po bývalém řediteli a zároveň i klaunovi Yury V. Nikulinovi.
Nemám upřímně moc cirkusy v lásce a tak jsem měla z tohoto představení své jisté oba
vy. Kupodivu jsem ale nakonec byla velmi příjemně překvapena, protože šlo o show, ale s velkým S.
Na začátku se přišli "představit" všichni účinkující a následně začala první z několika akrobacií. Detailně asi vše popisovat nebudu, ale ta úplně první byla na hrazdě, další pak byla spojená i s vtipnými scénkami, kdy byli tři lidé, dva drželi velmi pružné "prkno" a třetí na něm předváděl nejrůznější akrobatické kousky, další akrobacie zase byla za pomoci látkových závěsů a hrála si přitom s balancí a rovnováhou jak účinkujícího tak i míčku použitého jako rekvizita, při další zase šlo o akrobacii na špičce modelu Eiffelovy věže a mohla bych pokračovat. Ještě zmíním asi tu nejvíce efektní a to byla ta doprovázená zabudovaným vodotryskem. Bohužel se během představení nesmělo fotit, ale opět můj táta pravidlo porušil, protože i jeho samotného něco takového nesmírně zaujalo. Proto jedna pirátská fotografie níže.
Dalším typem představení pak byla klaun, který ale nepůsobil nijak trapně vesele, naopak člověku se chtělo smát se nějak tak samo od sebe. Ten si připravil konkrétně několik scének, kdy určitě za zmínku stojí úvodní házení frisbey do davu a jeho bravurní zpětné chytačské schopnosti. Dále pak točení talířů, kdy zapojil i jednoho diváka a opět k tomu vytvářel vtipné nenucené scény, jako když chudáka diváka nechal s deseti otáčejícími se talíři uprostřed manéže a odešel za jeho přítelkyní si posedět.
Mimo jiné předvedl i svůj plicní objem, když obecenstvo rozdělil na dvě části a na základě píšťalky udával pokyny jak tleskat či dupat a samozřejmě se snažil člověka zmást. Vše vyvrcholilo, když "dostal" od ředitele zlatou bicí soupravu a rozjel sóla, mezi která se například řadila píseň Smoke on the water od Deep Purple.
I nějaká ta zvířata se v programu objevila a to několik cvičených roztomilých opiček, medvěd a tři lachtani. Ano, čtete správně, uprostřed Moskvy tři lachtani, kdo může říct, že něco takové viděl. Uznávám však, že při scénkách se zvířaty jsem měla jisté výčitky svědomí…
Slova a možná přijde i kouzelník se ideálně hodí pro popis druhé části programu, kdy právě jeden takový přišel. Viděli jsme tak levitaci, věčně spojené levitující kroužky či bezednou konev se dvěma dívkami uvnitř a třemi hořícími meči skrz.
Bylo to tedy něco naprosto jiného, než je člověk zvyklý z našich klasických cirkusů a i přes mé obavy se mi představení neskutečně líbilo. O to víc je těžké vám ho popsat, protože se to jednoduše musí spíše zažít…
Po návratu na hotel jsme u našeho průvodce vyzvedli naše nakoupené arbatské suvenýry, nechali jsme je totiž v autobuse a až následně se rozhodli z Kremlu dojít do hotelu pěšky. Napsali jsme pohledy, trochu pobalili a jali se čerpat sílu na poslední den.
***
Pokračování vyjde 20. srpna.
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
