Když jsem si vybírala, kam pojedu na první pobyt, věděla jsem, že mám několik velmi zásadních požadavků (ano, jsem velmi náročná odrůda hrušek). Nechtěla jsem jet až do nějakého extra velkého města a hlavně mít možnost bydlet v rezidenci. Á dobře chtěla jsem, aby to i dobře znělo. Vezměte si, která z těchto dvou variant zní lépe:
"Moje dcera odjela studovat do Ilfracombe."
"Moje dcera odjela studovat do Cambridge."
U prvního mě osobně napadne, v jaké africké zemi to asi tak je a to je tak všechno, materiál pro mé myšlenky na toto téma byl vyčerpán (pokud tedy nejste nadšený zeměpisář, který nebude mít klid na duši, dokud nevyhledá, kde toto město přesně leží - ano, skutečně je v Anglii). Za to u toho druhého. To pozornost zaujme, přeci jen Cambridge, Oxford, Londýn zná každý a tak myšlenky neskončí u jedné. Navíc spojení studovat + Cambridge (jakožto univerzitní město), naprosto dokonalé.
Takže i toto byl jeden z rozhodujících faktorů, proč jsem na první pobyt váhala mezi Cambridge a Oxfordem. Nakonec to vyhrála právě několikrát zmíněná Cambridge a to z důvodu, že je o něco menší (dobře, šla jsem radši na Wikipedii a je to skoro o celých pět čtverečních metrů) a méně lidnatá (cca o třicet tisíc lidí, to už je rozdíl, ne?).
Jak jsem již zmínila v předchozím článku, všechny pobyty byly pod taktovkou Student Agency (stále se mi ohledně sponzoringu nikdo neozval, tak se jen připomínám). Upřímně jsem byla neskutečně natěšená a tak jsem danou stránku s pobytem, kde se člověk dočte opravdu jen to nejnutnější, sjížděla v pravidelných intervalech, až jsem ji skoro znala nazpaměť. A informace na oficiální stránce organizace EC English, která tento kurz uskutečňuje, naopak byly kapku matoucí (možná se již změnilo).
Každopádně se vše během ledna zařídilo a bylo jasné, že tedy o prázdniny vyrážím. Ten půl rok byl zrovna mým posledním půlrokem základní školy a tak utekl docela rychlým tempem a já zničehonic stála na letišti poblíž grupy zbylých patnácti spolucestovatelů. Přiznávám, že jsem hodně velký introvert, takže družení není zrovna moje věc a taky hlavně moji rodiče jsou pro mě nejvíc a tak odjezd tím úplně nejjednodušším nebyl, ženské jsou holt citlivky a hrdě mezi ně patřím. Každopádně moje slzy přeskočíme a bum bác jsme na cestě z Londýna do Cambridge. Tam jsme dojeli zhruba po hodině a půl. Náš autobus zastavil na jedné z ulic, kde na nás za stolkem čekali "leadeři", kteří nám následně dali nezbytné pokyny a informace.
Další vyprávění bych raději rozdělila do bodů, jsem skleróza, tak abych něco nevynechala, a navíc bude to přehlednější. Takže...
1. Ubytování
Po předání infa následovala cesta na ubytování, která pro mě byla hororem, protože jsem v kufru táhla nadmíru věcí (ty se postupně na další pobyty redukovaly, byla jsem tímto poučena) a i když se šlo asi ob dvě ulice, byl to prostě děs.
Ubytování jsme měli v břečťanem porostlých domcích na ulici Malcolm street, na mě (a ostatní dámské členky naší české grupy) konkrétně připadl dům číslo 22 a pokoj v podkroví hned vedle jedné ze dvou koupelen.
Hlavní dveře a část mého podkrovního pokoje
Na ubytování si nijak až tak extra stěžovat nemůžu, upřímně přiznávám, že mi v dnešní elektronické době kapku chyběla Wi-Fi (hlavně kvůli spojení s domovem, zvlášť na prvním pobytu), ale větším "problémem" (alespoň pro mě) byla nedostupnost. Bohužel jsme nedostali klíče a tak jsme se do domu mohli dostat pouze ve vymezených časových intervalech (kdy byla naše social leaderka Katrina doma a ač sice byly mezi jednotlivými aktivitami, tudíž vše mělo navazovat, člověk se tam občas prostě dostal dřív/později) nebo když jsme šli z nějaké akce společně s naší českou delegátkou, které jediné klíče dali anebo s některým z ostatních leaderů. Pravda, že byla možnost jít do prvního domu, kde právě leadeři měli útočiště a některého z nich o otevření poprosit, ale stávalo se, že ani tam nikdo nebyl.
Takže když člověk něco zapomněl/potřeboval bylo to velmi komplikované. Doteď si vybavím, jak mi došly náplasti (mé velmi dobré společnice během celého pobytu, ještě vysvětlím) a já seděla půl hodiny na schodech s krvácejícíma nohama, než se nade mnou slitovala uklízečka a pustila mě dál.
Neustálé "trajdání" ve skvělém podnebí aneb jak jsem čekala na náplasti
Takže to byla asi jediná opravdu velká nevýhoda ubytování, která ovšem díkybohu na dalších pobytech nebyla.
Daleko horší to měli ti, kteří pobývali v hostitelských rodinách, alespoň dle mých informací. Ti často neměli v mezičasech kam jít, protože jejich rodiny bydlely daleko od centra a cesta tam/zpět by se jednoduše nevyplatila. V porovnání s nimi byl tedy nakonec člověk velmi rád. A pokud někdo namítá, že v hostitelské rodině je to lepší kvůli kontaktu s "normálními" lidmi, tak ti moji díky věčnému "trajdání" viděli svou rodinu chvíli ráno a večer a extra si nezamluvili.
2. Jídlo
Jídlo jsem měla již dopředu zaplacené a zcela upřímně nebylo to nic moc. Snídaně probíhala na rezidenci a celých čtrnáct dní měla obsahovat to samé, tedy toast s máslem a pomerančový džus. Proto jsem po vzoru zbylých účastníků objevila nedaleké Sainsbury's, které mě zásobilo vším možným, od jogurtů po ovoce.
Zachránce snídaní
Obědy a večeře však byly občas horším soustem. Obědy probíhaly tak, že jsme neměli moc valný výběr (v podstatě skoro žádný, jedna varianta, maximálně ještě druhá vegetariánská), každý den bylo nějaké to zaměření. Itálie, ta se dá skoro vždy v klidu přežít, ale když nám jednou naservírovali jeden z typických britských produktů, tedy piroh plněný mletým masem a zelím, obrátil se mi žaludek. Proto asi bylo nejvíce oceňováno italské a americké zaměření (McDonald's a Subway), protože na to, ať chceme nebo ne, jsme jednoduše zvyklí.
Večeře probíhaly přímo ve škole a taky to nebylo moc extra. Upřímně si nepamatuji, jestli byly dvě varianty jídel nebo jen jedno, nechci lhát. Každop
ádně se často jednalo o různé omáčky a obdobně. Valná část mých spolučlenů z české skupiny to pak radši viděla na objednání pizzy nebo procházku do Sainsbury's. A člověk se jim nedivil, já sama párkrát radši skončila na ovoci a zelenině nebo na instantní polévce, kterou jsem táhla z domova (vařit jsme pochopitelně bez dozoru nesměli, ale na zapnutí rychlovarné konvice jsem odborný dozor snad opravdu nepotřebovala).
ádně se často jednalo o různé omáčky a obdobně. Valná část mých spolučlenů z české skupiny to pak radši viděla na objednání pizzy nebo procházku do Sainsbury's. A člověk se jim nedivil, já sama párkrát radši skončila na ovoci a zelenině nebo na instantní polévce, kterou jsem táhla z domova (vařit jsme pochopitelně bez dozoru nesměli, ale na zapnutí rychlovarné konvice jsem odborný dozor snad opravdu nepotřebovala).
Konkrétně jsem takto skončila po jedné z večeří, kterou se nebojím nazvat jakožto největší gól celého pobytu. Představte si talíř a na něm salátová míchanina s pár kusy rajčat, okurky, dva plátky šunky a čedaru a jedna půlka syrové brambory (kupodivu ji syrovou měli všichni, tudíž ne jen já). Dá se říct velmi vydatná večeře. A na reklamaci bohužel neproběhla žádná odpověď.
3. Škola a studium
Škola se nacházela cca dva kilometry od naší rezidence, takže k ní vedla skoro půlhodinová cesta (sice si člověk řekne, pouhé dva kilometry, ale opravdu to byla docela dost "štreka"). Tu člověk absolvoval s ranní výukou denně klidně čtyřikrát (podávala se tam večeře), s odpolední výukou jen dvakrát.
Hlavní budova školy
Upřímně mě toto neustálé harcování nebavilo, navíc po pár dnech jsem získala věrné společníky až do konce pobytu v podobě puchýřů, takže to teprve bylo "bájo". A člověku to ani jako dva kilometry hlavně nepřipadalo.
Ale jdeme dál, k tomu hlavnímu, proč na takový to pobyt člověk jede, k výuce. Bohužel musím říct, že ze tří pobytů to byla právě cambridgeská výuka, která byla naprosto nejhorší.
Do Cambridge jsme dorazili v neděli a v pondělí jsme psali Placement test, jenž nás měl rozřadit do jednotlivých skupin. Ten test byl opravdu zvláštní. Šlo o zakroužkování správných odpovědí a napsání drobného slohu, to samozřejmě ještě nebylo tak divné, ale nebyl žádný nastavený čas, prostě zničehonic konec, dejte nám to a to, že jste to nestihli dokončit, vaše chyba (to, že to nestihl skoro nikdo bylo jedno).
Nakonec se to projevilo jak u mě, tak u jiných, protože po první úterní hodině mě sama vyučující nechala přeřadit o skupinu výš, což se neobešlo bez řádného organizačního zmatku (který tak trochu provázel všechny akce), kdy mě dvakrát strčili do jiné třídy, než jsem měla být a tak obdobně.
Již jsem zmínila, že výuka na tomto pobytu byla ze všech tří tou nejhorší. Bylo to z jednoduchého důvodu. Celkem se učí pět pracovních dní po třech hodinách denně s půl hodinovou přestávkou v půlce. V Cambridge to bylo ještě konkrétněji rozděleno na tři gramatické dny a dva konverzační dny. Ty dva konverzační dny byly v naprostém klidu a docela mě bavily (vždy bylo určité téma a pracovalo se k němu), na rozdíl od těch gramatických. Každý jsme totiž vyfasoval oficiální učebnici (mám jí doteď doma) a učili se klasicky jako ve škole gramatiku, následně užitou ve cvičeních. To mě nebaví ani ve škole, natož aby mě to bavilo někde, kde mě jen tak hodí do naprosto neznámé látky a nutí, abych vyplňovala předepsaná cvičení. To v člověku opět zabíjelo tu touhu mluvit a jsem moc ráda, že v Oxfordu i Londýně tomu bylo jinak.
Učebnice
Své spolužáky (jedna třída cca 10-15 lidí) v paměti bohužel moc nechovám, protože se mi třída asi třikrát proměnila. Jednou z důvodu přeřazení do vyšší skupiny, podruhé v pondělí kvůli příjezdu nových žáků, kdy to byla taková přechodná třída na jeden den a potřetí, když právě ti noví byli zařazeni do svých tříd a my, jakožto zbytek, jsme se nějak zase podělili. Jediné, co si tak vzpomínám je fakt, že docela hojně převažovali žáci asijského původu, kteří v angličtině moc nevynikali a hojně si vše překládali do těch svých "žížalek".
Poslední třída
V závěru celého tohoto studia probíhala v pátek taková drobná ceremonie, během které nám byl udělen certifikát o dokončení kurzu.
4. Aktivity a výlety
Pokud probíhala výuka ráno, odpoledne společně s večerem bylo zasvěceno nejrůznějším aktivitám (a samozřejmě tomu bylo i naopak), jejichž seznam jsme na začátku týdne dostali. Každá aktivita začínala na rohu Parker's piece (velká zelená placka), který byl asi kilometr od naší rezidence, ale člověk to klidně šel těch dvacet minut. Upřímně jsem tohle místo měla ráda, protože jsem měla možnost nabourat se na WiFi místního hotelu a skypovat s rodiči (ve škole sice WiFi byla, ale umožňovala pouze psaní) v docela vlídném prostředí, kde si každý všímal svého. Během pobytu v Londýně jsme jeden z výletů měli Cambridge zasvěcený a tak jsem se z nostalgie na toto místo šla podívat. S WiFi bych už měla smůlu...
Jsem velmi introvertní, což se někteří dočítáte již po několikáté a nemám ráda, když mě do něčeho někdo nutí a tak pro mě některé aktivity byly vyložených utrpením. Kupříkladu návštěva disca nebo dělání některých "zábavných" aktivit v rámci naší české skupiny. Ale to disco bylo nejhorší. Nejsem na to a tak jsem prostála alespoň tu hodinu a půl před vchodem než mi bylo slavnostně dovoleno odejít, protože má delegátka bohužel nechápala, že je mi tento styl zábavy jaksi volný.
Na druhou stranu byly i události, které mě bavily (a které převážně naopak nebavily zbytek lidí), kupříkladu orientační tour po Cambridge, návštěva několika významných míst anebo plavba loďkou na řece Cam (doslova punting on the river Cam). Našly se ale i takové, které bavily všechny. Kupříkladu večer s naší social leaderkou Katrinou strávený u pečení a zdobení muffinů.
Nejhorší pro mě asi v rámci těchto aktivit byl prostě a jednoduše můj introvertismus a skoro nemožnost aktivity odmítnout, i když několikrát jsem se přes dlouhý proslov delegátky přenesla.
Výlety ty však alespoň mě vyhovovaly. V týdnu ranní školy jsme ve čtvrtek vyrazili do půvabného městečka Ely, kde to bylo alespoň za mě příjemně strávené odpoledne. Výlet do Londýna byl už však pro mě tak trochu klasika, bylo to potřetí, co jsem klasickou Westminster - Buckingham - Trafalgar trasu absolvovala a tak jsem si už dopředu (s pomocí mého táty a jeho mapiček z Google Earth) na rozchod naplánovala trasu po westendských divadlech (+ britské muzeum), která mi ideálně zabrala celý rozchod. Sice je pravda, že jsme sami chodit neměli, ale jaký blázen by tohle se mnou absolvoval, když mohl jít "šopovat", takže jsem sice naoko ve dvojici šla, ale za prvním rohem jsme se rozdělili. Ano, říkáte si, že jsem byla nerozvážná, co kdybych se ztratila, něco se mi stalo, ale zase na druhou stranu on by mi ten druhý člověk v tom asi stejně moc nepomohl a já měla s mapami jistotu, že se ztratit nemůžu.
Katedrála v Ely
5. Moje skupina a delegátka
Jsem introvert (počítá někdo, pokolikáté to již zmiňuji?) a tak upřímně se nerada družím. Navíc nejsem typická girl, takže zapadnout mezi holky je pro mě ještě těžší. Na tenhle pobyt jsem dostala hodně holek z Prahy, které na mě působily kapku takovým tím přechytralým dojmem, ale nechci je soudit, každý jsme nějaký a navíc v některých chvílích člověku i dokázaly poradit. Ale je pravda, že za všechny tři pobyty se mi potvrdilo, že nákupy oblečení jdou nějak mimo mě. Nakonec jsem se ale skamarádila s milou holčičkou ze Slovenska (tímto Sofii zdravím) a tak jsme celý pobyt tak nějak prožily společně.
Delegátka mi zcela upřímně naprosto nesedla, protože to byl právě ten donucovací typ osobnosti. Neustále se mě snažila skamarádit se zbytkem skupiny, tahat mě do akcí (například to disco, kdy jsem tam prostě opravdu musela prostát určitou dobu, než jsem mohla jít) a tak obdobně, což v introvertovi vyvolá co? Ještě víc se stáhne a zatvrdí. Bohužel nijak výrazně ani nepomohly mé následné vysvětlovací rozhovory, stále si stála za svým a já také, takže výsledek byl pořád stejný.
Tak to by byly asi takové hlavní body. Je pravdou, že Cambridge dodnes považuji za těžkou zatěžkávací zkoušku, a i když mi několik věcí jednoduše nevyhovovalo, na druhou stranu jich bylo několik extrémně dobrých a hlavně, naučila jsem se to nejpodstatnější - postarat se o sebe. A to ještě navíc v cizí zemi odkázaná sama na sebe a na své dosavadní znalosti angličtiny, které sice byly, ale ta odvaha chyběla. A právě tu jsem v Cambridge získala a nechala tam ten strach z anglické konverzace. Musela jsem si obstarat jídlo, abych nebyla dva týdny o toustu, a dokonce jsem si obstarala i lékařské vybavení. Pokud se tedy tak náplastem a Voltaren gelu dá říkat. Cambridge totiž byla hodně o chození, kterému normálně až tak moc nedám a tak se to projevilo nejen únavou materiálu, ale v kombinaci vlhkého britského podnebí a mých zpocených nohou to jen stvořilo ideální prostředí pro puchýře. Proto pokud je nějaké slovo, které jsem se v Cambridge naučila a budu si ho pamatovat do smrti, je to slovo blister - puchýř. A pokud by měl někdo možnost zakoupení nebo by takovéto náplasti v Anglii potřeboval, tak velmi doporučuji náplasti ze sítě Boots a to přímo ty jejich vlastní.
Vím, že jsem si v tomto celém příspěvku hodně i postěžovala, což mi jistě někdo bude při jeho čtení vytýkat. Nepopírám, nejsem prostě normální a mám určité jiné standardy, ale to už jsem prostě já a můj problém. Jsem si jistá, že někdo jiný by si takový pobyt, jaký jsem měla já, užil daleko víc a klidně by se do Cambridge vrátil. Já ale bohužel mezi ně nepatřím, po zkušenostech z dalších dvou pobytů rozhodně ne. O tom však příště...
PS:
Pokud byste se někdy do Cambridge dostali a jste milovníky nejrůznějších nepotřebných blbinek, doporučuji jeden obchod v nákupním centru Grand Arcade. Jmenoval se Blott, aktuálně již Tinc a můžete tam koupit ty nejrozkošnější gumy, které vám bude líto i použít. Mají pobočky i jinde po Velké Británii, ale když už píšu o té Cambridge, tak přeci hlavně zmíním ji.
