Reakce na londýnský incident

Nejčastější otázkou, na kterou se mě (i mé rodiny) lidi ptají, je, jestli se nebojíme někam letět v rámci bezpečností situace po celém světě. Já za sebe vždy odpovídám (a v článku jsem to také již zmiňovala), že stát se může kdekoli cokoli a když člověk má možnost, měl by ji využít. Samozřejmě, že člověk jistý nepříjemný pocit v sobě má a na lidi kolem se v milionovém městě dívá trošku skrze prsty, ale nikdy nemůže tušit, co se odehraje. Tak je to v podstatě s celým životem, protože nikdy nemůžete vědět, jestli se vám nestane to či ono a když se tak stane, je to jednoduše tu, nejde se na to připravit. Řešení sedět doma taky není úplně to nejbezpečnější, protože čerstvý vzduch potřebuje každý a už jen tím, že člověk vyjde na ulici je to tu riziko, kterému ale nemá šanci zabránit.

---

Celý tento příspěvek má velmi "jednoduchý" důvod. Někteří z vás již jistě narazili na článek ohledně tragické události, která se odehrála včera večer v Londýně.

Londýn je milionové město a tak je logické, že ty špatné události mají větší šanci než tamhle někde v malé vesničce v horách. Bohužel je velmi těžké se dostat do nitra trpícího člověka, který se pak rozhodne pro čin takového to rázu a někteří lidé hlavně i známky toho, že není něco s druhou osobou v pořádku, přehlížejí, protože ať chceme nebo ne, každý myslíme hlavně sám na sebe.

Náboženství (ať už jakékoli) dokáže být hodně silnou věcí, která člověka ovlivní a je pro něj schopen udělat vše. Není to jen v aktuální době Islám, ale pokud se podíváte do minulosti, obětování se pro víru je stále velmi aktuální věcí už po mnoho staletí.

Islámští bojovníci si neuvědomují, kolik zbytečných životů během jejich "svatých" válek padlo a zcela upřímně si říkám, jak by reagovali oni sami, kdybychom jsme se my pustili do nich stejně jako oni do nás. Ale asi by to byl akorát tak začarovaný kruh motivovaný silnou pomstou.

Bohužel s nimi nic nenaděláme, podstatné je, všechny nestrkat do stejného pytle, protože pokud se tomu tak stane, člověk se nesmí divit, když ho i oni začnou nenávidět nazpátek. Všichni vyznavači Islámu teroristy nejsou a často jsou naopak jejich činy zahanbeni.

Pokud jde o psychiku člověka, zkuste se dívat kolem sebe, protože se často i dá zabránit nějakým dalším krokům, co by mohli udělat. Někdy je bohužel problém až tak velký, že řešení není nejjednodušší, ale za pokus to stojí. Ač se mi to zdá v rámci tohoto příspěvku a tématu jako nevhodná odbočka, velmi doporučuji film Já, Olga Hepnarová, který popisuje příběh poslední popravené ženy v Československu. Člověk si totiž uvědomí, jak by i jiné chování k některým lidem mohlo pomoct a odvrátit tak jisté události.

Samozřejmě s lidmi s vrozenými duševními poruchami je to těžší, někdy ani nevíte, že jí člověk má, ale pro její spuštění vždy musí být nějaké postupné podměty a následně i nějaké ty projevy.

Tento příspěvek píšu, jak mi slova přicházejí na mysl a tak omluvte, pokud skáču od jednoho k druhému moc rychle. Vím, že nic tento příspěvek nemůže změnit, ale berte ho jako takové drobné názorové vyjádření jedné hrušky.

Jednoduše jsem totiž cítila, že napsat něco musím, zvláště když se tento incident odehrál v Londýně a navíc pouze pár metrů od hotelu, kde jsem ještě v úterý bydlela a i touto cestou chodila. Jeden jediný den, a kdyby bylo souhrou náhod pár věcí jinak, mohla jsem u policejní pásky stát i já sama. Nechci však dělat ze sebe chudinku, která tomuto incidentu unikla o vlásek, to rozhodně ne (tomu se ani tak nestalo).

Nechci vás tu dlouho trápit svými názory a myšlenkami, protože každý máme své a proto jednoduše, jak jsem již řekla, stát se může cokoli kdykoli kdekoli a nikdy nevíte. Ale za nevylézání z domu to nestojí…

Článek na Novinkách naleznete TADY.