sobota 28. července 2018

Dovolená v rytmu reggae aneb Jamajka 2012 - první část

Na přelomu listopadu a prosince 2012 jsme se s rodiči vydali již poněkolikáté směr Karibik, kde nám tentokrát padla za oběť Jamajka. Součástí naší dovolené, ale nebyla jen ona, protože samotný závěr dovolené patřil New Yorku, kam se ale vydáme v novém článku, protože přeci jen spojit dvě tak odlišná místa pod jeden název není vůbec jednoduchý úkol…

Naše cesta ale jinak započala jako vždy na letišti Václava Havla v Praze a to v neděli 25. listopadu. Celkem na nás čekaly tři lety a to ve složení Praha-Londýn-Miami-Montego Bay. Jenže hned na samém začátku došlo ke komplikaci, neboť v Londýně řádil Rákosníček aneb mlha hustá tak, že by se dala krájet, což způsobilo to, že náš odlet byl opožděn a to jsme se ještě ani neodlepili od země. Horší ale na tom bylo to, že na přestup v Londýně jsme měli asi hodinu, nad čímž jsme už doma kroutili hlavou, ale letěli jsme se skupinou, takže jsme si diktovat nemohli.
Zatímco Hrušky pomalu a jistě začínaly trnout, že to jisto jistě nestihneme, některé naše spolucestující stále neztrácely naději a značně si ji umocňovali tvrzeními, že na nás to letadlo jako určitě počká. A jak Vám už zřejmě došlo, tak nepočkalo. Dodnes to vidím zcela živě - po výstupu z letadla nás autobus odvezl k takovému rohovému vstupu, kde na nás již čekala paní se zprávou, že smůla, letadlo je pryč. Od té doby jsme během dalších cest tímto vchodem několikrát znovu prošli a pokaždé si na tu scénu vzpomeneme a hlavně to, co následovalo po ní. Samozřejmě nás museli narvat do dalšího letadla, což se skupinou není nikdy až tak jednoduché, ale díkybohu se to povedlo a po asi čtyřhodinovém čekání jsme už opět seděli v letadle British Airways směr Miami. Už v Londýně ale bylo jasné, že let na Jamajku nestihneme a protože ten další odlétal až další den, tak jsme museli v Miami přenocovat. Vyřízení všech formalit, ale přímo neskutečně dlouho trvalo a musím Vám tedy říct, že letiště v Miami nebo respektive ta část, kam se dostala naše skupina, stála dosti za houby, protože si nebylo, kde absolutně sednout a díky pokročilé hodině se nedalo skoro nic ani zařídit. Ve finále se ale povedlo ujednat přespání v hotelu u letiště a zároveň nás dostali i do zítřejšího spoje do Montego Bay. Jediným a poněkud vážnějším problémem tak zůstal pouze fakt, že se pár lidem ztratily kufry a moje maminka byla bohužel mezi nimi…

Upřímně ani nevím, jestli bylo v kufru mimo maminčina oblečení ještě něco vyloženě podstatného jako drogerie či léky (tím myslím hlavní, své denní jsme měli samozřejmě v příručním kufříku), ale jinak musíte uznat, že po celé té denní strastiplné cestě by se člověk rád převlékl do čistého. A tak jsem aspoň základ poskytla já. Druhý den nás v devět ráno čekal zmíněný let do Montego Bay, kde na nás již čekal i maminčin kufr. Dosud si pokaždé vzpomenu, jak k nám dorazila vedoucí skupiny se zprávou, že kufry stojí opodál a maminka se na ní po těchto slovech samou radostí vrhla. Ani se nedivím…
Komplikace na začátku celé dovolené mimo jiné znamenaly to, že jsme nestíhali stanovený program. Proto se rozhodlo, že vše musíme rychle dohnat, ale protože se blížil čas oběda a o hladu nás přeci jen nechat nemohli, tak naše první jízda směřovala do hotelu Holiday Inn Sunspree Resort, kde jsme měli předchozí noc složit hlavu. Po obědě nás čekala první aktivita a to jízda na bambusových vorech po řece Martha Brae. Vory to ale nejsou jen tak ledajaké, naopak jde o třicetimetrové kousky se sedačkou pro dvě osoby, takže naše rodina zabrala hned dva. Po občerstvení v místním baru a zisku krásných oranžových plovacích vestiček, jsme se nalodili a vyrazili jsme na idylickou projížďku po řece vedoucí skrze lesy. Působilo to nádherně klidně, ale to jen do chvíle, kdy se to celé zvrtlo, a začal obrovský tropický déšť. Deštníky po ruce rozhodně nebyly a tak jsme skončili alespoň s podsedákem nad hlavou.

Déšť ve finále doprovodil všechny vory, takže při naloďování do autobusu se začala naše skupina velmi sbližovat, neboť skoro každý se hned začal svlékat z mokrého oblečení, ale díkybohu se to včas zastavilo a naše výprava se tak nudistickou výpravou díkybohu nestala…
Posléze nás už jen čekalo ubytování v dalším hotelu a to v Mystic Ridge Resort. V autobuse jsme si tak říkali, že na hotelu určitě bude vlastní fén, takže si pěkně vysušíme boty, ale opak byl pravdou. Ač se nám to stává málokdy, tak právě tady tomu tak bylo a fén prostě nebyl. Jednoduše, když už se to všechno od začátku pěkně zkomplikovalo (ehm, ať nejsme sprostí), tak proč s tím jen tak přestat, že?

Na druhý den byla mimo jiné plánována i návštěva Dunn´s River Falls, ale nestihlo se a tak nás tento přírodní park s krásnými vodopády čekal až třetí den ráno. Jsem ráda, že jsme ho v programu nevynechali, protože jde o jednu z nejznámějších turistických atrakcí na Jamajce, kde se točilo i několik filmů jako je kupříkladu první bondovka Dr. No. Scéna se konkrétně odehrává na pláži, kde vodopády stékají do moře a jde o velmi ikonický záběr, kdy herečka Ursula Andress vystupuje z vody na pláž a prozpěvuje si píseň "Underneath the Mango Tree". Ono film o Jamesi Bondovi nezmiňuji jen tak bez příčiny, ba naopak. Tvůrce jeho románové předlohy Ian Fleming totiž Jamajku miloval a to natolik, že zde i žil a to v domě pojmenovaném Goldeneye. Právě zde vznikaly slavné bondovské romány, jejichž filmové podoby jsou nám v pravidelných dávkách servírovány.

Vraťme se ale k tomu, co mohla vidět a zažít naše skupina. Jak už jsem zmínila Dunn´s River Falls je přírodní park, kde můžete najít kaskádovité vodopády, mezi kterými máte možnost se procházet. Voda totiž dosahuje pouze ke kotníkům a tak můžete různě šplhat a naopak i sestupovat. Rozhodně je ale vhodné mít vhodnou obuv, protože kameny jsou přeci jen značně kluzké a proto to nechce ani nadcenit své schopnosti. Každopádně i třetí den se tedy naše skupina opět sbližovala, akorát tentokrát to nebylo svlékání se do spodního prádla, ale do plavek. Přiznám, že jsme s maminkou zůstaly radši na suchu a to ještě se čtveřicí dalších lidí, protože já bez brýlí vidím nebo spíše nevidím a maminka tomu adrenalinu nikdy až tak moc nedala, ale nemůžu jí křivdit, neboť na jednom bezpečném místě nohy smočila. Ale jinak jsme asi měli té vody i po prošlém dnu kapku dost, takže bojovat s vodopády šel jen náš tatínek a my mu to aspoň zdokumentovali. Mimochodem jsem objevila svůj starý deník, který zachycuje i tuto dovolenou a musím uznat, že kdybych dříve bývala věděla, že budu psát cestovatelský blog, určitě bych ho vedla řádněji a obsáhleji. Takto Vám tedy k tomu přidám pouze poznámku, že to chvílemi vypadalo, že se tatínek snad zabije…
Po vodopádech nás čekala delší cesta do Port Antonia (cca 2 hodiny), kde jsme navštívili slavnou Blue Lagoon, která účinkovala v několika záběrech ve slavném a kritizovaném stejnojmenném filmu Modrá laguna s Brooke Shields. Dříve se toto místo nazývalo The Blue Hole, což dle mého sedí trochu víc, protože to je kapku taková díra, pokud se tedy nepustíte do některé z nabízených aktivit, jako je plavba po laguně, při ní totiž dostanete šanci vidět víc než jen stánky se suvenýry, ale občas se to může značně prodražit. Nepopírám však, že je to přírodní krása, která ale případně stojí za delší prozkoumání, na což nám díky dohánění programu nezbyl moc čas.

Audioverze článku tady, případně ke stažení MP3 zde.


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 21. července 2018

Desert Safari aneb pouštní dobrodružství v SAE - druhá část

Ta se odehrává v beduínské vesničce, kde je připraven opravdu bohatý program. Před samotným vstupem do ní nás ale čekala hned první atrakce a to jízda na velbloudovi/dromedárovi. Samozřejmě jsme neodolali a vyzkoušeli to. No a jak to říct. Nalézt na velblouda nebyl skoro žádný problém (jeli jsme společně s maminkou), ale když se chudák velbloud začal zvedat aneb řádné houpnutí dopředu a dozadu, tak se mi osobně udělalo trochu nevolno. Jízda pak byla velmi zvláštní, což je ale dle mého taky způsobené tím, že člověk na to není jednoduše zvyklý a sedět na živém zvířeti je v dnešní době čím dál tím méně častou záležitostí. Ve finále si velbloud opět "sednul", což mělo za následek další dvě řádná zhoupnutí, kdy maminka bohužel tak trochu jedno odnesla, neboť se řádně praštila o tvrdý kus sedla. Bolest ji pak provázela celý zbytek večera a modřina s námi ještě odlétala domů, proto jsme při druhém výletu velbloudí projížďku s díky odmítli…

Vstup do vesničky je lemovaný svícny, což při přibývající tmě působí velmi romanticky. Po vstupu člověk uvidí různé stany, kde se odehrávají další aktivity, ale také kulaté pódium obklopené koberci, polštáři a stolky aneb Vaše posezení pro daný večer. Než se ale dostaneme k tomu, co se děje na samotném pódiu, tak si přiblížíme ony zmíněné aktivity.

Pro mě bylo jisto jistě nejlepší aktivitou malování hennou, což jsem poprvé zkusila právě tady. Velmi šikovná paní Vám namaluje cokoli dle Vašeho přání, ale nejvíce samozřejmě frčí orientální vzory a to převážně na rukách či kotnících. Henna je hnědá, tudíž přírodní a konkrétně tady používaný typ funguje tak, že po namalování postupně usychá, až začne sám odpadávat či se drolit. Není tedy nutný žádný oplach, jako je tomu u jiných typů…
Dále je tu možnost vyzkoušet si kouření vodní dýmky nazývané šíša, do čehož jsme se osobně (jakožto "striktně" nekuřácká rodina) nikterak nehrnuli. V dalším koutku pak člověk mohl ozkoušet něco z muslimského šatníku a to jak v dámské, tak samozřejmě pánské variantě. Mimo vesničku byla ještě mimo jiné nabízena (ale až při naší druhé návštěvě) i jízda po dunách na snowboardu, ale vzhledem k mé obrýlenosti jsem štěstí pokoušet nešla. Šikovná jsem na to totiž dost…
Určitě je dobré vědět, že ani bříška výletníků nejsou opomenuta a vy se tak máte šanci ponořit do obrovské nabídky tradičního jídla. Bohužel tato kuchyně není pro Hrušku moc stvořená, což ale zase až tak nevadilo, protože když máte potetovanou dominantní ruku, tak jste rádi za něco nekomplikovaného, co zvládnete sníst v mém případě levačkou.
Po nabrání jídla nastane čas se pohodlně usadit ke stolkům, protože na pódiu je následně zahájen zábavný program. Ten náš v obou případech zahrnoval představení krásné břišní tanečnice, která se nezalekla ani mečů jakožto rekvizit její show a z toho všeho kroucení doslova přeházel zrak. A ve finále jsme si tanečnici posléze i odvezli, neboť po skončení show byl náš řidič požádán, zda by ji nemohl vzít kousek s sebou i s její malou dcerkou. A protože v autě bylo místo navíc a nám to nevadilo, tak se k nám na malý kus cesty přidala.
Ale pěkně zpátky k druhé části programu. I z druhého vystupujícího přecházel zrak, neboť šlo o tanečníka tančícího tzv. tanoura dance, což je typ tance pocházející hlavně z Egypta, ale je hojně rozšířen v dalších arabských zemích. Jeho podstatou je, že muž-tanečník roztáčí nejrůznějším způsobem velkolepé barevné sukně. Musím uznat, že je to řádná podívaná (člověk zvláště obdivuje, že se tanečníkovi nezamotá hlava z toho neustálého točení kolem) a to zvláště i ve chvíli, kdy celá vesnice potemní a sukně začnou díky instalovaným "zářivkám" svítit. Leckdo by mohl říct, že se v tu chvíli sukně mění na taková malá létající ufa nebo obrovskou ruskou káču.
Tím ale výčet aktivit nekončí, přidáme si ještě jednu poslední, která se ne každému třeba může líbit, ale rozhodně stojí za to. Pokud totiž zvednete hlavinku k obloze, máte šanci vidět krásnou hvězdnou oblohu občas protkanou blikajícími světly letadla, které se zrovna chystá přistávat v Dubaji. Někoho může tento fakt rušit, ale vzhledem k mému vztahu k letadlům to mělo od problému opravdu daleko. Navíc nás to alespoň přivedlo na zajímavou myšlenku a to podívat se, kde vlastně v poušti přibližně jsme. Z mapy jsme toho moc nevyčetli, ale aspoň máme GPS památku…

Upřímně ani nevím, jak celá tato vesničková etapa (ostatně ani celý výlet) vlastně dlouho trvá, neboť pokaždé čas uplynul neskutečně rychle. Po skončení show se pomalu a jistě začne vše balit, což je pro Vás signálem případně ještě rychle doběhnout koupit zážitkové CD a hlavně najít řidiče, který k Vám patří. Pak už následuje jen cesta na hotel a spokojené usínání s hlavou plnou zážitků a botami plnými zrníčky písku.

Přiznávám, že mé popisy Desert Safari nemusí být zrovna moc objektivní, protože jak jste zřejmě sami pochopili (pokud by to z těch mých vyznání výše nebylo nedej bože poznat), jde o mou srdeční emirátskou záležitost. Pokud se tedy někdy do SAE vydáte, tak Vám výlet jednoznačně doporučuji, ale zároveň ho i dobře zvažte, protože první část nemusí sedět každému. Za ten zážitek to ale jistě stojí a na malou chvíli aspoň utečete modernímu světu kolem Vás. A mezi námi ještě jedna rada. Dejte si pozor na velblouda…

Audioverze článku - video ↓ a případně ke stažení zde.

↓↓↓2>
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 14. července 2018

Desert Safari aneb pouštní dobrodružství v SAE - první část

Spojené arabské emiráty jsou sice zemí moderní, ale samozřejmě ne vždy tomu tak bylo. Ještě před pár lety byla některá, v dnešní době již civilizovaná místa, pokryta neústupnou pouští, což můžou kupříkladu potvrdit mí prarodiče, kteří se po našem prvním návratu ze SAE nestačili divit, jak se od jejich návštěvy stačila Dubaj opět rozrůst a změnit.
Při naší poslední návštěvě SAE jsem Vás vzala na výpravu převážně koncentrovanou na novodobá místa a dnes tak přišel čas uskutečnit přesný opak, společně se totiž vydáme na výlet do pouště, aneb se podíváme na zoubek akci jménem Desert Safari.

Pamatuji si, že při prvním pobytu nám byl tento výlet hodně doporučován a protože si jedinečné zážitky nemůžeme nechat jen tak ujít, souhlasili jsme a výlet si zaplatili. Ve finále jsme ale byli jediní z naší skupiny, což bylo tenkrát kapku nepříjemné, neboť se mé dorozumívací schopnosti (a hlavně i odhodlání) teprve klubaly na svět. O dva roky později jsem už ale byla vycepovaná jazykovým pobytem v Cambridge a navíc jsme už věděli, co nás čeká, takže to bylo no problema.
Ale při naší první zkušenosti to byla vcelku zábava, neboť naše jediné pokyny byly, ať jsme tehdy a tehdy na recepci, že si nás někdo vyzvedne. A tak jsme čekali, čekali a čekali, až do hotelu konečně vstoupil mladík v tradičním muslimském oděvu, ale na rozdíl od ostatních přítomných ne v bílé variantě, ale hnědé. Doteď to vidím zcela živě, protože když jsem si ho poprvé prohlédla, prohlásila jsem něco ve smyslu "Ježišmarja, snad pro nás nepřijel támhleten Kaddáfí.", načež mě maminka okřikla, ať držím jazyk za zuby, protože nutno podotknout, že se naše návštěva odehrála zrovna v tom roce, kdy v Libyi proběhla občanská válka. Jméno Kaddáfí tak bylo tenkrát hodně skloňované a mohlo působit trošku jako slovo drogy ve Venezuele v roce 2013, kdy jsme maminku pro změnu okřikovali zase my.
Ale jen tak mimochodem jsem se nespletla, přijel pro nás. A tak jsme ho následovali k bílému džípu a obsadili místa pěkně vepředu. Posléze jsme ještě v jiném hotelu vyzvedli jednu německou dvojici, která se usadila za nás, v podstatě do kufru a mohli jsme vyrazit směrem poušť…
Než ale úplně začneme, tak bych ráda provedla malou poznámku. Jak jsem již zmínila, tento výlet jsme absolvovali dvakrát (resp. maminka třikrát, což ji samotnou dost překvapuje), ale kupodivu si spíše vybavuji právě tu úplně první verzi z roku 2011, které se budu převážně držet i v následujících řádcích aneb všechny aspekty výletu budou postupně odhalovány. Navíc se toho tenkrát stalo nějak tak celkově víc. Takže jdeme na to.

Ani nevím, jak dlouho jsme jeli, ale celkově na nás jízda působila zvláštně, protože díky jazykovým bariérám na všech stranách nebylo nikomu moc do řeči a tak se jelo jen za doprovodu rádia, což v člověku vytvářelo pocit lehkých pochybností, aneb předsudky o blízkém východě jely jednoduše na plné obrátky, i když neměly pražádný důvod. Vždy, když na to ale vzpomínám, tak si vybavím jednu historku, která se ke mně později dostala a to o výcviku palubních průvodčí společnosti Emirates. Nováčky by totiž měli snad posílat do Dubaje, kde je po přistání naloží do aut, seberou jim pasy a pak jedou dlouho neznámo kam do pouště, a když konečně dorazí na místo určení, tak jsou nuceni sepsat poslední vůli, která musí být velmi detailní. Trošku děsivé, co? Z počátku jsem nevěřila, že se to takto opravdu dělá než se k Emirates propracovala i jedna naše známá, která nám tento postup následně potvrdila…
Z postupné letargie způsobené jízdou nás dostala až zastávka u malé benzínky, kde jsme z auta vyskočili, protáhli se a řidič mezitím upustil pneumatiky. Přiznám se, že mé třináctileté já to kapku nechápalo, ale důvod, proč se tomu tak stalo, mi pak byl samozřejmě vysvětlen a i názorně ukázán, neboť po nasednutí zpět do džípu nás čekala již jen kratičká jízda aneb hledání "díry" v plotě (ano, určité části silnice měli poušť oddělenou drátěným plotem). A když jsme ji našli, tak mohla teprve začít ta správná zábava…
Je nutné zmínit, že náš tatínek dříve na dovolených zastupoval funkci kameramana, kterou v pozdějších letech díky technologickému pokroku opustil a místo kamery má prostě a jednoduše mobil jako my všichni ostatní. Tehdy ale ještě byla kamera jeho věrným společníkem, takže s námi putovala i na tento výlet. Jako určité záběry máme, ale v momentě, kdy to byla buďto záchrana tatínkovy hlavy nebo kamery, natáčet díkybohu přestal. Ono ostatně i přes vehementní snahu udržet stálý záběr, to prostě a jednoduše nebylo možné, protože jízda po dunách je opravdu něco.
Z počátku na Vás jdou velmi opatrně, což se ale dá vysvětlit tím, že se teprve k těm pořádným kouskům najíždí. A pak to začne, nahoru, dolu, nahoru, dolu a všudypřítomný strach, aby se auto nepřeklopilo (i to se stalo, ale díkybohu ne nám - mimochodem džíp je samozřejmě na tuto jízdu upraven). Je to přímo neskutečný zážitek, ale pro jedince se slabším žaludkem to rozhodně moc není. Já mám ale v tomto větší výdrž, takže jsem si obě jízdy užila plnými doušky a jela bych klidně zase. Na druhou stranu musím uznat, že taková cesta po českých silnicích nebo nedej bože D1 je tomuto zážitku docela dost podobná…
Konec jízdy se dá velmi zdárně odhadnout, neboť se pomalu a jistě začnou srocovat i další džípy a to proto, že se chystá zastávka aneb odměna za to, že jste jízdu zdárně přežili. Odměnou ale není jen to zastavení a nabídka pití, naopak, tu největší odměnu Vám nedají řidiči, ale příroda kolem Vás. Nutno totiž podotknout, že se Desert Safari nejčastěji odehrává v podvečerních hodinách a to proto, abyste měli šanci vidět západ slunce nad písečnými dunami.

Musím uznat, že jak doba pokročila, tak se spousta lidí spíše přiklání k tomu věc zachytit než ji prožít. A to samé jsme zažili i tady. Lidi brodící se rychle pískem jen proto, aby vylezli na nejbližší kopeček a měli ty nejlepší záběry. Dobře, přiznávám, zvláště při druhém výletu jsem se tak trochu zachovala taky, ale to spíš bylo z důvodu doslova nabízejícího se panoramatu definujícího celou první část akce.

Jinak je ale západ slunce rozhodně nádherným zážitkem, který tak trochu pocítíte i na vlastní kůži, protože se poušť postupně ochlazuje. A proto po západu nastane čas, opět nastoupit zpátky do džípů a vyrazit vstříc další části programu.

Audioverze článku - video ↓ nebo ke stažení zde.

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

středa 11. července 2018

Audioverze článků

I když s tímto článkem přicházím trošku jako s křížkem po funuse, tak mi to stejně nedá a musím nějak tuto novinku na mém blogu aspoň krátce okomentovat a uvést.
U mé předchozí série článků jste si mohli všimnout velké červené poznámky, která hlásala, že pod článkem naleznete audioverzi článku, což je novinka, která se mi v hlavě částečně zrodila i díky Vašim komentářům a to zhruba od chvíle, kdy bylo do éteru vypuštěno mé účinkování ve Vychytávkách Ládi Hrušky. Spousta z Vás se kladně vyjádřila vůči mému hlasu, což mě velmi mile překvapilo, protože já ho tedy poslouchám už dvacet let a jako nepřijde mi, že by to byla zrovna hitparáda, ale Váš názor Vám samozřejmě brát nemůžu. :D

A právě k tomuto faktu se mi ještě později přidala debata o délce mých článků a také to, že někdo je třeba čte radši po kouskách, protože je díky své vytíženosti jednoduše celé naráz nestíhá. A to vedlo ke vzpomínce, jak jsem před lety chtěla donutit svého kamaráda, aby si přečetl mou milovanou knihu Saturnin, což odmítal i z toho důvodu, že nerad čte, a když už, tak má radši audioverze knih. To mě tenkrát samozřejmě nenechalo chladnou a tak jsem za jeden prázdninový týden celou knihu po nocích namluvila. Tehdy ještě dokonce na jeden celý zátah (tím myslím třeba pět kapitol bez pauz), což sama teď dost dobře nechápu.
Namlouvání jsem pak po letech použila i v cestopisu, který bude zakrátko slavit rok a to s úžasným číslem zhlédnutí, které atakuje hranici 1300, takže pokud ještě někdo neviděl vzhůru do toho - stačí kliknout sem.
A šup ven z té reklamní pauzy. Každopádně se všemožné invence splnily a já tak mohla už na své přednášce bonznout, že něco takového pro Vás připravuji a aktuálně máme za sebou první sérii o třech článcích, které audioverze doprovází.
Mimo jiné bych také v tomto článku chtěla poděkovat Doktorce se srdcem, která mi v komentáři podala i jiný pohled na věc aneb jak by se daly audioverze využít. Upřímně se trošku stydím, že mi to samotné nedošlo, ale to je tak, když vidíte jen ty své důvody a nemáte širší obzory. Každopádně jde o to, že se audioverze můžou třeba využít i pro lidi se zrakovým postižením, a proto jsem neváhala a právě na radu Doktorky se srdcem jsem i oslovila jedno z českých center pro zrakově postižené s nabídkou mého blogu, jakožto zdroje článků. Bohužel mi na email nebylo odpovězeno, ale tak uvidíme, snaha byla. :)
Celkově byly na audioverze vesměs velmi pozitivní reakce, za což velmi děkuji. :) Původně jsem tento článek proto zamýšlela, jakožto takový dotazník, zda v této formě i nadále pokračovat, ale dle reakcí tedy nejspíše ano. Svůj názor na věc, ale klidně projevte v anketě pod článkem či v komentáři (budu ráda i za vysvětlení, proč se Vám nápad nelíbí). Budu moc ráda. Ono přeci jen to nahrávání není úplně jednoduchou záležitostí a často mi dost ujíždějí nervy (aneb proč píšu tak komplikované věty nebo proč si studuješ výslovnost, když to pak stejně řekneš blbě :D ), takže samozřejmě pozitivní reakce pak dokáže pohladit Hrušce dušičku. A ono navíc se mi zdá, že díky určité chvilkové intonaci hlasu článek vyzní tak, jak jsem zamýšlela. Tak snad to tedy tak vnímáte i Vy.
V budoucnu se tak na audio zatím můžete těšit ještě šestkrát a to u dvou sérií článků, kdy ta první začíná již tuto sobotu. :) A tím končím dnešní výjimečné hlášení a budu se na Vás na svůj svátek těšit v 15:00!

A kdo ještě žádnou mou audioverzi neslyšel, tak prosím můžete začít zde.


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 7. července 2018

Letní hrušková fotografická soutěž 2018

Před startem předchozí letní pohlednicové soutěže jsem na Facebooku rozjela anketu, zda by byl zájem hned o další letní soutěž, ke které se mi naskytla příležitost. Hlasů se nakonec sešlo víc, než jsem vůbec čekala (děkuji!) a protože byly především kladné, tak právě čtete článek k další letní soutěži a to tentokrát fotografické.

Na začátek ale cítím povinnost říct, jak celá iniciativa soutěže vznikla aneb ano, jde o spolupráci. Po mé narozeninové soutěži jsem samozřejmě začala přemýšlet nad tím, jak dále pokračovat a kromě tradičních pohlednic třeba opět nabídnout něco jiného, zvláště když mě přes léto čeká tolik cest. Nápady se mi vyskytly rovnou dva a tak jsem neváhala a oslovila nejdříve první firmu, u které bohužel nebyl pokus úspěšný. Proto jsem se obrátila na firmu, s níž jsem nedávno spolupracovala a kdo hádá, že jde o firmu Albi, tak vyhrává na plné čáře.
Minulý rok mělo Albi akci, která mě velmi zaujala, ale bohužel jsem se nějak nedostala k jejímu plnění. Hlavním úkolem bylo vytvořit fotku s ikonickým medvídkem Me to You a to na jakémkoli možném místě. Navíc, pokud člověk medvídka neměl, mohl si ho za zálohu vypůjčit na prodejnách, což se mi zdálo přímo skvělé. Každopádně právě to mě inspirovalo a ve svém emailu do Albi jsem nabídla své služby, aneb že letos budu dělat cestovní kancelář medvídkovi já. Ono ještě ke všemu jsem vždy měla tendence dělat série fotografií (nehty, kamínky), takže se vlastně spojí příjemné s užitečným. V následujících týdnech tak na mém instagramovém účtu uvidíte nejrůznější místa, která se svým novým cestovatelským parťákem Gulliverem společně navštívíme. Zároveň tak dostanete trošku těch spoilerů, na co se v budoucnu budete moci těšit. A akce bude samozřejmě mít i své vlastní uzavření, takže se těšte. :)
Albi ale bylo tak hodné, že neposkytlo medvídka pouze mě, ale také jednoho do soutěže, s čímž jsem upřímně až tak nepočítala a tak to bylo velmi milé překvapení. To nás také dostává k samotné soutěži…

Zadání je velmi jednoduché. Stačí vyfotit jakékoli zajímavé místo, ať už v ČR či v zahraničí, které byste rádi medvídkovi ukázali a přiblížili. Fotku nahrajte na svůj instagramový účet společně s krátkým popiskem, kde vysvětlíte, proč jste zrovna vybrali ono místo a samozřejmě nesmí chybět ani hashtagy - #hruskaameda #albicz #radostodalbi Případně můžete mě i Albi ve fotce označit. V případě soukromých účtů poprosím o zprávu s fotem příspěvku. Můj účet naleznete tady.
Soutěž probíhá od dnešního dne - soboty 7. července do soboty 1. září 2018 18:00. Hlavní výhrou není tedy nic jiného než jedinečný medvídek Me to You a já se k němu pokusím přidat i něco zajímavého ze svých cest (pohledy to jistí vždy). Výherce bude vylosován náhodně a bude kontaktován skrze instagramový účet. Ráda bych také nutně zmínila, že zveřejněním fotografie souhlasíte se zpracováním Vašich osobních údajů pro účely soutěže. Podrobnější pravidla a ustanovení najdete tady.

Doufám, že se někteří stateční odvážlivci najdou a nenechají mě na holičkách. Ostatně, každá vydařená spolupráce člověka posouvá a já bych Vám velmi ráda nabídla i v budoucnu možnost vyhrát některé zajímavé produkty třeba právě od Albi. A snad mě za spolupráci nesníte, ale opět je to hlavně pro Vás.

Těším se na Vaše fotografie! A užívejte léto!

Vyhodnocení letní pohlednicové soutěže 2018

Milí pravidelní i nepravidelní čtenáři! :)
Týden nám uplynul jako voda a má soutěž o devět pohledů ze tří světových míst dnes v deset hodin skončila. Celkový počet účastníků se vyšplhal na krásné číslo 33, což je jen o jednoho človíčka méně než při mé narozeninové soutěži a ráda bych Vám za to poděkovala. :)
Vylosování výherců naleznete jako vždy ve videu níže. Děkuji všem za účast! Mimo jiné by všichni účastníci měli mít v aktuální chvíli ode mě emailovou zprávu.
Za malou chvíli ve tři hodiny bude odstartována další soutěž, která poběží celý zbytek prázdnin a budu taktéž velmi ráda za Vaši účast. :) Ostatní případně zvu příští sobotu na start nové série článků o Desert Safari ve Spojených arabských emirátech, opět nebude chybět i audioverze článku. ;)
Užívejte si sobotní den!