Na přelomu listopadu a prosince 2012 jsme se s rodiči vydali již poněkolikáté směr Karibik, kde nám tentokrát padla za oběť Jamajka. Součástí naší dovolené, ale nebyla jen ona, protože samotný závěr dovolené patřil New Yorku, kam se ale vydáme v novém článku, protože přeci jen spojit dvě tak odlišná místa pod jeden název není vůbec jednoduchý úkol…
Naše cesta ale jinak započala jako vždy na letišti Václava Havla v Praze a to v neděli 25. listopadu. Celkem na nás čekaly tři lety a to ve složení Praha-Londýn-Miami-Montego Bay. Jenže hned na samém začátku došlo ke komplikaci, neboť v Londýně řádil Rákosníček aneb mlha hustá tak, že by se dala krájet, což způsobilo to, že náš odlet byl opožděn a to jsme se ještě ani neodlepili od země. Horší ale na tom bylo to, že na přestup v Londýně jsme měli asi hodinu, nad čímž jsme už doma kroutili hlavou, ale letěli jsme se skupinou, takže jsme si diktovat nemohli.
Zatímco Hrušky pomalu a jistě začínaly trnout, že to jisto jistě nestihneme, některé naše spolucestující stále neztrácely naději a značně si ji umocňovali tvrzeními, že na nás to letadlo jako určitě počká. A jak Vám už zřejmě došlo, tak nepočkalo. Dodnes to vidím zcela živě - po výstupu z letadla nás autobus odvezl k takovému rohovému vstupu, kde na nás již čekala paní se zprávou, že smůla, letadlo je pryč. Od té doby jsme během dalších cest tímto vchodem několikrát znovu prošli a pokaždé si na tu scénu vzpomeneme a hlavně to, co následovalo po ní. Samozřejmě nás museli narvat do dalšího letadla, což se skupinou není nikdy až tak jednoduché, ale díkybohu se to povedlo a po asi čtyřhodinovém čekání jsme už opět seděli v letadle British Airways směr Miami. Už v Londýně ale bylo jasné, že let na Jamajku nestihneme a protože ten další odlétal až další den, tak jsme museli v Miami přenocovat. Vyřízení všech formalit, ale přímo neskutečně dlouho trvalo a musím Vám tedy říct, že letiště v Miami nebo respektive ta část, kam se dostala naše skupina, stála dosti za houby, protože si nebylo, kde absolutně sednout a díky pokročilé hodině se nedalo skoro nic ani zařídit. Ve finále se ale povedlo ujednat přespání v hotelu u letiště a zároveň nás dostali i do zítřejšího spoje do Montego Bay. Jediným a poněkud vážnějším problémem tak zůstal pouze fakt, že se pár lidem ztratily kufry a moje maminka byla bohužel mezi nimi…
Upřímně ani nevím, jestli bylo v kufru mimo maminčina oblečení ještě něco vyloženě podstatného jako drogerie či léky (tím myslím hlavní, své denní jsme měli samozřejmě v příručním kufříku), ale jinak musíte uznat, že po celé té denní strastiplné cestě by se člověk rád převlékl do čistého. A tak jsem aspoň základ poskytla já. Druhý den nás v devět ráno čekal zmíněný let do Montego Bay, kde na nás již čekal i maminčin kufr. Dosud si pokaždé vzpomenu, jak k nám dorazila vedoucí skupiny se zprávou, že kufry stojí opodál a maminka se na ní po těchto slovech samou radostí vrhla. Ani se nedivím…
Komplikace na začátku celé dovolené mimo jiné znamenaly to, že jsme nestíhali stanovený program. Proto se rozhodlo, že vše musíme rychle dohnat, ale protože se blížil čas oběda a o hladu nás přeci jen nechat nemohli, tak naše první jízda směřovala do hotelu Holiday Inn Sunspree Resort, kde jsme měli předchozí noc složit hlavu. Po obědě nás čekala první aktivita a to jízda na bambusových vorech po řece Martha Brae. Vory to ale nejsou jen tak ledajaké, naopak jde o třicetimetrové kousky se sedačkou pro dvě osoby, takže naše rodina zabrala hned dva. Po občerstvení v místním baru a zisku krásných oranžových plovacích vestiček, jsme se nalodili a vyrazili jsme na idylickou projížďku po řece vedoucí skrze lesy. Působilo to nádherně klidně, ale to jen do chvíle, kdy se to celé zvrtlo, a začal obrovský tropický déšť. Deštníky po ruce rozhodně nebyly a tak jsme skončili alespoň s podsedákem nad hlavou.
Déšť ve finále doprovodil všechny vory, takže při naloďování do autobusu se začala naše skupina velmi sbližovat, neboť skoro každý se hned začal svlékat z mokrého oblečení, ale díkybohu se to včas zastavilo a naše výprava se tak nudistickou výpravou díkybohu nestala…
Posléze nás už jen čekalo ubytování v dalším hotelu a to v Mystic Ridge Resort. V autobuse jsme si tak říkali, že na hotelu určitě bude vlastní fén, takže si pěkně vysušíme boty, ale opak byl pravdou. Ač se nám to stává málokdy, tak právě tady tomu tak bylo a fén prostě nebyl. Jednoduše, když už se to všechno od začátku pěkně zkomplikovalo (ehm, ať nejsme sprostí), tak proč s tím jen tak přestat, že?
Na druhý den byla mimo jiné plánována i návštěva Dunn´s River Falls, ale nestihlo se a tak nás tento přírodní park s krásnými vodopády čekal až třetí den ráno. Jsem ráda, že jsme ho v programu nevynechali, protože jde o jednu z nejznámějších turistických atrakcí na Jamajce, kde se točilo i několik filmů jako je kupříkladu první bondovka Dr. No. Scéna se konkrétně odehrává na pláži, kde vodopády stékají do moře a jde o velmi ikonický záběr, kdy herečka Ursula Andress vystupuje z vody na pláž a prozpěvuje si píseň "Underneath the Mango Tree". Ono film o Jamesi Bondovi nezmiňuji jen tak bez příčiny, ba naopak. Tvůrce jeho románové předlohy Ian Fleming totiž Jamajku miloval a to natolik, že zde i žil a to v domě pojmenovaném Goldeneye. Právě zde vznikaly slavné bondovské romány, jejichž filmové podoby jsou nám v pravidelných dávkách servírovány.
Vraťme se ale k tomu, co mohla vidět a zažít naše skupina. Jak už jsem zmínila Dunn´s River Falls je přírodní park, kde můžete najít kaskádovité vodopády, mezi kterými máte možnost se procházet. Voda totiž dosahuje pouze ke kotníkům a tak můžete různě šplhat a naopak i sestupovat. Rozhodně je ale vhodné mít vhodnou obuv, protože kameny jsou přeci jen značně kluzké a proto to nechce ani nadcenit své schopnosti. Každopádně i třetí den se tedy naše skupina opět sbližovala, akorát tentokrát to nebylo svlékání se do spodního prádla, ale do plavek. Přiznám, že jsme s maminkou zůstaly radši na suchu a to ještě se čtveřicí dalších lidí, protože já bez brýlí vidím nebo spíše nevidím a maminka tomu adrenalinu nikdy až tak moc nedala, ale nemůžu jí křivdit, neboť na jednom bezpečném místě nohy smočila. Ale jinak jsme asi měli té vody i po prošlém dnu kapku dost, takže bojovat s vodopády šel jen náš tatínek a my mu to aspoň zdokumentovali. Mimochodem jsem objevila svůj starý deník, který zachycuje i tuto dovolenou a musím uznat, že kdybych dříve bývala věděla, že budu psát cestovatelský blog, určitě bych ho vedla řádněji a obsáhleji. Takto Vám tedy k tomu přidám pouze poznámku, že to chvílemi vypadalo, že se tatínek snad zabije…
Po vodopádech nás čekala delší cesta do Port Antonia (cca 2 hodiny), kde jsme navštívili slavnou Blue Lagoon, která účinkovala v několika záběrech ve slavném a kritizovaném stejnojmenném filmu Modrá laguna s Brooke Shields. Dříve se toto místo nazývalo The Blue Hole, což dle mého sedí trochu víc, protože to je kapku taková díra, pokud se tedy nepustíte do některé z nabízených aktivit, jako je plavba po laguně, při ní totiž dostanete šanci vidět víc než jen stánky se suvenýry, ale občas se to může značně prodražit. Nepopírám však, že je to přírodní krása, která ale případně stojí za delší prozkoumání, na což nám díky dohánění programu nezbyl moc čas.
Audioverze článku tady, případně ke stažení MP3 zde.
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
S tím letadlem, to bych se asi zbláznila. To mi připomnělo, když jsme jeli se školou do Prahy vlakem. Z našeho města jsme jeli normálně osobákem a z Havl. Brodu jsme měli jet rychlíkem (na přestup jsme měli pouze 5 minut). No a co se nestalo. Osobák nabral zpoždění a 5 minut bylo v čudu ... Já byla tak nervózní! Ještě několik zastávek před HB jsem už byla připravená vystoupit . Paní mě tam uklidňovala, že rychlík počká. Naštěstí počkal, ale když jsme vystupovali, už nás do něj hnali posledním upozorněním. Pak jsem se ptala známého strojvedoucího a říkal, že nemusí čekat, když se jim nechce, tak prý nečekají :/.. Tak jsme měli naštěstí štěstí (to je slovní obrat ).
OdpovědětVymazat[1]: Moc děkuji za přečtení! ;)
OdpovědětVymazatPředstava takových problémů při létání mě trochu odrazuje od toho to jednou vyzkoušet Ale je fajn, že tam byla dobrá parta, nepohodlí sbližuje a snážení strastí v supině je vždy snesitelnější ;)
OdpovědětVymazat[3]: Jako tomu bylo ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, tak takovéhle záležitosti se stávají výjimečně jednou za deset let. 😅 Jenom já na ně mám prostě štěští.
OdpovědětVymazat