sobota 31. března 2018

Pět minut slávy aneb Hruška u Hrušky - druhá část

Třetí scéna byla samotná výroba, ale před jejím natočením byla "pauza" na beauty shoty (jak fotografické, tak kamerové záběry tabule a věcí pro výrobu), kterou zvláště ocenila má zpocená ofina. Během toho jsme si vždy našli nějaké téma, o čem dát řeč a upřímně právě asi to mě z celého dne bavilo nejvíc. Velmi zajímaví lidé (největším mým oblíbencem asi byl pan zvukař) se širokým záběrem témat.

Jak jsem již zmínila, třetím článkem procesu natáčení byla výroba. Předem jsem tušila, kde se to asi odehraje, a proto jsem kvůli tomu zanesla i jednu podmínku do svého oblečení. Ha! Oblečení! O tom jsem se skoro vůbec nezmínila. Víte, můj šatník je sice pestrý, ale ne všechno jde do televize. Když k tomu navíc přidáte podmínky typu 1. Nesmí v tom být vedro. 2. Musí to nějak ladit. 3. Nesmí na tom být žádné logo, jinak budete přepásáni izolačkou. 4. Kdyby se konaly předklony, tak ať to "nic" nedostane svůj vlastní záběr. 5. Když si v tom sednete, nesmí to obepnout Vaše "svalnaté" tělo., tak se Vám možnosti značně zúží. Z deseti možností jich tak bylo zničehonic pět, posléze dvě až zbyla jen jedna jediná - bílé delší tričko s nařasením (fiží) a černým vzorem. Nejsem si jistá, jak dobrá volba to byla, protože jsem se na záběrech během natáčení neviděla, ale s mou vysokou mírou sebekritiky to si nemá cenu ani nějak hodnotit…
Ač jsem výrobu celkově označila za třetí scénu, tak samozřejmě to celé mělo i jisté "podscény" aneb začátek/konec výroby s interakcí Kája/Láďa a přiblížené záběry vyrábění bez zvuku. Ty druhé pro mě asi byly ty horší, protože kvůli zaostření kamery jsem musela vše dělat pomaleji než obvykle a v úhlu na kameru, což, když potřebujete vyškubnout gumu z víčka, ideálně bez piercingu vlastních prstů, nejde tak jednoduše. Na druhou stranu za tu dobu, co jsem celý tenhle projekt vytvářela, jsem získala určitý grif, ale stejně jsem se v duchu modlila, ať to jde…
Pro zvětšení klikněte. - zdroj TV Prima - tým Vychytávek


Na začátku jsem řekla, že Vám nebudu prozrazovat přesné dialogy, ale takové drobné shrnutí bych udělat mohla. Dozvíte se třeba, zda jsme s Láďou příbuzní, něco k obsahu několika víček nebo se do hry dostala i moje milovaná maminka. Však ve Vychytávkách uvidíte…
Celkem natáčení zabralo tři hodiny, které utekly přímo neskutečným tempem. Zničehonic tak nastal konec aneb bum, bác, balíme! Po těchto slovech se strhla kapku mela, protože štáb ještě vyrážel na další natáčení, ale i přesto se mi povedlo všem rozdat balíčky a předat i hruškovici Láďovi. Veškeré občerstvení zmizelo, tedy až na bábovku, kterou se nikomu nechtělo načínat a tak ji dostali pěkně v krabici na cestu jako výslužku.
Pro zvětšení klikněte.

Já zase za odměnu získala krásný hrnek s motivem Vychytávek, na který jsem si tak trochu brousila zuby, přeci jen u čajofila není hrnků nikdy dost a ještě ke všemu je zelený (a památečný)! Mimo to jsem ještě nezaváhala a poprosila Láďu o podpis a protože mě nenapadlo nic lepšího, tak o podpis oné tabule, jež se po odvysílání stane "slavnou". Navíc je podpis doprovázen i krásným věnováním, takže za obojí i takto veřejně moc děkuji. Teď už jen vymyslet, jak to zakonzervovat, aby se to nedalo smazat…

A pak už byl konec, štáb odjel, já vše poklidila (musím velmi ocenit, že po sobě nezanechali skoro žádný nepořádek) a vyrazila domů. Mezitím jsem stačila informovat všechny nejbližší příbuzné a kamarády o průběhu natáčení a večer jsem už ani nevěděla, co jsem vlastně komu řekla. Úsměv na tváři mi ale vydržel až do následujícího dne a sílu zážitku dokazuje i to, že jsem si celé natáčení dala ve snu ještě jednou.

Rozhodně to byla velmi zajímavá zkušenost, kterou snad ještě někdy v budoucnu nejen zažiji znovu, ale i upotřebím. Zároveň musím také uznat, že projevovat se před kamerou není vůbec sranda a mám pocit, že se během a po vysílání asi půjdu zahrabat někam hodně hluboko, neboť mám pocit, že mé vystupování kleslo na úroveň základní školy, aneb co dokáží nervy. A proto se snažte neodsuzovat lidi v televizi, protože takoví v reálu třeba ani nejsou.
Ještě jsem Vám neřekla, kdy to poběží co? Tak dle mých informací se tomu má stát v neděli 1. dubna, což, jak mě správně kamarádka upozornila, je přeci den aprílový. Aspoň mám tak výmluvu, že to celé byl jeden velký vtip, kdyby to náhodou bylo z mé strany až tak hrozné…
Na závěr bych samozřejmě velmi ráda poděkovala za příležitost v tomto pořadu být. Jmenovitě děkuji paní Nikol Prokešové, která se mnou byla ve spojení a vše dávala dohromady, panu Kamilu Krutišovi taktéž za komunikaci a samozřejmě hlavně panu Láďovi Hruškovi, že jsem vedle něj mohla sedět na tom mém gauči a vyrábět s ním tu mou víčkovou "blbůstku", která vznikla během jednoho z mých kreativních výbuchů. A mé poděkování jisto jistě patří i zbytku štábu…
Pro zvětšení klikněte. - zdroj TV Prima - tým Vychytávek


A to je celé. Teď už se jen nabízí otázka, kam se vrtnu příště. Takže kdyby si tohle celé četl nedej bože někdo z televize a zrovna někoho jako já by hledal, tak ať se nebojí ozvat. Před natáčením jsem tvrdila, že když už budu ve Vychytávkách Ládi Hrušky, tak pak půjdu ze srandy i do Prostřena. Rovnou
říkám, že tam tedy nejdu. To už by moje nervy nezvládly a moje vaření by zas nezvládli hosté. Každopádně jsem jinak hodná, milá, hrušková, nekoušu, neštěkám, ráda se přitulím, aneb chcete mě (ano, odkaz na stejnojmenný pořad, kdyby někdo nepochopil)? Tak napište! Ale rozhodně už mám ty nejlepší páníčky na světě a nehodlám je měnit…

Reportáž snad tedy zítra ve 12:50 na TV Prima a v 15:00 článek s videem a dalšími fotkami.

Pokud reportáž nebude, tak se omlouvám, jednám na základě předem řečených informací a bohužel se mi nepovedlo získat aktuální informace. Tak snad. ;)

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

pátek 30. března 2018

Pět minut slávy aneb Hruška u Hrušky - první část

Vychytávka Káji Hrušky - můj článek uveřejněný dne 20. ledna 2018 v patnáct hodin. Článek, který zabrousil do mé kreativní stránky. Článek psaný s jistou ironií a humorem. Článek, jenž mě dostal dál, než jsem vůbec čekala. Ale vezměme to pěkně postupně…

Už při psaní samotného článku jsem si užila spoustu srandy a hlavně jsem si vyposlechla i hodně různých komentářů. Jedním z nich bylo i to, že bych mohla panu Hruškovi onen článek po vydání rovnou poslat. A protože bývám občas i velký recesista, vzala jsem si tuto myšlenku za svou a rozhodla se tomu tak opravdu učinit. Jakožto skoropravidelný divák "Vychytávek Ládi Hrušky" jsem si vzpomněla i na výzvu o zaslání tipů, takže stačilo využít starší díly a emailová adresa, kam to všechno poslat, byla na světě. Pár minut po samotném vydání článku se vydal na cestu i onen email a já už mohla jen čekat, co asi tak způsobí…

Neděle, pondělí, úterý a absolutně příšerná středa, na kterou jsem chtěla, co nejrychleji zapomenout. V 21:27 jsem si to ale nakonec rozmyslela. V ten moment se po celém bytě ozval nadšený výkřik, který moje máma specifikovala slovy "Šmarjá, to vypadalo, jako když na tebe vylezla nejméně tarantule." Ano, přišel mi zpáteční email. A ano obsahoval to, v co jsem asi ani nedoufala. "Pošlete nám číslo, zavoláme a přijedeme to k Vám natočit." A to, že to myslí zcela vážně se ukázalo i další den, kdy mě kontaktovali skrze Facebook. Jakmile jsem měla chvíli času, odpověděla jsem a nadšeně čekala na každou další zprávu.
Prvních několik dní Hruška vypadala, že sehnala velmi slušný "matroš", protože bych svůj stav popsala jako "měsíček na hnoji", pro neznalé jsem se průběžně neustále smála, nedokázala uvěřit, že zrovna já jako budu v televizi a přemýšlela/plánovala, jak co zařídit. Mezitím jsem stihla i párkrát praštit hlavou o skříň či o stůl se slovy "Do čeho jsem se to uvrtala. Panebože, to bude sranda.", která následně přešla do otázek "Co si vezmu na sebe? Kterou rtěnku si mám napatlat? Vlasy dolů nebo nahoru? Tmavý nebo světlý outfit?" a po nich jsem opět propukla v bujarý smích.
Následující týdny tak byly ve znamení příprav a domluv. Vymyslela jsem si, že se můj koncept přenese z velké tabule na menší a jako před rokem se samozřejmě opět opakoval i zákaz vyhazování víček. Víkend před natáčením jsem se pustila i do jejich částečného zpracování aneb jsem se celkově připravila na všechny možnosti v rámci natáčení. Některá víčka jsem tedy měla rovnou hotová, do některých stačilo dolepit fotky a zbytek měl zažít proces pěkně od začátku před kamerou. Fotky byly samozřejmě především zaměřené na pana Hrušku a jednalo se o kombinaci produkcí poslaných a mých stažených z internetu. Ale protože se mi víček sešlo dost, doplnila jsem to i nějakými mými fotkami z vlastních vhodných zásob…

Do příprav se určitě musí zahrnout i přípravy zákulisí, protože přeci jen měla Hrušce přijet velká návštěva a tak ji přece nemůže přivítat jen tak bez ničeho. První investicí do natáčení tak nebyly jen výše zmíněné tabule, ale rovnou k nim přibyla i pěkná láhev hruškovice jako dar přímo panu Láďovi. Pro ostatní jsem zase připravila balíčky s hruškovo-rakytníkovým čajem a perníčky jak jinak než ve tvaru hrušky. Ty se také staly součástí mého "cateringu", protože jsme jich s babičkou napekly pět plechů, takže k té šedesátce kusů to určitě bylo. Menu ještě navíc doplnila bábovka, něco slaného a nechyběla ani živá verze mého jména.

Datum natáčení bylo ve finále stanoveno na čtvrtek 22. února 2018 kolem druhé hodiny. Den předtím mi kamarádka řekla, že být na mém místě, tak už teď by měla nervy v "přesně onom místě", ty moje se tam ale ocitly až v onen čtvrtek, neboť jsem prostě z velmi nervózní odrůdy hrušek. Nejhorší na tom celém asi bylo to čekání na příjezd, protože se hodiny neskutečně táhly. Ale dočkala jsem se, za deset minut dvě jsem uslyšela první hlasy a zabouchávání dveří a mně bylo jasné, že je to tady. Za malý okamžik následoval i hovor produkčního a já tak běžela ke vstupním dveřím. Za nimi stál produkční a samozřejmě Láďa. Strašně jsem se bála, abych se nechovala nějak pitomě, protože se mi to občas zdárně před "cizími" lidmi daří a natož před někým známým. Jak se mi to (ne)povedlo, posoudit nedokážu, ale tak snad to nebylo až tak hrozné…

Jako první se točil samotný úvod venku, kterého nejsem součástí a posléze se mi do bytu začala stěhovat celá hromada lidí a věcí. Nedokázala jsem si představit, jak se tam všichni vejdeme, protože mé dosavadní maximum návštěvníků bylo čtyři a teď se tam mělo vměstnat osm lidí s vybavením. Kupodivu to ve finále nebylo až tak hrozné a každý si vždy našel své místečko.
Mou první scénou byl příchod aneb "Láďa zazvoní, Kája otevírá.", na což jsem odvětila, že Kája možná otevře, že se cizím lidem přece jen tak neotevírá nebo ano? To mě přivádí k jednomu spoileru, takže pokud se chce někdo nechat překvapit, rychle očima přeskočte na další odstavec. Už jste tak učinili? Fajn. Jdeme na to. Spoilerem je, že jsem Láďovi nakonec opravdu otevřela. Tak víte co, vymlouvat se, že nejsem doma, už prostě nešlo…
Musím uznat, že mé nervy pracovaly již od začátku na plný výkon a navíc, když se do 34 metrů čtverečních seskládá osm lidí, tak je za chvíli po chladném vzduchu a začne být vedro. Kombinace obojího na mně byla jasně viditelná, neboť jsem byla zpocená až za ušima a hlavně ofinu jsem mohla rovnou ždímat. Neustále jsem tak odbíhala, přepudrovávala si obličej, kapesníky si otírala čelo a bojovala se slepenými vlasy. První dvě scény jsou tím bohužel poznamenány a ocenila jsem, že třetí scéna aneb samotná výroba se točila až ve chvíli
, kdy už ze mě nervy opadly, a ofina stačila uschnout. Ale to moc předbíhám…
První scéna tedy bylo přivítání se. Určitě Vám nebudu prozrazovat jednotlivé repliky, ale musím přiznat, že se jednalo hlavně o částečnou improvizaci na obou stranách nebo spíše hlavně u mě. Před každým záběrem jsme ho "projeli" s paní režisérkou a řekli si zhruba, o čem bude řeč. Já a moje nervóza jsme to do deseti sekund samozřejmě z části zapomněli a můj největší strach bylo se do toho nezamotat, mluvit inteligentně a hlavně nekoktat či jinak zvukově nedrhnout. Po onom prvním záběru mi připadalo, že ale neskutečně přehrávám a o to víc mě potěšila slova všech, že to bylo dobré. Zvlášť mě u srdce zahřála paní režisérka, která prohlásila, že to se mnou budou mít za chvíli hotové…
Druhá scéna pak byla u samotného mého výtvoru. Zjistila jsem, že nejhorší pokyn, co mi můžete dát je "Nedívat se do kamery.". Můžete jenom hádat, kam to moje oči táhlo a hlavně jsem chvílemi hledala nějaký bod, kam se dívat a působit u toho normálně. Zkritizuji si i svůj postoj, protože tam se prolínal uvolněný styl až po "společensky" sepjaté ručky aneb hlavně s nimi nemáchej jak s pádly. A abych to dodělala, tak nestát moc na kameru ze strany, protože tak mi to nesluší. Jsem holt širší…
Na druhou stranu na sebe můžu být pyšná, neboť jsem opakovala kus záběru jen jednou a to právě při oné druhé scéně (a dobře, přiznám se, že mám jedno přeřeknutí natočené, místo tavící jsem řekla lepící pistole). A ještě na sebe prásknu jednu věc, která mi činila neskutečný problém - tykání. S každým členem štábu jsem si hned na začátku potykala, ale má hlava to chvílemi prostě nechtěla brát. Zvláště tedy u Ládi, protože prostě věty typu "To byste nevěřil.", "Já s Vámi pravidelně obědvám." nebo "To je pro Vás." mi jdou z pusy lépe (zvlášť před někým starším než já a navíc ještě ke všemu známým) než jejich tykací opaky…

Pokračování již zítra!

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající