Cestovatelské zápisky jedné hrušky: Pět minut slávy aneb Hruška u Hrušky

Vychytávka Káji Hrušky - můj článek uveřejněný dne 20. ledna 2018 v patnáct hodin. Článek, který zabrousil do mé kreativní stránky. Článek psaný s jistou ironií a humorem. Článek, jenž mě dostal dál, než jsem vůbec čekala. Ale vezměme to pěkně postupně…

Už při psaní samotného článku jsem si užila spoustu srandy a hlavně jsem si vyposlechla i hodně různých komentářů. Jedním z nich bylo i to, že bych mohla panu Hruškovi onen článek po vydání rovnou poslat. A protože bývám občas i velký recesista, vzala jsem si tuto myšlenku za svou a rozhodla se tomu tak opravdu učinit. Jakožto skoropravidelný divák "Vychytávek Ládi Hrušky" jsem si vzpomněla i na výzvu o zaslání tipů, takže stačilo využít starší díly a emailová adresa, kam to všechno poslat, byla na světě. Pár minut po samotném vydání článku se vydal na cestu i onen email a já už mohla jen čekat, co asi tak způsobí…

Pokud nejde přehrát.

Neděle, pondělí, úterý a absolutně příšerná středa, na kterou jsem chtěla, co nejrychleji zapomenout. V 21:27 jsem si to ale nakonec rozmyslela. V ten moment se po celém bytě ozval nadšený výkřik, který moje máma specifikovala slovy "Šmarjá, to vypadalo, jako když na tebe vylezla nejméně tarantule." Ano, přišel mi zpáteční email. A ano obsahoval to, v co jsem asi ani nedoufala. "Pošlete nám číslo, zavoláme a přijedeme to k Vám natočit." A to, že to myslí zcela vážně se ukázalo i další den, kdy mě kontaktovali skrze Facebook. Jakmile jsem měla chvíli času, odpověděla jsem a nadšeně čekala na každou další zprávu.

Prvních několik dní Hruška vypadala, že sehnala velmi slušný "matroš", protože bych svůj stav popsala jako "měsíček na hnoji", pro neznalé jsem se průběžně neustále smála, nedokázala uvěřit, že zrovna já jako budu v televizi a přemýšlela/plánovala, jak co zařídit. Mezitím jsem stihla i párkrát praštit hlavou o skříň či o stůl se slovy "Do čeho jsem se to uvrtala. Panebože, to bude sranda.", která následně přešla do otázek "Co si vezmu na sebe? Kterou rtěnku si mám napatlat? Vlasy dolů nebo nahoru? Tmavý nebo světlý outfit?" a po nich jsem opět propukla v bujarý smích.

Následující týdny tak byly ve znamení příprav a domluv. Vymyslela jsem si, že se můj koncept přenese z velké tabule na menší a jako před rokem se samozřejmě opět opakoval i zákaz vyhazování víček. Víkend před natáčením jsem se pustila i do jejich částečného zpracování aneb jsem se celkově připravila na všechny možnosti v rámci natáčení. Některá víčka jsem tedy měla rovnou hotová, do některých stačilo dolepit fotky a zbytek měl zažít proces pěkně od začátku před kamerou. Fotky byly samozřejmě především zaměřené na pana Hrušku a jednalo se o kombinaci produkcí poslaných a mých stažených z internetu. Ale protože se mi víček sešlo dost, doplnila jsem to i nějakými mými fotkami z vlastních vhodných zásob…

Pro zvětšení klikněte.

Do příprav se určitě musí zahrnout i přípravy zákulisí, protože přeci jen měla Hrušce přijet velká návštěva a tak ji přece nemůže přivítat jen tak bez ničeho. První investicí do natáčení tak nebyly jen výše zmíněné tabule, ale rovnou k nim přibyla i pěkná láhev hruškovice jako dar přímo panu Láďovi. Pro ostatní jsem zase připravila balíčky s hruškovo-rakytníkovým čajem a perníčky jak jinak než ve tvaru hrušky. Ty se také staly součástí mého "cateringu", protože jsme jich s babičkou napekly pět plechů, takže k té šedesátce kusů to určitě bylo. Menu ještě navíc doplnila bábovka, něco slaného a nechyběla ani živá verze mého jména.

Pro zvětšení klikněte.

Datum natáčení bylo ve finále stanoveno na čtvrtek 22. února 2018 kolem druhé hodiny. Den předtím mi kamarádka řekla, že být na mém místě, tak už teď by měla nervy v "přesně onom místě", ty moje se tam ale ocitly až v onen čtvrtek, neboť jsem prostě z velmi nervózní odrůdy hrušek. Nejhorší na tom celém asi bylo to čekání na příjezd, protože se hodiny neskutečně táhly. Ale dočkala jsem se, za deset minut dvě jsem uslyšela první hlasy a zabouchávání dveří a mně bylo jasné, že je to tady. Za malý okamžik následoval i hovor produkčního a já tak běžela ke vstupním dveřím. Za nimi stál produkční a samozřejmě Láďa. Strašně jsem se bála, abych se nechovala nějak pitomě, protože se mi to občas zdárně před "cizími" lidmi daří a natož před někým známým. Jak se mi to (ne)povedlo, posoudit nedokážu, ale tak snad to nebylo až tak hrozné…

Pokud nejde přehrát.

Jako první se točil samotný úvod venku, kterého nejsem součástí a posléze se mi do bytu začala stěhovat celá hromada lidí a věcí. Nedokázala jsem si představit, jak se tam všichni vejdeme, protože mé dosavadní maximum návštěvníků bylo čtyři a teď se tam mělo vměstnat osm lidí s vybavením. Kupodivu to ve finále nebylo až tak hrozné a každý si vždy našel své místečko.

Mou první scénou byl příchod aneb "Láďa zazvoní, Kája otevírá.", na což jsem odvětila, že Kája možná otevře, že se cizím lidem přece jen tak neotevírá nebo ano? To mě přivádí k jednomu spoileru, takže pokud se chce někdo nechat překvapit, rychle očima přeskočte na další odstavec. Už jste tak učinili? Fajn. Jdeme na to. Spoilerem je, že jsem Láďovi nakonec opravdu otevřela. Tak víte co, vymlouvat se, že nejsem doma, už prostě nešlo…

Musím uznat, že mé nervy pracovaly již od začátku na plný výkon a navíc, když se do 34 metrů čtverečních seskládá osm lidí, tak je za chvíli po chladném vzduchu a začne být vedro. Kombinace obojího na mně byla jasně viditelná, neboť jsem byla zpocená až za ušima a hlavně ofinu jsem mohla rovnou ždímat. Neustále jsem tak odbíhala, přepudrovávala si obličej, kapesníky si otírala čelo a bojovala se slepenými vlasy. První dvě scény jsou tím bohužel poznamenány a ocenila jsem, že třetí scéna aneb samotná výroba se točila až ve chvíli
, kdy už ze mě nervy opadly, a ofina stačila uschnout. Ale to moc předbíhám…

První scéna tedy bylo přivítání se. Určitě Vám nebudu prozrazovat jednotlivé repliky, ale musím přiznat, že se jednalo hlavně o částečnou improvizaci na obou stranách nebo spíše hlavně u mě. Před každým záběrem jsme ho "projeli" s paní režisérkou a řekli si zhruba, o čem bude řeč. Já a moje nervóza jsme to do deseti sekund samozřejmě z části zapomněli a můj největší strach bylo se do toho nezamotat, mluvit inteligentně a hlavně nekoktat či jinak zvukově nedrhnout. Po onom prvním záběru mi připadalo, že ale neskutečně přehrávám a o to víc mě potěšila slova všech, že to bylo dobré. Zvlášť mě u srdce zahřála paní režisérka, která prohlásila, že to se mnou budou mít za chvíli hotové…

Druhá scéna pak byla u samotného mého výtvoru. Zjistila jsem, že nejhorší pokyn, co mi můžete dát je "Nedívat se do kamery.". Můžete jenom hádat, kam to moje oči táhlo a hlavně jsem chvílemi hledala nějaký bod, kam se dívat a působit u toho normálně. Zkritizuji si i svůj postoj, protože tam se prolínal uvolněný styl až po "společensky" sepjaté ručky aneb hlavně s nimi nemáchej jak s pádly. A abych to dodělala, tak nestát moc na kameru ze strany, protože tak mi to nesluší. Jsem holt širší…

Na druhou stranu na sebe můžu být pyšná, neboť jsem opakovala kus záběru jen jednou a to právě při oné druhé scéně (a dobře, přiznám se, že mám jedno přeřeknutí natočené, místo tavící jsem řekla lepící pistole). A ještě na sebe prásknu jednu věc, která mi činila neskutečný problém - tykání. S každým členem štábu jsem si hned na začátku potykala, ale má hlava to chvílemi prostě nechtěla brát. Zvláště tedy u Ládi, protože prostě věty typu "To byste nevěřil.", "Já s Vámi pravidelně obědvám." nebo "To je pro Vás." mi jdou z pusy lépe (zvlášť před někým starším než já a navíc ještě ke všemu známým) než jejich tykací opaky…