pátek 1. května 2020

Čtvrté narozeniny blogu


Je to neuvěřitelné, ale již počtvrté se tady společně setkáváme u narozeninového článku. Ano, dnes jsou tomu 4 roky od chvíle, kdy byl blog založen a začaly se na něm objevovat první články. Jejich celkový počet do dnešního dne dosáhl na krásných 165 článků, kdy 62 z nich dostalo i vlastní audioverzi.

sobota 4. dubna 2020

Sedm měsíců - druhá část

První setkání proběhlo v dejvickém kampusu u budovy Národní technické knihovny a to konkrétně u lavičky Václava Havla. Vždycky jsem to považovala za dobré orientační místo, protože je lavička takovým nezvyklým objektem, a hlavně je to na ploše, na které je rozhled. Takže ano, vcelku takové bezpečné rozhodnutí, že kdyby tam na mě čekal někdo neodpovídající popisu, tak bych to mohla bezpečně stočit jinam. Ale nečekal, naopak mě tam vyhlížel přesně ten nesmělý kluk z fotky, na kterého jsem nervózně zamávala a kupodivu ho oslovila jako dávného známého. Nevím proč, asi trochu z nervozity, ale taky jsem ho prvně objala, místo, abych mu podala ruku, tak jak se má. Přiznávám a to mi snad Lukáš odpustí, že jeho moravský přízvuk mě kapku vykolejil, ale časem jsem si na něj zvykla a dokonce jsem přebrala i nějaká ta slova. Na oplátku za rožnout, žufánek ho naopak já někdy opravuji do „mojí češtiny“, ale samozřejmě z legrace. Mimochodem jsem přebrala i slovo “zdroj“, ale to je zase vlivem oboru, který Lukáš na ČVUT studuje. 

neděle 29. března 2020

Sedm měsíců - první část

https://youtu.be/HjJEPyvU3E4

Sedm měsíců nebo také 214 dnů. Přesně taková doba uběhla od první zprávy mezi mnou a Lukášem. Zdá se mi to jako strašně krátká chvíle, protože mám pocit jako bych ho znala už aspoň rok, a proto se přiznávám, že jsem úplně nevěděla, jestli je vhodné psát tento článek. Přeci jen si někdo může říct, že v jeho očích je to krátká doba na nějaké extra představování vztahu, když v dnešní době se někdy vztahy střídají jako ponožky. Ale někteří z Vás mě moc dobře i v této rovině znají a vědí, že když něco beru vážně, tak to opravdu beru vážně. Proto mě moc potěšilo, že byl o tento článek zájem a nebudu Vás dlouho napínat, jdeme jednoduše na to…

neděle 8. března 2020

Aktuálně ze života Hrušky

Neskončila jsem! Nekončím! A ano stále projevuji všechny podstatné jevy, abych mohla být prohlášena za živou.

Mojí drazí čtenáři.
Jistě jste si všimli, že již celý měsíc se na blogu neobjevil žádný nový článek a je to z velmi prostého důvodu - nedostatek času. Poslední článek jsem tvořila někdy v období listopad a prosinec a měla jsem tak na jistou dobu s články vystaráno jako se vždy snažím. Bohužel v té době se mi nahromadilo dosti povinností školního charakteru a také charakteru tutorského, což je taková má malinkatá funkce v rámci mé školy. A pak jsem taky, přiznávám, začala trochu více žít osobním životem a jednoduše nějaké psaní šlo většinou stranou nebo šlo vyloženě o věci do školy. Nebyla jsem tedy schopná žádný článek vytvořit a tak ticho na mém blogu je způsobeno právě tímto.
Bohužel mi v současné době navíc některé školní povinnosti nevyšly úplně dle mých pozitivních představ a tak se mi nahromadila práce navíc. Ono přeci jen mám před sebou posledních necelých 11 měsíců do státních závěrečných zkoušek a tak za tu dobu mám ještě dost povinností, které musím splnit do určitých termínů. Proto bych se Vám velmi ráda předem omluvila, že netuším, jak bude moje aktivita v následujících měsících vypadat, protože přeci jen po celém dni učení chce člověk spíše úplně vypnout než jít studovat materiály pro článek. Navíc si dávám možná odstup i proto, že si psaní blogu nechci znechutit slovem "musím". Když totiž člověk musí, tak se ale teprve kousne a dělá vše jiného než to co má.
Pozitivní zprávou ale je, že se v nejbližší době nějakého toho článku dočkáte! Právě jsem ho dopsala a jedná se o článek na přání, o kterém se hlasovalo na mém Instagramu a bude tak navazovat na článek "Dvaadvacet". Půjde totiž o vyprávění o mém seznámení s přítelem, které bylo tak trochu netradiční, a hlavně dosti nečekané. Článek bude rozdělen na dva díly, takže dva víkendy (prozradím konec března) se můžete na něj těšit. Dále uvažuji, zda letos uspořádám tradiční narozeninovou soutěž a uvidíme, jak budu vše stíhat.
Budu moc ráda, pokud všechny mé důvody pochopíte a po skoro čtyřech letech aktivního psaní mě jen tak neopustíte. Rozhodně blog nechci ztratit a při nedávných dezinformacích ohledně blog.cz mě navíc málem klepnulo. Proto bych Vás radši rovnou nasměrovala i na záložní variantu blogu - https://zapiskyjednehrusky.blogspot.com/ , kterou mi vytvořila Veruce (děkuji!) a která je sice absolutně provizorní, neboť ani rubriky nesedí, ale záloha to aspoň nějaká přeci jen je.

Děkuji Vám za pochopení a budu se na Vás těšit u článku!

sobota 8. února 2020

Čokoládový vlak aneb výprava za sýrem a čokoládou - čtvrtá část

Vše totiž začalo tím, že jsme se přenesli do minulosti a to do doby, kdy byla čokoláda poprvé objevena. Schválně, tipnete si, kdy a kde to bylo? Ne? Tak já Vám to prozradím. Tak vše začalo již před velmi dávnou dobou a to více než třemi tisíci lety, kdy se o to postaraly vyspělé civilizace Střední Ameriky. Konkrétně to byli Mayové a Aztékové, kteří objevili tajemství kakaových bobů, což bylo zjištěno na základě archeologických nálezů. Často byl kakaovník a kakaový nápoj spojován s bohy, kdy kupříkladu u Májů šlo o pokrm boha deště Kona a u Aztéků zase docházelo ke spojení s hadím bohem Quetzacoatlem, který měl být ostatními bohy zatracen, neboť lidem prozradil tajemství čokolády. A právě o této části historie pojednávaly první dvě místnosti, posuňme se však v historii dál, i když úplně stoprocentně nezaručuji, že vše v rámci prohlídky bylo uvedeno, ale ať získáte aspoň malý přehled. Přesuneme se do šestnáctého století, konkrétně do roku 1517, kdy se s čokoládovým nápojem poprvé seznámil i Evropan a to španělský objevitel Hernán Cortés. Stalo se tomu tak díky aztéckému vládci Montezumovi, který byl sám velkým milovníkem čokolády a dokázal prý denně vypít až čtyřicet hrnků čokoládového nápoje. Pro zajímavost bych ještě ráda uvedla, že se s čokoládou setkal o pár let dříve i samotný Kryštof Kolumbus, bohužel narazil jen na čokoládové boby, které španělský dvůr nikterak neuchvátily. Ostatně to nejdříve platilo i pro Cortése, kterému se zdál nápoj hořký až kyselý (proto byl Aztéky označován jako xocoatl - xococ = kyselý, atl = voda - ano, po úpravě se z toho stal název), což ale vyřešil tím, že si ho osladil. A nakonec ho dovezl i do své domoviny, kde nastal čokoládový boom a začaly vznikat první čokoládovny. Čokoláda byla však záležitost vyšší a bohatší společnosti, kdy si jistě někteří z Vás vzpomenou i na filmovou hrdinku Angeliku, která v jednom z filmů čokoládovnu provozovala. Ano, ač byla čokoláda pro Španělsko něco jako čaj pro Anglii, tak pomalu a jistě začala expandovat do světa a to třeba do Angeličiny Francie, Anglie či Ameriky. Zajímavostí také je, že z počátku se pila neoslazená, ale nakonec k ní byl přidáván i cukr a to teprve způsobilo její velkou oblibu.

sobota 1. února 2020

Čokoládový vlak aneb výprava za sýrem a čokoládou - třetí část

Jak už jsem zmínila, ve vesničce jsme měli dvě a půl hodiny volno, což bylo až moc, a navíc jsme tak trochu zpanikařili a mysleli si, že je odjezd už o hodinu dříve. A tak jsme vše dle toho natimeovali - zbyla nám tak ve finále hodina, kdy se počasí naštěstí umoudřilo a my se tak mohli toulat po vesničce. Ve zkratce jsme prošli naprosto všechny suvenýrové obchůdky a kochali se místní architekturou, která plně naplňuje rčení, že je toto městečko to nejšvýcarštější a nejkrásnější, co můžete vidět. Ostatně tím pádem se nabízí otázka na to, co dalšího ve městě ještě najdete. Tak začnu jednou takovou kuriozitou, neboť ve městě si své najdou filmoví fanoušci a to konkrétně ti, kteří mají v oblibě sci-fi filmy. Najdete tu totiž muzeum Hanse Rudolfa Gigera, který byl tvůrcem vizuálních efektů pro film Vetřelec a je tak zároveň jistým vizuálním otcem této postavy, za kterou získal v roce 1980 Oscara. Místo pro zbudování muzea, tedy místní zámek Chateau St. Germain, si pan Giger vybral sám a vy tady tak můžete navštívit dvoupatrovou expozici o tvorbě Vetřelce. Jednoduše jde o místo, které každý fanoušek filmu musí vidět. V muzeu ale najdete i jinou tvorbu autora a za zastávku stojí i bar, který je celý vybudován ve stylu biomechanické surrealismu, jehož byl pan Giger autorem. Klenba je tak tvořená páteřemi monster a posadit se můžete i na bedrech samotného Vetřelce. Přiznávám, že my jsme ale dovnitř nezašli, protože nás to nějak moc nelákalo. Ono osobně jsem vždycky měla radši Predátora…



Hned vedle pak můžete najít další muzeum a to o Tibetu, kde můžete najít bohatou sbírku buddhistického umění zahrnující sochy, obrazy či rituální předměty. Přesuňme se ale k dominantě města a to ke krásnému hradu, který pochází ze třináctého století, ale dle mých zjištěných informací má svou vnější podobu ze století patnáctého a exteriéry pak odpovídají devatenáctému století. Hrad byl veřejnosti zpřístupněn v roce 1938 a najdete v něm regionální muzeum a muzeum umění. Namátkově tak kupříkladu můžu zmínit obrazy od Jeana-Baptista Camilla Corota, různé fresky či vitrážová okna. Celkem hrad přináší ohled na umění, historii a legendy z osmi století své existence. A naše století pak zastupují různé akce, co se zde pořádají, kam patří různé koncerty či představení. Mě osobně ale přinesl hrad něco jiného a to naprosto překrásný výhled na okolní údolí s horami, kdy vše vykouzlilo takovou tu pravou švýcarskou atmosféru, aneb jak si člověk představuje ona typická horská zátiší.
A jako poslední věc Vám o vesničce ještě zmíním festival dvojité smetany, který se zde pořádá každý rok v červnu a je rájem pro milovníky sladkého. Ostatně někdy bývá označován i jako ten nejkaloričtější festival světa, protože přeci jen dvojitá smetana je pěkně hustá záležitost. Nepodává se samozřejmě jen tak ale nejčastěji ji doprovázejí sněhové pusinky či lesní ovoce. Během festivalu pak můžete zhlédnout výrobu obojího a samozřejmě ochutnat, kdy jsem našla statistický fakt z jednoho z prošlých ročníků festivalu a to ten, že se během něj spotřebovalo 40 litrů této dvojité smetany. To je za tři dny konání festivalu opravdu úctyhodné číslo. Dezert ale můžete ochutnat i běžně v místních restauracích, kdy já jsem tam bohužel neučinila, neboť mi přišlo, že nikde nebyl moc nějak prezentován a dozvěděla jsem se o něm až při psaní tohoto článku. Ale vzpomínám si, že v jednom speciálním obchůdku hned na začátku náměstí jsem je asi viděla, ale bohužel jsem jim nevěnovala dostatečnou pozornost…

A takhle nám krásně uběhly celé dvě a půl hodiny volného času a my se v 13:45 shromáždili na příjezd autobusu. Následně nás čekala dvacetiminutová cesta klikatými silničkami a to až k poslední zastávce toho dne. Řekla bych, že to byla a pro Vás asi i je ta nejočekávanější zastávka, neboť konečně naplníme přídavné jméno celého výletu. Ano, konečně se podíváme za čokoládou a to do místa zvaného Broc. Právě tam totiž najdete čokoládovou továrnu firmy Cailler. Než se ale pustíme do nějakého bližšího popisu naší návštěvy, dovolte mi se krátce u firmy zastavit a říct Vám něco z její historie. V roce 1796 se narodil pán jménem Francois-Louis Cailler a to v městě Vevey, které stálo u zrodu čokoládového průmyslu. Kupříkladu v roce 1806 bylo Vevey domovem již pro sedm čokoládových továren a sám pan Cailler později v letech 1818 až 1820 začal prodávat čokoládu i ve svém obchůdku s potravinami. Tehdy vše řídil společně se svým společníkem Abramem L. C. Cusinem, který ale nakonec partnerství opustil a to v době, kdy se pan Cailler rozhodl pronajmout si tovární prostory pro produkci čokolády v kapku větším měřítku. A tak v podstatě začíná příběh postupného budování značky, které zažilo své pády, ale hlavně i úspěchy. Ona je upřímně celá historie velmi složitá, takže Vás jí nechci zbytečně dalece zatěžovat, ale ze všech zmíněných letopočtů je podstatný jeden a to rok 1819. Ten je považován za rok založení značky a v roce 2019 tak Cailler oslavilo dvě stě let své existence. Podstatným rokem je taky rok 1929, kdy došlo ke spojení značky s firmou Nestlé.
Na chvíli se ještě pozastavíme i u výroby samotné čokolády, kdy výroba kombinuje tradici s inovací a probíhá přímo v továrně. My to ale nejdříve vezmeme pěkně z gruntu od kakaovníku, z jehož kmene vyrůstají plody o velikosti cca 30 centimetrů. Tyto plody se ručně sklízí a v každém z nich je 20-30 kakaových bobů, které se musí nechat fermentovat (kvasit). To trvá několik dnů a další krokem je pak jejich sušení, aby v nich zůstalo méně než osm procent vlhkosti. Takto připravené boby pak míří do místa svého zpracování, což nás už dostává zpátky do továrny. Tam se boby nejdříve zbaví všech nečistot, aby se mohly za pomoci horkého vzduchu pěkně pražit, což jim dodá krásnou barvu a hlavně zvýrazní chuť. Posléze se boby drtí, což je zbaví slupek a vzniknou menší kousky, které jsou rozemlety na hustou hmotu zvanou kakaová pasta. Ta se lisuje, čímž dojde k jejímu rozdělení na kakaovou hmotu a kakaové máslo. Hmota se dá dál rozmělnit na kakao, ale my se stále soustředíme na směs obojího. V následujícím kroku se moje zdroje o výrobě trochu rozcházejí, aneb nevím, jestli Vám dříve popisovat přidání dalších složek nebo tzv. konšování. Osobně se mi ale zdá přidání složek logičtější a tak v tomto momentu do hmoty přidáme dochucovací prostředky, kam patří třeba cukr a mléko, které je běžně v sušené podobě. V tomto bodu se však Cailler odlišuje, neboť do
čokolády používá lehce kondenzované mléko, které je vyráběno z mléka místních kraviček. A slovo místních je v této větě opravdu důležité, neboť ho dodává zhruba 1800 kraviček, které se nacházejí v okolí třiceti kilometrů od samotné továrny. Značka se tak snaží dodržet jistý závazek vůči oblasti, ze které pochází, ale zároveň vůči celému Švýcarsku (i cukr je pak švýcarský). Navíc právě mléko prý hodně ovlivňuje chuť čokolády i v tom smyslu, že je poznat, zda byla vyrobena v zimním či letním období na základě toho, kde se zrovna kravičky pásly.
Zpátky k výrobě, do hmoty se tedy přidají tyto komponenty a čokoláda se následně konšuje. Jedná se o speciální metodu, kterou vynalezl roku 1879 Rudolphe Lindt (ano, značka čokolády). Tato metoda má za čokoládu zjemnit a to tak, že je hnětena a provzdušňována za určité teploty po určitou dobu. Za slovíčko určité si můžete pak doplnit rozmezí od 50 do 80 stupňů Celsia a 48 až 96 hodin. Po uplynutí této doby následuje temperace, což je proces, kdy je čokoláda roztavena při teplotě 50 stupňů, následně je ochlazena na 30 a poté je ještě lehce zahřáta. Dělá se to jednoduše proto, že se tak ustálí struktura kakaového másla v hmotě a čokoláda získá jemnou strukturu a lesklost. Závěrem už je připravena na tvarování a případné nějaké ještě další ochucení/zdobení.

A teď už k návštěvě, autobus nám zastavil kousek od budovy, která mě upřímně okouzlila. Připomněla mi trochu kolonialistický styl, a kdyby mi někdo řekl, že jdeme ochutnávat rum, tak bych mu díky vzhledu snad i uvěřila. Ovšem velký stříbrný nápis Cailler mě ujistil, že jsme opravdu dorazili do čokoládové továrny, kde tou dobou bylo ale už opravdu neskutečně narváno. Seřadili jsme se tak jako skupinka do fronty a postupně jsme byli po částech pouštěni vpřed. Tam jsme získali opravdu stylové audioprůvodce, které vypadaly jako Iphony s čokoládovým vzorem. Posléze jsme se přesunuli dál a teprve tam jsme pochopili, že nás čeká interaktivní prohlídka, kterou já bych osobně popsala dvěma slovy - čokoládový Disneyland.

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 25. ledna 2020

Čokoládový vlak aneb výprava za sýrem a čokoládou - druhá část

A nyní tedy nastal čas říct si něco k procesu samotné výroby sýra. Dvakrát denně je do továrny přiváženo mléko, které je vyprodukováno kravičkami, jež se pasou v nadmořských výškách od 800 do 1600 metrů nad mořem. Mléko je přiváženo zchlazené a tak prvním krokem při startu celé výroby je jeho zahřátí z třinácti stupňů na rovných jednatřicet stupňů Celsia. Tento proces zabere 20 minut a děje se v jedné ze čtyř obřích kádí o celkové kapacitě 4 800 litrů. Do mléka je následně přidána první přírodní kultura, která má svůj základ v syrovátce a následně se přidá i syřidlo, které je v tomto případě živočišného původu a jde o enzym, který je extrahován z žaludků telat. Ten způsobí to, že se mléko začne srážet a změní se tak celá jeho konzistence. V podstatě vzniká tvaroh, který je následně krájen a to až do velikosti pouhého zrníčka rýže. Vše se následně míchá a zahřívá ze zmíněných jednatřiceti stupňů na stupňů osmapadesát. Jako další je prováděna kontrola konzistence a textury, kterou má na starost sýrař. Pokud je vše v pořádku, tak je směs přečerpána a plní se jí speciální nerezové formy. Ty se uzavřou plastovým víkem, které slouží i pro stlačení směsi, aby mohla odtéct syrovátka. Posléze jsou ale víka odstraněna, aby sýrař mohl jednotlivé sýry označit identifikačním číslem, které je vytvořeno za pomoci přírodního sýrového proteinu kaseinu. Sýr se opětovně stlačí a může se nechat zrát.



Celá tato produkce trvá zhruba dvě a půl hodiny s tím, že za celý den se vyrobí zhruba 48 kol sýra. Ty pak zrají ve sklepě, kde je místo na rovných sedm tisíc obdobných kol a můžete do něj dokonce i nahlédnout. Sice pouze přes sklo, ale i tak je to úctihodný výhled. Ostatně stejně báječný je i výhled, který jsem zmiňovala již výše, neboť při něm vidíte všechny kroky produkce, které jsem Vám zmínila, takže stojí za to si tam chvíli postát a vše si pořádně prohlédnout. A tak se tedy rodí Gruyère…

Na továrnu jsme měli přidělenu hodinku času, což naprosto plně stačilo a stihli jsme i nějaké ty nákupy, i když tedy zrovna sýr jsme nekupovali a ani náčiní na fondue, o kterém si ještě povíme. Jako další bod programu byl desetiminutový přesun do vesničky/městečka Gruyère, která se ční na vršku 82 metrového kopce kousek od továrny. Tam jsme dostali dvě a půl hodiny volno, takže plno času na vše možné. Bohužel nám akorát začalo znovu pršet, i když ne už tak intenzivně jako při přesunu z vlaku, ale i přesto jsme zvolili úhybný manévr aneb oběd. Já si moc přála ochutnat národní švýcarské jídlo a to sýrové fondue. Nejdříve si ale řekneme, jak vlastně vzniklo. Jeho původ není tak úplně jasný a dodnes se o něj pře Švýcarsko se Savojskem (historický region rozdělený mezi Francii a Itálii). Zároveň existuje mnoho legend o tom, jak pokrm vznikl, kdy jedna z nich se odkazuje na alpské pastýře, kteří po většinu roku žili odloučeně od okolního světa a měli tak logicky přístup hlavně k potravinám, které si sami dokázali zaopatřit. Mezi ně se samozřejmě patřil i chléb a sýr, takže se vznik fondue docela nabízel. Jiný příběh se zase odkazuje na mnichy, kteří během půstu nesměli jíst jídlo, které mělo pevnou formu a roztavený sýr tak byl výjimkou, jež nic neporušovala.
Ovšem pojďme se podívat pod lupou na samotné fondue, na které se může použít velké množství sýry, kdy ve Švýcarsku je zvykem je i míchat. Nejpopulárnější variantou je samozřejmě zmíněný gruyère, ale ten bývá často doprovázen kupříkladu ementálem. Kombinací ale existuje mnoho a jsou specifické pro každou oblast. Sýr je rozehříván ve speciálním hrnci, kdy nejčastěji uvidíte a také jako suvenýr pořídíte ten kameninový zvaný caquelon (my osobně jsme ale měli plechovou klasiku). V něm se sýr taví společně s alkoholem, kdy se používá bílé víno či i něco tvrdšího. Směs se i dochucuje kupříkladu muškátem, česnekem či pepřem, ale opět záleží na verzi. Při servírování je Vám celá tato směs přinesena a to společně s věcičkou zvanou rechaud, tedy lihovým hořáčkem, který má zaručit, že Vám sýr nezíská svou původní pevnou formu. A pak stačí už vzít jen připravené pečivo (nejčastěji veka, bageta), které napíchnete na speciální dlouho vidličku a vše pořádně v sýru obalíte.

Někdy dostanete jako přílohu k tomu všemu nakládanou zeleninu, ale my osobně jsme dostali speciální sušené hovězí maso, které nám bylo nabídnuto jako specialita a bylo to vynikající. Samotné fondue pak bylo také dobré, ale je pravda, že ten alkohol v tom cítit byl a chvílemi mi rušil chuť. Rozhodně to ale byl lepší zážitek i po stránce chuťové než moje úplně první setkání s fondue a to v doma koupené verzi. Ostatně fondue si domů můžete ze Švýcarska také dovézt, což my jsme ale osobně neudělali a já si ho tak následně koupila v Německu a to v bezalkoholové verzi. Tak uvidíme, jaké bude.
U sýrů ještě chvíli zůstaneme, protože jako první Vám chci dát typ na nešvýcarský pokrm, ve kterém se dá sýr gruyère využít a to je Croque monsieur. "Pan Křupavý" vznikl v roce 1910 na Boulevard des Capucines a jde o velmi oblíbené teplé jídlo v pařížských kavárnách. Ale co to vlastně je? Recepty se liší, ale pokud vezmeme ten nejjednodušší, tak si představte obyčejný bílý, jehož náplň tvoří směs bešamelu, strouhaného sýra a šunky. Navrchu je pak opakovaná stejná sýrovobešamelová kombinace (tedy už bez šunky) a to celé se nechá krásně zapéct v troubě. Já osobně jsem o tomhle jídle věděla nějak tak z doslechu, ale nikdy jsem nevěděla, o co přesně jde. Poprvé jsem ho ochutnala v Národním irském hřebčínu, a když jsem posléze zjistila, že se na to může použít i gruyère, tak bylo jasné, jak zpracuji všechny ty dovezené zásoby. Tento pokrm pak ale má i svoje příbuzné jako je croque madame obsahující sázené vejce nebo
croque provençal s rajčaty.
Pro druhý pokrm se ale už vrátíme zpátky do Švýcarska a jde o tzv. Raclette, kdy se jedná zároveň i o jméno sýru. Ten si představte jako velký kulatý bochník, který je vyráběn z kravského mléka a má polotvrdou strukturu s jemnou ořechovou příchutí. Tradiční švýcarský pokrm pak spočívá v tom, že se kus z tohoto bochníku rozehřívá u ohně či za pomoci speciálního přístroje (v podstatě taková lampa), kdy následně se rozměklá část stahuje a servíruje na talíř. Nejčastější přílohou jsou k tomu brambory, ale najde se opět i nějaká ta nakládaná zelenina či sušené maso. Osobně jsem raclette neochutnala, ale při obědě jsem měla šanci pozorovat jeden pár, který tak učinil. Tak nejen, že se to byla sýrová bomba, kdy se vcelku divím, že to někdo s těmi bramborami dá, ale hlavně je to jídlo, u kterého musíte být obezřetní. Ono to v podstatě platí i u fondue, ale v tomto případě je ta lampička opravdu výkonná a sýr může po chvíli začít pěkně bublat. Já osobně bych si to ale někdy ráda taky zkusila.
Jak fondue i raclette tak můžete v Gruyère vyzkoušet, kdy doporučuji obejít místní nabídky, protože ceny a množství se dokážou různit. My osobně jsme pro tento účel využili Hotel de Ville, kde jsme si dali fondue pro dva a naprosto to vystačilo pro tři lidi. A ještě malý tip, že pokud se vydáte na výlet s čokoládovým vlakem, tak je velká šance toho, že předběhnete nápor asijských turistů. U nás kupříkladu obsadili půlku restaurace krátce po tom, co jsme zažádali o účet.

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající