sobota 2. března 2019

Osvětim - pátá část - závěr

O Osvětimi se toho dá rozebrat hodně, neboť je to bohužel neskutečná studnice všemožných příběhů a krutých pravd. Já osobně jsem ráda, že jsem na toto místo zavítala, i když jsem se neskutečně bála, jak na mě bude působit. Přeci jen jsem slyšela vyprávění některých návštěvníků a názory sčítající zapřísáhnutí se, že svou návštěvu už rozhodně nikdo opakovat nebude, a tak jsem se zcela logicky obávala, co přijde. Ač to ale bude znít zvláštně, tak na mě Osvětim tímto stylem nezapůsobila. Naopak, ráda bych se tam vrátila a měla možnost si vše individuálně či jen s vlastním průvodcem prohlédnout. Možná to převážně vyplývá z mého zájmu, ale možná také z toho, že jsme pro svou prohlídku nezískali moc dobrého průvodce. Celou dobu totiž působil vůči nám tak, že jsme se přijeli podívat na utrpení lidí jako do zábavního parku a jeho poznámky při potkání německé skupiny radši zveřejňovat nebudu. Navíc neskutečně pospíchal, takže z 3,5 hodinové prohlídky se stala prohlídka sotva na 2:45, kdy bohužel musím přiznat, že valnou část výkladu jsem v druhém táboře neslyšela. Jak to? Jak už jsem psala, tak jsem se do Osvětimi vydala se svou babičkou, starší dámou, která je na svá léta i přes všechny zdravotní problémy stále dosti čiperná, což ale na onoho průvodce nestačilo. Již v prvním táboře nám pravidelně utíkal, ale pozor nejenom nám, nakonec jsme skončili rozdělení na tři hloučky v takové vzdálenosti, aby aspoň ten audiosystém pro poslech výkladu fungoval. Ovšem to, co přišlo po příjezdu do druhého tábora, prostě babička i přes veškerou snahu a sebezapření nemohla dát a mezi námi, ani mě samotné to moc nešlo, zvláště, když si člověk chtěl třeba i něco přečíst či prohlédnout. Skupinu jsme tak dostihli až u krematorií a komor II a III, ale než jsme se nadáli, tak průvodce sprintoval opět někam dál a našli jsme ho až při loučení se se skupinou, kdy nás začal vyprovázet směr exit.

sobota 23. února 2019

Osvětim - čtvrtá část - Auschwitz II Birkenau

Výstavba tábora Birkenau byla započata v roce 1941 a do konce války se stal tím největším koncentračním táborem vůbec a zároveň šlo o největší středisko pro konečné řešení židovské otázky. Důvodem jeho výstavby byla nedostatečná kapacita prvního tábora a tak se pro Březinku, dle jednoho z plánů, vyhradil prostor 175 hektarů, kdy nejdříve měla pobrat sto tisíc lidí a později až dvě stě tisíc. Tábor měl být rozdělen na čtyři části, ale celkově se plán realizoval jen z části, takže celková zastavěná plocha byla 140 hektarů, kde se nacházelo nad 300 objektů a to včetně čtyř krematorií. Dále nechybělo ani 17 metrů elektrického oplocení, 10 kilometrů cest a 13 kilometrů odvodňovacích kanálů. Ano, velikost tohoto území je něco, co návštěvníka ohromí okamžitě, ale ráda bych své dojmy shrnula až na závěr a tak mi dovolte započít prohlídku samotné Březinky.

sobota 16. února 2019

Osvětim - třetí část - Auschwitz I

Nyní se již zaměříme přímo na tábor Auschwitz I, který, jak už bylo zmíněno, byl vytvořen v roce 1940 v prostorách bývalých kasáren. Dvacet zděných budov bylo pro potřeby tábora přebudováno a během let přibylo ještě několik dalších. Valná většina budov sloužila jako bydlení pro vězně a zbytek zabrala například táborová nemocnice, sklady nebo věznice a také se zde nacházelo hlavní velitelství SS.

sobota 9. února 2019

Osvětim - druhá část - základní informace

Jako první dáme tedy dopravu. Vzhledem k našemu ubytování v Krakově a soukromému výletu se nám nabízely čtyři možnosti, jak se na místo určení dopravit. Jako první to byl vlak, kdy jsem konkrétně našla spojení z hlavního krakovského nádraží s dobou cesty mezi hodinou a půl až dvěma hodinami s tím, že zastávku a vstup od sebe ještě dělí asi 20-30 minut chůze nebo 5-10 minutová jízda autobusem. Pokud někdo má rád černý humor, tak chápu, že volba vlaku by byla do Osvětimi jaksi tematicky nejvhodnější, ale zkusme zachovat respekt a pojďme se podívat na další typ dopravy.

sobota 2. února 2019

Osvětim - první část - úvod

V neděli 27. ledna proběhl mezinárodní den památky obětí holokaustu a zároveň uběhlo 74 let od osvobození koncentračního tábora Auschwitz sovětskými jednotkami. Ano, následující článek rozhodně nebude vhodný pro všechny, neboť se společně podíváme na místo, kde se psaly jedny z nejkrutějších osudů druhé světové války. Na místo, které Hruška chtěla navštívit spoustu let…

sobota 26. ledna 2019

Čaj o páté - druhá část

O čaji jsme si toho řekli už vcelku dost, ale je tu ještě jedna základní s Velkou Británií spojená otázka a to, proč se do čaje přidává mléko. Názory se velmi různí, ale já pro Vás našla rovných šest důvodů, kdy první dva se zdají asi nejpravděpodobnější. Oba pochází z osmnáctého století, kdy ještě ve společnosti byly výrazné třídní rozdíly a tak zatímco vyšší vrstva pila čaj z čínského porcelánu, ostatní používali hrnečky z jiných materiálů, které ale nebyly tak odolné vůči teplu a často pukaly. Proto se do čaje začalo přidávat mléko, aby se obsah hrnečku zchladil a nezpůsoboval tak nechtěné výdaje navíc. Další názor se pak zaměřuje na typickou vlastnost čaje a to barvení, což můžeme pozorovat nejen na zubní sklovině, ale také na povrchu hrnečků. Mléko tomuto zbarvení mělo předcházet, což se při používání drahého čajového servisu jistě hodí. Do stejné doby argumentace ale můžeme zařadit ještě jeden názor, který se opětovně zaměřuje na třídní rozdíly ve společnosti. V dřívějších dobách byl totiž čaj vzácnou a drahou surovinou, kterou si ne každý mohl dovolit. Nižší vrstvy se tak snažily s čajem, co nejvíce šetřit a tak si dělaly spíše mléko s trochou čaje, zatímco vrstvy vyšší si do čaje přidávaly kapku mléka. Toto konání je dodnes spojeno s otázkou, zda patří nejdříve mléko a pak čaj nebo nejdříve čaj a pak mléko. Taková britská věčná otázka jako je, zda bylo dříve vejce nebo slepice. Opět. Každopádně za mě osobně jde nejdříve čaj a pak mléko, ale rozhodně to není z nějakých třídních rozdílů, ale spíše z praktického hlediska věci, neboť se čaj v mléku špatně louhuje…



Další názor nás pak vrací do Číny, kde se prý poprvé tento zvyk s mlékem objevil a během vývozu byl kromě čaje exportován i on, ale stoprocentně potvrzené to rozhodně nemám. Jako daleko pravděpodobnější důvody se pak nabízejí poslední dva, kdy první říká, že mléko vylepšovalo a vylepšuje chuť čaje (prý zvláště těch levnějších) a druhý je velmi prostý, neboť prostě a jednoduše tvrdí, že se to dělá proto, že je to prostě chutné. A s tím tedy mohu jen souhlasit…
Ovšem proti tradičnímu čaji s mlékem se objevují i protesty, neboť čaj sám o sobě přináší benefity pro naše srdce a prý funguje i jako prevence rakoviny. Mléko však tyto jeho vlastnosti omezuje, takže pít jen a pouze čaj s mlékem se úplně nevyplácí a je prý dobré to střídat. Nabízí se však také otázka, který typ čaje je s mlékem nejvhodnější. Odpovědi se různí, ale z těch nejpopulárnějších je zmiňován English Breakfast a Earl Grey, který se ale s mlékem pije spíše v USA, zatímco v samotné Velké Británii je populární pouze s citronem. Obě varianty "Tea and Tattle" samozřejmě nabízí a to společně s pestrou nabídkou i dalších čajů nejrůznějšího druhu.
Dost bylo ale o čaji a pojďme se tak posunout na slanou část čaje o páté, neboli na sendviče. Toto přesunutí je zcela záměrné, neboť jsem se dočetla, že požít sladké jako první je při čaji o páté skutečný prohřešek, kterého se samozřejmě nesmíme dopustit.

Počátek sendvičů ve Velké Británii zasahuje do druhé poloviny 18. století, kdy žil John Montagu, čtvrtý hrabě ze Sandwiche, neboli prostě a jednoduše lord Sandwich. Ano, zřejmě Vám došlo, že tento pokrm se jmenuje po něm a to proto, že se považuje za jeho vynálezce, i když je to dosti sporné, neboť byl velký cestovatel a na podobné zpracování jídla mohl narazit třeba v Turecku. Ovšem nechme se unášet spíše tou idylickou stránkou věci a věřme, že sendvič opravdu vznikl díky jednomu gamblerskému lordovi. Ano, lord Sandwich byl prý náruživým karbaníkem, který se od stolu skoro neodtrhl, což zapříčinilo i onen vznik nám tak známého pokrmu. Jednoho dne totiž lord dostal v průběhu hry hlad a tak nakázal sluhovi, aby mu připravil plátek studeného hovězího, ale v chlebu. Mělo to velmi praktický důvod, neboť lord tak nemusel vstát od hry a jít se najíst a zároveň mohl jíst pouze jednou rukou, zatímco druhou pokračoval ve hře. Zakrátko se tento nápad rozšířil a dostal se tak jako součástka do tradičního čaje o páté, kde se ale konkrétněji podává toustový chléb bez kůrky nakrájený na trojúhelníčky či obdélníčky. Náplně jsou pak různé, ale často se kombinují kupříkladu sladkoslané chutě jako je třeba cheddar s chutney.
Tak a teď se ještě vrhneme na sladkou část. Jako první tu máme malé sladké pečivo nazvané "scones", které pochází ze Skotska, kde se poprvé objevilo na počátku šestnáctého století. Jak se správně tento název vyslovuje je stále předmětem sporů, stejně tak jako jeho samotný původ, kde na jedné straně figuruje skotské město Scone (dřívější královské sídlo - probíhaly zde korunovace skotských králů) a na straně druhé zase máme nizozemské slovo "schoonbrood", jehož překladem získáme spojení "jemný bílý chléb". Co je Vám sympatičtější, nechám zcela na Vás.
Scones se tradičně podávají s marmeládou a to buďto jahodovou či malinovou plus se přidává tzv. clotted cream, což je v podstatě sražená smetana/šlehačka. Stejně tak jako se vším, tak i tady existuje spor, co patří na scones jako první a "Tea and Tattle" zastupuje verzi clotted cream jako první a marmeláda pak pěkně do středu.

Další sladkou záležitostí jsou pak různé dortíky, kdy za vypíchnutí jistě stojí typický anglický "Victoria sponge" či "Victoria sandwich", jehož počátek už sice sahá na začátek 17. století, ale teprve o dvě století později se významně rozšířil, neboť si ho oblíbila britská panovnice královna Viktorie. Samotný koncept dortu byl vytvořen původně pro malé děti, neboť nehrozilo, že se nějak dortem zadusí (jako např. u ovocných dortů), ale brzy se stal oblíbenou záležitostí dospělých. Samotný dort si představte jako piškot, který doplňuje jahodový či malinový džem a šlehačka a to vše posypané moučkovým cukrem. Variant ale existuje několik, takže se můžete setkat i s trochu jinou podobou…
Tak to by bylo představení všech komponentů čaje o páté a vraťme se pěkně do momentu mé vlastní objednávky. Celý výběr jsem si mohla uzpůsobit dle svého nebo to nechat na obsluze, což jsem z části i udělala. Jako čaj jsem jasně zvolila English Breakfast s mlékem, sendvič s parmskou šunkou, rukolou a chutney z červené cibule a jako dortík Victoria sponge. První dvě přání vyšla, ale třetí bohužel ne, neboť již byl vyprodán a tak jsem nakonec nechala výběr dortíků osudu.
Za malou chvíli mi byla přinesena ještě domácí citrónová limonáda, která je k odpoledním menu podávána vždy a vyvolala ve mně otázku, zda se jedná o promyšlený plán či nikoli. Však si to rozeberme. Jako první se při čaji o páté mají jíst sendviče, k nimž se limonáda skvěle hodí a navíc tato celá kratochvíle "zaplácne" určitý čas než samotný čaj vychladne. To jestli je to záměr či nikoli je asi jedno, ale úvaha je to rozhodně zajímavá…
Po chvilce mi byl donesen krásný servírovací talíř se čtyřmi kousky sendviče (takže vlastně dva celé sendviče vzhledem k podávání jako trojúhelníčky), dvěma scones (1x jahodová marmeláda, 1x malinová marmeláda) a dvěma dortíky a to lemon drizzle (piškot s citrónovou polevou) a denní nabídka v podobě jablečného koláče. K tomu všemu nádherně jednoduchá konvička s logem čajovny, mléko a šálek a talířek z čínského porcelánu s příborem. Jednoduše pastva pro oči a o malou chvíli později i pro chuťové pohárky.

Po důkladném fotografickém zdokumentování totiž samozřejmě přišel čas vše zpracovat a tak jsem si pěkně nalila čaj, doladila ho mlékem a cukrem a nechala ho pěkně chladnout, zatímco jsem se vrhla na sendviče a limonádu. A v ten moment začala i má filozofická chvilka, neboť jsem na čaji byla sama a konverzování s osamělou židlí naproti se mi zdálo kapku nevhodné a zase jsem nechtěla děsit lidi okolo (ono už jen občas stačí, že jsem někde sama). Mimo jiné jsem si začala prohlížet i celý interiér čajovny, ve kterém se odráží ona orientálnost knihkupectví spojená s britskou elegancí. Zároveň jsem si chvílemi připadala jako na onom čaji u Kloboučníka z Alenky v říši divů, neboť rozmanitost nádobí a židlí působila krásně zmateně…

Sendviče za chvíli vzaly za své a později se k nim přidala i veškerá sladká složka a konvice čaje. Musím uznat, že vše bylo naprosto delikátní a opět jsem obdivovala kombinace chutí, co dokáží Britové vytvořit, protože dříve bych se nad chutneym ošívala, ale v kombinacích, co jsem poznala během cest, se stalo naopak tím nejlepším, co mohlo být nabízeno. To samé platí i se scones, které jsem ale ochutnala poprvé a snad ne naposledy nebo si minimálně musím nastudovat proces výroby oné clotted cream nebo spíše v zájmu zachování kuchyně, kde se dá pořídit. A dortíky? Opět doprovázené svým vlastním kouzlem a vyváženou sladkostí. Jen si na celé menu vzpomenu a sbíhají se mi sliny. Kolem a kolem můj čajový rituál trval asi necelou hodinku a svým obsahem plně zastoupil funkci večeře.

Tak co Vám ještě tak o tom více říct. Jsem ráda, že jsem něco tak typicky britského jako britofil a čajofil zažila a rozhodně doufám, že někdy v budoucnu dostanu šanci si to ještě zopakovat. Je totiž krásné mít možnost se zastavit v dnešním uspěchaném světě a jen tak si vychutnat něco, co si každý doma úplně tak nepřipraví. Někteří třeba namítnou, že od toho jsou návštěvy kaváren/čajoven, ale věřte mi, že to nemá až takové kouzlo jako celý propracovaný systém čaje o páté. Proto, pokud někdy budete mít v plánu návštěvu Velké Británie, zkuste si tuto kratochvíli do programu zařadit a konkrétně v Londýně jednoznačně "Tea and Tattle" doporučuji.


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 19. ledna 2019

Čaj o páté - první část

Co je lepší? Čaj nebo káva? To je pro někoho stejně těžká otázka, jako jestli bylo dříve vejce či slepice. Pro mou osobu je to ale otázka velmi jednoznačná, neboť mým životním nápojem je jen a pouze čaj.
Během let jsem samozřejmě ochutnala velkou řádku čajů od bylinkových přes ovocné, zelené, bílé, kvetoucí (…) po černé, ale právě ty poslední zmíněné získaly mé srdce a tak jsem jejich zastáncem. Konkrétně se pak držím převážně typu English Breakfast (směs ceylonských, sámských, keňských čajů) a to v úpravě s bezinkovým sirupem nebo v tradiční anglické úpravě s mlékem. Druhou variantu mě naučily pít letecké společnosti, jejichž čaj je pro mě bez mléka naprosto nepitelnou záležitostí a tak pokaždé letušky zaskočím svou prosbou o mléko (ovšem v takovém British Airways to nikdy samozřejmě problém nebyl, ale to je bez příplatku aktuálně hudba minulosti). Každopádně tento článek se bude této varianty týkat, neboť se společně podíváme na typický anglický zvyk aneb čaj o páté. Nejdříve však trochu historie…