sobota 8. února 2020

Čokoládový vlak aneb výprava za sýrem a čokoládou - čtvrtá část

Vše totiž začalo tím, že jsme se přenesli do minulosti a to do doby, kdy byla čokoláda poprvé objevena. Schválně, tipnete si, kdy a kde to bylo? Ne? Tak já Vám to prozradím. Tak vše začalo již před velmi dávnou dobou a to více než třemi tisíci lety, kdy se o to postaraly vyspělé civilizace Střední Ameriky. Konkrétně to byli Mayové a Aztékové, kteří objevili tajemství kakaových bobů, což bylo zjištěno na základě archeologických nálezů. Často byl kakaovník a kakaový nápoj spojován s bohy, kdy kupříkladu u Májů šlo o pokrm boha deště Kona a u Aztéků zase docházelo ke spojení s hadím bohem Quetzacoatlem, který měl být ostatními bohy zatracen, neboť lidem prozradil tajemství čokolády. A právě o této části historie pojednávaly první dvě místnosti, posuňme se však v historii dál, i když úplně stoprocentně nezaručuji, že vše v rámci prohlídky bylo uvedeno, ale ať získáte aspoň malý přehled. Přesuneme se do šestnáctého století, konkrétně do roku 1517, kdy se s čokoládovým nápojem poprvé seznámil i Evropan a to španělský objevitel Hernán Cortés. Stalo se tomu tak díky aztéckému vládci Montezumovi, který byl sám velkým milovníkem čokolády a dokázal prý denně vypít až čtyřicet hrnků čokoládového nápoje. Pro zajímavost bych ještě ráda uvedla, že se s čokoládou setkal o pár let dříve i samotný Kryštof Kolumbus, bohužel narazil jen na čokoládové boby, které španělský dvůr nikterak neuchvátily. Ostatně to nejdříve platilo i pro Cortése, kterému se zdál nápoj hořký až kyselý (proto byl Aztéky označován jako xocoatl - xococ = kyselý, atl = voda - ano, po úpravě se z toho stal název), což ale vyřešil tím, že si ho osladil. A nakonec ho dovezl i do své domoviny, kde nastal čokoládový boom a začaly vznikat první čokoládovny. Čokoláda byla však záležitost vyšší a bohatší společnosti, kdy si jistě někteří z Vás vzpomenou i na filmovou hrdinku Angeliku, která v jednom z filmů čokoládovnu provozovala. Ano, ač byla čokoláda pro Španělsko něco jako čaj pro Anglii, tak pomalu a jistě začala expandovat do světa a to třeba do Angeličiny Francie, Anglie či Ameriky. Zajímavostí také je, že z počátku se pila neoslazená, ale nakonec k ní byl přidáván i cukr a to teprve způsobilo její velkou oblibu.



Ovšem to se neustále bavíme o tekuté formě čokolády a tak si řekněme, kdy se objevila první její tabulka. To ale záleží na úhlu pohledu, neboť dle mých informací se první čokoláda, kterou jste mohli kousat, objevila roku 1674, ale zřejmě to ale nebyla tabulka, která prý světlo světa uviděla až v roce 1847. Podstatným rokem je pak i 1875, kdy vznikla první mléčná čokoláda a to ve Švýcarsku za pomoci jiného "vynálezu" a to kondenzovaného mléka Henriho Nestlého. To plnilo roli dětské výživy, ovšem pan Nestlé ho dodával jistému Danielu Peterovi, který tak začal vytvářet první prototypy mléčné čokolády, které se pak objevily na trhu v roce 1880. A pak už čokoládový byznys dál a dál kvetl až do dnešních dnů, kdy je dostupný na valné většině planety. Samozřejmě, že kvalita někdy kapku pokulhává a dostává přednost kvantita, ale když člověk umí hledat, tak dokáže i najít…

Každopádně to je tak trochu ve zkratce to, co nás čekalo v první a interaktivní části prohlídky, akorát s tím rozdílem, že závěr se již věnoval více samotné značce, o které jsme si již něco málo řekli.
A tak tedy skončila první část prohlídky, kdy se před námi otevřely dveře a my jsme tak postoupili do dalších prostor, kde nás čekalo seznámení se s původem čokolády a procesem výroby. Vše fungovalo za pomoci audioprůvodce, který člověk přiložil ke konkrétnímu symbolu a hned se mu spustil výklad na dané téma. Ostatně představte si, že stojíte před fotkou farmářky jménem Sandrine a po načtení se Vám spustí nahrávka o tom, jak kakaovník původně pochází, buďto z Jižní Ameriky z oblasti Amazonie nebo ze Střední Ameriky. Posléze se ale dostal až do Afriky, kde je i v současné době největší produkce a to na Pobřeží Slonoviny. V závěsu je pak Indonésie, Ekvádor, Brazílie či Ghana. Posuňme se ale dále. V místnosti pak můžete očichat, ohmatat i ochutnat několik věcí, včetně kakaových bobů, kterým ale nejdříve musíte sloupnout slupku. Upřímně Vás ale poté nečeká moc příjemná chuť, ba naopak je to opravdu nechutně nahořklá a nakyslá hmota, kterou jsem osobně musela zapít. Čeká Vás ale i pohled na příjemnější možné komponenty čokolády jako jsou třeba lískové oříšky. Posléze ale už přichází část, která mě osobně fascinovala nejvíc a musím říct, že celkově s jakýmkoli výrobkem vždy i fascinovala (ano, jsem věrný fanoušek Romana Vaňka a jeho bývalého pořadu na Stream - Jídlo s.r.o.) a to samotná tovární výroba. Samozřejmě turistická část byla pouhou ukázkou, ale stejně ty dlouhé provazy čokolády, které se pomaličku posunovaly, aby se z nich staly posléze malé kousky, byly prostě efektní. Zajímavé bylo i jejich balení, ale největší úspěch stejně mělo asi to, že na konci člověk mohl ochutnat. A zcela upřímně si i nějakou tu čokoládu nabrat s sebou.

Naproti výrobě však byl i koutek s čokoládovým vodopádem a čokolatiérem, který na místě vyráběl figurky a všemožné pralinky. Ostatně od tohoto momentu už to byla jenom samá slast. Nejdříve jenom pro oči i třeba díky pohledu na starší ale stále funkční stroj na zmíněné konšování, tedy provzdušňování čokolády. Ovšem následovala výzva, aby se člověk stal ochutnavačem aneb další příležitost, jak si nabrat trochu té čokolády zdarma, co si budeme povídat. Nikdo z nás ale nečekal, že to těmi malými zabalenými čokoládkami neskončí a bude na nás čekat obří místnost s ochutnávkou všech základních druhů čokolády (tmavá, mléčná, bílá) až o nejrůznější typy pralinek. Navíc tato degustace nebyla nikterak hlídaná, takže měl člověk pocit, že si toho může vzít hodně, ale upřímně už v půlce začala člověka přecházet chuť a já osobně jsem ochutnala všechno s velkým vypětím sil. Ano, člověk by asi nečekal, že se mu to s čokoládou, kdy může stát, ale bylo tomu tak. Tady žádné fasování na horší časy už neprobíhalo, protože přeci jen všechno bylo nebalené a člověk by to neměl,
jak přenést. Tedy pokud nebyl třeba předem na to někým upozorněn, jako upozorňuji já Vás, protože co si budeme povídat, hrabošení je prostě jedna ze základních lidských vlastností.

Čokoládu a všechny její možné formy si ale samozřejmě můžete nakoupit i v přilehlém shopu, který za naší přítomnosti působil jako jedno velké mraveniště s koutkem občerstvení navíc. V obchodě opravdu najdete nejrůznější bonboniéry, sady čokolád, ale také třeba knížky, hrnečky, zástěry, pohledy, plyšáky, no prostě typický suvenýrový žánr předmětů. Nejvíc pozornosti ale přitahuje obří stěna, na které najdete vyskládané nejrůznější druhy tabulkových čokolád a to v různých gramážích od 100 do 400 gramů. To vše samozřejmě ve výhodných akcích typu kupte tři a čtvrtou máte zdarma a tak podobně. Zajímavým faktem je také to, že ač tomu tak někde nebývá (a věřte, že opravdu ne), tak produkty jsou v továrně o něco levnější než v normálním prodeji. Pro zajímavost jsem se na tento fakt soustředila a někde šlo až o rozdíl dvou franků = cca 48 korun.

Přiznávám, že ani Hrušky nákupu neodolaly a to dokonce tak, že jsme domů přitáhli více jak tři kila čokolády a to jen z Callieru, celkem jí bylo ještě o něco víc. Samozřejmě, že ne všechna byla pro domácí užití, ale sloužila i jako pozornost z cest pro kamarády a známé. Ovšem některým druhům jsme ani domů neodolali. Šlo například i u nás známou bublinkovou čokoládu, klasickou tmavou či mléčnou. Ovšem já si pořídila i bílou čokoládu, která byla tou nejlepší, jakou jsem kdy ochutnala, protože měla onen dovětek kondenzovaného mléka, a když ji člověk nechal jemně rozpouštět na jazyku, tak vykouzlila naprosto neodolatelnou chuť. A jako další jsem si vzala i kombinaci mandlí a kousků medu, což opětovně byla jedna z nejlepších tabulkových čokolád, co jsem kdy měla. Celkově je na Callieru vidět, že dělají něco trochu jinak a dost se to odráží v samotné chuti. Navíc díky velkému obratu je přeci jen jasné, že čokoláda tam není vystavená nějak extrémně dlouho a naopak je ještě pěkně čerstvá. A zcela upřímně naše domácí zásoby zmizely už zhruba po měsíci a půl, kdy se v koutě krčí poslední čokoláda s nugátem, a já hledám možnost, kde si zásoby doplnit…

Na celou prohlídku čokoládovny jsme měli vyhrazenou hodinu a dvacet pět minut, tedy odjezd se konal v 15:30. Musím uznat, že vzhledem k počtu lidí to byl trošku šibeniční čas, protože přeci jen shop praskal ve švech, ale nakonec jsme se všichni úspěšně nalodili zpátky do autobusu a čekala nás 45 minut dlouhá cesta zpět do Montreux. Tentokrát už jsme nejeli jen a pouze horskými cestičkami, ale vyzkoušeli jsme si i švýcarské dálnice. Mimochodem jsou moc pěkné a kvalitní. Autobus nás posléze vysadil z druhé strany nádraží a tím náš čokoládový výlet skončil…
Musím uznat, že to rozhodně byl zážitek a jsem moc ráda, že se mi na něj podařilo náhodou narazit. Měli jsme jedinečnou příležitost prozkoumat (a hlavně ochutnat) dvě ikony místní oblasti a to tak, že jsme sami nemuseli nic organizovat a vše bylo jednoduše zařízeno. Proto pokud budete někdy hledat aktivitu v okolí Montreux, tak jednoduše neváhejte ani minutu a okamžitě rezervujte. V období letních prázdnin vlak jezdí každý den v týdnu, ale pokud byste vyrazili dřív či později, tak to také není problém a minimálně tři dny v týdnu máte šanci výlet zažít na vlastní kůži. A ještě Vám věnuji vlastní zkušenost s rezervací. Celou dovolenou jsem začala plánovat zhruba na konci prosince, kdy mi ale rezervace výletu nešla provést. Je to z prostého důvodu, že vlak má od listopadu do května pauzu a rezervace tak jsou provést až teprve krátce před začátkem nové sezóny.
A na závěr to pouze a jen shrnu. Výlet to byl báječný a jedna ústa nezůstala suchá, ať už díky sýru gruyère nebo čokoládě Cailler. Tenhle zážitek Vás prostě a jednoduše dostane všemi smysly…

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 1. února 2020

Čokoládový vlak aneb výprava za sýrem a čokoládou - třetí část

Jak už jsem zmínila, ve vesničce jsme měli dvě a půl hodiny volno, což bylo až moc, a navíc jsme tak trochu zpanikařili a mysleli si, že je odjezd už o hodinu dříve. A tak jsme vše dle toho natimeovali - zbyla nám tak ve finále hodina, kdy se počasí naštěstí umoudřilo a my se tak mohli toulat po vesničce. Ve zkratce jsme prošli naprosto všechny suvenýrové obchůdky a kochali se místní architekturou, která plně naplňuje rčení, že je toto městečko to nejšvýcarštější a nejkrásnější, co můžete vidět. Ostatně tím pádem se nabízí otázka na to, co dalšího ve městě ještě najdete. Tak začnu jednou takovou kuriozitou, neboť ve městě si své najdou filmoví fanoušci a to konkrétně ti, kteří mají v oblibě sci-fi filmy. Najdete tu totiž muzeum Hanse Rudolfa Gigera, který byl tvůrcem vizuálních efektů pro film Vetřelec a je tak zároveň jistým vizuálním otcem této postavy, za kterou získal v roce 1980 Oscara. Místo pro zbudování muzea, tedy místní zámek Chateau St. Germain, si pan Giger vybral sám a vy tady tak můžete navštívit dvoupatrovou expozici o tvorbě Vetřelce. Jednoduše jde o místo, které každý fanoušek filmu musí vidět. V muzeu ale najdete i jinou tvorbu autora a za zastávku stojí i bar, který je celý vybudován ve stylu biomechanické surrealismu, jehož byl pan Giger autorem. Klenba je tak tvořená páteřemi monster a posadit se můžete i na bedrech samotného Vetřelce. Přiznávám, že my jsme ale dovnitř nezašli, protože nás to nějak moc nelákalo. Ono osobně jsem vždycky měla radši Predátora…



Hned vedle pak můžete najít další muzeum a to o Tibetu, kde můžete najít bohatou sbírku buddhistického umění zahrnující sochy, obrazy či rituální předměty. Přesuňme se ale k dominantě města a to ke krásnému hradu, který pochází ze třináctého století, ale dle mých zjištěných informací má svou vnější podobu ze století patnáctého a exteriéry pak odpovídají devatenáctému století. Hrad byl veřejnosti zpřístupněn v roce 1938 a najdete v něm regionální muzeum a muzeum umění. Namátkově tak kupříkladu můžu zmínit obrazy od Jeana-Baptista Camilla Corota, různé fresky či vitrážová okna. Celkem hrad přináší ohled na umění, historii a legendy z osmi století své existence. A naše století pak zastupují různé akce, co se zde pořádají, kam patří různé koncerty či představení. Mě osobně ale přinesl hrad něco jiného a to naprosto překrásný výhled na okolní údolí s horami, kdy vše vykouzlilo takovou tu pravou švýcarskou atmosféru, aneb jak si člověk představuje ona typická horská zátiší.
A jako poslední věc Vám o vesničce ještě zmíním festival dvojité smetany, který se zde pořádá každý rok v červnu a je rájem pro milovníky sladkého. Ostatně někdy bývá označován i jako ten nejkaloričtější festival světa, protože přeci jen dvojitá smetana je pěkně hustá záležitost. Nepodává se samozřejmě jen tak ale nejčastěji ji doprovázejí sněhové pusinky či lesní ovoce. Během festivalu pak můžete zhlédnout výrobu obojího a samozřejmě ochutnat, kdy jsem našla statistický fakt z jednoho z prošlých ročníků festivalu a to ten, že se během něj spotřebovalo 40 litrů této dvojité smetany. To je za tři dny konání festivalu opravdu úctyhodné číslo. Dezert ale můžete ochutnat i běžně v místních restauracích, kdy já jsem tam bohužel neučinila, neboť mi přišlo, že nikde nebyl moc nějak prezentován a dozvěděla jsem se o něm až při psaní tohoto článku. Ale vzpomínám si, že v jednom speciálním obchůdku hned na začátku náměstí jsem je asi viděla, ale bohužel jsem jim nevěnovala dostatečnou pozornost…

A takhle nám krásně uběhly celé dvě a půl hodiny volného času a my se v 13:45 shromáždili na příjezd autobusu. Následně nás čekala dvacetiminutová cesta klikatými silničkami a to až k poslední zastávce toho dne. Řekla bych, že to byla a pro Vás asi i je ta nejočekávanější zastávka, neboť konečně naplníme přídavné jméno celého výletu. Ano, konečně se podíváme za čokoládou a to do místa zvaného Broc. Právě tam totiž najdete čokoládovou továrnu firmy Cailler. Než se ale pustíme do nějakého bližšího popisu naší návštěvy, dovolte mi se krátce u firmy zastavit a říct Vám něco z její historie. V roce 1796 se narodil pán jménem Francois-Louis Cailler a to v městě Vevey, které stálo u zrodu čokoládového průmyslu. Kupříkladu v roce 1806 bylo Vevey domovem již pro sedm čokoládových továren a sám pan Cailler později v letech 1818 až 1820 začal prodávat čokoládu i ve svém obchůdku s potravinami. Tehdy vše řídil společně se svým společníkem Abramem L. C. Cusinem, který ale nakonec partnerství opustil a to v době, kdy se pan Cailler rozhodl pronajmout si tovární prostory pro produkci čokolády v kapku větším měřítku. A tak v podstatě začíná příběh postupného budování značky, které zažilo své pády, ale hlavně i úspěchy. Ona je upřímně celá historie velmi složitá, takže Vás jí nechci zbytečně dalece zatěžovat, ale ze všech zmíněných letopočtů je podstatný jeden a to rok 1819. Ten je považován za rok založení značky a v roce 2019 tak Cailler oslavilo dvě stě let své existence. Podstatným rokem je taky rok 1929, kdy došlo ke spojení značky s firmou Nestlé.
Na chvíli se ještě pozastavíme i u výroby samotné čokolády, kdy výroba kombinuje tradici s inovací a probíhá přímo v továrně. My to ale nejdříve vezmeme pěkně z gruntu od kakaovníku, z jehož kmene vyrůstají plody o velikosti cca 30 centimetrů. Tyto plody se ručně sklízí a v každém z nich je 20-30 kakaových bobů, které se musí nechat fermentovat (kvasit). To trvá několik dnů a další krokem je pak jejich sušení, aby v nich zůstalo méně než osm procent vlhkosti. Takto připravené boby pak míří do místa svého zpracování, což nás už dostává zpátky do továrny. Tam se boby nejdříve zbaví všech nečistot, aby se mohly za pomoci horkého vzduchu pěkně pražit, což jim dodá krásnou barvu a hlavně zvýrazní chuť. Posléze se boby drtí, což je zbaví slupek a vzniknou menší kousky, které jsou rozemlety na hustou hmotu zvanou kakaová pasta. Ta se lisuje, čímž dojde k jejímu rozdělení na kakaovou hmotu a kakaové máslo. Hmota se dá dál rozmělnit na kakao, ale my se stále soustředíme na směs obojího. V následujícím kroku se moje zdroje o výrobě trochu rozcházejí, aneb nevím, jestli Vám dříve popisovat přidání dalších složek nebo tzv. konšování. Osobně se mi ale zdá přidání složek logičtější a tak v tomto momentu do hmoty přidáme dochucovací prostředky, kam patří třeba cukr a mléko, které je běžně v sušené podobě. V tomto bodu se však Cailler odlišuje, neboť do
čokolády používá lehce kondenzované mléko, které je vyráběno z mléka místních kraviček. A slovo místních je v této větě opravdu důležité, neboť ho dodává zhruba 1800 kraviček, které se nacházejí v okolí třiceti kilometrů od samotné továrny. Značka se tak snaží dodržet jistý závazek vůči oblasti, ze které pochází, ale zároveň vůči celému Švýcarsku (i cukr je pak švýcarský). Navíc právě mléko prý hodně ovlivňuje chuť čokolády i v tom smyslu, že je poznat, zda byla vyrobena v zimním či letním období na základě toho, kde se zrovna kravičky pásly.
Zpátky k výrobě, do hmoty se tedy přidají tyto komponenty a čokoláda se následně konšuje. Jedná se o speciální metodu, kterou vynalezl roku 1879 Rudolphe Lindt (ano, značka čokolády). Tato metoda má za čokoládu zjemnit a to tak, že je hnětena a provzdušňována za určité teploty po určitou dobu. Za slovíčko určité si můžete pak doplnit rozmezí od 50 do 80 stupňů Celsia a 48 až 96 hodin. Po uplynutí této doby následuje temperace, což je proces, kdy je čokoláda roztavena při teplotě 50 stupňů, následně je ochlazena na 30 a poté je ještě lehce zahřáta. Dělá se to jednoduše proto, že se tak ustálí struktura kakaového másla v hmotě a čokoláda získá jemnou strukturu a lesklost. Závěrem už je připravena na tvarování a případné nějaké ještě další ochucení/zdobení.

A teď už k návštěvě, autobus nám zastavil kousek od budovy, která mě upřímně okouzlila. Připomněla mi trochu kolonialistický styl, a kdyby mi někdo řekl, že jdeme ochutnávat rum, tak bych mu díky vzhledu snad i uvěřila. Ovšem velký stříbrný nápis Cailler mě ujistil, že jsme opravdu dorazili do čokoládové továrny, kde tou dobou bylo ale už opravdu neskutečně narváno. Seřadili jsme se tak jako skupinka do fronty a postupně jsme byli po částech pouštěni vpřed. Tam jsme získali opravdu stylové audioprůvodce, které vypadaly jako Iphony s čokoládovým vzorem. Posléze jsme se přesunuli dál a teprve tam jsme pochopili, že nás čeká interaktivní prohlídka, kterou já bych osobně popsala dvěma slovy - čokoládový Disneyland.

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 25. ledna 2020

Čokoládový vlak aneb výprava za sýrem a čokoládou - druhá část

A nyní tedy nastal čas říct si něco k procesu samotné výroby sýra. Dvakrát denně je do továrny přiváženo mléko, které je vyprodukováno kravičkami, jež se pasou v nadmořských výškách od 800 do 1600 metrů nad mořem. Mléko je přiváženo zchlazené a tak prvním krokem při startu celé výroby je jeho zahřátí z třinácti stupňů na rovných jednatřicet stupňů Celsia. Tento proces zabere 20 minut a děje se v jedné ze čtyř obřích kádí o celkové kapacitě 4 800 litrů. Do mléka je následně přidána první přírodní kultura, která má svůj základ v syrovátce a následně se přidá i syřidlo, které je v tomto případě živočišného původu a jde o enzym, který je extrahován z žaludků telat. Ten způsobí to, že se mléko začne srážet a změní se tak celá jeho konzistence. V podstatě vzniká tvaroh, který je následně krájen a to až do velikosti pouhého zrníčka rýže. Vše se následně míchá a zahřívá ze zmíněných jednatřiceti stupňů na stupňů osmapadesát. Jako další je prováděna kontrola konzistence a textury, kterou má na starost sýrař. Pokud je vše v pořádku, tak je směs přečerpána a plní se jí speciální nerezové formy. Ty se uzavřou plastovým víkem, které slouží i pro stlačení směsi, aby mohla odtéct syrovátka. Posléze jsou ale víka odstraněna, aby sýrař mohl jednotlivé sýry označit identifikačním číslem, které je vytvořeno za pomoci přírodního sýrového proteinu kaseinu. Sýr se opětovně stlačí a může se nechat zrát.



Celá tato produkce trvá zhruba dvě a půl hodiny s tím, že za celý den se vyrobí zhruba 48 kol sýra. Ty pak zrají ve sklepě, kde je místo na rovných sedm tisíc obdobných kol a můžete do něj dokonce i nahlédnout. Sice pouze přes sklo, ale i tak je to úctihodný výhled. Ostatně stejně báječný je i výhled, který jsem zmiňovala již výše, neboť při něm vidíte všechny kroky produkce, které jsem Vám zmínila, takže stojí za to si tam chvíli postát a vše si pořádně prohlédnout. A tak se tedy rodí Gruyère…

Na továrnu jsme měli přidělenu hodinku času, což naprosto plně stačilo a stihli jsme i nějaké ty nákupy, i když tedy zrovna sýr jsme nekupovali a ani náčiní na fondue, o kterém si ještě povíme. Jako další bod programu byl desetiminutový přesun do vesničky/městečka Gruyère, která se ční na vršku 82 metrového kopce kousek od továrny. Tam jsme dostali dvě a půl hodiny volno, takže plno času na vše možné. Bohužel nám akorát začalo znovu pršet, i když ne už tak intenzivně jako při přesunu z vlaku, ale i přesto jsme zvolili úhybný manévr aneb oběd. Já si moc přála ochutnat národní švýcarské jídlo a to sýrové fondue. Nejdříve si ale řekneme, jak vlastně vzniklo. Jeho původ není tak úplně jasný a dodnes se o něj pře Švýcarsko se Savojskem (historický region rozdělený mezi Francii a Itálii). Zároveň existuje mnoho legend o tom, jak pokrm vznikl, kdy jedna z nich se odkazuje na alpské pastýře, kteří po většinu roku žili odloučeně od okolního světa a měli tak logicky přístup hlavně k potravinám, které si sami dokázali zaopatřit. Mezi ně se samozřejmě patřil i chléb a sýr, takže se vznik fondue docela nabízel. Jiný příběh se zase odkazuje na mnichy, kteří během půstu nesměli jíst jídlo, které mělo pevnou formu a roztavený sýr tak byl výjimkou, jež nic neporušovala.
Ovšem pojďme se podívat pod lupou na samotné fondue, na které se může použít velké množství sýry, kdy ve Švýcarsku je zvykem je i míchat. Nejpopulárnější variantou je samozřejmě zmíněný gruyère, ale ten bývá často doprovázen kupříkladu ementálem. Kombinací ale existuje mnoho a jsou specifické pro každou oblast. Sýr je rozehříván ve speciálním hrnci, kdy nejčastěji uvidíte a také jako suvenýr pořídíte ten kameninový zvaný caquelon (my osobně jsme ale měli plechovou klasiku). V něm se sýr taví společně s alkoholem, kdy se používá bílé víno či i něco tvrdšího. Směs se i dochucuje kupříkladu muškátem, česnekem či pepřem, ale opět záleží na verzi. Při servírování je Vám celá tato směs přinesena a to společně s věcičkou zvanou rechaud, tedy lihovým hořáčkem, který má zaručit, že Vám sýr nezíská svou původní pevnou formu. A pak stačí už vzít jen připravené pečivo (nejčastěji veka, bageta), které napíchnete na speciální dlouho vidličku a vše pořádně v sýru obalíte.

Někdy dostanete jako přílohu k tomu všemu nakládanou zeleninu, ale my osobně jsme dostali speciální sušené hovězí maso, které nám bylo nabídnuto jako specialita a bylo to vynikající. Samotné fondue pak bylo také dobré, ale je pravda, že ten alkohol v tom cítit byl a chvílemi mi rušil chuť. Rozhodně to ale byl lepší zážitek i po stránce chuťové než moje úplně první setkání s fondue a to v doma koupené verzi. Ostatně fondue si domů můžete ze Švýcarska také dovézt, což my jsme ale osobně neudělali a já si ho tak následně koupila v Německu a to v bezalkoholové verzi. Tak uvidíme, jaké bude.
U sýrů ještě chvíli zůstaneme, protože jako první Vám chci dát typ na nešvýcarský pokrm, ve kterém se dá sýr gruyère využít a to je Croque monsieur. "Pan Křupavý" vznikl v roce 1910 na Boulevard des Capucines a jde o velmi oblíbené teplé jídlo v pařížských kavárnách. Ale co to vlastně je? Recepty se liší, ale pokud vezmeme ten nejjednodušší, tak si představte obyčejný bílý, jehož náplň tvoří směs bešamelu, strouhaného sýra a šunky. Navrchu je pak opakovaná stejná sýrovobešamelová kombinace (tedy už bez šunky) a to celé se nechá krásně zapéct v troubě. Já osobně jsem o tomhle jídle věděla nějak tak z doslechu, ale nikdy jsem nevěděla, o co přesně jde. Poprvé jsem ho ochutnala v Národním irském hřebčínu, a když jsem posléze zjistila, že se na to může použít i gruyère, tak bylo jasné, jak zpracuji všechny ty dovezené zásoby. Tento pokrm pak ale má i svoje příbuzné jako je croque madame obsahující sázené vejce nebo
croque provençal s rajčaty.
Pro druhý pokrm se ale už vrátíme zpátky do Švýcarska a jde o tzv. Raclette, kdy se jedná zároveň i o jméno sýru. Ten si představte jako velký kulatý bochník, který je vyráběn z kravského mléka a má polotvrdou strukturu s jemnou ořechovou příchutí. Tradiční švýcarský pokrm pak spočívá v tom, že se kus z tohoto bochníku rozehřívá u ohně či za pomoci speciálního přístroje (v podstatě taková lampa), kdy následně se rozměklá část stahuje a servíruje na talíř. Nejčastější přílohou jsou k tomu brambory, ale najde se opět i nějaká ta nakládaná zelenina či sušené maso. Osobně jsem raclette neochutnala, ale při obědě jsem měla šanci pozorovat jeden pár, který tak učinil. Tak nejen, že se to byla sýrová bomba, kdy se vcelku divím, že to někdo s těmi bramborami dá, ale hlavně je to jídlo, u kterého musíte být obezřetní. Ono to v podstatě platí i u fondue, ale v tomto případě je ta lampička opravdu výkonná a sýr může po chvíli začít pěkně bublat. Já osobně bych si to ale někdy ráda taky zkusila.
Jak fondue i raclette tak můžete v Gruyère vyzkoušet, kdy doporučuji obejít místní nabídky, protože ceny a množství se dokážou různit. My osobně jsme pro tento účel využili Hotel de Ville, kde jsme si dali fondue pro dva a naprosto to vystačilo pro tři lidi. A ještě malý tip, že pokud se vydáte na výlet s čokoládovým vlakem, tak je velká šance toho, že předběhnete nápor asijských turistů. U nás kupříkladu obsadili půlku restaurace krátce po tom, co jsme zažádali o účet.

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 18. ledna 2020

Čokoládový vlak aneb výprava za sýrem a čokoládou - první část

Švýcarsko. Tak schválně, jaké první tři věci se Vám vybaví, když se řekne název této země? Pro mě je to spojení tří tradičních produktů a to sýra, čokolády a hodinek. Proto se není čemu divit, že při naší dovolené jsem se snažila všechny tři komponenty zařadit určitým způsobem do programu, kdy dnes si povíme něco o prvních dvou zmíněných.

Při hledání aktivit v oblasti Montreux jsem narazila na turistickou atrakci nazvanou prostě a jednoduše Čokoládový vlak. Logicky mě to zaujalo a po bližším nastudování programu bylo rozhodnuto, že ho rozhodně musíme do jednoho z dnů zařadit. Los padl na pondělí 12. srpna 2019, kdy jsme se vyzbrojeni voucherem vydali na nádraží v Montreux, které jsme měli od hotelu asi pět minut chůze. Tam nás uvítali dvě milé slečny, které si nás odškrtly ze seznamu a věnovaly nám program, brožuru a každému taky visačku na krk, kde byly uvedeny podstatné časy odjezdů během celého dne. Pak nás nasměrovaly k našemu vagónu, kdy jsem využila nabídku pořídit si sedadla do první třídy. Ta stála 99 švýcarských franků za osobu a zahrnovala jízdu ve vagónu ve stylu Belle Époque, tedy si představte takové to typické prostředí známé třeba z filmu "Vražda v Orient Expressu". Jednoduše starodávná noblesa a luxus na železniční trati. Zakoupit se ale dá i nižší druhá třída, která stojí 90 franků, ale bohužel netuším, jak ta přesně vypadá, jestli jde také o nějaký podobný styl nebo jde jednoduše o moderní vlak. Spíše bych si ale vsadila na to druhé…



Odjezd byl naplánován na 8:44, kdy byl přesně dodržen a my se tak rozjeli vzhůru do hor. Bohužel ten den se nám ráno pokazilo počasí, takže jsme cestou chytili tak neskutečnou průtrž mračen, že jsme se s nějakými extra krásnými výhledy rozloučili radši předem. Nakonec to ale nebylo až tak zlé a nějaká ta panoramata jsme si skutečně užili a často měli i šanci obdivovat, na jak moc strmém kopci se dá postavit dům nebo kde se až dokáží udržet zvířata.
Během cesty jsme si ale neužili pouze výhled a krásný interiér, ale také občerstvení. V rámci nápojů jsme si mohli vybrat z klasické dvojice čaje a kávy stylově doprovázenou třetí možností a to horkou čokoládou, nebo tedy spíše kakaem. Dostali jsme ale i zákusek a to v podobě čokoládového chleba s oříšky, který vyrábí čokoládovna, která je součástí programu výletu. Nejde však o nějaký speciálně vyráběný produkt, ale o věc, kterou můžete sehnat i po místních samoobsluhách a to dokonce v různých jiných kombinacích. Za sebe zhodnotím, že to bylo vynikající a ještě ke všemu podávané pěkně za tepla, takže to mělo opravdu své chuťové grády.

Samotná cesta nebo spíše šplhání do kopců trvalo necelých čtyřicet pět minut, kdy chvílemi to vypadalo, že nemáme ani tak vlak jako spíše zubačku. Nakonec jsme ale dorazili do cílové stanice a to Montbovon, kde jsme za doprovodu opravdu šíleně hustého deště přemístili do dvoupatrového autobusu, který se stal naším dopravním prostředkem pro zbytek dne. Ano, teď se Vám to může zdát divné, protože celá akce se přeci jen jmenuje Čokoládový VLAK, a nejste v tom úplně tak sami. Právě tohle je jedna z výtek, kterou jsem si nejčastěji přečetla v různých recenzích a to kupříkladu na tripadvisoru. Osobně ale tuto výtku vnímám jako zcela hloupou a hlavně spíše neopodstatněnou. Přeci jen se železniční tratě budovaly před jistou dobou, kdy se o takové atrakci maximálně ještě tak někde přemýšlelo a tak rozhodně mezi jednotlivými body nevede nějaká přímá trať. Jako další tu máme umístění jednotlivých míst a tak dále, prostě a jednoduše mě osobně přijde naprosto logické, že se vlak využil pro část trasy, kam to jen šlo a dále se nic nekomplikovalo a využil se autobus, který mohl dojet kamkoli, a hlavně i dost blízko našim cílům. Navíc ono se projet po takových horských cestách a švýcarské dálnici, to je pro mě osobně taky zážitek. Takže kolem a kolem, jak už jsem zmínila, výtka za použití autobusu se mi zdála a zdá zcela nelogická, zvláště po poznání jednotlivých lokací.

Vraťme se však zpátky do zmíněného autobusu, kde jsme zabrali krásná místa nahoře a nechali se jím za 25 minut dopravit ke dveřím "La Maison du Gruyère". Některým z Vás třeba název něco říká, ale pro ty, kteří netuší, tak Gruyère je nejen název jednoho ze švýcarských okresů, ale zároveň jde i o jméno populárního tvrdého sýra z kravského mléka. Ten je ve Švýcarsku produkován již od roku 1113, i když ve stejné oblasti jsou první zmínky o výrobě sýra ještě i z daleko dřívější doby a to již z roku 116 našeho letopočtu. Pro zajímavost se ale sýru říká oficiálně Gruyère až od roku 1762. A jak takový sýr vypadá? Tak jak už bylo řečeno, tak jde o tvrdý sýr z nepasterizovaného kravského mléka, který může zrát různě dlouhou dobu a to od tří až do pětadvaceti měsíců. Vzhledově je krásně nažloutlý s tvrdou rezavou kůrkou a chuť je dle mého názoru pro každého individuální a hodně záleží na stáří sýra. Někomu se může zdát chuť spíše ovocná, ale mě osobně připomíná oříšky.

A teď se vrhneme na samotnou návštěvu továrny, kde se můžete vydat za pomocí placené expozice po stopách sýra. Na začátek bych ráda uvedla, že je prohlídka expozice zcela individuální, ale je k ní potřeba využít audioprůvodce, který je dostupný ve třinácti jazycích a ano čeština je jedním z ni
ch. A musím uznat, že audioverze je to rozhodně nezapomenutelná a doteď si z ní nesu jistá následky. Proč? Tak asi proto, že se vedení rozhodlo nechat namluvit celou expozici z pozice krávy, která se jmenovala Třešinka nebo Třešnička, to se nějak nemůžeme doma shodnout, ale od třešní to rozhodně bylo. Přeci jen se kravička Třešinka/Třešnička narodila v období, kdy zrály třešně a tak jí farmář podle toho pojmenoval. Ono to asi nezní takhle napsané až tak hrozně, ale šlo o tón, jakým bylo vše namlouváno a který mě neskutečně bavil po celou dobu prohlídky. Ono i slova bavil je docela slabé, protože jsem z toho někdy chytala spíše záchvaty smíchu. Kupříkladu u následující situace jsem se musela na chvíli zastavit a rozdýchat to (doporučuji si pustit audioverzi, kdy se snažím hlas napodobit): "Lidé často říkají můj sýr, ale to není jejich sýr, to je můj sýr!"

Každopádně pokud si záležitost s Třešinkou/Třešničkou, no prostě kravičkou odmyslíme, tak samotná expozice je rozhodně zajímavá a je koncipována tak, aby pohltila všech pět smyslů. Jako první tu máme sluch, který významně podněcuje nejen audioverze, ale i samotný vstup do expozice, který je ozvučen zvuky kravských zvonků či tekoucí říčky. Čich je pak podněcován za pomoci speciálních nádobek, které Vám mají představit vůni rostlin, které krávy mohou spásat či také vůni sena. To mě upřímně velmi hodně zaujalo, protože to byla zajímavá příležitost, jak rostliny poznat. Jako další smysl pokrývá výstava i hmat, který je zastoupen sice menší částí a tvoří ho různé kanystry či speciální přístroje. Jako čtvrtý v pořadí pak máme zrak, který jednoduše provází celou výstavou a zahrnuje různá videa, hry a také samotnou produkci sýra. Ano, v druhé polovině expozice se totiž dostanete k prosklenému prostoru, kudy z výšky nahlížíte na celý proces výroby, o kterém si za chvíli ještě něco povíme. A jako poslední tu máme chuť, která není úplně až tak přímou součástí expozice, ale při vstupu jsme získali každý balíček se třemi kousky různě vyzrálého sýra a to po šesti, osmi a deseti měsících. Navíc v přilehlém krámku můžete taky nějaký ten kousek ochutnat, takže za mě naprosto skvělé.






↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

úterý 7. ledna 2020

Dvaadvacet

Dvacet, jednadvacet, dvaadvacet…
Zdá se mi, že poslední roky plynou nějakým neskutečným tempem a člověk se ani nenaděje a jako lusknutím prstů ho čekají další narozeniny. Ano, ty moje vychází právě na dnešní den a stejně jako předchozí dva roky jsem si pro Vás připravila takové krátké článkové zavzpomínání. Na rozdíl od prošlých let se ale nebudeme věnovat mému dětství, ale podíváme se na uplynulý rok, během kterého se událo několik zajímavých věcí. Připraveni?


Říkám si, že by asi bylo vhodné vzhledem k tématu blogu nejdříve začít u cestování, kdy mě loni čekaly tři krásné cesty. Při prvních z nich jsem zamířila do Irska a taktéž do jeho spoluobyvatele Severního Irska, což mi krásně zkompletovalo celou sbírku Velké Británie, takže můžu směle prohlásit, že jsem tam byla naprosto všude. Další mě čekalo Švýcarsko aneb další kousek do jisté sbírky aneb místa spojená se skupinou Queen. O švýcarském Montreux jsem neustále četla ve fanouškovské facebookové skupině a tak bylo mým dlouholetým snem ho navštívit a na vlastní oči vidět nejen jejich studia, ale i ikonickou sochu Freddieho Mercuryho u Ženevského jezera. A do třetice tu byl návrat po šesti letech do Spojených arabských emirátů, který mi přinesl nejen nové zážitky, ale i sedmé představení muzikálu Fantom Opery v životě, což tak z roku 2019 činí čtvrtý rok v řadě, co jsem měla možnost představení vidět.

Ovšem Fantom nebyl jedinou kulturní akcí, kterou jsem toužila loni zažít. V únoru jsem totiž měla jedinečnou šanci navštívit koncert jednoho z mých nejoblíbenějších kytaristů vůbec a to Slashe, který to rozbalil v O2 aréně společně se skupinou The Conspirators v čele s hlavním zpěvákem Mylesem Kennedym. Naprosto úžasný večer, kdy jsem skončila bez hlasu se zalehlýma ušima, ale s podepsanou deskou v tašce. A kdyby někomu vrtalo hlavou, kdo je můj další oblíbený kytarista, tak jednoznačně Brian May ze zmíněných Queen. Ostatně mám hrdě vystavené Funko Pop figurky obou pánů a stejně tak i jejich podpisy…

Dále mě napadá zmínit také něco k tématu blogování. Tak samozřejmě, že během roku vyšlo spoustu článků, oslavili jsme třetí rok mé blogové existence, ale hlavně nesmím opomenout na dvě další významné blogové události aneb rovnou dvě setkání s nejmilejší bloggerkou Lenčou. Poprvé jsme se sešly v Praze a prošmejdily oblast Dejvic, ale hlavní šmejděníčko šmejdění proběhlo až o pár měsíců později v mém rodném městě Litoměřice, kde jsem Leníka i její rodiče měla tu čest pěkně provést. Ostatně Lenča je někdo, koho jsem ráda, že jsem během blogování objevila a jsem moc ráda, že jí mohu kdykoli bez okolků napsat a upřímně, i když je mezi námi nepatrný věkový rozdíl, tak mě dokáže krásně vrátit do doby, kdy mi ještě dospělost nepadala až tak na hlavu. I když ono to bude ještě i horší, co si budeme povídat - tohle bylo myšleno jako vtip.

Když jsme u té mé dospělosti, kterou jsem stejně pořád ještě úplně tak neobjevila či spíše u mě ještě úplně tak naplno nepropukla, tak se mi vybaví škola. Tak radostně jsem loni dokončila první ročník a zatím z velké části i ten druhý, kdy se mi dařily zkoušky na výbornou a zvládla jsem napsat i obhájit nějaké ty seminární práce. Jedním z největších úspěchů je ale asi to, že jsem měla během roku šanci pomoct i jiným studentům, čehož si tak trochu všimlo vedení školy a byla jsem tak oslovena na pozici studentského tutora. Je krásné zažívat pocit, že nejste na škole jen pouhopouhé číslo a někdo o Vás ví a sleduje, co kromě studia děláte. Role se snažím zhostit s vervou sobě vlastní, tak doufám, že mi to dlouho vydrží a budu moct pomáhat i dál.
Ze školy bych se mohla vrtnout k otázce bydlení v Praze, protože i to je jedna velká novinka v mém životě aneb jsem se podruhé přestěhovala. Ač mi původní byt, který jste mohli z části vidět i v mé reportáži v pořadu Vychytávky Ládi Hrušky, docela vyhovoval a nemohla jsem proti němu říct slovo, tak se mi přeci jen naskytla výhodnější a novější možnost bydlení, a tak jsem se jednoho dne rozhodla, že do toho tedy půjdu. Samozřejmě bez mých rodičů bych šla bydlet někam leda tak pod most, a já bych jim jako každoročně chtěla poděkovat nejen za to, že jsem měla zrovna to štěstí se jim narodit, ale také za jejich obrovskou podporu, kterou jim snad někdy dokážu náležitě vrátit…
A když jsme u té podpory. Už na konci roku 2018 jsem měla to štěstí se přimotat do skupinky spolužáků, kteří se mi od té doby víceméně stali neustálými věrnými parťáky. Ač je každý z nás absolutně jiného rázu, tak jsme si prostě nějak sedli a nikdy nezapomenu na jejich výzvu ve vtipu, abych do školy donesla 12 druhů sýra. Netušili, že beru takové věci opravdu vážně, takže se jich jednoho dne opravdu dočkali a to společně i s doplňkovým sortimentem pečiva a pití. Akorát, i když nás bylo pět, tak jsme měli, co dělat, takže se některý sýr ještě za měsíc využil při přípravě jídla.

Ač od té doby naše skupinka nějak tak stále metamorfózuje, tak její hlavní střed tvoří vždy dvě Káji aneb já a moje kamarádka Kája. Myslím si, že jsme ale vcelku střed, který stojí za to, protože já jsem přesně ta osoba, kterou na škole chcete znát a mít s ní dobré vztahy a Kája je zase tak vynikající cukrářka, že její sladké výtvory jsou něco, na co se člověk těší už několik dní předem. O to víc jí při každém instagramerovém příspěvku o pečení uháním, kdy už se jako konečně hodlá přestěhovat někam v mé dosažitelné vzdálenosti. Ano, až tak výborně peče…

Ono celkově mám za poslední léta velké štěstí na kamarády, i když výjimky vždy potvrzují pravidla. Rok jednadvacítky mě tak naučil, že slova jsou někdy prostě jenom slova a chování a činy jsou věcí druhou. Ale hlavně mě naučil to, že by člověk nikdy neměl upřednostňovat něco či někoho před sebou samým, protože ho to pak dokáže vycucat takovým způsobem, jaký ještě nikdy nezažil…

Ale ve finále je vše zlé pro něco dobré a já tak v momentu toho největšího dala konečně na radu svého skvělého kamaráda Michala, který mě popostrčil k založení profilu na seznamovací aplikaci. Říkám si, co Vás asi teď napadlo, protože přeci jen tento typ aplikací nemá asi moc dobrou pověst a já sama jsem je několik let hanila a vyhýbala se jim. Nakonec jsem se ale do toho zahradničení dala a jala se oddělovat květiny od plevele. Upřímně toho plevele bylo neskutečně moc a párkrát jsem si vyslechla ne zrovna pěkné komentáře na mou osobu, ale i na moje působení na zmíněné aplikaci - v podstatě mi třeba bylo řečeno, že hledám utopii. Ale víte co? Já ji skutečně našla…
Jmenuje se Lukáš, 22 let, student ČVUT a zcela upřímně si myslím, že pro mě symbolizuje přísloví "kdo si počká, ten se dočká". Ač jemu to už jistě musí lézt trochu krkem, tak já neustále říkám, že jsem si našla kopii mého tatínka (ostatně to byla první věc, co o něm prohlásili moji prarodiče). Já a celá rodina jsme si mysleli, že to není možné a že můj táta se musel narodit jen jeden, ale nakonec se opravdu objevil ještě jeden originální kus, který tak teď se mnou zažívá můj úplně první vztah a upřímně doufám, že zároveň i ten poslední. Prostě a jednoduše, nevím, za co lepšího bych ho mohla ještě vyměnit. To už zkrátka ani nejde, a jen doufám, že v této zcela nové etapě nepokoním spíš něco já nežli on.

Prostě a jednoduše byl můj jednadvacátý rok života opět plný dobrých i špatných věcí, kdy ale ty dobré nakonec dosti převážily. A jsem za to moc ráda a doufám, že kladný vývoj věcí bude pokračovat nadále. Přeci jen teď už na ně nejsem o to víc sama, než jsem bývala, a tak kromě rodičů za mnou stojí i báječný přítel, skvělí kamarádi a po blogové stránce i Vy čtenáři. A tak si konečně začínám říkat, že ta postupná dospělost vlastně není zase tak špatná. Uvidíme tak, co mi do života přinese dvojice dvojek, kdy osobně doufám, že to mimo jiné budou úspěšné písemné státnice a bakalářka, ale samozřejmě prostě jenom to nejlepší, co může být s co nejmenším oblačnem.
Poslední dva články jsem zakončovala slovy, abyste se Vy sami zastavili a zavzpomínali na dětství či obecně minulost a tak Vám to samé musím doporučit i tentokrát s ohledem na prošlý rok. Asi je to i dobrá forma jistého rozjímání nad věcmi a i když se říká, že se do minulosti koukat nemá, tak malý náhled a poučení nikdy neškodí. A jako poslední další věc, co jsem v článcích zmiňovala a to, abyste svým blízkým řekli, že je máte rádi. Tak samozřejmě to platí i pro letošek, kdy chci zároveň ještě říct děkuji Vám za přečtení článku a za rok snad opět tady…


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající