Vše totiž začalo tím, že jsme se přenesli do minulosti a to do doby, kdy byla čokoláda poprvé objevena. Schválně, tipnete si, kdy a kde to bylo? Ne? Tak já Vám to prozradím. Tak vše začalo již před velmi dávnou dobou a to více než třemi tisíci lety, kdy se o to postaraly vyspělé civilizace Střední Ameriky. Konkrétně to byli Mayové a Aztékové, kteří objevili tajemství kakaových bobů, což bylo zjištěno na základě archeologických nálezů. Často byl kakaovník a kakaový nápoj spojován s bohy, kdy kupříkladu u Májů šlo o pokrm boha deště Kona a u Aztéků zase docházelo ke spojení s hadím bohem Quetzacoatlem, který měl být ostatními bohy zatracen, neboť lidem prozradil tajemství čokolády. A právě o této části historie pojednávaly první dvě místnosti, posuňme se však v historii dál, i když úplně stoprocentně nezaručuji, že vše v rámci prohlídky bylo uvedeno, ale ať získáte aspoň malý přehled. Přesuneme se do šestnáctého století, konkrétně do roku 1517, kdy se s čokoládovým nápojem poprvé seznámil i Evropan a to španělský objevitel Hernán Cortés. Stalo se tomu tak díky aztéckému vládci Montezumovi, který byl sám velkým milovníkem čokolády a dokázal prý denně vypít až čtyřicet hrnků čokoládového nápoje. Pro zajímavost bych ještě ráda uvedla, že se s čokoládou setkal o pár let dříve i samotný Kryštof Kolumbus, bohužel narazil jen na čokoládové boby, které španělský dvůr nikterak neuchvátily. Ostatně to nejdříve platilo i pro Cortése, kterému se zdál nápoj hořký až kyselý (proto byl Aztéky označován jako xocoatl - xococ = kyselý, atl = voda - ano, po úpravě se z toho stal název), což ale vyřešil tím, že si ho osladil. A nakonec ho dovezl i do své domoviny, kde nastal čokoládový boom a začaly vznikat první čokoládovny. Čokoláda byla však záležitost vyšší a bohatší společnosti, kdy si jistě někteří z Vás vzpomenou i na filmovou hrdinku Angeliku, která v jednom z filmů čokoládovnu provozovala. Ano, ač byla čokoláda pro Španělsko něco jako čaj pro Anglii, tak pomalu a jistě začala expandovat do světa a to třeba do Angeličiny Francie, Anglie či Ameriky. Zajímavostí také je, že z počátku se pila neoslazená, ale nakonec k ní byl přidáván i cukr a to teprve způsobilo její velkou oblibu.
Ovšem to se neustále bavíme o tekuté formě čokolády a tak si řekněme, kdy se objevila první její tabulka. To ale záleží na úhlu pohledu, neboť dle mých informací se první čokoláda, kterou jste mohli kousat, objevila roku 1674, ale zřejmě to ale nebyla tabulka, která prý světlo světa uviděla až v roce 1847. Podstatným rokem je pak i 1875, kdy vznikla první mléčná čokoláda a to ve Švýcarsku za pomoci jiného "vynálezu" a to kondenzovaného mléka Henriho Nestlého. To plnilo roli dětské výživy, ovšem pan Nestlé ho dodával jistému Danielu Peterovi, který tak začal vytvářet první prototypy mléčné čokolády, které se pak objevily na trhu v roce 1880. A pak už čokoládový byznys dál a dál kvetl až do dnešních dnů, kdy je dostupný na valné většině planety. Samozřejmě, že kvalita někdy kapku pokulhává a dostává přednost kvantita, ale když člověk umí hledat, tak dokáže i najít…
Každopádně to je tak trochu ve zkratce to, co nás čekalo v první a interaktivní části prohlídky, akorát s tím rozdílem, že závěr se již věnoval více samotné značce, o které jsme si již něco málo řekli.
A tak tedy skončila první část prohlídky, kdy se před námi otevřely dveře a my jsme tak postoupili do dalších prostor, kde nás čekalo seznámení se s původem čokolády a procesem výroby. Vše fungovalo za pomoci audioprůvodce, který člověk přiložil ke konkrétnímu symbolu a hned se mu spustil výklad na dané téma. Ostatně představte si, že stojíte před fotkou farmářky jménem Sandrine a po načtení se Vám spustí nahrávka o tom, jak kakaovník původně pochází, buďto z Jižní Ameriky z oblasti Amazonie nebo ze Střední Ameriky. Posléze se ale dostal až do Afriky, kde je i v současné době největší produkce a to na Pobřeží Slonoviny. V závěsu je pak Indonésie, Ekvádor, Brazílie či Ghana. Posuňme se ale dále. V místnosti pak můžete očichat, ohmatat i ochutnat několik věcí, včetně kakaových bobů, kterým ale nejdříve musíte sloupnout slupku. Upřímně Vás ale poté nečeká moc příjemná chuť, ba naopak je to opravdu nechutně nahořklá a nakyslá hmota, kterou jsem osobně musela zapít. Čeká Vás ale i pohled na příjemnější možné komponenty čokolády jako jsou třeba lískové oříšky. Posléze ale už přichází část, která mě osobně fascinovala nejvíc a musím říct, že celkově s jakýmkoli výrobkem vždy i fascinovala (ano, jsem věrný fanoušek Romana Vaňka a jeho bývalého pořadu na Stream - Jídlo s.r.o.) a to samotná tovární výroba. Samozřejmě turistická část byla pouhou ukázkou, ale stejně ty dlouhé provazy čokolády, které se pomaličku posunovaly, aby se z nich staly posléze malé kousky, byly prostě efektní. Zajímavé bylo i jejich balení, ale největší úspěch stejně mělo asi to, že na konci člověk mohl ochutnat. A zcela upřímně si i nějakou tu čokoládu nabrat s sebou.
Naproti výrobě však byl i koutek s čokoládovým vodopádem a čokolatiérem, který na místě vyráběl figurky a všemožné pralinky. Ostatně od tohoto momentu už to byla jenom samá slast. Nejdříve jenom pro oči i třeba díky pohledu na starší ale stále funkční stroj na zmíněné konšování, tedy provzdušňování čokolády. Ovšem následovala výzva, aby se člověk stal ochutnavačem aneb další příležitost, jak si nabrat trochu té čokolády zdarma, co si budeme povídat. Nikdo z nás ale nečekal, že to těmi malými zabalenými čokoládkami neskončí a bude na nás čekat obří místnost s ochutnávkou všech základních druhů čokolády (tmavá, mléčná, bílá) až o nejrůznější typy pralinek. Navíc tato degustace nebyla nikterak hlídaná, takže měl člověk pocit, že si toho může vzít hodně, ale upřímně už v půlce začala člověka přecházet chuť a já osobně jsem ochutnala všechno s velkým vypětím sil. Ano, člověk by asi nečekal, že se mu to s čokoládou, kdy může stát, ale bylo tomu tak. Tady žádné fasování na horší časy už neprobíhalo, protože přeci jen všechno bylo nebalené a člověk by to neměl,
jak přenést. Tedy pokud nebyl třeba předem na to někým upozorněn, jako upozorňuji já Vás, protože co si budeme povídat, hrabošení je prostě jedna ze základních lidských vlastností.
jak přenést. Tedy pokud nebyl třeba předem na to někým upozorněn, jako upozorňuji já Vás, protože co si budeme povídat, hrabošení je prostě jedna ze základních lidských vlastností.
Čokoládu a všechny její možné formy si ale samozřejmě můžete nakoupit i v přilehlém shopu, který za naší přítomnosti působil jako jedno velké mraveniště s koutkem občerstvení navíc. V obchodě opravdu najdete nejrůznější bonboniéry, sady čokolád, ale také třeba knížky, hrnečky, zástěry, pohledy, plyšáky, no prostě typický suvenýrový žánr předmětů. Nejvíc pozornosti ale přitahuje obří stěna, na které najdete vyskládané nejrůznější druhy tabulkových čokolád a to v různých gramážích od 100 do 400 gramů. To vše samozřejmě ve výhodných akcích typu kupte tři a čtvrtou máte zdarma a tak podobně. Zajímavým faktem je také to, že ač tomu tak někde nebývá (a věřte, že opravdu ne), tak produkty jsou v továrně o něco levnější než v normálním prodeji. Pro zajímavost jsem se na tento fakt soustředila a někde šlo až o rozdíl dvou franků = cca 48 korun.
Přiznávám, že ani Hrušky nákupu neodolaly a to dokonce tak, že jsme domů přitáhli více jak tři kila čokolády a to jen z Callieru, celkem jí bylo ještě o něco víc. Samozřejmě, že ne všechna byla pro domácí užití, ale sloužila i jako pozornost z cest pro kamarády a známé. Ovšem některým druhům jsme ani domů neodolali. Šlo například i u nás známou bublinkovou čokoládu, klasickou tmavou či mléčnou. Ovšem já si pořídila i bílou čokoládu, která byla tou nejlepší, jakou jsem kdy ochutnala, protože měla onen dovětek kondenzovaného mléka, a když ji člověk nechal jemně rozpouštět na jazyku, tak vykouzlila naprosto neodolatelnou chuť. A jako další jsem si vzala i kombinaci mandlí a kousků medu, což opětovně byla jedna z nejlepších tabulkových čokolád, co jsem kdy měla. Celkově je na Callieru vidět, že dělají něco trochu jinak a dost se to odráží v samotné chuti. Navíc díky velkému obratu je přeci jen jasné, že čokoláda tam není vystavená nějak extrémně dlouho a naopak je ještě pěkně čerstvá. A zcela upřímně naše domácí zásoby zmizely už zhruba po měsíci a půl, kdy se v koutě krčí poslední čokoláda s nugátem, a já hledám možnost, kde si zásoby doplnit…
Na celou prohlídku čokoládovny jsme měli vyhrazenou hodinu a dvacet pět minut, tedy odjezd se konal v 15:30. Musím uznat, že vzhledem k počtu lidí to byl trošku šibeniční čas, protože přeci jen shop praskal ve švech, ale nakonec jsme se všichni úspěšně nalodili zpátky do autobusu a čekala nás 45 minut dlouhá cesta zpět do Montreux. Tentokrát už jsme nejeli jen a pouze horskými cestičkami, ale vyzkoušeli jsme si i švýcarské dálnice. Mimochodem jsou moc pěkné a kvalitní. Autobus nás posléze vysadil z druhé strany nádraží a tím náš čokoládový výlet skončil…
Musím uznat, že to rozhodně byl zážitek a jsem moc ráda, že se mi na něj podařilo náhodou narazit. Měli jsme jedinečnou příležitost prozkoumat (a hlavně ochutnat) dvě ikony místní oblasti a to tak, že jsme sami nemuseli nic organizovat a vše bylo jednoduše zařízeno. Proto pokud budete někdy hledat aktivitu v okolí Montreux, tak jednoduše neváhejte ani minutu a okamžitě rezervujte. V období letních prázdnin vlak jezdí každý den v týdnu, ale pokud byste vyrazili dřív či později, tak to také není problém a minimálně tři dny v týdnu máte šanci výlet zažít na vlastní kůži. A ještě Vám věnuji vlastní zkušenost s rezervací. Celou dovolenou jsem začala plánovat zhruba na konci prosince, kdy mi ale rezervace výletu nešla provést. Je to z prostého důvodu, že vlak má od listopadu do května pauzu a rezervace tak jsou provést až teprve krátce před začátkem nové sezóny.
A na závěr to pouze a jen shrnu. Výlet to byl báječný a jedna ústa nezůstala suchá, ať už díky sýru gruyère nebo čokoládě Cailler. Tenhle zážitek Vás prostě a jednoduše dostane všemi smysly…
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
V dětství by něco takového bylo splnění snů... Vida jak od tekuté formy se přešli k tuhé, ale tekutá nezanikla... Zajímavé, že sladit začali až Evropane
OdpovědětVymazatČtyřicet hrnků denně? To je docela borec
OdpovědětVymazat