Na začátek se musím přiznat, že nad názvem článku jsem neváhala ani minutu a proto teď jen doufám, že nebudu zažalována kvůli autorským právům. V rámci obsahu tohoto článku jsem ale prostě nemohla jinak. Omlouvám se, Láďo…
Svou blogerskou dráhu jsem započala kolem desátého roku svého života a to na převzatém blogu, neboť jsem tehdy měla velký strach založit si svůj vlastní. Během let jsem měnila zaměření stránky tak trochu jako ponožky, ale nejdéle se udržel koncept kreativního blogu. Proč Vám to vyprávím? Tak na to je jednoduchá odpověď, kterou někdo možná již vykoumal z názvu článku či prvního odstavce. Ano, dnes nás čeká návrat k mým kreativním kořenům, ale samozřejmě to bude tak trochu cestovatelské a hlavně nepůjde jen o suchý návod, ale o příběh za tím celým. Tak vzhůru na to…
Přiznám se, že během víkendových obědů občas sleduji různé hobby a kreativní pořady jako je "Hobby naší doby" s Jiřinou Bohdalovou (tento pořad už je u nás familiárně označován jakožto Jiřinka), "Rady ptáka Loskutáka", "Receptář prima nápadů" nebo "Vychytávky Ládi Hrušky". Zcela upřímně si z některých reportáží děláme u oběda dost velkou srandu, ale najdou se i takové, jejichž obsah se někdy v budoucnu hodí. A pak jsou taky takové reportáže, které nám na moment zastaví přívod jídla i pití, protože jen nevěřícně koukáme směrem na televizor a to občas i se skleničkou či vidličkou na půl cesty k ústům…
Oheň mé kreativní duše tedy nemá šanci vyhasnout a čas od času přijde období, kdy se ze skomírajícího uhlíku stane obrovský požár, aneb mě chytí kreativní nálada a to pak vznikají věci! Nejhorší na tom ale je, že požáry dlouho nevydrží, takže to buďto dopadá tak, že Hruška plete jednu šálu sedm let (s přestávkami samozřejmě) nebo se pak pod nátlakem snaží něco dokončit, co nejdříve. Kupříkladu celé jedny vánoční prázdniny jsem strávila obmotaná vlnou a vytvořila anglickou vlajku z bambulí. Proč? Prostě jen tak. A podobně spontánně vznikl i můj poslední projekt, který má být hlavní náplní tohoto článku…
Minulý rok v lednu se mi nezadržitelně blížila maturita, příjímací zkoušky a taky ono stěhování do "vlastního hnízda". Věděla jsem, že budu mít to štěstí a vlastní hnízdo nebude hnízdem kolejním, ale "můj" vlastní byt, takže jsem začala už od ledna vymýšlet všemožné dekorační projekty, které by mi místo zabydlely, a hlavně zpříjemnily. Vím, že jsem tím byla rodičům po celou dobu dost protivná, protože zatímco oni řešili praktické věci, já řešila fotorámečky, ručníky nebo nádoby na sypké věci (jedním slovem detaily). Chtěla jsem se ale cítit aspoň přibližně jako doma a ne jako někde, kde pět dní v týdnu přespím a tím bude hotovo a navíc mi všechny tyto detaily nějak tak zpříjemňovaly vidinu samostatného bydlení, která se nezadržitelně blížila.
A právě jedním z těchto detailů byl i onen projekt, který Vám stále úspěšně tajím, ale už asi přišel čas na jeho odhalení. Po vzoru Ládi Hrušky (my Hrušky to evidentně máme v genech) mě jednoho dne napadlo využít naprosto obyčejnou věc, která u nás doma běžně končila v odpadkovém koši - víčka od skleněných nápojových lahví…
Víte, velmi ráda fotím a samozřejmě během cest k tomu mám hodně příležitostí. Jednou jsem si vytvořila koláž mých nejoblíbenějších fotek a právě ona mi tak trochu vnukla nápad, jak do mého malého bytu nacpat, co nejvíce fotek a zároveň do toho vložit i praktické využití. Ten dodatek o praktičnosti jsem dopsala schválně, protože někdo může namítnout, proč jsem si tedy nenechala natisknout rovnou tu koláž a dělala to tak složitě. Ano, pokud si to totiž někdo už dokázal spojit, tak právě ona zmíněná víčka se stala mými miniaturními rámečky pro fotky.
Uznávám, že nátisk koláže by byla menší práce, ale na druhou stranu jsem se tak zabavila, ukojila svůj kreativní plamínek a pravda taky ztratila pár nervů. Ale vezměme si celý proces výroby postupně…
(1) První podstatnou věcí bylo sehnat ona víčka, což nebyl takový problém, protože se nám jich doma kumuluje vcelku dost. V určitém období tedy platil zákaz jejich vyhazování a pravidelně se mi na okně vršily hromádky připravené na zpracování. Mimo to jsem zapojila i svou kamarádku Káju, která zrovna pracovala v jedné restauraci a tak po mé žádosti založila sběrné místo, které mi zajistilo naditý pytlík všemožných víček.
(2) Druhým krokem bylo zpracování víček - v překladu jejich umytí, osušení a vypreparování gumy uvnitř víčka. Na onu preparaci jsem se pustila velmi odborně za pomoci pátradla aneb ještě, že mám tak vybavenou maminku. Výsledkem tak bylo oddělení kovu a gumy, ale občas i pár hezkých piercingů v mých rukách. Je možné, že se někdo zeptá, proč jsem podstoupila tak krvavou oběť, přeci jen ta guma nemohla tak vadit, ne? Bohužel vadila, protože obrázky akorát deformovala…
Ještě přidám tip, že čím čerstvější víčko, tím se guma sundává snáz. V některých případech ale pro jistotu nejde sundat vůbec a proto doporučuji rovnou onen kus vyhodit a zbytečně si nepropichovat ruce. Ani nahřátí nad svíčkou tomu totiž nepomůže…
(3) Před chvílí zmíněné obrázky jsou zároveň věc třetí. Vybrat ty nejlepší a následně je ve Wordu zmenšit na ideální velikost. Ta se ukázala býti mezi třemi až čtyřmi centimetry v rámci šířky i výšky, jednoduše záleželo, co obrázek obsahoval (kolik z něj jsem chtěla do víčka nacpat). Posléze nadešel tisk v požadované kvalitě a můžeme se zvolna vydat do čtvrtého geometrického bodu.
(4) Ano, v bodě čtvrtém nás čeká kapka geometrie, konkrétně tedy rýsování. Průměr běžného víčka je přibližně 2,5 centimetru. Do kružítka si tedy člověk musí nabrat půlku a následně až do zánětu karpálních tunelů nebo zbláznění se, rýsuje miniaturní kružnice na vytisknuté fotky a to nejlépe tak, aby obsah
pokryl, co nejvíce podstatného fotografického materiálu. Ano, některé kreativce a praktiky může v tomto momentu napadnout šablona. Samozřejmě jsem to také ozkoušela, ale mě osobně nápomocná moc nebyla (ale tak to je spíše můj problém).
pokryl, co nejvíce podstatného fotografického materiálu. Ano, některé kreativce a praktiky může v tomto momentu napadnout šablona. Samozřejmě jsem to také ozkoušela, ale mě osobně nápomocná moc nebyla (ale tak to je spíše můj problém).
Pokud po této "matematické" chvilce stále cítíte ruku, tak Vám slibuji, že další krok Vám zajistí paralýzu již na 100%. Jde se stříhat! Právě asi díky tomu jsem ztratila nejvíce nervů, protože jsem střihačské tele. Dokonce jsem skončila u polemizování nad výrobou či koupí nějaké děrovačky, což se ale nakonec bohužel nerealizovalo. Rozhodně ale doporučuji používat menší nůžky, člověk je obratnější…
Bod čtvrtý nakonec zakončíme vygumováním případných přetahů tuhy (či tužky) a dáváme pozor, abychom neprodřeli nebo nezmuchlali papír (obojí se mi povedlo hned několikrát).
(5) Nažhavte tavící pistole, je tu krok pátý aneb lepení! Teď už nám nezbývá nic jiného než konečně spojit rámeček s fotkou, v našem případě tedy víčko s kroužkem potisknutého papíru.
Zdálo by se, že tady už člověk nemá, co zkazit, ale to je obrovská mýlka! Musíte správně vychytat množství lepidla, jinak Vám obrázek nebude pěkně držet nebo se naopak přilepí o sto šest, ale často dosti nevzhledně s lepidlovými fousy. Proto všeho s mírou! A hlavně se taky nespalte. Víčko dokáže vstřebat teplotu během okamžiku, a proto je nutné jednat velmi rychle.
(6) Poslední krok už je zcela ve Vaší režii aneb Váš důvod, proč jste se s tímhle vším tak patlali. Finální projekt může mít různé podoby, víčka můžete použít jako magnety na ledničku, oblepit tím třeba rámeček nebo asi možná i mnoho dalšího…
Tak to by byl celý návod pěkně step-by-step a je na čase Vám také ukázat mé finální dílo z bodu šest. Už upřímně nevím, jak mě tohle celé vlastně napadlo, ale rozhodně jsem věděla, že chci, aby to mělo nejen určitou "estetickou" (snad se to tak dá nazvat) funkci, ale také již zmíněnou praktickou. Proto jsem si vymyslela magnetickou tabuli, kde budou víčka pěkně uchycená a která bude zároveň sloužit pro mé všemožné poznámky a tak podobně.
Zcela upřímně se právě sehnání tabule ukázalo jakožto nadlidský čin, kterým jsem doma nesmírně otravovala, za což se dodatečně omlouvám. Jsme zpátky u boje podstatných a nepodstatných věcí, kdy ale já viděla tento kus jako podstatný, protože jsem se s těmi víčky patlala průběžně přes půl roku.
Nadlidský čin to ale byl i z toho důvodu, že jsem chtěla černou magnetickou tabuli. Považovala jsem to za zcela normální a ne nijak předražený typ zboží, ale byla jsem krutě vyvedena z omylu. Zprvu to tedy nebyl až takový problém, protože jsem našla dokonalou tabuli ve tvaru hrušky, jenže ta se k nám už přestala dovážet a tak jsem musela vesele hledat dál.
Černé tabule člověk sice našel, ale tedy za nehorázný peníz, takže jsem se pomalu smiřovala s představou tabule bílé. Nakonec mě "zachránilo" OBI, kde černou verzi za slušnou cenu měli, akorát mi ji chudáci museli dovézt jako jeden z posledních kusů z Plzně.
Celá natěšená jsem ve svém milovaném obchodě Tiger koupila skvělé mini nalepovací magnety na víčka a jala se je lepit. Jenže i OBI se mě nakonec rozhodlo vypéct a to tak, že u tabule nebyla nikde informace o tom, že se na ní dají použít pouze silné magnety. A když silné, tak opravdu SILNÉ, neboť mi na tabuli drží jen ty k ní přímo dodané a absolutně žádné jiné, ať to jsou sebevětší špalky nebo se honosí titulem silný.
Uznávám, že mně díky tomu málem skolil infarkt, ale nebyla bych Hruška, kdybych si neporadila! Použila jsem tak lepící pastu (taková bílá guma) a pomocí ní víčka na tabuli připevnila. Opět se může vyskytnout námitka, proč jsem je tedy třeba nepřilepila napevno. Tak to jsem právě nechtěla, kdybych chtěla některé třeba obměnit nebo nějak vše přeskládat.
Ale i na lepení v závěru došlo, protože jsem na tabuli umístila dva háčky na klíče a bloček na poznámky. Celkově musím svůj nápad s tabulí ocenit, protože mi nejen díky víčkům (celkem jich je kolem 150) připomíná různé cesty a události, ale také díky umístění v kuchyni si můžu hned zapsat, když je potřeba něco doplnit nebo udělat a háčky na klíče slouží na klíče k autu a mého nepražského domova, takže je nemusím neustále s sebou tahat a navíc jsou viditelně umístěny, takže je nemám šanci zapomenout.
Nevím, jestli se někomu můj nápad zalíbí a rozhodně nečekám, že by se do toho někdo nedej bože pustil, ale myslím si, že jde o originální nápad, jak využít fotky ale zároveň mít praktický kouteček. Nekreativní skeptiky prosím o ticho. Děkuji.
A to je tedy závěr. Doufám, že se Vám článek, i když opět necestovatelský, líbil (ale tak trocha toho cestování tam snad je aneb jak využít fotky z cest). Snažila jsem se o sepsání "návodu", ale nemohla jsem si samozřejmě odpustit jistou ironii, nadsázku a vtip v jednom. Tak snad se někdo alespoň trochu pobavil a někdy příště třeba zkusíme něco uvařit. Ale kuřecí kůžičky bohužel asi nepředčím…
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
