Na svou první cestu letadlem jsem se vydala zhruba ve svých pěti letech a to směr Kanárské ostrovy. Tehdy začala nejen má vášeň pro cestování, ale i ta pro letadla, která během let jen a jen rostla, až přerostla do takové míry, že jsem schopná se zastavit v půlce rozhovoru v půlce rušné ulice, protože jsem zrovna zaslechla letadlo a nutkání lokalizovat jeho polohu je prostě silnější než já. A o následném vyhledávání informací na Flight Radaru už radši ani nemluvím…
Každopádně během let má vášeň tedy značně rostla a já se tak začala čím dál tím více i zajímat o samotné fungování letadla. Rozhodně ale o sobě nechci tvrdit, že jsem snad nějaký našprtaný profesionál, naopak, spíše bych se označila jako amatér a nadšenec, který prostě jen občas koukne na nějaký ten dokument či si přečte nějakou tu knihu. Prostě a jednoduše mi svět letadel přináší jisté uspokojení, takže kdybych mohla bydlet na letišti, tak to beru všemi deseti, neboť už takhle pobíhám od okna k oknu a fotím si všechny ty nádherné stroje. A nedej bože, když se dostanu do pražských salónků s výhledem na dráhu, odtamtud mě dostat je velmi náročný úkol.
Léta jsem tak snila o jedné věci, která ale byla dlouhou dobu kapku nerealizovatelná, neboť možnosti se moc nenabízely, a když už nějaká byla, tak cenově šplhala do stejných výšin jako samotná letadla. Nechala jsem ji proto několik let u ledu, odkud jsem ji vytáhla až před svými dvacetinami, a protože jste jistě četli nadpis, tak to nebudu déle protahovat a ano přiznám, že tu celou dobu šlo o návštěvu leteckého simulátoru.
Zasedla jsem tedy k počítači a po letech se jala pátrat, jak se možnosti změnily a musím tedy uznat, že se změnily přímo nehorázně, ale hlavně tím správným směrem. Na samotný výběr jsem tak dostala několik center, které tuto kratochvíli pořádají, a našla jsem jich hned několik. Osobně mě ale nejvíce zaujala firma My airlines, která sídlí v centru Prahy a to na Vítězné ulici číslo osmnáct. V jejich nabídce najdete několik typů letů a to od skupinového kurzu "Základy létání" přes soukromý let v boeingu a nejzajímavější letiště světa až po "May Day zachraňte letadlo". Samotné ceny se pak pohybují velmi různorodě v závislosti na zvoleném typu, kdy pokud nepočítám onen skupinový kurz je nejmenší částka 1 990,- Kč za 30 minut v programu soukromý let v boeingu a největší částka pak připadá na program nejzajímavější letiště světa a činí 8 590,- Kč za 90 minut. Částky upřímně neříkám jen tak, protože celkově letecký simulátor není úplně tou nejlevnější zábavou, ale rozhodně je v současné době díky širší nabídce i dost na výběr, takže najdete programy i za výhodnější ceny a občas se tato možnost objeví třeba i na Slevomatu za ještě menší peníz. Všechny částky jsou však stále lepší než ta, za kterou byla před lety možnost na simulátor jít, kdy tuším patnáct minut či půl hodina stála rovných deset tisíc. Od té doby však narostla konkurence a tak má člověk si možnost vybrat. Já si My airlines vybrala z velmi jednoduchých důvodů - dobré recenze (návštěvy i známých osobností), doprovod profesionálního pilota, přehlednost stránek, možnost někoho vzít s sebou a hlavně dostupnost v centru Prahy.
Narozeniny jsem slavila v lednu, ale protože voucher má platnost jeden rok, tak jsem s objednáním termínu počkala až na konec června. A tak jsem si to v pondělí devátého července pěkně s kamarádkou štrádovala směr Vítězná 18, kde jsem měla objednaný program v 16:30. A do jakého typu programu jsem nakonec šla? Zvolila jsem si v podstatě základ a to soukromý let boeingu B737-800 NG na devadesát minut, protože jsem si vyloženě chtěla zkusit zalétat a to bez nějakých vyloženě rizikových situací. Navíc jsem týden na to odlétala do Londýna, takže jsem si nechtěla přivolat nějakou fobii či katastrofu, protože obyčejně jsem na to vcelku odborník…
Po příchodu do centra mě čekalo seznámení s mým kopilotem panem Jakubem Zemanem a poté se mohlo jít na věc nebo tedy spíše do simulátoru. V něm to opravdu vypadá jako v opravdovém letadle, takže nechybí ani řady sedadel typu business class a economy class, kde se usadil i můj doprovod. Já zasedla na kapitánské místo a začala si prohlížet ony všemožné čudlíky, ze kterých až přecházel zrak. K mému údivu jsem se však záhy dozvěděla, že během svých letů využiji naprosté minimum, takže se hlavní instruktáž soustředila na hlavní berany, které obstarávají stoupání a klesání a ještě k tomu samozřejmě i zatáčení, které ale na zemi obstarávají dva pedály, kterými se současně i brzdí. Další instruktáž pak zahrnovala primární letový displej, kde se dá kupříkladu nalézt vzdušná rychlost či výška a hlavně zde najdete umělý horizont, kde pilot vidí polohu letadla vůči zemi. Pak tu ještě bylo krátké seznámení s navigačním displejem a tzv. throttle quadrantem, který se nalézá mezi sedačkami pilotů, a najdeme tam páky pro ovládání tahu motorů či páky pro vysunutí klapek. Odbornější část by už asi stačila, takže se posuneme v ději pěkně dál…
A tak jsem zapadla do kapitánského sedadla a mohla začít první simulace, která se nemohla odehrát nikde jinde než na letišti Václava Havla v Praze, což mě nejen potěšilo, ale navíc tam stála i A380 společnosti Emirates, takže co víc si přát. To jsem ostatně řekla i nahlas a vznikla z toho debata, proč ji vlastně mám v oblibě a abych nevypadala jako úplný trotl, tak jsem ale musela jasně dodat, že Boeing 747 mám ráda taky. Ale o tom si dáme dýchánek někdy v budoucnu…
Za onu hodinu a půl jsem měla šanci si jinak zkusit nejrůznější letiště dle vlastního výběru, takže logicky došlo hlavně na ty, které jsem již měla štěstí navštívit. Má první volba, i tak trochu z praktických důvodů, padla na londýnské Heathrow, protože kdyby se to za týden třeba pilotovi nevydařilo, měla bych aspoň přistání k dobru. Jako další jsem si jinak zkusila letiště ve Winn
ipegu, kde jsme náhle mezipřistávali během cesty na Havaj a o kterém jsem si myslela, že jde o kanadský pupek světa (nechci být sprostá, ale jiné slovo na p by tam šlo taky). A pak pokračovala třeba Sydney, Dubaj nebo Hong Kong, kam jsem přistávala na staré letiště, které se nachází mezi budovami a obsahuje lahůdku v podobě prudkého zatočení na dráhu téměř v poslední chvíli.
Výběr dvou letišť jsem svěřila i svému doprovodu, který díky slovenskému původu jasně zvolil letiště v Bratislavě aneb abych se konečně dostala i na Slovensko - ano, mám procestovaný kus světa, ale Slovensko mi děsivě chybí. A jako druhá byla vybrána Vídeň jako její srdcovka. Další výběry jsem pak nechala i na svém kopilotovi, který se mě rozhodl nešetřit a vybral mi nejrůznější lahůdky. Nejdříve to začalo oním Hong Kongem, ale pak následovala mlha a déšť v Innsbrucku, což se mi paradoxně ze všech přistání povedlo nejlépe, že sám pan Zeman byl překvapen. Ostatně já taky…
Nejhorší ze všech ale bylo San Francisco, které se ale rozhodně nedá řadit mezi ty obyčejná přistání, neboť jsem přistávala dvakrát a ani jednou to nebylo na letiště. Ano, čtete správně. Jako první mě čekalo přistání na letadlovou loď, kde jsem hrdě urvala celý podvozek, ale do vody jsem to díkybohu nezabořila, takže se vesele letělo dál a to nikam jinam než na most Golden Gate, na kterém jsem měla simulaci přistáním ukončit. Sice se pochlubím, že jsem opravdu přistála, ale z letadla toho moc nezbylo a varování o snížení rychlosti mi hučí v uších doteď. A trochu neslavně dopadlo i přistání na letišti v Bhútánu, které bylo skryté mezi kopci a nebylo hned tak úplně vidět. Ono celkově musím být k sobě kritická, protože nebýt dohledu, tak by i jiná přistání asi dopadla daleko hororověji, neboť se mi během řízení značně pletla pravá a levá strana a co je vlastně dolů a nahoru, takže jsem si chvílemi připadala jako absolutní imbecil. Sice jsem ženského pohlaví, ale řídit letadlo a povídat si s kopilotem už nějakou tu plnou koncentraci holt ubralo, ale to chce trénink.
Kolem a kolem celých devadesát minut simulátoru přímo neskutečně uteklo a já bych klidně zvesela pokračovala dál, neboť i přes nutnost se koncentrovat to byla neskutečná zábava a hlavně splnění onoho dlouholetého snu. Už nikdy nezapomenu, jaké to bylo stát na pražské runwayi a zatáhnout páku na ovládání tahu motorů pro jejich nastavení na vzlet, tedy krátký moment předtím než mi běžně začínají Queeni vypalovat uši svou písní Headlong. A za oknem ta A380, no prostě dokonalost.
Po letu jsem ještě získala certifikát o absolvování simulátoru, což dušičku velmi potěšilo a už je hrdě vystaven společně s dalšími upomínkami. Mimo to jsem získala i slevu na případnou další návštěvu, což se přiznám, že mě chladnou nenechalo, takže bych řekla, že mám dárek k 21. narozeninám jistý a už teď se těším na příště, tentokrát se seznamem dalších letišť a případných dotazů.
Mimo to všechno bych ráda poděkovala i již mému zmíněnému profesionálnímu doprovodu, protože díky nakopnutí z jeho strany jsem se odhodlala oslovit českou posádku Smart Wings během letu z Kapverdských ostrovů a po přistání v Praze jsem se konečně poprvé podívala do reálného kokpitu boeingu 737 MAX 8, z čehož jsem měla svátek ještě několik dní poté. Moc děkuji. A jen tak mimochodem mě simulátor opravdu i leccos naučil, takže při mých následujících letech jsem si představovala, co se zhruba v kokpitu děje…
A co říci na úplný závěr? Tak jedině to, že pokud máte nějaký sen, tak si ho rozhodně zkuste splnit, pokud to samozřejmě jde a že letecký simulátor už není tak nepřístupnou věcí jako býval v minulých letech. Hruška rozhodně každým coulem doporučuje a po další návštěvě Vám třeba zase řeknu víc. Jedno ale stále neměně platí, pilotkou bych být nechtěla, na simulátoru je to zábava, ale reálná profese má můj obdiv, protože přeci jen to aspoň z počátku není vůbec jednoduché a člověk musí být asi trochu více free než jsem já - nervózní a ustaraná Hruška…
Zaujal Vás simulátor? A víte, že zbývá už jen měsíc do Vánoc? ;) Ano? Tak neváhejte a koukněte na nabídku simulátorů. Darovat zážitek je vždy super. :)
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
