První
setkání proběhlo v dejvickém kampusu u budovy Národní technické knihovny a
to konkrétně u lavičky Václava Havla. Vždycky jsem to považovala za dobré
orientační místo, protože je lavička takovým nezvyklým objektem, a hlavně je to
na ploše, na které je rozhled. Takže ano, vcelku takové bezpečné rozhodnutí, že
kdyby tam na mě čekal někdo neodpovídající popisu, tak bych to mohla bezpečně
stočit jinam. Ale nečekal, naopak mě tam vyhlížel přesně ten nesmělý kluk
z fotky, na kterého jsem nervózně zamávala a kupodivu ho oslovila jako
dávného známého. Nevím proč, asi trochu z nervozity, ale taky jsem ho
prvně objala, místo, abych mu podala ruku, tak jak se má. Přiznávám a to mi
snad Lukáš odpustí, že jeho moravský přízvuk mě kapku vykolejil, ale časem jsem
si na něj zvykla a dokonce jsem přebrala i nějaká ta slova. Na oplátku za
rožnout, žufánek ho naopak já někdy opravuji do „mojí češtiny“, ale samozřejmě
z legrace. Mimochodem jsem přebrala i slovo “zdroj“, ale to je zase vlivem
oboru, který Lukáš na ČVUT studuje.
