Cestovatelské zápisky jedné hrušky: Sedm měsíců

První setkání proběhlo v dejvickém kampusu u budovy Národní technické knihovny a to konkrétně u lavičky Václava Havla. Vždycky jsem to považovala za dobré orientační místo, protože je lavička takovým nezvyklým objektem, a hlavně je to na ploše, na které je rozhled. Takže ano, vcelku takové bezpečné rozhodnutí, že kdyby tam na mě čekal někdo neodpovídající popisu, tak bych to mohla bezpečně stočit jinam. Ale nečekal, naopak mě tam vyhlížel přesně ten nesmělý kluk z fotky, na kterého jsem nervózně zamávala a kupodivu ho oslovila jako dávného známého. Nevím proč, asi trochu z nervozity, ale taky jsem ho prvně objala, místo, abych mu podala ruku, tak jak se má. Přiznávám a to mi snad Lukáš odpustí, že jeho moravský přízvuk mě kapku vykolejil, ale časem jsem si na něj zvykla a dokonce jsem přebrala i nějaká ta slova. Na oplátku za rožnout, žufánek ho naopak já někdy opravuji do „mojí češtiny“, ale samozřejmě z legrace. Mimochodem jsem přebrala i slovo “zdroj“, ale to je zase vlivem oboru, který Lukáš na ČVUT studuje.

A co se během první schůzky dělo? Tak tramvají číslo 18 jsme odjeli na zastávku Malostranská, odkud jsme se vydali na procházku po Karlově mostě, odkud pochází i naše první společná fotka. Poté jsme se občerstvili trdelníky od Good Food, Coffee & Bakery, což byl vcelku zátěžový test, protože jsme z toho vyšli oba za prasátka. Aneb zásadně si na první schůzce dejte něco, co se snadno nedá sníst, protože společná reakce je taky dobrý ukazatel do budoucna. My se tomu vcelku zasmáli a ono upřímně smějeme se doteď a to úplně všemu…

Následoval další program a to kino ve Slovanském domě, kde se nás z plátna jal okouzlovat Brad Pitt ve filmu Ad Astra. Další krok byl pak z mé strany vlastně strašně troufalý a dost nebezpečný, ale v té době jsem to tak absolutně nevnímala a uvědomila si to až daleko později. Vzala jsem totiž Lukáše k sobě na byt, kde jsme si povídali. V podstatě jsem riskovala, přeci jen pro mě byl pořád člověkem, kterého jsem reálně poznala pár hodin nazpátek, ale víte, on prostě byl přesně takový, jako celou dobu působil i skrze náš chat. Proto asi moje určitá obrana padla. Navíc v Praze je rušno, ať už jdete kamkoli, nikde v podstatě nejste sami a já si chtěla promluvit jednoduše o samotě. I tímhle Lukáš prošel naprosto skvěle a odnesl si dárek v podobě hruškové čokolády a také mnou přetvořeného víčka do šachové dámy, neboť můj drahý je hraje závodně.

Přiznávám, že jsem z toho prvního setkání byla neskutečně rozčarovaná a on celkově mě takový stav provázel ještě několik těch úplně prvotních měsíců. Doteď ale nezapomenu, jak vlastně tak trochu mimoděk jsme se na první schůzce domluvili, že tedy spolu jako budeme chodit. Jednoduše jsem z toho byla celá pryč a doufala, že jsem udělala správné rozhodnutí. Ale rozhodně udělala, a řekla bych, že dokonce to nejlepší. Samozřejmě šlo a jde stále o můj úplně první vztah, takže jak jsem zmínila, ty první měsíce byly pro mě hodně i o zvykání si a pochopení, jak to vlastně celé funguje. Mou největší výhodou byl v tomhle sám Lukáš, který projevil neskutečné porozumění a byl se mnou trpělivý. Upřímně se asi věci nejvíc zlomily v okamžiku, kdy jsme spolu začali víc „žít“ než „chodit“, ale o tom za chvíli. Mimochodem si ještě představte, že výše popsaná schůzka ve skutečnosti nebylo úplně tak naše první setkání, neboť poprvé jsme se setkali v roce 2014 na představení Top Gear v O2 aréně. Akorát jsme tehdy o sobě absolutně nevěděli...

Další schůzka proběhla těsně před mým odletem do Dubaje a to v pátek 11. října. Tady už Vám program vypisovat nebudu, ale okolí mého odletu i příletu je pro mě v celém vyprávění důležité, protože mě Lukáš tehdy neskutečně překvapil a svým způsobem dojal. Odlétala jsem v neděli a on se se mnou ještě chtěl za každou cenu rozloučit a tak za mnou dorazil na první společnou snídani. Ohledně mého příletu jsem pak ze srandy nadhodila, že by mě mohl přivítat na letišti a seznámit se s mými rodiči. Ano, když něco takového i ve vtipu prohodíte, tak trochu doufáte, že by to ta druhá strana mohla skutečně udělat, ale já jsem do té chvíle nepoznala v rámci „lásky“ nikoho, kdo by pro mě jakoukoli takovou věc udělal. Lukáš byl a navždy bude tím prvním, kdo to vzal zcela vážně a opravdu v té příletové hale stál, a to celý nesvůj, protože tam nikdy předtím nebyl. Přivítání bylo sice strašně krátké kvůli dohodnutému transferu domů, ale poznal tak letmo mé rodiče, kterým dokonce donesl domácí hruškovici a mě udělal tak neskutečnou radost, že to ani vyslovit nejde. Jsem mu za to strašně vděčná.

Je jasné, že Vám nebudu ani nechci popisovat nějaký náš konkrétní program za celý ten půl rok, ale pár detailů bych ještě velmi ráda zmínila. Tak třeba mé lekce slaboproudé elektrotechniky pod Lukášovým vedením, kdy upřímně mám velké štěstí, že zrovna oblast elektřiny mě ve škole vcelku bavila. Dodnes mi tak dělá radost, když něco odborně s dozorem pospojuji a ono to třeba svítí. Mimochodem jsme takhle třeba dělali jednoduchý obvod k barrandovskému počinu Jaromíra Soukupa „Premiér“ aneb kdo už ono veledílo nevydržel déle sledovat, tak měl rozsvítit světýlko. Vydrželi jsme to šest minut a vyhrála jsem!

Nesmím vynechat ani další naprosto šílenou věc, kterou pro mě a v tomto případě hlavně pro moji mamku Lukáš udělal. Byl to zase jeden z takových těch možná nápadů, kterého se chytil a který souvisel s Tvarůžkovou cukrárnou v Lošticích. Pokud jste o tomhle místě nikdy neslyšeli, tak se na něj určitě mrkněte, protože jejich „dezerty“ ze syrečků jsou něco bezkonkurenčního. Ono možná se časem dozvíte i něco více přímo tady na blogu. Každopádně ano, chudák Lukáš táhnul vlakem přes půl republiky krabici plnou dezertů pro celou moji rodinu a známé, kdy se mu prosím pěkně povedlo vše dovézt v naprosto nehnutém stavu. Za odměnu pak po předávce krabice absolvoval večeři se mnou a mými rodiči, což doufám pro něj nebyl spíš trest…

Udělali jsme si taky úžasné Vánoce, při kterých jsme společně poprvé pořádně vařili a připravili si tak fajn štědrovečerní večeři. Celkově aspoň já osobně zjišťuji, že když je pro koho a s kým, tak se hned vaří lépe a člověk se i tak nějak méně bojí. Uznávám, že jsem se bála, že i ten jednoduchý bramborový salát zkazím, ale nakonec se nám neskutečně povedl. Co se nám taky povedlo, byly perníčky, které jsme i statečně nazdobili a zabalili jako dárek pro nejen naše rodinné příslušníky. Mimochodem, kdo mě sleduje na Instagramu, tak ví, že přímo ten pravý Štědrý den se stal dnem, kdy jsem Lukáše s jeho požehnáním vlastně odhalila světu. A to samé proběhlo i na obou stranách na Facebooku.

V lednu jsme pak oslavili moje dvaadvacáté narozeniny, ale hlavně mě čekala výprava k Lukášovi domů aneb představení se rodině a kamarádům. Přiznávám, že jsem se strašně bála, ještě ke všemu to prožila s antibiotiky, ale stálo to neskutečně za to. Ostatně o drobné střípky z toho výletu bych se s Vámi ještě chtěla podělit. Na oplátku pak Lukáše v únoru čekala návštěva Litoměřic, kde jsme ale pobývali sami, protože mi rodiče zmizeli do zahraničí. Ničemu to ale nevadilo, naopak jsme si vyzkoušeli i společnou domácnost a našich si ještě užije v budoucnu víc než dost. A abych ještě nezapomněla, tak jsme samozřejmě oslavili prvního společného Valentýna, kdy přání, které jsem k němu pořídila, vyjadřuje naprosto všechno.

A tím jsem v podstatě vystihla všechny momenty, o které jsem se s Vámi chtěla podělit z naší nyní již sedmiměsíční známosti. Nikdy bych nečekala a ani nevěřila, že někdy budu tak upřímně šťastná a spokojená jako jsem od té doby, co jsem toho svého jedinečného Moraváka poznala. V narozeninovém článku jsem zmiňovala, že je Lukáš stejný typ jako je můj táta a pořád si za tím stojím. Nikdy jsem nevěřila, že budu mít to štěstí a splním ono dávné pořekadlo, že si holčičky hledají za partnery podobné typy, jako jsou jejich otcové, ale jak vidíte, nakonec se ten zázrak stal. A v podstatě se vše událo jako jedna velká náhoda v seznamovací aplikaci. Uznávám, že ty roky, co jsem byla v podstatě sama, na mě hodně vše působilo a já z toho dost často mívala splíny. Říkala jsem si, co dělám špatně. Co je na mě tak jiného. Všechny úhly pohledu tady úplně rozebírat nebudu, ale co chci říct je, že přes všechna ta trápení jsem vlastně strašně ráda, že jsem si musela tak dlouho na vše počkat. Je to totiž jiné. Celý život jsem byla ta myšlením trochu dospělejší a tak mi teď vlastně vyhovuje způsob, jak to máme s Lukášem všechno nastavené. Není to vyložené randění ani chození, je to opravdu vztah a společný život. Možná tento náš pohled aktuálně ovlivňuje i myšlenka, kterou jsem objevila v doprovodné knize k filmu „V síti“ a to „Kdo chytá v síti“, kde je vyjádřeno, že předčasná zkušenost v člověku dokáže podlomit jeho zdatnost v zodpovědném partnerském životě. Možná i v tom je naše společná sítě, protože jsme si prostě počkali jeden na druhého.

Navíc bych řekla, že máme i ideální nastavení. Máme společné koníčky, ale i dosti rozdílné, ale oba se snažíme zapojit do světa toho druhého. Nehádáme se. Argumentujeme. Nemlčíme. Mluvíme naopak až moc, že jsou z toho občas na skypu rozhovory na dvě až čtyři hodiny. Jsme spolu, jakmile je to jen možné. Podporujeme se a respektujeme nálady toho druhého. A takhle bych mohla jen pokračovat. Možná se někomu bude zdát, že ještě stále fungují ony pověstné růžové brýle, ale věřte mi, že jsme už stačili i zažít bezpočet situací, u kterých šlo o zkoušku, jak to vlastně zvládneme. Brzy nás čeká další – Lukášovy státnice. A taky možná společné bydlení. Uvidíme. Ale jak mi bylo řečeno celou rodinou, tohohle kluka si nesmím odehnat, protože nic lepšího na světě už není. A mají pravdu. Už jen třeba taky proto, že se nebojí mých ztřeštěných nápadů a ještě je realizuje. Nejen zmíněné letiště, ale třeba také psaní dopisů. Ano, píšeme si dopisy! A je to skvělé! Není nic lepšího než otevřít schránku a vidět obálku s nakresleným pěšcem…

A tak to je tedy náš dosavadní příběh, aspoň z mého pohledu, který byl ovšem autorsky druhou stranou schválen. Byla bych ráda, abyste tento článek nebrali jako vychloubání se, ale spousta z Vás o něj projevila na Instagramu zájem a je pravda, že já ho chtěla sepsat třeba pro někoho takového, jako jsem bývala já. Vztahy mohou být v dnešní době dosti náročnou záležitostí a tak bych chtěla dát naději všem, kteří se aktuálně v lásce nějak lopotí. Já i Lukáš jsme takoví byli, možná jsme ani nevěřili, že to stokrát omílané „kdo si počká, ten se dočká“ opravdu nastane, ale jak vidíte – nastalo. Proto neváhejte. Ano, je jiná doba a jsou jiné způsoby seznámení. Já jako introvert jsem vždy tvrdila, že do baru nepůjdu, protože tam člověk mého rázu prostě nepřijde a lovte někoho třeba v knihovně, že ano. Tohle byla naše cesta – cesta, u které jsme nevěřili, že zafunguje. Zázrak se stal a určitě se do budoucna dozvíte, jak to s námi bylo a je dál. Nevěste tak hlavu, na každého opravdu nakonec někdo čeká.

Děkujeme Vám za čas, co jste věnovali četbě našeho příběhu. I když je to zatím jen pouhopouhý začátek…

AUDIOVERZE

případně ke stažení MP3 zde