Každá cesta má svůj určitý začátek a konec. Naše vždy začínají i končí na letišti Václava Havla v Praze. O začátcích a průběhu mluví a píše každý, ale konce povětšinou autor už jen tak ledabyle odflákne (ano, patřím mezi ně i já), protože se během nich už nic moc zvláštního neodehrává. Ráda bych proto jednou tuto zvyklost narušila a řekla vám i něco víc o našich koncích.
Konce dovolené se člověk už nějak tak podvědomě obává od samého začátku, a když nastane ten poslední večer/dopoledne, nejradši by se přivázal k něčemu pevnému, aby nemohl z toho daného místa pryč. Pokud ale nejste zastáncem takovýchto radikálních nápadů, nastává čas balení kufrů. Pár dní předem zjistíte, kdy odjíždíte a jestli máte možnost si třeba pokoj připlatit a nesedět na recepci několik hodin jen tak. Podle toho taky začnete s balením, i když většinou funguje vzorec první část večer, druhá další den. U nás doma má balení na starosti můj milovaný otec. Léta ho podezřívám, že jeho nejmilovanější hra musela být Tetris, protože tak, jak on umí naskládat hromadu nesourodých věcí do tak omezeného prostoru, jakým kufr dokáže být, to je na ocenění. Navíc v dnešní době váhových limitů obzvláště. Je sice pravdou, že nás v poslední době na delší pobyty čekalo příjemných čtyřicet kilo na osobu, ale v dřívějších dobách dokázal do dvaceti kilo narvat téměř cokoli. Třeba i tenisovou raketu, protože mu osmiletá hruška tvrdila, jak budou chodit hrát tenis. Zahráli si jednou a raketa pak našla využití na převoz listu palmy. Tati, dodatečně se omlouvám…
Přídatným peklem celého balení jsou koupené suvenýry, to víte, to jsou jedni prarodiče, druzí, támhle kamarádka/kamarád a pak taky nějaká ta osobní spotřeba sčítající nejen lehké pohledy, ale sem tam i nějakou tu lahvinku místní produkce. Kilíčka vám pak vesele skákají a počet vašich nervíků se cestou na letiště postupně zvyšuje, přeci jen, komu se chce uprostřed letiště narychlo přebalovat kufr. Na toto můj otec vyzrál jednoduše, osobní ruční váha, dvě silné ruce a hned víte, jestli je kufr možné odbavit nebo ne. Problémem však občas bývá sehnat ty dvě silné ruce, na jazykových pobytech jsem si vždy slušně trhla záda, nevyzpytatelné anglické počasí holt potřebovalo důkladnou zásobu oblečení.
Pokud se přesunu k dalšímu bodu konce cesty, tak je to v podstatě jedno velké čekání. Čekáte na transfer, čekáte, než dorazíte na letiště, čekáte, než vás odbaví, čekáte, než můžete nastoupit do letadla a tak dále a tak dále. Nebojte, nevezmu to tak zkrátka, hruška se u letiště zastavit musí. Tam totiž vždy vykoná letmou obhlídku duty free, aby nakonec nic nepořídila (samozřejmě existují výjimky) a našla rodiče, jak si zkouší sluneční brýle. To je taková už menší letištní tradice a od té doby, co táta po laserové operaci konečně zas dobře vidí, se jí nemůže nabažit. Bohužel i tyto obhlídky končí neúspěchem, protože tatínek má moc velkou hlavu na normální brýle a mámě stačí ty, které má a proč mít druhé (i když jí ty Ray-bany vždycky tak sluší). Další pozornost hruška věnuje letadlům, těch je totiž na letišti vždy plno (pokus o vtípek). Největší "psotník" hruška dostává v momentě, kdy uvidí jednu nádhernou několika tunovou krásku s dvěma patry - Airbus A380. Každopádně o této závislosti si ještě budete moct přečíst někdy v budoucnu.
Samotný let probíhá různorodě a obecně specifikovat se nedá. Start hruška prožívá v transu s písní "Headlong" od skupiny Queen a celou akci pečlivě filmuje. Let utíká i se zároveň táhne a najednou přicházejí slova ohledně přistání, ať už v některém z přestupových měst nebo přímo doma - v Praze. V poslední době jsem si (ať pořád nepíšu své plodové jméno) našla i přistávací píseň a to "I like the way you move" od skupiny BodyRockers. To tak třeba letíte v A380, která složitě klesá a točí se nad Prahou a hned z toho máte trošku jiný pocit. Aspoň já osobně mám, ale nedávejte na mě.
Pak přichází ten moment přistání, kdy už letadlo volně rovně klesá na přistávací dráhu, a vy jen čekáte na moment silného drcnutí. Horší je, když ten moment pořád nenastává, zničehonic zahučí motory a jste zpátky ve vzduchu. Toto zmíněné se mi poštěstilo zažít během cesty do Cambridge, kdy na Heathrow moc foukalo…
Když drcnutí přijde, musíte vydržet chvíli rychlého brždění, po kterém následuje pojíždění ke gatu. To může trvat chvíli nebo i docela dlouhou dobu, takže si mezitím vyřídíte nezbytné SMS domů a pomalu se duševně připravujete na výstup.
Posuneme se kousek dál. Pokud jste teprve přistáli na přestupní stanici, čeká vás pasová kontrola, občas i další prohlídka a následuje program "bloumání po letišti", který jsem již popsala výše. Avšak jestli jste přistáli v konečné destinaci, v našem případě v Praze, čeká vás rozcvička alá přechod letiště k pasové kontrole. Upřímně se valná část našich cest odehrávala na terminálu jedna, takže netuším, jak je to u terminálu dva, ale snad obdobně…
Pasová kontrola je pro mě velmi vtipným místem. Nejen, že si člověk pokaždé řekne, že vypadá jako terorista, ale právě "pasovka" na terminálu jedna mě stála smíchu docela dost. Při jedné cestě zpět, tehdy mi bylo čtrnáct let, zavedli elektronické brány pro rychlejší samostatnou kontrolu, bez potřeby jít k živému člověku. Museli jste mít pas s čipem a minimální věk patnáct let. Tenkrát mi zbývaly snad dva měsíce do dovršení tohoto věku a tak mě to samozřejmě při pohledu na frontu u normální kontroly trošku naštvalo, ale těšila jsem se, že příště to už budu mít "v kapse". A co myslíte? Měla jsem nebo ne? Ne, bohužel neměla, během půl roku hranici zvedli na osmnáct let, takže jsem se k bránám prsila naprosto zbytečně. Avšak minulý rok po dovršení osmnáctého roku života mi tedy nejen přibyly povinnosti, ale také spadly některé zábrany, jako bylo právě toto. Těšila jsem se a konečně jsem mohla onou bránou také projít a nečekat ve frontě. Byl to krásný pocit, akorát mám dojem, že aktuální věková hranice je opět patnáct let…
Po kontrole následuje výdej zavazadel, kde by se maminčiny nervy daly přímo krájet. Kufr se nám zatím ztratil dvakrát, vždycky ten její, vždycky cestou tam a vždycky z toho byla jaderná katastrofa (promiň mami). U Business třídy je tento moment méně dramatický, protože kufry jedou jako jedny z prvních, ale obyčejně je to dlouhé čekání. Povětšinou se rozmisťujeme tak, že já stojím u začátku (tedy u "díry") a rodiče s vozíkem stojí někde poblíž ve směru jízdy pásu. Jakmile spatřím naše nepřehlédnutelné oranžové kufry (často obalené fólií, nejvtipnější je pražská zelená), dávám postupně, dle jejich objevení, znamení mámě. Jakmile přijedou všechny tři, mámě začíná "dovolená". Aspoň to tak sama nazývá, jednoduše je doma, dorozumí se a má všechny věci.
Pokud cestujeme se skupinou, probíhá rychlé loučení a odcházíme do budovy s parkingem (cestou většinou dostáváme první teplotní šok), kde si vyzvedáváme naše obvykle promrzlé (to je tak, když létáte v zimě a na jaře) auto. V momentu, kdy najíždíme na dálnici, mámě začíná druhá etapa dovolené, která končí vybalením kufrů doma a diskuzí, co se vypere jako první…
A takhle nějak obdobně končily a snad i budou končit všechny naše cesty. Přeci jen, na konci každé cesty začíná nějaká ta další…
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram. 
