A lusknutím prstů nám magicky započal předposlední páteční den, jenž byl ve znamení pochodového cvičení po Londýně. Kolem půl jedenácté jsem vyrazila z Russell Square na stanici Hyde Park Corner, která je nedaleko Buckinghamského paláce. Pravda, mohla jsem využít i stanici Green Park, která Vás za účelem návštěvy paláce i sama od sebe zve, ale chtěla jsem si projít Constitution Hill, protože právě po ní jsme už několikrát také společně se skupinou či rodiči šli.
Víte, když jsem si celý páteční den plánovala, říkala jsem si, jak ideálně časově rozvrženo to vše mám, ovšem tento názor mi vydržel až do setkání s dvěma pány, kteří se mě ve spěchu ptali, kudy se k paláci jde. Zničehonic jeden z nich řekl, že má právě začínat výměna stráží a tak ji nechtějí zmeškat. V tento moment mě polil trošku studený pot, protože jsem si uvědomila, že jsem si já blbec (s prominutím) neuvědomila, že kolem jedenácté je u Buckinghamu narváno díky strážím.
Proto jsem ani nijak moc nespěchala, protože jsem zaprvé už výměnu viděla a za druhé jsem nechtěla zapadnout zpátky do turistického ruchu (a taky za třetí, že i kdybych chtěla, tak na hlavním místě bych stejně viděla leda tak ty jejich vysoké čepice).
Davem jsem se ale nějak nakonec probojovala a to až na hlavní třídu jménem The Mall. Cestou jsem mimo jiné mámě napsala zprávu v tomto znění: "Až příště řeknu Buckingham v jedenáct, tak do mě kopněte. Střídají se stráže."
Právě na The Mall jsem se postupně zastavovala a kochala se krajinou, takže jsem ve finále i jistou část výměny stráží viděla a to bez namačkaných lidí kolem sebe.
Malá odbočka k parkům - během března až října (plus za dobrého počasí) se v nich vyskytují lehátka, která si můžete pronajmout (jedna hodina - £1.60, dvě hodiny £2.60,…). Přijde mi to jako dobrý nápad, i když jsem tedy původně myslela, že jde o zdarma záležitost…
Mým dalším vycházkovým cílem pak bylo mé oblíbené náměstí, kam jsem prostě alespoň na roh musela - Trafalgar Square. Nevím proč jsem tímto náměstím tak fascinovaná, i když je pravda, že zde vzniklo pár vzpomínek. Kupříkladu se pokaždé jednalo o místo, kde se měla naše skupina sejít, na mysli se mi také objevují dvě fotky a to jedna z první návštěvy Londýna, kdy si to tak na Trafalgaru sedím v čepici Sherlocka Holmese a světlo se mi odráží od nových rovnátek a ta druhá vzniklá během prvního jazykového pobytu, na které jsem zachytila obrovskou mýdlovou bublinu z představení jednoho umělce.
Prostě a jednoduše je tedy Trafalgarské náměstí takovou mou srdcovkou a tak jsem i tentokrát šla pozdravit admirála Nelsona a také se pokochat "nově" instalovanou sochou na čtvrtém podstavci. Socha na něm se totiž pravidelně mění, protože původně měl být podstavec určen pro sochu Viléma IV., z čehož ale nakonec sešlo a stejně tak i z dalších debat čí socha by tam měla stát.
Aktuálně tam od září 2016 můžete najít sochu s názvem "Really Good" od britského umělce Davida Shrigleyho. Jedná se o ruku zaťatou v pěst, jejíž palec je vztyčený nahoru a také výrazně prodloužený.
Sedmimetrová socha by měla být znakem pro větší pozitivitu a mimo jiné i symbolem toho, že i po Brexitu je Londýn stále všem lidem otevřený (vycházím ze slov starosty Londýna Sadiqa Khana z článku britského deníku The Independent).
Ať je to jak chce, musím přiznat, že se mi dílko vcelku i líbí. Na Trafalgaru jsem sice zažila i hezčí instalace, ale má to své jisté kouzlo.
Zdroj internet - zvětšení
Z náměstí jsem pokračovala dál a to po dlouhatánské ulici Whitehall, kterou jsem prošla velmi rychlým krokem, protože bylo krátce po 11:45 a já si nechtěla nechat ujít jedno z posledních zvonění Big Benu a to navíc přímo ve dvanáct hodin.
Přesto jsem se ale stihla na malou chvíli (nazvěme to fotografická a kochající se pauzička) zastavit u Horse Guards Parade a u vchodu do Downing street. Bohužel premiérka nebyla k zahlédnutí…
Kráčela jsem tak dál a že to tedy byly fišty. Navíc je okolí parlamentu trošku rozkopané, takže jsem musela rychle volit místo, odkud bude dobře vidět a kde hlavně nebude masa stojících i procházejících lidí…
Místo jsem našla, problém spíš bylo se tam dostat, protože provoz byl hustý a červená trvala nějak moc dlouho. Uznávám, tekly mi kapku nervy, protože bylo 11:58, zničehonic 11:59 a červená si stále vesele svítila. Díkybohu dostala rozum a tak mě asi čtyřicet vteřin před dvanáctou pustila na druhou stranu. Rychle jsem popadla telefon, zaparkovala se na obrubník a už jen čekala, kdy ta paráda začne…
Bylo to krásné (a taky hlavně natočené), takže ač jsem si kvůli tomu nechala odumřít pár nervů, stálo to za ně.
Chvíli jsem si tam ještě poseděla, ale začala jsem mít kapku hlad a tak bylo na čase najít někde něco k jídlu. Dobře, já to přiznám, měla jsem už dopředu vytipovanou restauraci, kam na jídlo zajdu a tak jsem jen tak nebloumala. Šla jsem kolem Big Benu (pokud by někoho pohoršovalo, tak ať si tam dosadí Elizabeth Tower) na Westminster Bridge, jehož název se Vám může zdát povědomý. Je to bohužel z toho důvodu, že právě tady byl dne 22. března 2017 spáchán teroristický útok, kdy SUV najíždělo do davu lidí. Proto je zde aktuálně zavedené zvýšené zabezpečení.
Musím říct, že je zvláštní tudy procházet. Tak samozřejmě, život se tím nezastavil, davy turistů jsou zde stále, ale nemůžu si odpustit to, že když jsem touto cestou šla, pomyslela jsem si, jak příšerné to muselo být. Jen tak si jdete a zničehonic Vás na životě ohrozí "pomatený" člověk. Slovo pomatený uvádím v závorkách z prostého důvodu. Debata na téma Islám by asi byla na delší dobu, ale dle mého osobního názoru jsou tito lidé, co jdou za hranice, jednoduše pomatení svým vlastním výkladem této víry. Netvrdím, že Islám nemá v základu své jisté chyby, ale konkrétně terorismus představitelé Islámu, ale i obyčejní lidé, tedy stoupenci této víry, sami zásadně odsuzují.
Nedávno zase proběhl útok v londýnském metru, což mě vcelku také zasáhlo. Zastávkou Parsons Green jsem sice jen dvakrát projížděla (během pobytu 2016), ale i tak. Mohla to být kterákoli jiná a mohlo to být kdykoli jindy. Ač si člověk realitu moc nepřipouští a řídí se heslem "Co se má stát, stane se a může to být kdekoli.", stejně se občas přistihne, jak si prohlíží lidi kolem sebe nebo zapluje v myšlenkách k tomu, jak by reagoval a co by bylo potom. Ano, možná si řeknete, že to s těmi úvahami kapku přeháním, ale říkám si, že občas není co od čeho se jen tak na malou chvilku zamyslet.
A právě takovéto všemožné úvahy a události mě dovedly k tomu, že mi dříve ležel pod klávesnicí papír s hesly a osobním vzkazem, načež jsem to v poslední době povýšila na dokument uložený v počítači a na různých flash discích poházených na stole. Obsah? Hesla, osobní vzkaz a přání. Přání ohledně mé poslední cesty. Ano, někdo se možná začne křižovat a říkat si, že takhle mladá holka se takovýmto způsobem rouhá, ale v dnešní době nevíte, co se může stát a bude to znít asi "blbě", ale držím se skautského hesla "Vždy připraven!". A navíc opravdu nechci "poslouchat" klasické songy jako je Ave Maria, Tam u nebeských bran nebo Až mě andělé. Aspoň zatím tedy ne…
Ale přejděme od toho smutného a mé velmi morbidní stránky k něčemu pozitivnějšímu. Z mostu je nádherný výhled na celý parlament a tak jsem se během přesunu na jídlo, ještě pozastavila na menší foto a video pauzičku. Pak už jsem ale opět pokračovala (tedy až na jedno malé vyrušení v podobě přistávajícího letadla A380 společnosti Emirates, tuto krásku prostě poznám kdekoli) a to do vyhlídnuté restaurace jménem Locale.
Bylo krátce po dvanácté a tak jsem se stala jejich prvním zákazníkem toho dne s objednávkou na jedny Bucatini Carbonara, což je v podstatě stejné jídlo jako Spaghetti Carbonara, akorát bucatini jsou v podstatě duté špagety (takže asi v podstatě makaróny?).
Chudák slečna, ale objednávku spletla, takže mi donesla rizoto s hráškem, které jsem s omluvou odmítla, protože rizoto moc nemusím a hrášek už vůbec. S omluvou mi po malé chvíli donesla ty mé bukanýry (samozřejmě vím, že se tak označuje pirát, jen pokus o vtip) a uznávám, že to čekání stálo za to.
Navíc bylo čekání nakonec i velmi příjemné, protože po sdělení mé objednávky jsem se letmo podívala ven a uviděla lidi spěchající s deštníky. Strhla se průtrž mračen (opět vyšla předpověď na jedničku) a můžete jen hádat, kdy skončila. Ano, přesně v momentě, kdy jsem z restaurace odcházela. Jednoduše přímo skvělé načasování, což se mi ten den podařilo ještě hned několikrát, ale o tom v průběhu…
Restaurace se nacházela ob ulici od London Eye, kam vedly mé další kroky. Před kolem je takový plácek, kde můžete najít různé občerstvení a podobně, ale na samém začátku žádné stánky nejsou a vy se tam tak můžete na chvíli zastavit. A já tak učinila z jednoho prostého důvodu. Právě na tom samém místě jsem stála před sedmi lety a vyděšeně na kolo koukala, váhající, jestli jít nebo nejít. Tenkrát strach vyhrál a tak jsem rodičům přidělala několik vrásek na čele tím, že místo kola chci jet na Baker street. Tam sice už zavírali, ale obchůdek se stihnul a jak jsem už zmiňovala, seděla jsem pak v holmesovské čepici na Trafalgaru. Obdiv tátovi, že se nebál mi přání splnit (přeci jen poprvé v neznámém městě), protože sice si to nepamatuji, ale jsem si stoprocentně jistá, že máma trošku šílela a já možná taky. Ale vraťme se zpátky do roku 2017…
Stála jsem tedy opět na onom místě a v duchu se sama sobě smála, že jsem tehdy byla taková vystrašená Hruška. O to víc jsem byla ráda, že jsem nakonec během let strach porazila a to rovnou dvakrát.
Po této osobní chvilce jsem se vydala přímo pod London Eye, kde jsem se propletla davem a dostala se na nábřeží, kde se často pořádají pouliční vystoupení. Minula jsem jednoho kytaristu a na notnou chvíli se zaparkovala u mladého klučiny, který předváděl představení, které mělo působit velmi vážně, ale přitom se zakládalo na situačním a "trapném" humoru.
Kupříkladu se rozhodl, že přes své celé tělo přetáhne tenisovou raketu, což se mu do půlky povedlo, aby nám řekl, že teď nám ukáže něco na čem ještě tak trochu "pracuje". Vytáhl jednokolku a požádal o dva silné asistenty z řad publika. Řádně jim ukázal, jak kolo držet, aby pak jako chtěl utéct s batohem jednoho z účinkujících, což byl samozřejmě vtip. Posléze bylo vtipné i celé jeho nalézání na kolo (stále měl tenisovou raketu kolem břicha a chtěl ji sundat přes hlavu právě na kole) a následný rozjezd, kdy na samém začátku dělal jako, že spadne, ale dokonale to vyrovnal. Třeba se to někomu vtipné nezdá, ale je to jen můj hrubý popis, jednoduše se něco takového spíše musí vidět na místě, protože právě tam to dává ten největší smysl než jen z prostého vyprávění.
Náhodou jsem se tady potkala i s českou rodinkou, takže bylo příjemné uprostřed velkoměsta zaslechnout i ten náš český jazyk (ještě se mi povedlo potkat pár u Baker street).
Jak jsem zmínila tenisová raketa měla být ze břicha sundána přes hlavu, zatímco mladík stále balancoval na kole. Bohužel jsem tento závěr už neviděla, protože se kvapně začaly blížit bouřkové mraky a tak jsem radši zvolila strategii ústupu. Ale mohla jsem si odškrtnout, že tam, kde začal můj neturistický pocit v roce 2015, jsem ho opět naplno pocítila i v roce 2017. Navíc jsem si splnila i přání se jen tak zastavit mezi davem lidí a užít si alespoň kus nějakého představení…
Můj ústup ale rozhodně nebyl na škodu, protože jsem díky němu nezmokla. Mířila jsem si to totiž do podniku, kam jsme díky dešti zavítali i minule a kde mají jeden z nejbáječnějších dezertů, co jsem kdy měla. Tím podnikem je Le Pain Quotidien a tím dezertem je Pavlova. Malý dortík aneb v podstatě jedna velká pusinka ozdobená šlehačkou a ovocem. Společně s čajem naprostá dokonalost. Ale víc Vám o tomto místě nepovím, protože si ho opět nechám do článku o svých oblíbených místech…
Mezitím než jsem si vychutnala tuto sladkou zásobárnu cukru, stačilo venku opět sprchnout, takže když jsem odcházela bylo sice bouřkově zataženo, ale na druhou stranu svítilo i slunce.
Tento podnik se nachází u Royal Festive Hall, u které začíná i most jménem Hungerford Bridge (občas označovaný Charing Cross Bridge, samotné lávky pro pěší pak bývají pojmenovávány jakožto Golden Jubilee Bridges). Právě přes ten jsem přešla na druhý břeh řeky Temže a to za zvuku projíždějících vlaků (jedná se o jeden ze tří mostů v Londýně pro železniční dopravu - dle Wiki) a opět i pouličních umělců. Přiznávám, že i tam jsem se na malý okamžik zastavila a jen tak přemýšlela. A o čem tentokrát? Tak to Vám nepovím, protože sama nevím...
Mým dalším cílem byla Covent Garden a s ní spojené nákupy. Upřímně mě zaskočilo, že cesta od mostu až do Covent Garden nebyla nijak dlouhá a v podstatě jsem jednou zatočila a pak šla pořád rovně až jsem dorazila na známé místo. Neotálela jsem a kolem London Transport muzea si to zvolna vyrazila do mého milovaného obchodu Paperchase. Tam jsem si pobyla opravdu notnou chvilku, během které venku začala další průtrž mračen. Stála opravdu za to, dokonce byly vidět blesky a poprvé jsem v Londýně slyšela i hromy (zažila jsem tam sice spoustu dešťů a "bouřek", ale hromy žádné, alespoň mám takový svůj dojem).
Po nabrání zásob přáníček na celý rok dopředu jsem se vydala omrknout další obchody a mimo jiné nakoupit i mámě kosmetiku, co si přála. Posléze jsem se chtěla vydat zpátky na hotel, ale neplánovaně jsem se ještě zastavila v Marks&Spenceru, kde mě málem skolil infarkt. Ano, jsme ten typ lidí, kteří tam občas v Čechách zajdou a nakoupí. Ovšem naše prodejny se pochopitelně absolutně nedají srovnat s těmi v domovské základně M&S. O to víc jsem litovala, že nejsem schopná například tu zmraženou pizzu převést domů, protože jejich Margherita je jedna z těch nejlepších (suroviny totiž zásadně nešidí).
Místo pizzy jsem si tak alespoň pořídila něco drobného k večeři v podobě tapas obsahujícící sýr, šunku, rajčatové chutney a mini plátky bagetky. To jsem ještě doplnila malým sýrem Red Leicester. Už jsem Vám udělala dostatečné chutě? Jestli ano, tak si dejte přestávku a skočte si pro něco dobrého. Nebojte, počkám na Vás…
Tak jestli jsou už všichni zpátky na svých místech, budeme pokračovat. Hned naproti M&S se nachází vlez do metra, takže Vám asi dojde, že má cesta na hotel byla naplněna.
Tam jsem se navečeřela pomocí výše popsaného, prvotně zabalila a zvážila kufr a došla řada i na třetí a zároveň poslední koupel. Pro tu jsem zvolila bombu s názvem Sex Bomb. Tak víte co, nikdy za ní považovaná nebudu, tak se v ní alespoň jednou vykoupu…
Po hodině a půl mi už začaly růst blány na prstech u nohou a tak jsem svůj poslední relax zakončila, abych zjistila, že bomba zanechala trošku výraznější růžovou stopu po své činnosti. Ne, nezrůžověla jsem, ale vana kapku ano. Díkybohu se to dalo smýt, ale zásah kartáče by to bývalo potřebovalo…
Po vaně jsem šla hned zalézt do postele a vyspat se na poslední den. Ten nelenil a tak jsem za chvíli opět z postele lezla ven.
Finální pokračování příští sobotu! 
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
