Člověk zažije během svého života nejrůznější momenty, které si jeho mozek vtiskne a už nepustí. I v mém životě jich samozřejmě bylo (a bude) plno, ale teď se chci s vámi podělit o jeden konkrétní z vánočních prázdnin 2012.
V té době jsem byla zhruba v půlce deváté třídy základní školy a o své další škole jsem měla již pevně rozhodnuto. Nevím, co mě k myšlenkám o kvalitě mé angličtiny tehdy donutilo, avšak stalo se a já tak uvažovala, jestli jsem s ní spokojená nebo ne. Upřímně nebyla jsem, hodiny ve škole byly o samé gramatice a na soukromých hodinách to také nebylo až tak ono (i když je pravda, že jistou větší sebedůvěru mi rozhodně dodaly), chyběl mi totiž základní aspekt každé řeči a to umět mluvit v běžných situacích. Měla jsem za sebou už hromady cest a vždy se opakoval základní problém - rozuměla jsem jim, ale bála jsem se něco říct, aby to nebylo špatně. Jak jsem již psala, soukromé hodiny to o něco zlepšily a tak jsem se kupříkladu na Kubě (v roce 2009, asi po cca roce těchto hodin mimo školu), i když s bušícím srdcem, vydala na recepci zažádat o polštář a deku.
Právě během jednoho dne tehdejších vánočních prázdnin jsem si tedy řekla, že to potřebuje ještě něco. Jak mě myšlenka jazykového kurzu napadla, to si zcela upřímně ani sama nevybavím, ale najednou to tu prostě bylo. Začala jsem hledat pomocí strýčka Googla a moje nadšení jen rostlo.
Teď ovšem přišla ta chvíle, jak to říct rodičům. Nebo spíše jak to říct mámě, protože jsem se hlavně u ní obávala, aby tento můj návrh nesmetla ze stolu se slovy, že mě v patnácti bez nich rozhodně do zahraničí nepustí. Dodnes si živě pamatuji, jak jsem šla za mámou do obývacího pokoje a slovy "Mami, bude mi patnáct…" jsem se zapsala do rodinné historie. Od té doby, pokud má některá věta začíná obdobně, máma trne hrůzou.
Nakonec jsem tedy svolení dostala, protože jinak bych tohle celé nesepisovala. Dokonce jsem ho dostala celkem třikrát a tak se s vámi mohu podělit o zážitky z tří jazykových pobytů, ale ráda bych tomu věnovala samostatné příspěvky a tak se o nich dozvíte postupně. Nyní bych se ještě vrátila k těm pobytům obecně.
Všechny tři pobyty jsem absolvovala pod záštitou firmy Student Agency. V dnešní době už naleznete hromady nabídek na obdobné kurzy, ale vždy si řádně pročtěte informace a případné recenze. Já jsem si vybrala Student Agency (dále S.A.) z několika důvodů mezi které patřily např. dobré reference, zajištění všeho potřebného a i přítomnost delegáta. Ono totiž pustit dítě jen tak není rozhodně sranda a člověk je (v jakémkoli věku) vždycky radši, když se na někoho může obrátit v rodném jazyce.
Je pravdou, že S.A. nemá tyto pobyty nejlevnější, ale na druhou stranu cena obsahuje letenky, výuku, výlety, stravu, ubytování,... Nechci tu však dělat nějakou reklamu S.A., protože mě nijak nesponzorují (ale pokud to nějaký jejich zaměstnanec čte, tak můžeme se na toto téma klidně pobavit - vtip) a jak jsem řekla, existuje spousta nabídek.
Co ale obecně k těmto kurzům chci říct je to, že to rozhodně pomáhá. První pobyt pro mě byl velmi tvrdou zkouškou, ale na druhou stranu mi dodal neskonalé sebevědomí a já tak zjistila, že jsem schopná se sama o sebe nejen postarat, ale hlavně, že se domluvím. Ztratila jsem svou bariéru "Je to správně? Radši mlč, neztrapni se." a dala se do toho naplno. A proto, jak se říká, aby se člověk naučil mluvit, musí do dané země, je to rozhodně pravda. Ať už jedete na chvíli nebo na dlouho a to z jakéhokoli důvodu, vždycky vám to něco dá. Proto pokud máte šanci, využijte ji.
A to by bylo asi nějak tak vše obecně, více se k jednotlivým pobytům dozvíte ve samostatně věnovaných článcích. Pokud si teď po dočtení říkáte, jaký byl smysl tohoto článku, berte ho prosím jako takové úvodní číslo k tomu, co bude následovat. Děkuji.
