Bafající Popocatépetl - Mexiko, 2015
Náš druhý pobyt v Mexiku jsem již v tomto článku stačila zmínit a touto fotkou se k němu navrátíme. Obsahově byla naše cesta, totiž rozdělená na část poznávací a relaxační (ale s výlety do okolí, pokud měl někdo zájem), kdy ta první se odehrávala v oblasti Mexico City a druhá na poloostrově Yucatán. Logicky nás tak čekal přelet mezi těmito dvěma místy a to za pomoci národní letecké společnosti jménem Aeroméxico, jež je dokonce jedním ze zakladatelů aliance SkyTeam, kam patří i naše České aerolinie. To nás upřímně dost překvapilo… Nebylo to však jediné překvapení toho dne, naopak nás zarazilo i samotné letadlo. Ač byl samotný přelet na Yucatán záležitost relativně chvilky, tak jsme se dostali do velmi moderně vybaveného letadla, kdy měl dokonce každý svou vlastní televizi v sedadle před sebou. Možná se někdo mému udivení zasměje, ale zcela upřímně samostatné televize vidím spíše na dálkových letech. I třeba do Londýna nebo Paříže si člověk může nechat o televizi zdát, tak mě to u takhle "krátkého" letu obzvlášť překvapilo. Uznávám, že ale třeba jde jen o štěstí, že jsme je tam měli a naopak třeba do toho Londýna ne.
Ale pěkně k samotné fotce. Na ní můžete vidět křídlo našeho stoupajícího letadla a hlavně známou dominantu Mexika sopku Popocatépetl (zkusí někdo říct pětkrát za sebou?), která se od hlavního města nachází zhruba sedmdesát kilometrů. Sopka je to věru aktivní a tak můžete vidět, jak si v dálce spokojeně bafá. Jen doufám, že jí ta spokojenost vydrží ještě dlouho a nebude mít důvod se nikterak naštvat…
U této fotky musím jednoznačně přiznat, že na ní trochu zapracovaly barevné efekty, protože ve své skutečné podobě vypadá neskutečně zašle a bez náboje, takže by ji člověk i jen tak přeskočil, což je v rámci jejího obsahu jistě velká škoda. Zvlášť, když jsem si celého tohoto panoramatu všimla čirou náhodou a rychle fotila než se mi El Popo vytratilo ze záběru. Opět tedy další srdcovka a zároveň i další fotografie, která vznikla v rychlosti čirou náhodou…
Kukulkánova pyramida - Chichén Itzá, Mexiko, 2015
V Mexiku ještě chvíli zůstaneme a podíváme se na další fotku, která má s tou předchozí společné to, že vznikla taktéž v relativním spěchu. Musím Vám totiž prozradit jednu nemilou věc, co se naší skupině v druhé části dovolené stala. Některé členy totiž postihla žaludeční viróza a bohužel se to nevyhnulo ani mě samotné, neboť ještě ke všemu na tyto věci značně trpím a ani na cestách se mi to pravidelně nevyhýbá. Proto si ze mě rodiče často dělají srandu, že bych si místo seškrabávací mapy s navštívenými místy měla udělat mapu se zeměmi, kde jsem byla jakkoli nemocná. Prý by to vyšlo skoro na stejno…
Každopádně jsem se chtěla strašně moc do areálu Chichén Itzá vrátit, protože mě během první návštěvy Mexika neskutečně zaujal. A tak jsem zatnula zuby a na výlet se vydala. Můj pocit, že se cítím lépe, mě po pár minutách přešel, takže jsem celou dobu hledala nějaký ten stín a místo, kam si sednout. Cestou jsem průběžně stačila něco v rychlosti vyfotit a tak vznikla i tato fotka Kukulkánovy pyramidy. Ač je trochu křivá a opět jsou na ní efekty, tak jí mám moc ráda, protože přesně vystihuje atmosféru, jaká je v celém areálu aneb mystično díky neuvěřitelné stavbě v krásném teplém podnebí.
Na druhou stranu si při pohledu na tuto fotku vždy vzpomenu, co následovalo, což už nebylo tak příjemné, ale zase, kdo může říct, že jaksi vyprázdnil obsah svého žaludku u jednoho mayského sloupu v Chichén Itzá, že? Jediné, co mě ale mrzí je, že jsme se kvůli mému onemocnění nedostali taky podruhé do Tulumu. Tak že by důvod se potřetí do Mexika vrátit?
The New York Times na Times Square - New York, USA, 2014
Když jsem v roce 2012 poprvé navštívila New York, věděla jsem, že je několik věcí, co bych si ráda splnila. A tak jsem rodiče zatáhla na broadwayskou show, řádně jsme prošli Central park, dala jsem si jednoho horkého psa na Times Square a mimo jiné jsem si koupila i The New York Times.
Později jsem zjistila, že právě tento poslední bod zájmu sdílím i se svým kamarádem a tak při mé další návštěvě NY se suvenýr pro něj přímo nabízel. Nebylo to žádné překvapení a tak tato fotka v podstatě vznikla jako důkaz zakoupení novin přímo na Times Square a to přímo s oním proslulým reklamovým pozadím.
Je pro mě těžké říct, proč zrovna tuto fotku volím mezi své oblíbence. Ač ono přátelství, díky kterému fotka vznikla, už dávno vzalo za své, tak pro mě nemá žádnou pachuť a ba naopak ji mám velmi ráda, protože dle mého vyjadřuje jistým svým způsobem samotné město. I když ta ebola mě tam vždycky na moment zaskočí…
A jen tak mimochodem mě ta tradice novin neopustila ani dál, takže je průběžně sbírám jak pro sebe, tak i pro mé další přátele.
Trhy s kořením - Dubaj, SAE, 2013
Během naší druhé návštěvy SAE jsme zavítali i do tržní čtvrti a to konkrétně do té s kořením, zlatem a látkami. Největší zážitek ale člověk jisto jistě měl z prvního zmíněného, protože tolik druhů koření v životě neviděl. A ta vůně! Té se není ani co divit, protože před každým krámkem bylo koření vyskládané tak jako to vidíte na fotce. No není to jedna velká barevná nádhera?
Zároveň se ale přiznám, že na trzích tohoto typu nemám ráda jednu věc a to smlouvání. Nevím proč, ale příčí se mi to a navíc to celé doprovází i jedna nepříjemná zkušenost v Turecku, kdy se nás prodejci snažili oddělit od táty a zatáhnout k nějakému ze svých stánků. Tady jsme se díkybohu až s takovým jednáním nesetkali a naopak mi přijde hezké, že i když je to tržnice, tak v podstatě jde o malé kamenné obchůdky.
Tenkrát jsme toho kupodivu moc nenakoupili, i když to všechno vypadalo tak lákavě. Dostali jsme ale doporučení si koupit šafrán, čemuž jsme tedy neodolali a opravdu si krabičku pořídili. Toto vzácné koření aneb důvod, proč se říká "je toho jak šafránu", totiž v SAE vyšlo daleko levněji než u nás.
Opět je pro mě těžké říct, proč je tato fotka můj "milášek", ale prostě tomu tak je, i přes její nedokonalost v podobě mírného rozmazání (opět foceno rychle než se mi tam propracoval zbytek sk
upiny na přednášku o koření).
Velká Británie v jednom snímku - Conwy, Wales, 2015
A na úplný závěr tu máme fotografii, kde se dme moje fotografická a britská dušička v jednom. Do dnešních dnů se s ní prezentuji, kde se dá a dokonce jsem si s ní nechala natisknout i pohled. Dlouho jsem proto ani nepřemýšlela nad titulkem, protože pro mě tato fotka prostě a jednoduše definuje Velkou Británii. Však si to pojďme rozebrat.
Červená telefonní budka je jedním z typických symbolů, které bohužel v dnešní době dost mizí, ale jsem ráda, že se je snaží využít i nějak jinak (knihovničky,…), když už je jejich hlavní účel out. I přesto si ale myslím, že to spolu s černým taxíkem a červenou poštovní schránkou bude znak této země i pro budoucí generace.
Fish & Chips - tradiční jídlo, co chce ochutnat skoro každý turista a taky nejsnazší způsob, jak si zapamatovat anglický překlad hranolek, samozřejmě pokud počítáme britskou verzi. A když už jsme u těch ryb a tedy i moře v našem případě, tak racci na fotce taktéž nemůžou chybět. Dokonce jsem objevila, že jsem jednoho chudáka nalevo od budky až dosud přehlížela. A pak to celé máme pěkně doplněné trošku pošmourným počasím a středověkou architekturou. No nedýchá na Vás ta atmosféra?
Asi bych měla také prozradit, jak poslední kousek vznikl. Jak jste se mohli dočíst výše, pochází z velšského městečka Conwy, kam jsme se dostali s tátou během naší výpravy po Walesu v roce 2015. V Conwy žije kolem patnácti tisíc obyvatel a má toho, co nabídnout. Kromě mohutného hradu je to třeba i nejmenší dům ve Velké Británii, který se nachází od místa pořízení fotky jen pár kroků. Právě cestou od něj mě celá kompozice zaujala a bylo to.
Při psaní článku jsem neodolala a našla jsem si aktuálnější podobu (květen 2017) tohoto místa na Google Street View. Tak budka dostala trochu nový nátěr a uvnitř se změnil telefon, nápis zvoucí na jídlo je stále na stejném místě a jediné, co tak rušivě přibylo je odpadkový koš za budkou…
Pro zvětšení klikněte.
Slovo závěrem. Za každou fotkou je vždy určité pozadí, akorát záleží jak velké. Proto doufám, že se Vám tento náhled na jejich vznik líbil, i když člověk často nedokáže vysvětlit, proč zrovna ta a ta fotografie mu uvízla v srdéčku. Také bych Vás ráda pobídla k tomu, abyste fotili, protože tak často neuchováte jen jakýsi výjev z minulosti, ale také nějakou tu vzpomínku, co na fotce ani nemusí být vidět.
A to je dámy a pánové mých třináct milovaných fotek. Tak trochu nešťastné číslo, co? Ale tak příště to třeba doženeme. Přeci jen se počet mých celebrit neustále rozšiřuje a i těchto třináct je pouze větší část vrcholu ledovce…
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
