Fotky s příběhem - první část

Do roku 2013 jsem nevlastnila Facebook, protože jsem ho jednoduše nepotřebovala. To samé platilo s Instagramem, ale i to se nakonec zlomilo o dva roky později po komentáři mé kamarádky, že kdyby cestovala jako já, rozhodně by ho kvůli svým fotkám měla. Tenkrát mě nenapadl lepší název než the_world_of_pear, tedy volně přeloženo Svět Hrušky, neboť tenkrát blog ještě neexistoval a já nějak tak v koutku duše tušila, že se neomezím jen na fotky cestovatelské.

Aktuální počet mých příspěvků je přes tři sta a jedná se o mix všeho možného, co mi přijde pod ruku. Po nedávném impulsu s fotoknihou jsem se rozhodla Vám některé z mých cestovatelských fotek detailněji představit, protože přeci jen je skoro za každou fotografií i nějaký ten ukrytý příběh. Proto se pohodlně usaďte a jdeme na to.

---

Ruka s kamínky - Aberystwyth, Wales 2015

První fotografie nás zavede do roku 2015 a to konkrétně do města Aberystwyth. Jestli čtete mé články pravidelně, tak Vás může název města zaujmout, neboť jsem o něm psala už dříve a to ve spojitosti s mým londýnským jazykovým pobytem. Tenkrát jsme byli rozděleni do skupin a každá skupina měla název dle určitého města. Během mého prvního týdne jsem se právě stala součástí skupiny pojmenované Aberystwyth, což jsem tenkrát sotva vyslovila a natož věděla, kde to je. O měsíc později jsem ho navštívila…

Tenkrát jsem ve volném čase hrála a stále ještě hraji jednu nejmenovanou hru, kde jsem potkala spoustu nových internetových přátel, kterým jsem chtěla z mých cest také něco dát. Nenapadlo mě nic lepšího než uspořádat soutěž, kde se daly vyhrát tři ceny obsahující nejrůznější letáky, pohledy, prostě věci sesbírané během mé cesty po Walesu. A mezi to všechno jsem zařadila i tři kamínky z místní pláže, neboť je toto město městem přístavním.

Na důkaz toho, že jsou opravdu odsud, jsem se jala vyfotit právě tuto fotku, kterou jsem si posléze neskutečně zamilovala. Dokonce jsem ji i zařadila, jakožto soutěžní příspěvek do školní fotografické soutěže na téma Člověk. Možná si říkáte, zda k tomuto tématu patří a protože jsem se této otázky vcelku obávala i u poroty a celkově lidí, opatřila jsem ji citátkem z vlastní dílny (aspoň tedy doufám, používám citáty často, tak už se v tom kapku ztrácím).

"Lidé jsou jako kamínky. Najdeme je po celém světě, občas stojí na pevné zemi, jindy se utápí v hlubinách a vždy je ovládá jakási vyšší moc."

Myslím si, že právě tento citát fotku přesně definuje, protože lidé jsou všude, zažívají vzestupy i pády, ale ve finále je to sám život, který má nad námi tu největší moc a jen na něm záleží, jak dlouho se rozhodne být s námi. Samozřejmě ale nepopírám, že každý si pod onou vyšší mocí můžeme představit něco/někoho jiného…

Podobných kamínkových fotek mi za poslední dobu značně přibylo díky jedné z mých věrných čtenářek a snad mohu říct i dopisních přítelkyň, ale právě tato, vyfocená jednoho srpnového dne během procházky po městě, je tím jediným originálem. A navíc je to prý i praktická fotka, jak mi bylo jednou řečeno. Kdybych normálně nenosila prstýnky, tak by se dal sledovat můj rodinný stav…

Pro zvětšení klikněte.

Zátiší ve Wat Pho - Bangkok, Thajsko 2016

Do zmíněné soutěže jsem ale nešla jen s jednou fotkou, ale rovnou se dvěma. A ta druhá je právě tato. Opět jsem ji doprovodila vlastním citátem, který mě při pohledu na ni napadl.

"Dnešní doba je uspěchaná, ale pokud člověk zpomalí a naučí se relaxovat, může objevit tajemství duševní harmonie a splynout s přírodou."

Upřímně často ani nedokážu uvěřit, že je tato fotka mé vlastní výroby, protože se mi zdá naprosto dokonalá jak z nějakého časopisu o meditačních technikách a harmonii duše. A přitom naopak vznikla v rychlosti a jde jen o fotku z mobilu (ostatně na nic jiného ani nefotím).

Toto zátiší pochází z budhistického chrámového komplexu Wat Pho v Bangkoku, jehož největší atrakcí je 46 metrů dlouhá a 15 metrů vysoká socha ležícího Buddhy. Ale o ní někdy jindy.

V celém areálu najdete mnoho různých sošek a kromě výše zmíněného ležícího Buddhy tu najdete jeho vyobrazení i v hojném počtu zlatých sošek. S nimi mám také hezkou fotografii, která má i své čestné místo ve fotoknize, ale nemám k ní žádný vyložený příběh a tak alespoň takto.

Pro zvětšení klikněte.

Pokud se ale vrátím k původní fotce, tak největším vtipem je to, že i když vypadá velmi pokojně a jako součást větší scény, tak naopak se jednalo o takový malý ostrůvek klidu a míru. A hlavně i tak trochu stínu, protože slunko začalo nádherně žahat…

Mé pocity z této fotky znáte a tak by mě spíše zajímalo, jak působí na Vás. Je pro Vás taky tak uklidňující?

Pro zvětšení klikněte.

Bublina - Trafalgar, Londýn 2013

Z nějakého důvodu mám pocit, že jsem Vám tuto fotografii již představovala, ale protože to nějak nemohu dohledat, tak ji zařazuji i sem. Navíc jde o mého nejstaršího miláčka vůbec. Pochází ze srpna 2013 z Londýna, kde jsem v té době byla na návštěvě v rámci mého jazykového pobytu v Cambridge.

Součástí každého takového výletu byl vždy i rozchod, který jsem se tenkrát rozhodla strávit samostatnou výpravou po divadlech West Endu za pomoci stažených obrázků z Google maps od mého tatínka. Sraz se skupinou se pak měl odehrát před kostelem St Martin-in-the-Fields, který se nachází na jednom z rohů Trafalgarského náměstí. A právě odtamtud nás zároveň i vypustili.

Mým prvním cílem bylo divadlo Her Majesty´s na ulici Haymarket, kde se hraje moje láska Fantom Opery. Tato ulice se nachází přesně na opačné straně Trafalgaru, takže jsem ho musela celý podél Národní galerie přejít a díky časovému limitu jsem tomu tak učinila v expresním tempu. Během toho jsem ale zachytila pouliční představení s mýdlovými bublinami, které mě okouzlilo. Díky nabitému programu jsem si ho ale dlouho neužila a tak jsem jen tasila rychle telefon a jala se fotit. Respektive vznikly z toho dvě fotky. Jedna je nezveřejnitelná, neboť půlku záběru zabírají čísi záda a tu druhou můžete právě vidět.

Tato fotka se pak pro mě stala takovým symbolem onoho pobytu a vždy, když ji vidím, tak si na vše kolem toho vzpomenu. Přeci jen to byla moje třetí návštěva Londýna vůbec a já se tak neohroženě vrhla do jeho spárů. A navíc je minimálně rozmazaná, což taky považuji za úspěch…

Pro zvětšení klikněte.

Pláž - Mauricius 2016

Během pobytu na Mauriciu si Hrušky párkrát vypůjčily šlapadlo a ve dvojicích máma/táta nebo dcera/táta si to pěkně korzovaly po vyhrazeném mořském teritoriu. A jednoho dne při cestě zpět k bazénu Hrušku napadlo udělat tuto fotku.

Víte, já a moře, to je trošku zvláštní vztah. Někdo si teď určitě pomyslí, že jsem hloupá, ale upřímně moře radši pozoruji, sbírám mušle nebo jen tak brouzdám po břehu, než že bych se v něm nějak extra ráda koupala. Nevím, zase ale záleží i na místě, protože kde jsou řasy, tam mě nedostanete. Ale to se dostávám k úplně jiné věci, zpátky k fotce.

Dobře, tak ještě jedna malá odbočka k mojí divnosti. Nesnáším chodit bosa po pláži, protože přeci jen lidé jsou občas domácí zvířectvo a člověk neví, na co došlápne a navíc ani zaschlý písek na nohách mě nikterak dobře neoslovuje. V kontrastu k tomu, ale přímo miluji brouzdat se po břehu, nechávat si nohy omývat vlnami a propadat se hlouběji do písečných hlubin. Divné, co? Komentáře, že jsem užitkové zvířectvo si prosím ponechejte. Vím, že každý takovou možnost nemá a já jí tak promrhávám, ale bohužel se mi to za ty roky nějak v hlavě zkratovalo.

Každopádně se mi vždy líbily stopy, které jsem zanechávala a tak jsem se rozhodla zvěčnit právě je a to za pomoci mamky. Výjimečně tedy nestojím za fotoaparátem (čteme: mobilem) já, ale moje máma. Přeci jen se kvůli vlnám muselo jednat rychle…

Správné načasování a hlavně pořádný došlap byly dva zásadní problémy této fotky, ale trocha oříznutí a efektu na Instagramu dalo vzniknout tomuto výsledku. Jediné, co mi tam trochu vadí je ta šlápota v protisměru, ale přeci jen nic nemůže být na sto procent dokonalé.

Pro zvětšení klikněte.

Pokračování další sobotu! ;)

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)

Navštivte mou FB stránku či Instagram.

Hledáte něco na cestu? Zkuste vyhledávač Srovname.cz.