Fotky s příběhem - druhá část

Aztécký "kalendář" - Mexiko 2015

Mexiko jsem poprvé navštívila v roce 2008, a protože svět v roce 2012 neskončil, jak prý "předpovídal" mayský kalendář, tak jsme si v prosinci 2015 vyrazili dát opáčko. I během této cesty vzniklo několik mých oblíbenců a tato fotka je prvním z nich.

Fotografie vznikla v Národním antropologickém muzeu v Ciudad de México (Mexico City) a původně jsem se Vás chtěla zeptat, co si myslíte, že na fotce je. Uvedla jsem to však již v názvu, takže je otázka zbytečná. Ano, jedná se o aztécký kalendář, který ale není až tak kalendářem. Jak to a co to tedy je? Jde o kamenný kruhový reliéf, jinak nazývaný Sluneční kámen (průměr 3,5 metru), jenž byl nalezen v místě bývalé aztécké metropole Tenochtitlánu. Ač má na sobě vyobrazeno dvacet jmen jednotlivých dní a pěti kosmických věků, tak se z něj nedá poznat datum a byl naopak zřejmě používán velmi hrůzostrašně, jakožto obětní místo během aztéckých rituálů.

---

Musím uznat, že pokaždé, když tuto fotku vidím, tak mě ovane takový závan mystična a vůbec se nedivím, že se jedná o jeden z nejobdivovanějších exponátů. Je to majestátní…

Samozřejmě tu máme ještě i jeden extra příběh k této fotografii. Víte, je možné, že jste ji už viděli a nebylo to na některé z mých stránek. Pokud jste čtenáři časopisu Koktejl, tak právě tato fotka byla vybrána jakožto vítěz čtenářské soutěže a objevila se v únorovém čísle v roce 2016. Tenkrát jsem nemohla býti pyšnější a dobře stále i jsem (úspěch je úspěch), takže mám vystřiženou stránku zarámovanou a v dohledu od počítače a jedna neporušená kopie celého časopisu leží v mé speciální krabici na vzpomínky.

Titulek je velmi výstižný a úderný. Ano, opravdu jsem od pěti let na cestách. Navíc sloupek v podstatě ukrývá nejen moji vášeň pro focení a cestování, ale taky zrod Instagramu, neboť ono zaznamenávání dovolených započalo i online cestou těsně před onou cestou do Mexika.

Tehdy jsem vyhrála zahraniční jízdenku od společnosti Eurolines, která pro mě v daném časovém období byla nevyužitelná a tak ji místo mě využila kamarádka. Ono stejně, jízdenka sem, jízdenka tam, nejvíc mě ve finále tak jako tak těšilo zveřejnění mé fotky v tištěném časopise…

Pro zvětšení klikněte.

Přistání na letišti Charlese de Gaulla - Paříž, Francie 2015

Zcela upřímně nemám toto francouzské letiště zrovna v lásce, ale jde spíš o můj osobní problém a hlavně vzpomínky, které mu na popularitě také moc nepřidají. Při letu z Mauricia v roce 2006 po něm táta běhal a snažil se vyzvednout letenky do Prahy, jednou mi tam důkladně lustrovali mámu a navíc prostě francouzštině neholduji a bohužel na mě vždy vyšel někdo, kdo se anglicky zrovna jako moc vybavovat nechtěl, pokud bylo třeba. Proto jsem byla a jsem stále i radši, když máme mezipřistání v Londýně…

Ale k fotce. Během cesty do Mexika nás čekalo mezipřistání právě v Paříži. Víte, možná jste se to už o mě dočetli, ale možná také ne. Jsem milovník letadel, takže vše kolem nich pokaždé důkladně zaznamenávám a to včetně vzletů a přistání. Proto se vlastně není čemu divit, co na fotce můžete vidět. I přesto je to ale pro mě kupodivu jedinečná fotografie, protože se mi nikdy předtím nepodařilo zaznamenat tak úžasný stín letadla, ve kterém já sama přistávám. Navíc kdybych bývala seděla na sedadle 1A místo 1F (ano, měli jsme tenkrát první řadu), tak bych byla o jedinečnou krásku chudší. Jednoduše další miláček, ze kterého jsem nadšená a asi by z toho byl i dobrý propagační plakát…

Fotky celkem sice vznikly tři, ale díky zvětšujícímu se stínu, považuji právě hned tu první za tu nejvíce zdařilou a není na ní použit žádný zlepšující efekt.

Pro letecké nadšence jen dodám, že se jedná o airbus A321 společnosti Air France.

Pro zvětšení klikněte.

Desert Safari - Dubaj, SAE 2013

Naše první návštěva Spojených arabských emirátů se odehrála v roce 2011. Tehdy se Dubaj teprve stávala známou světovou metropolí (oblíbenou mezi celebritami - upřímně, teď člověk pořád čte, že ten a ten byl v SAE) a hlavně dopravním uzlem pro dálkové lety.

Upřímně i Hrušky tato země, před níž ustupuje poušť, okouzlila a dokonce, v případě mé mámy, se dá říct i uhranula. Ve finále se tedy těm celebritám ani moc nedivím, přeci jen je to moderní země s ideálními klimatickými podmínkami a dostupná za šest hodin letu.

Každopádně jsme svou návštěvu zopakovali i o dva roky později, máma dokonce vyrazila do SAE ještě jednou s prarodiči v roce 2014, kdy jsme ve stejné době s tátou korzovali po východě USA. Jedno ale mají všechny ty cesty společné a to zážitek v podobě Desert Safari aneb výletu do pouště.

Víte, to si takhle zaplatíte výlet, ideálně jako jediní Češi z celé skupiny a jediný pokyn, co dostanete je počkat na recepci, kde Vás někdo vyzvedne. Tak se taky stane a vy tak trochu v pochybách nasedáte do džípu, který vyzvedne ještě jeden německý pár v jiném hotelu a pak pořád někam jede, až zničehonic zastaví a řidič začne upouštět pneumatiky. A pak to začne - jízda po písečných dunách. Najede se na poušť a za malý moment se Vám do krve vyplaví taková tuna adrenalinu, že nechcete, aby to někdy skončilo (aspoň v mém případě, někdo se může modlit za opak), i když se auto může kdykoli převrátit a i to jsme zažili, jen díkybohu nešlo o to naše. Nahoru, dolů, bum, bác - no trochu jak jízda po D1 nebo po opotřebovanějších českých silnicích. Pomalu a jistě se k Vám přidávají další auta, až se postupně všechny shromáždí na jednom místě, odkud se má pozorovat západ slunce. A právě v tomto momentu vznikla tato fotka, která vše zmíněné zachycuje v dokonalé harmonii. Není to idylická fantazie?

Foto vzniklo během druhého stejného výletu v roce 2013 a opět je to jedna z mých srdcovek, ostatně jako všechny fotky v tomto článku. Navíc to bylo jedno z mých prvních využití panoramatického focení, tak jsem nadšená, že tam nemám žádné výrazné zuby mezi záběry a hlavně, že mi tam nestačily naběhnout hromady lidí kolem, aneb v rychlosti je síla.

Možná Vás zajímá, co následuje po západu slunce, že? Konkrétně Vám to popíšu až někdy v budoucnu, ale ve zkratce je večerní program spojený s tradičním večerem plným typického jídla, hudby a zábavy. A právě zde se odehrálo i mé první setkání s hennou, což mě přivádí k další fotce na seznamu…

Pro zvětšení klikněte.

Hennou poblázněné ruce - Maledivy, 2015

Jak jsem zmínila, mé první setkání s hennou se událo v roce 2011 v SAE a to v podobě drobného "náramku" na pravé ruce. Od té doby, když je kdekoli příležitost, tak si nechávám toto dočasné tetování udělat a dokonce to došlo tak daleko, že se tetuji i sama doma (jen bylo těžké natrefit na tu správnou hennu, která vydrží aspoň pár dní). Co si ale budeme povídat, přeci jen je lepší, když Vám to dělá někdo zkušenější, kdo umí namalovat ty všelijaké květinky a ornamenty. Já jsem byla ve výtvarce vždy spíše abstraktní typ člověka aneb jak hezky říct, že jsem na malování absolutně levá.

Ve své sbírce tak mám dvakrát hennu ze SAE, jednu z Mauricia, jednu z Mexika (výjimečně černou, která vydržela neskutečně dlouho a taky se mi asi nejvíce líbila) a právě i tetování z Malediv, které můžete vidět na fotce.

Jedná se o moje nejrozsáhlejší tetování vůbec, ale bohužel bylo vytvořeno hennou, která neměla dlouhého trvání, takže i když bylo tetování vytvořeno den před odjezdem, tak domů už některé části dorazily značně opláchnuté.

Ale díky odjezdu až později odpoledne se mi podařilo ho ještě celé zaznamenat a to na terase naší vodní vilky. Nevím proč, ale pozadí onoho opraskaného stolku mi k tomu jednoduše dokonale sedlo. Trošku takové námořnické…

Pro zvětšení klikněte.

Pokračování příští sobotu! :)

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)

Navštivte mou FB stránku či Instagram.

Hledáte něco na cestu? Zkuste vyhledávač Srovname.cz.