sobota 27. října 2018

Fantom opery a já - čtvrtá část

Audioverze níže
4. Her Majesty´s Theatre - West End, Londýn - 27. července 2016
Fantom - Ben Forster, Christine - Celinde Schoenmaker, Raoul - Nadim Naaman
V roce 2016 jsme se s rodiči vydali do Londýna podruhé sami. Program jsme tenkrát měli opravdu nabitý, ale dva večery jsme se rozhodli opět věnovat muzikálům a to jak jinak než dalšímu Fantomovi a posléze pak ještě Wicked. Jinak ještě tedy dodám, že ano, rok 2015 byl po tom fantomáckém roku 2014 dost klidný, ale tak aspoň minimálně jsem si přes oficiální stránky muzikálu koupila krásný náhrdelník. Ale šup zpátky do roku 2016.



Ve stejném roce se udály pro londýnského fantoma tři velké věci. Tak zaprvé oslavil své další kulaté jubileum a to třicet let na scéně, což už je tedy, co říct a hlavně i po těch letech stále oslovuje nové a nové diváky, takže se není čemu divit, že druhou velkou věcí byl zisk ceny během Olivier Awards a to v kategorii MagicRadio Audience Award. Tou třetí pak byl nástup nového Fantoma a to Bena Forstera, což doprovázela nová kampaň, která mě z neznámého důvodu dost okouzlila a já se tak moc těšila, že právě jeho budu mít šanci vidět.

Přiznám se, že během show si snažím zapamatovat každý možný detail a je hezké pozorovat, jak každé obsazení vkládá do díla v některých místech trochu jinou dynamiku. Právě při tomto představení jsem si to výrazně uvědomila, neboť se mi zdálo, že pan Forster přinesl na scénu zase trochu jiného Fantoma, než jsem byla dotehdy zvyklá. To samé mohu říct i o představitelce Christine, která je původem z Nizozemska, což už je přeci jen i blíž švédskému původu samotné postavy, takže jisté rysy tu byly přesně tak, jak si vykresluji jednu z podob Christine. A je docela škoda, že paní Celinde vystupovala v muzikálu v paruce, neboť správně nemá být Christine tmavovlasá, ale světlovlasá, což by bylo bez paruky dokonale splněno.
Upřímně mě nenapadá, co bych k této konkrétní londýnské položce dále uvedla, neboť prostě šlo o další nádherné vystoupení. Ale po zhlédnutí předchozích dlouhosáhlých oddílů nemůžu tento jen tak odbýt a tak mi dovolte se chvíli soustředit třeba na otázku, jaký z momentů mám v muzikálu úplně nejradši a naopak, aspoň Vám tak opět trochu přiblížím samotný děj, takže pozor budou spoilery.

Nejoblíbenější scénou je rozhodně ta doprovázená titulní písní a pak ještě i tou následnou a to "The Music of the Night". Ale dovolte mi nastínit situaci. Christine má po svém pěveckém debutu, ze kterého jsou všichni přímo uneseni a mezi jejími fanoušky se objevuje i její bývalý přítel z dětství vikomt Raoul de Chagny. Ten chce setkání a triumf Christine oslavit, čemuž se ale mladinká zpěvačka brání kvůli Andělovi hudby. Raoul ji ale neposlouchá a odchází, aby se mohla Christine na oslavu připravit, jenže když se pro ni vrací, najde jen prázdnou šatnu. Pár minut před tím se totiž Christine ozve hlas jejího Anděla, který se posléze magicky objevuje v zrcadle a vše končí tím, že naše mladinká operní hvězda prochází zrcadlem za ním. Raoulovi pak po návratu zbyde jen nechápající pohled a po jeho výkřicích "Christine! Angel?!" se rozezní první tóny titulní písně. Anděl neboli Fantom pak Christine vede do podzemí opery (efektivní využití nakloněné sjíždějící "plošiny") a vše vyvrcholí v momentu, kdy posléze přijíždí hlavní dvojice na scénu v malé gondole a před nimi se otevírá mříž do Fantomova "doupěte" a z podlahy začínají vyjíždět krásné svícny. A to vše samozřejmě za doprovodu efektivní mlhy. Ach, jen z toho popisu mi běhá mráz po zádech…

Posléze, jak už jsem ostatně zmínila, následuje píseň "The Music of the Night", kde už ale pro mou oblíbenost nehraje samotná scéna až tak velkou roli, ale naopak je to jen ta ona samotná píseň. V jednom článku jsem mimo jiné přiznala, že v posledních letech mám vždy před cestou připravený takový dokument "Kdyby něco" a právě tahle píseň figuruje i v seznamu skladeb pro danou událost. Upřímně, ale doufám, že ji do té doby uslyším ještě aspoň milionkrát pěkně zaživa.

Nejméně oblíbenou scénou je pak ta závěrečná. Opět nastíním situaci. Opera je donucena nastudovat dílo samotného Fantoma jménem "Don Juan Triumfující", kde Christine samozřejmě hraje hlavní roli. Velmi zjednodušeně se během jedné scény sám Fantom vymění s jedním z herců, resp. toho původního oběsí díky své oblíbené pandžábské smyčce (proto zásadně v podzemí Opery chodit s rukou ve výši očí), k čemuž nastává dokonalá příležitost při jedné scéně, kdy ona mužská postava je nejdříve na scéně mimo dohled všech a pak vychází celá zahalena v hábitu. Posléze
tu velmi stručně máme jednu píseň, Christine Fantoma pozná a strhává mu masku, ten jí navléká zásnubní prsten a unáší jí do podzemí, zatímco neschopná policie nestačí ani pořádně vystřelit a bum bác jsme pěkně zpátky ve Fantomově sídle, kde Christine donutí si vzít svatební šaty. Pozorujeme pak absolutní Fantomovo zbláznění a narůstající odvahu Christine, do čehož se nám ještě připlete Raoul, který ji přišel zachránit, jenže skončí se smyčkou kolem krku. Pak tu máme obrovskou zpívanou hádanici, ze které vyplývá, že buďto si Fantoma vybere a Raoul přežije nebo naopak. Christine Fantoma přemlouvá, ale nakonec volí a to tím způsobem, že Fantoma poprvé v jeho životě políbí. V ten okamžik se Fantomovi rozsvítí v hlavě žárovka a uvědomí si, že to nemůže Christine udělat, proto Raoula osvobozuje a ponouká je k útěku. Zamilovaná dvojice neváhá a utíká (Christine ještě jen přijde vrátit prsten) a Fantom tak zůstává naprosto sám. V dáli poslouchá zpěv odplouvající dvojičky, kdy zajímavostí je, že poslední slovo Christine je morning a Fantoma night. Pak už usedá do svého "trůnu", zahalí se kusem látky a mizí. Jediné, co po něm zůstává je maska, kterou objeví dcera madam Giry - Meg, když lidé Fantomovo sídlo objeví.

No tfuj, tak snad je můj popis dostatečný. Každopádně si myslím, že asi nemusím říkat, proč tuto scénu nemám moc v oblibě. Tak zaprvé muzikál končí, to je první věc, ale hlavně je mi vždy neskutečně líto Fantoma. Ano, v našem fanouškovském světě se dělíme na Team Phantom a Team Raoul a já tedy spíš patřím do toho prvního, i když je to na debatu. Jedním z důvodů ale asi je i to, že v něm vidím jistý kus sebe, což se mi pak stává i u jiné postavy a to Eponine z Bídníků - ta zpívá onu slavnou píseň "On My Own", tedy "Píseň samotářky".
A ještě musím dodat i oblíbený komický moment, neboť i takové tam jsou. Tak jako první je to ten, kdy se ředitelé hádají nad dopisy, co jim Fantom poslal a do debaty se postupně přidávají naštvaný Raoul a Carlotta (operní diva, kdyby někdo už zapomněl). V tomto momentu jsou využity pro vtip anglické časy, neboť jeden z ředitelů se do nich už zamotá a udělá hrubku, které se ostatní zděsí a on se rychle opravuje. Druhý vtipný moment je pak taky spojen s řediteli a to během maškarního plesu, kdy jeden z nich pod pláštěm teatrálně odhalí dokonalý kostým kostlivce…
Tak a na závěr ještě dodám, že v roce 2016 probíhala krásná výstava jménem "Curtains up" ve Victoria&Albert muzeu, kam jsem rodiče taky dotáhla a měli jsme tak možnost vidět původní kostým Fantoma jako Červené smrti v průběhu maškarního plesu či taktéž původní masku, kterou nenosil nikdo jiný než první Fantom Michael Crawford. Pak tam ještě také byly přímo nádherné kostýmní skici z dílny kostýmní designérky Marie Björnson.


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 20. října 2018

Fantom opery a já - třetí část

Audio níže
2. Her Majesty´s Theatre - West End, Londýn - 11. srpna 2014
Fantom - Gerónimo Rauch, Christine - Ashleigh Fleming, Raoul - Sean Palmer
V roce 2014 jsem slavila své šestnácté narozeniny a věci se nějak tak sešly, že to zároveň byl velmi fantomácký rok, který začal právě onoho sedmého ledna na moje narozeniny. Pro osvětlení musím přidat jeden fakt a to ten, že v této době v televizi neskutečně frčely nejrůznější pořady o všemožných dortových kreacích, pro které jsem se nadchla a vysnila jsem si tak pro své šestnáctiny dokonalý dort ve fantomáckém stylu. Dodnes nějak nemůžu uvěřit, že jsme tenkrát objevili opravdu tak někoho ochotného, kdo můj hrubý náčrtek převedl do reality, a hlavně jsme se přitom nemuseli obracet na někoho extra vzdáleného, v překladu pražská cukrářství a podobně.

Šestnáctiny jsem tedy oslavila dortem, který v sobě skloubil onu francouzskou a divadelní noblesu a detaily v podobě loga muzikálu, růže a masky tomu všemu dodaly jen ještě větší ráz. Jen tak mimochodem mám onu masku z dortu dodnes schovanou, protože ač byla jedlá, tak jsem neměla to srdce ji zničit a tak byla odborně zakonzervována a je vystavená hned vedle onoho hudebního strojku z New Yorku.

Dort jsem navíc ještě doplnila i ze své strany, neboť jsem si nechala udělat i Fantomem inspirované nehty, které jsem pak zvolila i pro říjnovou cestu do New Yorku a za které bych hlavně chtěla ještě jednou moc poděkovat naší rodinné známé. A kromě dortu na mě čekal ještě jeden obrovský dar a to přislíbení rovnou dvou představení Fantoma, kdy první se mělo odehrát při naší návštěvě Londýna. Jedenáctého srpna 2014 se tomu tak opravdu stalo a já si tak toho dne nakračovala do divadla, kde to před lety všechno začalo, na což upozorňuje i plaketa před vstupními dveřmi. Her Majesty´s Theatre je velmi staré londýnské divadlo, které má v aktuální podobě svůj počátek v roce 1897, takže se přesně hodí pro příběh situovaný do stejné doby.
Na rozdíl od Broadwaye sice West End také žije divadlem, ale podobné muzikálové obchůdky jako byl ten v New Yorku, zde nenajdete a veškeré věci se tak dají zakoupit pouze v divadle, ale jen pokud jdete na představení. Rozdílný je tu také systém "programů", neboť vše si musíte zakoupit, takže žádný "Playbill" zdarma, ale pěkně koupený program s podobným obsahem jako má Playbill, takže obsazení, něco k muzikálu, novinky z muzikálového světa a tak podobně. Samozřejmě, že pokaždé mi padl do spárů, to by jinak ani nešlo, ale tentokrát tam spolu s ním padla i krásná aktuální brožura a taky ta k onomu 25. výročí.

Do hlediště jsem opět usedala s tím největším nadšením, co vůbec jde mít a samozřejmě opět proběhl onen zmíněný pláč a na konci ruce odzbrojující potlesk. Z divadla jsem odcházela neskutečně ubrečená, stále nevěřící, že můj životní sen se zopakoval již podruhé a byla jsem strašně ráda, že na cestu zpět zvolili rodiče služby taxi, neboť jsem se mohla schovat pěkně do tmy a nikdo neviděl ubrečenou Hrušku ve světle londýnského metra.

Po návratu domů jsem se mimo jiné rozhodla, že do divadla napíšu dopis s žádostí o podpis a to hlavním představitelům, ale bohužel ač jsem splnila všemožné na internetu psané podmínky, tak jsem se nikdy nedočkala odpovědi zpátky. Stejně tak tomu bohužel bylo i u mých dalších žádostí a to nejen lidem muzikálového světa, ale i filmového. Ale jednou se přeci jen zadařilo a o to víc si toho vážím. Odpověděla mi totiž představitelka Christine z pětadvacátého výročí a to Sierra Boggess aneb já Vám říkala, že její jméno ještě uslyšíte. Ano, právě ona byla a je tou jedinou zpáteční odpovědí, od které jsem dostala rovnou čtyři podepsané fotky - můj největší autogramový triumf…


3. The Majestic Theatre - Broadway, New York - 16. října 2014
Fantom - Norm Lewis, Christine - Kaley Ann Voorhees, Raoul - Jeremy Hays
Druhý narozeninový příslib se pak měl odehrát během naší cesty po východním pobřeží USA, kdy první zastávkou nemohlo být žádné jiné město nežli New York. Upřímně jsem byla opět neskutečně šťastná, že představení uvidím, ale tentokrát to mělo i jistý podtext "spravení si chuti", neboť měsíc před tím jsem navštívila českou verzi Fantoma Opery, o které se dosud velmi nerada bavím. Přiznám se, že samozřejmě neznám pozadí celé té naší české akce, ale každopádně má jít o non-replica produkci, což je dosti znát a ač Bleskem a jinými médii proběhly ony milionové částky, tak výsledný produkt ve srovnání s originálem dosti upadá, což je dost škoda, když jinde po světě to šlo udělat i jako replika. Přeci jen, když už to sem člověk dostal, ale na české poměry to prostě asi stačí, i když si myslím, že scéna Goja Music Hall by se rozhodně dala více zaplnit, aby nezela takovou prázdnotou a lustr by mohl působit honosněji. A taky scéna při titulní písni by mohla vypadat tajemněji a podzemně a ne jak, když Fantom slaví narozeniny a z boku hlediště přijíždějí narozeninové dorty, ale dobře, zřejmě tedy non-replica, tak non-replica. Více bych to ze své strany asi nerozebírala, jsem prostě v rámci Fantoma ovlivněna světem (ještě ke všemu se nám zasekl na půl hodiny lustr a já rozdrtila asi tři kapesníky), ale jedno pozitivum tomu českému dát musím - ten hamburger v McDonald' s byl pak o to chutnější…
iv style="text-align:justify">
Navíc jsem se na představení těšila i z dalšího důvodu a to toho, že budu mít šanci býti u "historického" období, neboť v roli Fantoma tehdy účinkoval Norm Lewis, který byl prvním afroamerickým hercem, jež tuto roli kdy na Broadwayi ztvárnil (ve světě je třetí) a já to viděla! Na začátku roku to ještě ke všemu vypadalo, že to bude ještě dokonalejší, neboť po jeho boku se do role Christine navrátila již tolikrát zmíněná Sierra Boggess, která ale bohužel svou pouť ve Fantomovi ukončila dřív, než Hruška stačila do New Yorku vůbec přijet.

Na představení jsem tentokrát mířila pouze se svým tátou, neboť máma se vydala s prarodiči na opačný kus světa, ale úplně sami jsme také nešli, neboť jsme opět cestovali pod křídly agentury, která poučena naším přáním z roku 2012, uvedla možnost muzikálu rovnou do programu zájezdu. K mému překvapení ji ale využil pouze jeden manželský pár, ale tak každý není muzikálový milovník…
Dvě a půl hodiny i po třetí uběhly jako voda, čemuž Hruška slzami výrazně pomohla a opět stejně jako v předchozích případech odměnila celé obsazení potleskem ve stoje. A jen tak mimochodem mě výkon pana Lewise velmi zaujal. Tak samozřejmě byla tady ta věc, že člověk poprvé viděl černošského Fantoma, což mě osobně přišlo velmi zajímavé i vůči samotnému příběhu, neboť mu to dávalo jistý nový rozměr, ale zaujal mě i pěvecky. Dočetla jsem se, že pan Lewis zpívá v barytonu, tedy středním mužským hlasem (dříve nejhlubším) a já povětšinou slyšela v této roli zpívat spíše tenory (vysoký mužský hlas), takže bylo velmi zajímavé slyšet písně naživo i tak výrazně jinak, bez toho aniž by jim to ubralo snad na kráse.

Z představení jsem si jinak odvezla fantomáckou tužku a přívěšek na klíče, který hrdě na klíčích nosím doteď a samozřejmě jsem opět nahrabala i ony nádherné Playbilly. A v obchůdku jsem taky sehnala krásnou knižní publikaci k 25. výročí. Je ale jinak pravda, že jsem si z představení chtěla ještě odnést nějaký ten podpis a fotku aneb počkat si vzadu za divadlem u stage door, ale bohužel mi to nakonec nevyšlo. Nepředala jsem tak bohužel ani vzkaz od fanklubu, o kterém jsem Vám ještě nic neřekla, takže je asi největší čas…

Tuším, že v roce 2013 jsem založila na Facebooku skupinu "The Phantom of the Opera fans", která neměla vůbec žádný úspěch a docela záhy jsem to s ní vzdala, neboť tehdy už obdobné aktivní skupiny existovaly. Jenže jak se říká, kdo si počká, ten se dočká, takže jsem skupinu po čase opět obnovila a funguje prosím pěkně do dnešních dnů, kdy nedávno pokořila hranici čtyř tisíc členů a toto číslo roste neskutečným způsobem každý den. A kdyby ji náhodou někdo hledal, tak to poslední slovo bylo po návrhu členů změněno na phans…
Na závěr mé druhé broadwayské návštěvy bych ještě ráda na malý moment skočila před samotné představení, které se opět odehrávalo večer a my tak s tátou museli zajít předtím někam na večeři. Tentokrát nás jako minule nezachránil McDonald' s, neboť jsem měla již dopředu vybráno, kam bych se ráda zašla podívat a táta díkybohu neprotestoval a já tak dostala další muzikálový zážitek a to v podobě návštěvy restaurace Sardi´s. Tato restaurace se nachází na stejné ulici jako The Majestic Theatre a byla otevřena pátého března 1927, kdy jejím hlavním lákadlem jsou stovky karikatur známých osobností a to ze všech možných uměleckých světů. Tato tradice začala již krátce po otevření, neboť se tenkrát businessu moc nedařilo a tak majitel hledal, čím zákazníky upoutat. Jeho nápad ale není jeho vlastním originálem, neboť si ho "vypůjčil" z restaurace a jazzového klubu Joe Zelli´s. Samotné karikatury byly během let tvořeny různými lidmi, ale tím úplně prvním umělcem byl ruský uprchlík Alex Gard, který karikatury maloval výměnou za jídlo. Vcelku dobrá dohoda, co?
Každopádně jak čas plynul tak se ze Sardi´s stávalo čím dál tím víc populární místo, kde se konaly různé párty po premiérách anebo sem chodili herci před a po představeních na nějaké to jídlo. Nejpodstatnějším faktem ale je, že právě Sardi´s se dá označit jakožto rodiště Tony Awards, což je, jak už jsme si zmínili, nejvyšší broadwayské divadelní ocenění. Nápad se zde zrodil v hlavě Brocka Pembertona - profesního partnera herečky, režisérky, producentky a spoluzakladatelky American Theatre Wings jménem Mary Antoinette Perry, přezdívané "Tony". Ceny byly tak právě vytvořeny na její počest a samotné Sardi´s po léta bývalo tím místem, kde se oznamovaly samotné nominace na tuto cenu.

Musím říct, že dodnes na tuto večeři ráda vzpomínám, neboť to byl ohromný zážitek a hlavně splněný sen. Upřímně už ani nevím, co jsem si dala k jídlu, pouze vím, že v tom načinčaném a proslulém prostředí jsem se cítila kapku nepatřičně, neboť jsem přeci jen byla oblečena turisticky, ale na druhou stranu pohled na všechny ty krásné karikatury stál za to. Bohužel nemám z návštěvy moc fotek, protože se mi zdálo nevhodné běhat po restauraci a fotit si každou stěnu, takže fotografie mám pouhé tři. A právě na jedné z nich je mimo jiné i moje srdcovka a to karikatura Michaela Crawforda, původního londýnského a broadwayského Fantoma, která je mimochodem zvláštní i tím, že jde o dvojité vyobrazení a to jedno civilní a jedno fantomácké.
A ještě jen tak mezi řečí jsem rok 2014 i fantomácky završila, neboť jsem společně s bábuškou tenkrát pekla perníky a mě nenapadla žádná větší pitomina než udělat nějaké ve tvaru oné ikonické masky. Stačil k tomu všemu pouhý kus jakéhosi plastu, který jsem dle šablony upravila a pak už jsem jen nožem vykrajovala. Makačka, během které jsem se několikrát proklela, ale jistý výsledek to mělo. Jen oči musím příště udělat větší, aby se ty dírky tak nespekly…



↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající


sobota 13. října 2018

Fantom opery a já - druhá část

Audioverze
Tak a tím jsem snad pokryla všechny možné varianty, i když na zmínku by jich bylo i daleko víc. My se však už přesuneme směrem mého dalšího muzikálového růstu. Věděla jsem tedy, že existuje nějaký ten muzikál, a proto jsem se od filmu přesunula na Youtube, které se pro mě stalo přímo zlatým dolem, neboť obsahovalo nejrůznější záznamy vystoupení. Tím hlavním se ale pro mě později stal záznam speciálního představení Fantoma k oslavě jeho pětadvacátého výročí na scéně. Ale než k tomu samotnému zmíním něco navíc, tak nám ještě chybí krátká Wiki chvilka ohledně muzikálu samotného. Takže here we go…

Prvotní nápad pro vznik muzikálu můžeme nalézt v roce 1984, kdy se po již dříve proběhlé úspěšné spolupráci opět spojily síly sira Andrewa Lloyda Webbera (úplně správně The Lord Lloyd-Webber) a sira Camerona Mackintoshe, tedy v překladu skladatele a producenta. Samotný začátek nebyl úplně až tak jednoznačně daný, takže ještě chvíli trvalo, než se spustila úplná produkce, ve které si musíme zmínit minimálně pár základních jmen. Mezi ně patří třeba textař Charles Hart (a taky Richard Stilgoe), režisér Hal Prince, choreografka Gillian Lynne nebo úžasná kostýmní designérka Maria Björnson, která pro show navrhla nejen přes dvě stovky kostýmů, ale také se postarala o detaily přímo na scéně jako je lustr či gondola, na které si Fantom odváží Christine do podzemí. Mimo jiné stála i za změnou masky, která původně zakrývala celý obličej, což ale dost ztěžovalo herci zpívání a celkovou srozumitelnost a navíc i viditelnost přes ni nebyla úplně ideální, a proto došlo ke změně na onu ikonickou masku, která zakrývá pouze půlku obličeje.

Hlavní westendská premiéra se pak konala devátého října 1986, kdy hlavní role obsadili Sarah Brightman, tehdejší žena A. L. Webbera pro kterou byla role Christine dokonce přímo napsána, Michael Crawford jako Fantom a bohužel již zesnulý Steve Barton v roli Raoula. Představení se odehrálo v londýnském divadle Her Majesty's Theatre, které hostí Fantoma do dnešních dnů, takže již přes třicet let. Rovnou třicítku však letos (2018) oslavila broadwayská verze, kde ve stejném obsazení proběhla premiéra 26. ledna 1988. A stejně jako v Londýně tak i v New Yorku se hraje Fantom pořád na tom samém místě a to v divadle Majestic.
Pro zvětšení klikněte. zdroj - internet (už dříve nalezeno)

Během let muzikál samozřejmě posbíral pěknou řádku cen, kdy mezi ty hlavní jistě můžeme zařadit ta nejvyšší divadelní ocenění vůbec a to Olivier Awards (londýnská produkce) a Tony Awards (Broadway), kdy jich má Fantom celkem jedenáct. V průběhu času získal také různé tituly a jedním z nich je mimo jiné i nejdéle hraný muzikál Broadwaye a ve svém londýnském rodišti a ve světě pak zaostává pouze za Les Misérables - Bídníky.
Tak a to nás přivádí k onomu speciálnímu představení na oslavu 25. výročí. Představení proběhla rovnou dvě a to prvního a druhého října 2011, kdy šlo o opravdu výjimečnou záležitost, takže se nemohly konat nikde jinde než v Royal Albert Hall, což je honosná koncertní hala z devatenáctého století pojmenovaná na počest manžela královny Viktorie. Produkce tak byla upravena pro větší prostory a předcházely jí proto velké přípravy, kdy do hlavních rolí byli obsazeni již zmínění Ramin Karimloo (Fantom) a Sierra Boggess (Christine). Osobně mám tuto dvojici velmi ráda, neboť má člověk z jejich výkonu dojem, že se pro zmíněné role přímo narodili. Ostatně pan Ramin propadl kouzlu Fantoma ve svých dvanácti letech a stal se jeho kariérním snem, za kterým si tvrdě šel. Cesta to byla dlouhá, ale zastávky na ní jsou více než zajímavé, neboť pan Ramin kupříkladu ztvárnil hned tři role v Bídnících a do samotného Fantoma nejdříve nastoupil v roli Raoula a dokonce se objevil i v onom zmíněném fantomáckém filmu a to v miniroli Gustava Daaé - otce Christine. Později pak získal roli samotného Fantoma a to jak v původním muzikálu, tak v jeho pokračování. Ostatně právě tam se také zkřížily jeho cesty s paní Sierrou, jejíž první zkušenost s Fantomem sahá do let 2006, kdy se poprvé objevila v roli Christine v lasvegaské produkci a stejnou roli si pak zopakovala v letech 2013-2014 i na Broadwayi. Dokonce pak měla ztvárnit Christine i v jedinečné francouzské produkci, která ale byla zrušena kvůli požáru divadla.

Představení v Royal Albert Hall je ale jinak něco velkolepého a rozhodně doporučuji ho zhlédnout, navíc se již několikrát objevilo i v programu České televize, takže pro anglicky nehovořící naprosto ideální. Mimo to jsem si já sama koupila DVD se záznamem a to během mého jazykového pobytu v Cambridge. Byla to věru velmi náhodná koupě, neboť jsem jen tak bloumala knihkupectvím a voila v DVD sekci jsem objevila tuto nádheru, která vyšla v únoru 2012. Tehdy se tak musela také poprvé objevit na Youtube, což bylo naprosto ideální načasování, neboť mě za deset měsíců čekala návštěva New Yorku a byla to tak právě ona, která mi vnukla onen nápad navštívit Broadway. A to už nás dostává k samotným mým návštěvám.

1. The Majestic Theatre - Broadway, New York - 4. prosince 2012
Fantom - Hugh Panaro, Christine - Marni Raab, Raoul - Kyle Barisich
Když se rozhodlo, že se na přelomu listopadu a prosince 2012 poletí na Jamajku, tak mě to upřímně ani až tak moc nepřekvapilo, neboť jsme už do té doby pár karibských zemí navštívili a Jamajka tak byla v podstatě další v pořadí. To co mě ale zarazilo, byl onen dovětek "a New York", který si mě hned získal, a hlavně má muzikálová dušička vycítila onu jedinečnou šanci.
Proto jsem hned začala kolem rodičů chodit jako kolem jedné velké horké kaše, což se ve finále vyplatilo, neboť mé opatrné narážky zdárně pochopili a jali se věci nechat zařídit. Já pak celý pobyt nemluvila o ničem jiném, takže jsem zřejmě musela být značně otravná, ale tak to víte, nadšení ze mě přímo čišelo.
"text-align:justify">Těch pár měsíců a následných dnů na Jamajce uteklo neskutečně rychle a my se tak zničehonic ocitli na Times Square, kde jsme za podivu celého autobusu s fanfárou vystoupili a vydali se směr divadlo. První zastávkou se ale nejdříve stal obchůdek Theatre Circle, kde jsem se ocitla v naprostém ráji muzikálového světa, takže se to neobešlo jen tak a mimo jiné se mnou odcházelo CD, plakát a brožura. Další den celek ještě doplnil krásný hrací strojek v podobě opičky, na který jsem nemohla přestat myslet a navíc ještě ke všemu hraje i přímo v muzikálu svou vlastní roli. A "suvenýry" se prodávaly i v samotném divadle, takže ještě ke všemu přibyla malá maska jako odznáček, který jsem si kupříkladu hrdě připnula při své muzikálové prezentaci o hudební výchovu na základní škole.

Před samotným vstupem do divadla ještě proběhlo velmi nutné focení před nejrůznějšími plakáty, obrazy a vitrínami, co u vstupu byly, neboť taková vzpomínka prostě musela být zaznamenána. Po otevření vstupů jsme pak prošli krátkou bezpečnostní prohlídkou a dostali jsme se do krásných prostor samotného divadla, kde již na jevišti bylo vše připravené pro první aukční scénu, ale k tomu za chvíli. Ráda bych totiž ještě zmínila jednu skvělou věc, co se na Broadwayi dělá a to jsou tzv. Playbills, což je v podstatě časopis, který člověk sám od sebe dostane a najde v něm kupříkladu aktuální obsazení muzikálu, informace k lidem a samotnému divadlu, rozpis písní, ale třeba i celkové zprávy z muzikálového světa. Jde o ikonickou záležitost, kterou mnozí lidé sbírají a já osobně se tak proto taky nemohla dočkat až se jednoho Playbillu se žlutým logem a logem samotného Fantoma zmocním. Dodnes je mám všechny schované až tedy na jeden, který jsem darovala jedné další české fantomácké fanynce…

Jak už jsem zmínila, celý muzikál začíná aukční scénou, která probíhá o mnoho let později než samotný děj muzikálu, takže se na scéně objevují pouze dvě značně zestárlé postavy a to vikomt Raoul de Chagny a madam Giry, která bývala vedoucí baletního sboru a právě díky jejímu slitování nad nebohým hochem v cirkusu získala Opera svého Fantoma. Každopádně během aukce se draží několik ikonických věcí a to včetně onoho hracího strojku v podobě opičky, který patřil Fantomovi a který teď do svého vlastnictví získává právě Raoul. Další položkou je pak ta pod číslem 666 a to lustr spojený s událostmi Fantoma Opery, které nikdy nebyly vysvětleny. Dražitel u této položky pronese, že byl lustr opraven a elektrifikován, a že právě to by mohlo zahnat ducha let minulých, načež osloví přítomné pomocníky, kteří strhnou z lustru plachtu a začne hrát neskutečně silné "Overture", při němž je lustr pomalu a jistě vytahován ke stropu a samotná scéna jeviště se zbavuje plachet a starých hadrů a mění se v dokonalé pódium pařížské Opery. A právě v tomzo momentu se Hruška poprvé rozbrečela a musím se přiznat, že i při následujících pěti představeních jsem nečinila jinak. Nevím, proč to má nade mnou vždy takovou moc, ale teď už vím, že jen z podstaty musím mít připravený kapesník. A upřímně, ono je mi do pláče už jen když to slyším a vlastně ani vidět to nemusím…

Zcela otevřeně ale nepláču jen během začátku představení, slzy mě doprovázejí průběžně a stejně tak i tiché prozpěvování si textů, které ale nebylo ještě při prvním Fantomovi na takové úrovni, neboť jsem přeci jen neměla muzikál ještě tak naposlouchaný a hlavně jsem průběžně překládala mamce. Ano, jednou z mých obav bylo i to, aby rodiče s muzikálem souhlasili, když je plně hraný v angličtině, tedy jazykem, kterému tatínek sice i rozumí, ale maminka je skoro nepolíbená, takže jsem se oprávněně bála, aby vše zdárně pochopili a vůbec z celého muzikálu něco měli. K mému překvapení si ale muzikál také zamilovali, neboť jak zmínila má mamka, stačí hudba, správná výprava a skvělé herecké výkony a musí to pochopit prostě každý. V průběhu let jsem je pak ještě vzala na londýnské Bídníky a Wicked, ale podobný zážitek jako s Fantomem se už u nich neopakoval…

Pokud se vrátím ke zmíněným slzám, tak ty přišly i při závěrečné děkovačce, kdy si pamatuji, jak jsem se slovy "Promiň, já musím." hodila po mámě věci a nadšeně si jako jedna z prvních v hledišti stoupla a tleskala jako o život. Ostatně ruce mě pak ještě brněly i po návratu na hotel a celkově jsem stále byla v neskutečném transu, což se promítlo i do mého deníkového zápisu. Koneckonců úryvek z něj: "A největší zážitek… Phantom of the Opera Broadway - Prostě nádhera. Efekty, hudba, zpracování, kostýmy, líčení. Hodně věcí dodrželi i ve filmu. Opravdu nádhera. Nevím, co napsat. Mám rozporuplné pocity. Já ve 14 letech viděla muzikál A. L. Webbera a navíc na Broadwayi. Fakt moc pěkné." (…) "Prostě nádhera, krása, ještě jednou. Na konci jsem si musela stoupnout, protože já už nevím, jak jinak napsat nádhera."


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Na
vštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 6. října 2018

Fantom opery a já - první část

Audioverze níže.
Ač jsem si původně myslela, že své návštěvy a hlavně poznatky ze světových muzikálů shrnu do jednoho článku, tak mi to bohužel nedá a články budou rovnou dva. Vítejte tedy u prvního z nich, který se bude překvapivě zaobírat mou historií s tématem Fantom opery a celkovým jeho představením…
V roce 2008 jsem se vydala na svůj první muzikál v životě a tím se stala Carmen v Hudebním divadle Karlín. Právě ta odstartovala můj muzikálový fanatismus, který během let způsobil nejen sježdění všech možných českých muzikálů, návštěvy Broadwaye a West Endu, ale i zhlédnutí filmových verzí, což nás dostává právě k Fantomovi. Přibližně kolem roku 2010 jsem se jednoho dne nějak nudila a tak jsem tehdy zabrousila na stránku Kinotip, kde jsem v hudební sekci objevila fantomácký film z roku 2004 s Emmy Rossum a Gerardem Butlerem v hlavních rolích, jehož anotace mě jednoduše chytila do svých spárů. Bylo v ní totiž všechno - romance, tajemnost, drama a hlavně to byl muzikál…


Tenkrát jsem samozřejmě netušila, že jakmile spustím tlačítko "play", tak započne éra mé nyní již dlouholeté fascinace, protože ač jsem se nemohla od filmu celé ty dvě hodiny odtrhnout, tak to u mě ještě až tak moc neznamená, neboť mé nadšení může odejít stejně tak rychle, jako přišlo. Fantom se ale nechtěl vzdát tak lehce a spojil se proto s mým mozkem, který tak neustále přehrával onu nádhernou hudbu a promítal nejrůznější detaily příběhu, což mě za pár dní donutilo si film pustit ještě jednou a to už je co říct. Posléze tak přišla fáze, která přijde vždy, když se Hruška pro něco nadchne - fáze vyhledávací. Nastudovala jsem si tak pozadí celého filmu, které mě odkázalo na dva hlavní zdroje a to na původní knihu Gastona Lerouxe a muzikál sira Andrewa Lloyda Webbera. Začněme nejdříve u základu, tedy u knihy.
Fantom Opery je dobrodružný román francouzského spisovatele Gastona Lerouxe, který byl poprvé vydán v roce 1910. U nás se dočkala kniha několika vydání, ale nepředstavujte si žádné velké počty, do roku 2010 jich bylo cca pět, takže sehnat někde kopii byl pro mě tehdy docela náročný úkol, ale nakonec se zadařilo a já se tak mohla opět ponořit do podzemí francouzské opery. To mě však dostává k tomu, že bych asi měla krátce zmínit, o čem to celé vlastně je. Dobře, dobře, jdeme na to, ale velmi ve zkratce, neboť v různých zpracováních se příběh samozřejmě mírně odlišuje…

Děj se odehrává v devatenáctém století v pařížské Opeře, v jejímž podzemí má své sídlo tajemný Duch Opery, který pravidelně působí vrásky na čele nejen samotnému vedení divadla, ale i členům souboru, kdy speciálně rád zatápí hlavní primadoně Carlottě. Právě ta jednoho dne nemůže představení odzpívat (tady se příběhy rozchází - buďto proto, že je nemocná nebo že ji přeteče s Fantomem trpělivost) a opera se tak zničehonic ocitá bez hlavní divy, což Fantomovi nahrává, neboť má v zásobě dosud neobjevený klenot, kterému sám jako Anděl hudby dává hodiny zpěvu a který přímo bezhlavě miluje. Tímto klenotem je mladinká členka tanečního souboru jménem Christine Daaé, která během daného představení na jevišti exceluje, což z řad diváků vidí i její bývalý kamarád z dětství vikomt Raoul de Chagny. A z toho se nám pomalu a jistě stává milostný trojúhelník, ve kterém nemá znetvořený Fantom (v knize Erik) moc velkou šanci. Pár únosů, pár pastí, pár výhrůžek a máme tu částečný happy end, kdy si Fantom uvědomí, že nečiní dobře a nechá zamilovaný páreček odejít. Sám pak mizí, resp. v knize umírá. A to je v podstatě základ všeho, z čehož vychází další díla, ke kterým se za malý okamžik dostaneme.
Nejdříve však cítím nutnost zmínit i reálnou stránku Lerouxova díla, neboť pod operou se skutečně nachází rozlehlé podzemí plné tunelů a hlavně, zde najdete i podzemní jezero, které kupříkladu tvoří jednu z hlavních scenérií v muzikálu. Dalším detailem je pak třeba i lustr, který se v příběhu objevuje jako jedna z pomst Fantoma, kdy uvolní lanka a lustr pěkně spadne dolů. I to se opravdu stalo a to v roce 1896, kdy to tehdy stálo život jednoho člověka. A když jsme u života a smrti, tak pod operou se prý našly kosterní pozůstatky s deformovanou lebkou a hlavně zlatým prstenem, jež má v příběhu své čestné místo. A na závěr ještě dodám, že i samotné postavy by měly mít reálný základ a to kupříkladu Christine by měla být v podstatě švédská sopranistka Kristina Jonasdotter (později Nilsson).
Jak už jsem zmínila, z původní knihy vznikla hromada dalších inspirovaných děl, která jsem během let začala samozřejmě postupně objevovat, a proto si některá z nich i zmíníme. Tak jako první se nabízí asi nejslavnější verze a to onen již zmíněný muzikál sira Andrewa Lloyda Webbera, ale protože valný zbytek článku bude o něm, přeskočíme rovnou na jeho pokračování z dílny stejného autora a to muzikál jménem Love Never Dies. "Láska nikdy neumírá" je dosti kontroverzní dílo, neboť dělí fanoušky na tři tábory a proč tomu tak je? Je to v podstatě velmi jednoduché. Muzikál byl vytvořen na motivy další Fantomem inspirované knihy a to Fantomem Manhattanu od Fredericka Forsytha, kterou mám mimo jiné ve své sbírce taktéž a jejím hlavním problémem je to, že rozbíjí absolutně všechno z původního příběhu. Takže upozornění, přišel čas spoilerů aneb krátké shrnutí, o čem je kniha i muzikál. Tak jako první Fantom nezmizel ani nezemřel, ale přesunul se do New Yorku, kam jednoho dne naláká i samotnou Christine, která je v té době slavnou operní divou a hlavně matkou malého syna. A právě on je důležitou postavou, neboť se dozvídáme, že jeho otcem není nikdo jiný než sám Fantom (ano, to fanoušky asi pobuřuje nejvíc). V příběhu pak máme nějaké to zpívání, hádky a bum bác na scéně se nám objevuje pistole, kterou jednou drží Darius a podruhé Meg Giry, ale výsledek je pokaždé stejný - Christine po zásahu umírá a její poslední slova prozrazují synovi celou pravdu o jeho otci.

Já sama za sebe zastupuji asi ten neutrální tábor fanoušků, neboť sice ano, některé věci nepasují či jsou hodny komentáře, ale na druhou stranu je to příběh věru zajímavý a hlavně hudba opět nemá ani tu nejmenší chybu. A asi Vás napadá, jak to celé vlastně můžu hodnotit, ne
boť jsem nezmínila, že bych muzikál viděla. Neviděla jsem ho naživo, ale existuje záznam australské verze s Benem Lewisem a Annou O'Byrne a také oficiální hudební nahrávka s londýnským obsazením v čele s Raminem Karimloo a Sierrou Boggess. Jen tak mimochodem jména nezmiňuji jen tak pro nic za nic, neboť o třech z nich ještě několikrát uslyšíte.

Mezi dalšími díly musím jistě zmínit třeba knižního Fantoma od Susan Kay, který má zachycovat celý Fantomův život, ale já Vám to bohužel potvrdit nemohu, neboť mi tato kniha ještě stále uniká, ale jednou ji do spárů určitě a hlavně konečně dostanu. To samé platí i o Maškarádě aneb osmnácté knize ze série Zeměplocha od sira Terryho Pratchetta, ale u ní se aspoň můžu pyšnit zhlédnutím divadelního zpracování.
Během let se taktéž objevilo několik filmových zpracování, kdy pro mě osobně nejvíce vystupují čtyři z nich. Jako první je tu němý film z roku 1925 s Lonem Chaneym, jehož podoba Fantoma je do dnešních dnů jednou z těch nejslavnějších. A pak tu máme taky dvě další verze a to z let 1989 a 1990, kdy v jedné z nich neztvárňuje Fantoma nikdo jiný než sám pan noční můra Robert Englund, který ano hrál onoho pověstného Freddyho Kruegera z Noční můry v Elm Street. V té druhé zase pro změnu účinkuje Charles Dance. A jako poslední mi dovolte opět zmínit onu muzikálovou verzi z roku 2004 v režii Joela Schumachera.

Fantom se ale samozřejmě promítá i do dalších ztvárnění a to ještě obzvlášť díky hudbě z muzikálu, do jejíž vlastní verze se pustila kupříkladu houslistka Lindsey Stirling nebo skupina Nightwish. A osobně ještě musím zmínit i moderátora Jamese Cordena a jeho verzi Fantoma jako crosswalk musical - neopakovatelná záležitost.


Zdroj: seriál Simpsonovi



↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající