Fantom opery a já - třetí část
Audio níže
2. Her Majesty´s Theatre - West End, Londýn - 11. srpna 2014
Fantom - Gerónimo Rauch, Christine - Ashleigh Fleming, Raoul - Sean Palmer
V roce 2014 jsem slavila své šestnácté narozeniny a věci se nějak tak sešly, že to zároveň byl velmi fantomácký rok, který začal právě onoho sedmého ledna na moje narozeniny. Pro osvětlení musím přidat jeden fakt a to ten, že v této době v televizi neskutečně frčely nejrůznější pořady o všemožných dortových kreacích, pro které jsem se nadchla a vysnila jsem si tak pro své šestnáctiny dokonalý dort ve fantomáckém stylu. Dodnes nějak nemůžu uvěřit, že jsme tenkrát objevili opravdu tak někoho ochotného, kdo můj hrubý náčrtek převedl do reality, a hlavně jsme se přitom nemuseli obracet na někoho extra vzdáleného, v překladu pražská cukrářství a podobně.
Šestnáctiny jsem tedy oslavila dortem, který v sobě skloubil onu francouzskou a divadelní noblesu a detaily v podobě loga muzikálu, růže a masky tomu všemu dodaly jen ještě větší ráz. Jen tak mimochodem mám onu masku z dortu dodnes schovanou, protože ač byla jedlá, tak jsem neměla to srdce ji zničit a tak byla odborně zakonzervována a je vystavená hned vedle onoho hudebního strojku z New Yorku.
Dort jsem navíc ještě doplnila i ze své strany, neboť jsem si nechala udělat i Fantomem inspirované nehty, které jsem pak zvolila i pro říjnovou cestu do New Yorku a za které bych hlavně chtěla ještě jednou moc poděkovat naší rodinné známé. A kromě dortu na mě čekal ještě jeden obrovský dar a to přislíbení rovnou dvou představení Fantoma, kdy první se mělo odehrát při naší návštěvě Londýna. Jedenáctého srpna 2014 se tomu tak opravdu stalo a já si tak toho dne nakračovala do divadla, kde to před lety všechno začalo, na což upozorňuje i plaketa před vstupními dveřmi. Her Majesty´s Theatre je velmi staré londýnské divadlo, které má v aktuální podobě svůj počátek v roce 1897, takže se přesně hodí pro příběh situovaný do stejné doby.
Na rozdíl od Broadwaye sice West End také žije divadlem, ale podobné muzikálové obchůdky jako byl ten v New Yorku, zde nenajdete a veškeré věci se tak dají zakoupit pouze v divadle, ale jen pokud jdete na představení. Rozdílný je tu také systém "programů", neboť vše si musíte zakoupit, takže žádný "Playbill" zdarma, ale pěkně koupený program s podobným obsahem jako má Playbill, takže obsazení, něco k muzikálu, novinky z muzikálového světa a tak podobně. Samozřejmě, že pokaždé mi padl do spárů, to by jinak ani nešlo, ale tentokrát tam spolu s ním padla i krásná aktuální brožura a taky ta k onomu 25. výročí.
Do hlediště jsem opět usedala s tím největším nadšením, co vůbec jde mít a samozřejmě opět proběhl onen zmíněný pláč a na konci ruce odzbrojující potlesk. Z divadla jsem odcházela neskutečně ubrečená, stále nevěřící, že můj životní sen se zopakoval již podruhé a byla jsem strašně ráda, že na cestu zpět zvolili rodiče služby taxi, neboť jsem se mohla schovat pěkně do tmy a nikdo neviděl ubrečenou Hrušku ve světle londýnského metra.
Po návratu domů jsem se mimo jiné rozhodla, že do divadla napíšu dopis s žádostí o podpis a to hlavním představitelům, ale bohužel ač jsem splnila všemožné na internetu psané podmínky, tak jsem se nikdy nedočkala odpovědi zpátky. Stejně tak tomu bohužel bylo i u mých dalších žádostí a to nejen lidem muzikálového světa, ale i filmového. Ale jednou se přeci jen zadařilo a o to víc si toho vážím. Odpověděla mi totiž představitelka Christine z pětadvacátého výročí a to Sierra Boggess aneb já Vám říkala, že její jméno ještě uslyšíte. Ano, právě ona byla a je tou jedinou zpáteční odpovědí, od které jsem dostala rovnou čtyři podepsané fotky - můj největší autogramový triumf…
3. The Majestic Theatre - Broadway, New York - 16. října 2014
Fantom - Norm Lewis, Christine - Kaley Ann Voorhees, Raoul - Jeremy Hays
Druhý narozeninový příslib se pak měl odehrát během naší cesty po východním pobřeží USA, kdy první zastávkou nemohlo být žádné jiné město nežli New York. Upřímně jsem byla opět neskutečně šťastná, že představení uvidím, ale tentokrát to mělo i jistý podtext "spravení si chuti", neboť měsíc před tím jsem navštívila českou verzi Fantoma Opery, o které se dosud velmi nerada bavím. Přiznám se, že samozřejmě neznám pozadí celé té naší české akce, ale každopádně má jít o non-replica produkci, což je dosti znát a ač Bleskem a jinými médii proběhly ony milionové částky, tak výsledný produkt ve srovnání s originálem dosti upadá, což je dost škoda, když jinde po světě to šlo udělat i jako replika. Přeci jen, když už to sem člověk dostal, ale na české poměry to prostě asi stačí, i když si myslím, že scéna Goja Music Hall by se rozhodně dala více zaplnit, aby nezela takovou prázdnotou a lustr by mohl působit honosněji. A taky scéna při titulní písni by mohla vypadat tajemněji a podzemně a ne jak, když Fantom slaví narozeniny a z boku hlediště přijíždějí narozeninové dorty, ale dobře, zřejmě tedy non-replica, tak non-replica. Více bych to ze své strany asi nerozebírala, jsem prostě v rámci Fantoma ovlivněna světem (ještě ke všemu se nám zasekl na půl hodiny lustr a já rozdrtila asi tři kapesníky), ale jedno pozitivum tomu českému dát musím - ten hamburger v McDonald' s byl pak o to chutnější…
iv style="text-align:justify">
Navíc jsem se na představení těšila i z dalšího důvodu a to toho, že budu mít šanci býti u "historického" období, neboť v roli Fantoma tehdy účinkoval Norm Lewis, který byl prvním afroamerickým hercem, jež tuto roli kdy na Broadwayi ztvárnil (ve světě je třetí) a já to viděla! Na začátku roku to ještě ke všemu vypadalo, že to bude ještě dokonalejší, neboť po jeho boku se do role Christine navrátila již tolikrát zmíněná Sierra Boggess, která ale bohužel svou pouť ve Fantomovi ukončila dřív, než Hruška stačila do New Yorku vůbec přijet.
Na představení jsem tentokrát mířila pouze se svým tátou, neboť máma se vydala s prarodiči na opačný kus světa, ale úplně sami jsme také nešli, neboť jsme opět cestovali pod křídly agentury, která poučena naším přáním z roku 2012, uvedla možnost muzikálu rovnou do programu zájezdu. K mému překvapení ji ale využil pouze jeden manželský pár, ale tak každý není muzikálový milovník…
Dvě a půl hodiny i po třetí uběhly jako voda, čemuž Hruška slzami výrazně pomohla a opět stejně jako v předchozích případech odměnila celé obsazení potleskem ve stoje. A jen tak mimochodem mě výkon pana Lewise velmi zaujal. Tak samozřejmě byla tady ta věc, že člověk poprvé viděl černošského Fantoma, což mě osobně přišlo velmi zajímavé i vůči samotnému příběhu, neboť mu to dávalo jistý nový rozměr, ale zaujal mě i pěvecky. Dočetla jsem se, že pan Lewis zpívá v barytonu, tedy středním mužským hlasem (dříve nejhlubším) a já povětšinou slyšela v této roli zpívat spíše tenory (vysoký mužský hlas), takže bylo velmi zajímavé slyšet písně naživo i tak výrazně jinak, bez toho aniž by jim to ubralo snad na kráse.
Z představení jsem si jinak odvezla fantomáckou tužku a přívěšek na klíče, který hrdě na klíčích nosím doteď a samozřejmě jsem opět nahrabala i ony nádherné Playbilly. A v obchůdku jsem taky sehnala krásnou knižní publikaci k 25. výročí. Je ale jinak pravda, že jsem si z představení chtěla ještě odnést nějaký ten podpis a fotku aneb počkat si vzadu za divadlem u stage door, ale bohužel mi to nakonec nevyšlo. Nepředala jsem tak bohužel ani vzkaz od fanklubu, o kterém jsem Vám ještě nic neřekla, takže je asi největší čas…
Tuším, že v roce 2013 jsem založila na Facebooku skupinu "The Phantom of the Opera fans", která neměla vůbec žádný úspěch a docela záhy jsem to s ní vzdala, neboť tehdy už obdobné aktivní skupiny existovaly. Jenže jak se říká, kdo si počká, ten se dočká, takže jsem skupinu po čase opět obnovila a funguje prosím pěkně do dnešních dnů, kdy nedávno pokořila hranici čtyř tisíc členů a toto číslo roste neskutečným způsobem každý den. A kdyby ji náhodou někdo hledal, tak to poslední slovo bylo po návrhu členů změněno na phans…
Na závěr mé druhé broadwayské návštěvy bych ještě ráda na malý moment skočila před samotné představení, které se opět odehrávalo večer a my tak s tátou museli zajít předtím někam na večeři. Tentokrát nás jako minule nezachránil McDonald' s, neboť jsem měla již dopředu vybráno, kam bych se ráda zašla podívat a táta díkybohu neprotestoval a já tak dostala další muzikálový zážitek a to v podobě návštěvy restaurace Sardi´s. Tato restaurace se nachází na stejné ulici jako The Majestic Theatre a byla otevřena pátého března 1927, kdy jejím hlavním lákadlem jsou stovky karikatur známých osobností a to ze všech možných uměleckých světů. Tato tradice začala již krátce po otevření, neboť se tenkrát businessu moc nedařilo a tak majitel hledal, čím zákazníky upoutat. Jeho nápad ale není jeho vlastním originálem, neboť si ho "vypůjčil" z restaurace a jazzového klubu Joe Zelli´s. Samotné karikatury byly během let tvořeny různými lidmi, ale tím úplně prvním umělcem byl ruský uprchlík Alex Gard, který karikatury maloval výměnou za jídlo. Vcelku dobrá dohoda, co?
Každopádně jak čas plynul tak se ze Sardi´s stávalo čím dál tím víc populární místo, kde se konaly různé párty po premiérách anebo sem chodili herci před a po představeních na nějaké to jídlo. Nejpodstatnějším faktem ale je, že právě Sardi´s se dá označit jakožto rodiště Tony Awards, což je, jak už jsme si zmínili, nejvyšší broadwayské divadelní ocenění. Nápad se zde zrodil v hlavě Brocka Pembertona - profesního partnera herečky, režisérky, producentky a spoluzakladatelky American Theatre Wings jménem Mary Antoinette Perry, přezdívané "Tony". Ceny byly tak právě vytvořeny na její počest a samotné Sardi´s po léta bývalo tím místem, kde se oznamovaly samotné nominace na tuto cenu.
Musím říct, že dodnes na tuto večeři ráda vzpomínám, neboť to byl ohromný zážitek a hlavně splněný sen. Upřímně už ani nevím, co jsem si dala k jídlu, pouze vím, že v tom načinčaném a proslulém prostředí jsem se cítila kapku nepatřičně, neboť jsem přeci jen byla oblečena turisticky, ale na druhou stranu pohled na všechny ty krásné karikatury stál za to. Bohužel nemám z návštěvy moc fotek, protože se mi zdálo nevhodné běhat po restauraci a fotit si každou stěnu, takže fotografie mám pouhé tři. A právě na jedné z nich je mimo jiné i moje srdcovka a to karikatura Michaela Crawforda, původního londýnského a broadwayského Fantoma, která je mimochodem zvláštní i tím, že jde o dvojité vyobrazení a to jedno civilní a jedno fantomácké.
A ještě jen tak mezi řečí jsem rok 2014 i fantomácky završila, neboť jsem společně s bábuškou tenkrát pekla perníky a mě nenapadla žádná větší pitomina než udělat nějaké ve tvaru oné ikonické masky. Stačil k tomu všemu pouhý kus jakéhosi plastu, který jsem dle šablony upravila a pak už jsem jen nožem vykrajovala. Makačka, během které jsem se několikrát proklela, ale jistý výsledek to mělo. Jen oči musím příště udělat větší, aby se ty dírky tak nespekly…
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
Škoda, že jsi nezačala už od Velikonocích, mohla být i fantomovská vajíčka Těmi perníčky jsi mě úplně navnadila na Vánoce :) Už se těším, jaký koncept si letos vymyslím pro perníkovou chaloupku (mimochodem loni byla chaloupka na muří nožce )
OdpovědětVymazat[1]: To bude tím, že Velikonoce neslavíme, totiž. Takže nějak nebyl nápad. Já se letos taky na perníčky těším, nakoupila jsem nová vykrajovátka - letadlo a lebku - takže letos budou perníčky ještě o něco víc jako já.
OdpovědětVymazatPěkně napsáno
OdpovědětVymazat[3]: Děkuji ;)
OdpovědětVymazat[2]: Zkusím pohledat Ale nic nezařučuju. Většinou sem é veledílo sní dřív, než ho stihnu vyfotit Takové bourání chaloupky - to je zlatý hřeb každých Vánoc
OdpovědětVymazat[5]: Určitě zkus, ale chápu!
OdpovědětVymazatTen dort a vystylované nehty jsou bomba !
OdpovědětVymazat[7]: Prostě od hlavy až k patě.
OdpovědětVymazat