sobota 27. července 2019

Hrušková filmová pětka - první část

Filmy jsou přirozenou součástí života lidí a přiznejme si, že je to někdy ta nejlepší forma prokrastinace. Každý z nás tak má své oblíbence a mě onehdy napadlo vytvořit takový krátký seznam filmů, ve kterých se projevuje má velká vášeň a to letectví. A tak se zvolna usaďte a dovolte mi Vám pár mých oblíbenců představit…

ČLÁNEK OBSAHUJE SPOILERY!!!


Sully: Zázrak na řece Hudson (2016)
Délka filmu - 96 minut
Obsazení - Tom Hanks, Aaron Eckhart, Laura Linney
V lednu 2009 se v New Yorku stalo něco, co do té doby bylo považované za nemožné a to nouzové přistání poškozeného letadla airbus A320. US Airways Flight 1549 byl do té doby pravidelný komerční let z New Yorku do města Charlotte v Severní Karolíně, ale osudného patnáctého ledna se krátce po startu srazil s hejnem ptáků, kteří byli nasáti do motorů. Ty byly logicky vážně poškozeny a ztratily tah, což kapitán Chesley Sullenberg rychle vyhodnotil společně s nedostatečnou výškou jako problém, díky kterému nebude možné se bezpečně vrátit na letiště. Provedl tak rozhodnutí o přistání na vodě, což bylo sice velmi riskantní, ale vše nakonec vyústilo ve šťastný konec a všech 155 cestujících přežilo bez úhony.
Úplně šťastné však nebylo následné patnáctiměsíční vyšetřování, kdy byly prováděny nejrůznější simulace pro zodpovězení hlavní otázky, zda musel letoun opravdu skončit v Hudsonu. Pro kapitána Sullyho to byly prý náročné měsíce, ale výsledek byl ve finále pozitivní a závěrečná zpráva dokonce přímo oceňuje excelentní práci týmu celého letu. Ostatně ze Sullyho se stal hrdina, který získal mnoho ocenění, ale sám se k celému hrdinství staví velmi vlažně, neboť dle něj je hrdina někdo, kdo se sám rozhodně pro záchranu jiného. Jenže on a kopilot Jeff Skiles si nic nevybrali a v situaci reagovali automaticky. Mě osobně se ale líbí poetičtější a výmluvnější popsání události z pohledu pana Sullyho, kdy uvádí, že během všech těch let pilotování, studia a práce instruktora v podstatě pravidelně spořil na svůj účet v bance a během oné události si všechny uložené úspory vybral.

V každém případě byla krátce na to napsána kniha jménem Highest Duty, kterou je inspirován i film "Sully: Zázrak na řece Hudson" s Tomem Hanksem v hlavní roli. Přiznám se, že se mi film vyhýbal nebo spíš já jemu celé dva roky od jeho premiéry a poprvé jsem ho tak viděla v srpnu 2018 při cestě do Krakova. A jsem ráda, že jsem si počkala, ono povětšinou se stavím tak trošku mimo stranu trendů a vždy pak objevím něco, co mě uchvátí a stejně tak tomu je i u tohohle filmu. Herci jsou v rolích naprosto přesvědčiví (pana Hankse sám Sully ocenil), stejně tak jako všechny efekty či lokace natáčení. Během filmu člověk situaci naplno prožívá a i to, co je po ní. Ano, to co zažívají oba piloti po přistání je silně emotivní, ostatně stejně jako celý film. Sice se v době premiéry filmu objevila kritika, že vykreslení následného vyšetřování aneb velká snaha očernit Sullyho je spíše fiktivní, ale není to nikde až tak potvrzené, neboť samotný Sully film komentoval tak, že odráží mnoho výzev, kterým čelil před a po letu.
Uznávám, že jsem asi po dlouhé době našla vcelku kvalitní letecký film dle skutečné události, což však neoceňuji pouze já, ale i kritici, kdy na ČSFD kupříkladu získal 83 %. Takže pokud hledáte dobrý film a máte ještě k tomu rádi Toma Hankse, tak je to rozhodně volba pro Vás.

Terminál (2004)
Délka filmu - 128 minut
Obsazení - Tom Hanks, Catherine Zeta-Jones, Stanley Tucci
Ostatně u Toma Hankse ještě chvíli zůstaneme, ale tentokrát z něj místo pilota uděláme cestujícího jménem Viktor Navorsky, který jednoho dne cestuje z fiktivního státu Krakozie do New Yorku. Během cesty však v Krakozii vypukne válka a jeho doklady jsou tak neplatné. On tak zůstává napospas mezinárodnímu prostoru newyorského letiště a to bez peněz a znalosti jazyka. Navíc je trnem v oku letištnímu šéfovi Franku Dixonovi, který doufá, že Viktor zkusí brzy utéct a on tak přestane být jeho starostí. Opak je však pravdou, neboť Viktor postupně se vším bojuje - naučí se jazyk, spřátelí se s letištními pracovníky a dokonce se seznámí s krásnou letuškou, která však má ženatého přítele, který se nechce rozvést se svou ženou. Nakonec je to právě onen přítel, který Viktorovi vystaví povolení k návštěvě New Yorku a to poté, co se události v Krakozii po devíti měsících uklidní. Viktor tak konečně může splnit slib, co dal svému otci a získá poslední podpis do sbírky jazzových hudebníků, která je uložená v plechovce od oříšků.
Tak to je v kostce celý příběh filmu, který vznikl pod taktovkou amerického režiséra Stevena Spielberga a to inspirací dle skutečného příběhu Mehrana Karimiho Nasseri, který pobýval na francouzském letišti Charlese de Gaullea celých 17 let.
Přiznám se, že absolutně netuším, jak jsem na film přišla a doteď mě děsí jeho stažená verze, neboť na začátku je asi padesát sekund psychedelických zářivých obrázků a reklama na Anděly světla a Vesmírný lidi, kteří mě prý milují a pomáhají mi. Pak ještě následuje upozornění, že mě chtějí očipovat jacísi ještěři z pekel k zotročení, ale vzhledem k tomu, že jsem ten film viděla už tolikrát a pořád se žádný ještěr neukázal, tak to asi bude v suchu. Každopádně samotný Terminál bych označila jedním slovem jako strašně roztomilý, nevím, jestli to dělá právě postava Viktora, která se trošku podobá slavné roli Forresta, ale vždy si ho pustím, když je taková roztomilost třeba - takže ideální na deštivé dny. Navíc řekněme si upřímně, dokážete si představit žít na letišti? Mě jako první zní v hlavě "Proboha jo! Jo! A zase jo!", ale to musíte omluvit mou vášní, která při vidině mít za oknem na metry letadla prostě převažuje. Na druhou stranu vím, že by to muselo být ale sakra komfortní, abych to vydržela, takže ne, žít tam vlastně nechci…
Terminál je filmem pro
plétající kolem jednoho osudu mnoho dalších příběhů plných lásky, přátelství, pochopení, pomoci, ale i nenávisti. Osobně mám navíc ve svých preferencích herečku Catherine Zeta-Jones, která je jako letuška Amélie naprosto skvělá, takže si nemohu stěžovat. A o vynikajícím výkonu Stanleyho Tucciho ani nemluvím!
Takže jestli chcete vidět, jaké to je, když jde člověk se smetákem na Boeing 747, tak můžu Terminál jedině doporučit, stejně jako uživatelé ČSFD, kde má film 77 %.




↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 13. července 2019

Wimbledon - druhá část

Do muzea se vstupuje přes obchod, kde seženete ale naprosto cokoli, co je spojené s tenisem a to nejen jako suvenýry, ale i přímo vybavení. Ale nebojte, zrovna raketu jsme si opravdu odtamtud neodvezli. Pokud se ale už přesuneme do podzemí, kde se muzeum nalézá, tak tam člověka čeká samozřejmě historie celého turnaje a tenisu samotného. Můžete si tak prohlédnout první typy raket, sítí a míčků, ale nechybí ani sekce věnovaná původnímu záměru klubu - kriketu.

Ovšem největší atrakcí toho všeho jsou trofeje, které si můžete prohlédnout opravdu detailně. Ostatně dovolte mi je krátce představit. Jako první si vezmeme pod drobnohled trofej pro vítězku ženské dvouhry, která se sice oficiálně nazývá "Ladies´ Singles Trophy", ale je také známá jako mísa Venus Rosewater. Ano, slovo Venus Vám správně evokuje mytologii, neboť je tato mísa ozdobena právě mytologickými výjevy. Její průměr jinak činí 18 a 3/4 palce, což je přibližně 47,6 centimetrů a je vyrobena z mincovního stříbra s pokováním z ryzího zlata. Mimochodem jde o kopii jídelní nádoby z 16. století, která se nachází v pařížském Louvru. Samotná trofej je pak po celý rok vystavena ve zmíněném muzeu a na vzduch se podívá pouze po finálním zápase, kdy je předána vítězce z rukou prezidenta klubu, tedy již zmíněného prince Edwarda. Logicky ale jde pouze o symbolické předání a hráčka později získá tříčtvrteční repliku. A poslední zajímavostí je to, že trofej byla poprvé prezentována v roce 1886 (první dva roky se totiž dávaly pouze peníze) a od té doby na ní přibývají jména vítězek.
Jména se ale vyrývají i do putovního poháru "Gentlemen´s Singles Trophy", který však své působení započal až o rok později než ten dámský. Jde totiž již o třetí verzi ceny, neboť před tím se uděloval Field Cup a Challenge Cup. Kromě těchto dvou hlavních cen si ale můžete prohlédnout i mnoho dalších, které ale již rozebírat nebudu, avšak ještě zmíním to, že díky závažím si můžete zmíněné dvě hlavní ceny potěžkat. Dámská váží 2,3 kilogramu (s podstavcem 4,5 kg) a pánská 3,5 kilogramu (s podstavcem 6,2 kg).

O kousek dál je i zajímavá výstavka oblečení hráčů, kteří ho muzeu darovali a za nás tam třeba byly i vítězné míčky z utkání Andyho Murrayho právě z onoho roku návštěvy. A nechyběl ani populární kostým jahody s krabicí smetany, který se ve stejném roce objevil zase pro změnu v publiku. Prostě a jednoduše Vám muzeum přiblíží nejen historii, ale i současnou podobu turnaje a to ve všech odvětví. Pro příklad si můžeme zmínit míčky, které od roku 1902 dodává firma Slazenger a jenž prošly postupnou modernizací a to včetně barvy. Naše Martina Navrátilová je tak třeba jedinou ženskou vítězkou singlu, která hrála jak s bílou, tak žlutou variantou míčku.

Teď se ale již přesuneme ven, kde jsme čekali na našeho průvodce pro wimbledonskou tour. Během čekání jsme si chvíli zkrátili u obřího pavouka znázorňující postup účastníků v dámském i pánském singlu. Posléze nás čekala venkovní část prohlídky, během které jsme se dozvěděli něco více k historii klubu a to za doprovodu prohlídky několika kurtů. Jeden z nich i zmíním a to kurt s číslem 18, kde proběhl vůbec nejdelší wimbledonský zápas, který trval jedenáct hodin a pět minut a to po dobu tří dnů. Odehrál se v roce 2010 mezi Američanem Isnerem a Francouzem Mahutem, kdy délka zápasu nebyla způsobena žádnou vnější příčinou (jako např. déšť), ale samotnou hrou. Ta byla pak vždy přerušena ztrátou denního světla. Asi Vás bude zajímat, kdo vyhrál, že? Tak ten šťastný, kdo zápas ukončil, byl nakonec Američan Isner, ovšem metál si upřímně zaslouží oba dva, protože dokážete si něco takového na vlastní kůži představit? Aspoň tak oba získali na zmíněném kurtu plaketu a navíc tento rekord jim asi ještě dlouho i zůstane, neboť Wimbledon zavedl pár nových pravidel, která obdobně dlouhý zápas vylučují…


Kousek od kurtu 18 se pak nachází Aorangi Terrace, jinak také nazývaná jako "Henman Hill", která se v době zápasů stává domovem pro tisíce diváků, kteří zde piknikují a vše sledují na velké obrazovce. A slovo obrazovka mě přivádí k vynechání drobného detailu, jejž jsem vynechala při cestě do těchto míst. Naše kroky totiž ještě předtím vedly skrze prostory televizí a to včetně studia BBC. Ostatně s reportérskou stránkou turnaje jsme byli seznámeni i v rámci návštěvy hlavní místnosti pro rozhovory, která se nachází v budově The Millennium. A právě tam probíhají pozápasové interview s hráči. Avšak s hráči jsou spojená i další místa prohlídky a to třeba jejich vstup a soukromé prostory. Nejvíce nás ale asi zaujaly malé dřevěné boxíky na osobní věci rozdělené dle kurtů a štítků se jmény hráčů. Ještě tam dokonce byly štítky z onoho tehdejšího singlového zápasu Murray vs. Raonic.



>
Ostatně posléze nás čekal asi ten nejočekávanější bod návštěvy a to nejslavnější tenisový kurt jménem Centre Court. Jedná se zároveň o největší wimbledonský kurt, kdy kapacita dvorce činí 14 979 míst k sezení. Proto je vcelku k podivu, že na mou mámu neudělal až takový dojem, protože v televizi to prý má úplně jiný ráz…
Zajímavostí také je, že je Centre Court využíván pouze v období turnaje (ovšem výjimka potvrzuje pravidlo např. Olympijské hry), na rozdíl od jiných kurtů, kde se běžně konají zápasy či zde hrají členové klubu. Po celý rok je tak jedinou starostí ho udržovat a stejně tak i jeho travnatý povrch tvořený víceletým jílkem vytrvalým, který je stříhán na výšku 8 milimetrů. Další zvláštností je pak i výsledková tabule, na níž je po celou dobu uchováván záznam posledního hraného zápasu. Tak a poslední fakt je, že je tento kurt zastřešen od roku 2009 a tak se může hrát i za typického deště či dokonce tmy, neboť je střecha opatřena i umělým osvětlením.
Pro zvětšení klikněte. --- POVRCH SE ZROVNA PO TURNAJI MĚNIL

A tím naše tour, a hlavně moje paměť, pomalu a jistě končí. Ale ještě dva detaily. Prvním z nich je květinová výzdoba, která je vždy po celém areálu stejná a v našem případě šlo o kombinaci tří barev petúnií - světle a tmavě fialové + bílé. A druhým jsou obrovské plakáty shrnující vítěze za každý rok, takže na nich můžeme najít třeba Martinu Navrátilovou nebo z poslední doby Petru Kvitovou (2011, 2014).


Přiblížili jsme se k samotnému závěru naší wimbledonské návštěvy a tak se konečně dostáváme i k poslední veledůležité tradici turnaje - jahody se smetanou. Poprvé se prý objevily hned v počátcích turnaje a žádný specifický důvod se za nimi nalézt nedá. Spíše šlo o kombinaci dvou faktorů a to prvního, že jahody mají v období turnaje sezónu a druhého, že ve viktoriánském období byly značně zpopularizovány jako součást čaje o páté. V každém případě tradice zůstala dodnes, kdy jahody pocházejí z farem z hrabství Kent, kde jsou prý pěstovány na plochách o celkové rozloze 480 hektarů. Člověk tomuto číslu může rozhodně věřit, neboť dle statistik se ročně sní zhruba 28 tisíc kilo jahod za doprovodu 7 tisíc litrů smetany. Nutno také podotknout, že jahody jsou vždy sbírané den předem a do Wimbledonu jsou pravidelně dodávány v 5:30 ráno. Každý den je pak během turnaje připraveno na devět tisíc porcí. Ohromná čísla což? Je tak tedy samozřejmé, že z Wimbledonu člověk nesmí odejít bez jejich ochutnávky, i když bůhví jestli jsou to opravdu ty samé jahody. V každém případě byly ale delikátní a člověk si mohl v místní kavárně nabrat i libovolně smetany, což někdo jistě může ocenit. Ostatně i hráči v tomhle mají prý své preference, takže taková Petra Kvitová či Lucie Šafářová si je dávaly a dávají bez smetany.

Tak a to nás dostalo na samotný závěr naší návštěvy Wimbledonu. Ač se může zdát, že je toho relativně málo, tak opak je pravdou, jen jednoduše je tour spíše zaměřená na různá fakta, která si po těch letech člověk nevybaví úplně tak všechna. Ale to rozhodně nevadí, neboť tak dávám příležitost Vám Wimbledon v průběhu roku navštívit a celou atmosféru jednoduše zažít na vlastní kůži. Jednoduše to prostě za to stojí!

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající

sobota 6. července 2019

Wimbledon - první část

Wimbledon - nestarší a nejslavnější tenisový turnaj na světě, který se každoročně koná v období červen - červenec. Ano, v tomto článku společně zavítáme na slavné travnaté tenisové kurty, neboť Wimbledon nemusíte navštívit jen o probíhající turnaj, ale můžete se sem vydat v průběhu celého roku a vidět tak místo sportovních dějin na vlastní oči. Upřímně se přiznám, že jsem o této možnosti sama netušila, ale při plánování cesty do Londýna v roce 2016 jsem ji objevila v brožurce pro kartu London Pass. A vzhledem k tomu, že je moje maminka každoročně pravidelným divákem této události, tak bylo jednoduše rozhodnuto, že jeden den věnujeme právě této návštěvě.

Nejdříve však považuji za nutné se trochu o celé akci vzdělat, protože ne každý z nás je vyložený sportovní fanda a navíc Wimbledon je založen na historii a tradici, kterou tím pádem nesmíme vynechat. A jak se tedy celý turnaj zrodil? Tak to se musíme vrátit o 19. století a to konkrétně do roku 1868, kdy byl založen soukromý klub "The All England Croquet Club". Ano, z počátku byl hlavní doménou kriket, ovšem o pár let později si jistý major W. C. Wingfield nechal patentovat novou sportovní hru a tenis byl tak na světě. Proto se roku 1876 změnil název klubu na "The All England Croquet and Lawn Tennis Club". Na jaře 1877 se pak zrodila myšlenka prvního tenisového turnaje, se kterou prý přišel anglický editor sportovních listů jménem J. H. Walsh a to dle legendy kvůli tomu, aby se získaly peníze na opravu zařízení pro udržování trávníků. Nápad se každopádně zalíbil a tak po stanovení základních pravidel nic nebránilo tomu, aby se v rozmezí 9. až 19. července uskutečnil první ročník, kterého se však mohli účastnit pouze muži. Dvaadvacet tenistů se tak postupně utkalo ve dvouhře, kdy finálovému duelu přihlíželo na dvě stě lidí a ze kterého vzešel jako vítěz sedmadvacetiletý Spencer William Gore. Mimochodem ani ženy později nezahálely a turnaje se tak poprvé účastnily o sedm let později, kdy se první šampiónkou stala Maud Watsonová.

Postupem času obliba turnaje rostla a ze jména klubu dokonce na pár let zmizel původní kriket, který se však ve finále spíše z nostalgie a tradice vrátil. Ostatně, když jsme u těch tradic, pojďme si jich pár zmínit. Jako první je to rozhodně dresscode, který musí hráči dodržovat a to povinnost nosit bílé oblečení. Platí to tak již od samého počátku existence turnaje, kdy výběr barvy byl způsoben tím, že na bílé barvě není tak moc vidět pot. Během let se pravidla mimochodem zpřísnila, takže v současné době platí, že outfit musí být vhodný na hraní tenisu a musí být skoro stoprocentně bílý včetně spodního prádla (nesmí dokonce jít ani o jiné odstíny bílé či krémové). Stejně tak to platí o doplňcích (včetně tejpů), a pokud je na oblečení přeci jen použitá nějaká barva, tak musí být umístěna dle pravidel a mít příslušný rozměr. Vcelku tvrdé co? Není se tak čemu divit, že během let se našli tací, kteří pravidla aspoň trošku obešli a to třeba nabarvením vlasů nebo ozdobami na botách. Ovšem slavný tenista Andre Agassi to dotáhl ještě dál a pár let se kvůli tomu turnaje neúčastnil. Staly se ale také případy, kdy byli tenisté osloveni, aby se šli převléknout jako tomu bylo třeba nedávno v roce 2017, kdy rakouský hráč Jurij Rodionov nastoupil v modrém spodním prádle…

Další tradicí je původní travnatý povrch, který byl dříve součástí všech čtyř velkých grandslamových turnajů, ale v současné době se zachoval pouze ve Wimbledonu. A když už jsme u kurtů, tak na nich nenajdete žádné reklamy, tedy kromě nápisu Rolex na informační a časové tabuli.
Zvláštností je také označení zápasů, neboť nejde o ženské a mužské zápasy (a ani trofeje), ale o Ladies´ a Gentlemen's, tedy dámskou a pánskou. Speciální označení mají i sběrači míčků tzv. "BBGs", kterých se během turnaje vystřídá přes 250 a povětšinou jde o lidi kolem patnácti let, kteří si během turnaje vydělají zhruba 150 liber. Jejich základní poučkou pak je být v podstatě na kurtu neviditelný a co nejrychlejší.
Další tradicí a zajímavostí v jednom je to, že nad turnajem drží patronát královská rodina, kdy patronkou klubu je vévodkyně z Cambridge a prezidentem vévoda z Kentu - jeho královská výsost Princ Edward. Wimbledon je tak pro královskou rodinu oblíbenou záležitostí a každý rok tam někoho z nich novináři zachytí. Zajímavostí také je, že do určitého roku se hráči museli před začátkem zápasu členům rodiny klanět, ale toto pravidlo bylo zmírněno a nyní platí pouze za přítomnosti královny či prince z Walesu. Královští zástupci pak také mají vlastní speciální box na Centre Courtu, kam se celkem vejde 74 lidí.
Poslední tradicí pak je to, že v neděli propojující oba týdny turnaje se nekoná žádný zápas a navazující pondělí je označováno jako "Tennis Nirvana", neboť všech 16 mužů a žen v singlu bojuje během jednoho dne o místa ve čtvrtfinále. Jinak ano, řekla jsem poslední tradicí, a pokud někdo Wimbledon zná, tak se jistě chytá za hlavu, jak jsem si jen mohla dovolit vynechat největší a nejprofláklejší tradici ze všech - jahody se smetanou. Nebojte, i na ně dojde řada!
Teď už se ale pojďme podívat na to, co můžete ve Wimbledonu zažít. Najdete zde muzeum založené v roce 1977, které je otevřeno po celý týden, ale také se zde konají veřejné či soukromé tour. V rámci těch soukromých je v nabídce rovnou osmnáct možných jazyků a je mezi nimi dokonce i čeština. Ta se nás však netýkala, neboť jsme byli jen tři a tak jsme zvolili kombinaci muzea a veřejné prohlídky.

Jednoho dne jsme se tak vydali metrem po zelené lince District do zastávky Southfields, odkud jsme se pěšky vydali k areálu. Cesta trvala necelou půlhodinku, a pokud budu nepřímo citovat své rodiče, tak nejvíc jim přišlo zvláštní to, jak jsme procházeli kolem malých typických domků a zniče
honic se před námi objevil ten obří areál. Vím, že jsme tam byli vcelku na čas, takže jsme chvíli počkali, než se nám v deset hodin otevřela brána dovnitř. Posléze jsme tak zamířili k lístkům a k muzeu.


↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.Mrkající