Do muzea se vstupuje přes obchod, kde seženete ale naprosto cokoli, co je spojené s tenisem a to nejen jako suvenýry, ale i přímo vybavení. Ale nebojte, zrovna raketu jsme si opravdu odtamtud neodvezli. Pokud se ale už přesuneme do podzemí, kde se muzeum nalézá, tak tam člověka čeká samozřejmě historie celého turnaje a tenisu samotného. Můžete si tak prohlédnout první typy raket, sítí a míčků, ale nechybí ani sekce věnovaná původnímu záměru klubu - kriketu.
Ovšem největší atrakcí toho všeho jsou trofeje, které si můžete prohlédnout opravdu detailně. Ostatně dovolte mi je krátce představit. Jako první si vezmeme pod drobnohled trofej pro vítězku ženské dvouhry, která se sice oficiálně nazývá "Ladies´ Singles Trophy", ale je také známá jako mísa Venus Rosewater. Ano, slovo Venus Vám správně evokuje mytologii, neboť je tato mísa ozdobena právě mytologickými výjevy. Její průměr jinak činí 18 a 3/4 palce, což je přibližně 47,6 centimetrů a je vyrobena z mincovního stříbra s pokováním z ryzího zlata. Mimochodem jde o kopii jídelní nádoby z 16. století, která se nachází v pařížském Louvru. Samotná trofej je pak po celý rok vystavena ve zmíněném muzeu a na vzduch se podívá pouze po finálním zápase, kdy je předána vítězce z rukou prezidenta klubu, tedy již zmíněného prince Edwarda. Logicky ale jde pouze o symbolické předání a hráčka později získá tříčtvrteční repliku. A poslední zajímavostí je to, že trofej byla poprvé prezentována v roce 1886 (první dva roky se totiž dávaly pouze peníze) a od té doby na ní přibývají jména vítězek.
Jména se ale vyrývají i do putovního poháru "Gentlemen´s Singles Trophy", který však své působení započal až o rok později než ten dámský. Jde totiž již o třetí verzi ceny, neboť před tím se uděloval Field Cup a Challenge Cup. Kromě těchto dvou hlavních cen si ale můžete prohlédnout i mnoho dalších, které ale již rozebírat nebudu, avšak ještě zmíním to, že díky závažím si můžete zmíněné dvě hlavní ceny potěžkat. Dámská váží 2,3 kilogramu (s podstavcem 4,5 kg) a pánská 3,5 kilogramu (s podstavcem 6,2 kg).
O kousek dál je i zajímavá výstavka oblečení hráčů, kteří ho muzeu darovali a za nás tam třeba byly i vítězné míčky z utkání Andyho Murrayho právě z onoho roku návštěvy. A nechyběl ani populární kostým jahody s krabicí smetany, který se ve stejném roce objevil zase pro změnu v publiku. Prostě a jednoduše Vám muzeum přiblíží nejen historii, ale i současnou podobu turnaje a to ve všech odvětví. Pro příklad si můžeme zmínit míčky, které od roku 1902 dodává firma Slazenger a jenž prošly postupnou modernizací a to včetně barvy. Naše Martina Navrátilová je tak třeba jedinou ženskou vítězkou singlu, která hrála jak s bílou, tak žlutou variantou míčku.
Teď se ale již přesuneme ven, kde jsme čekali na našeho průvodce pro wimbledonskou tour. Během čekání jsme si chvíli zkrátili u obřího pavouka znázorňující postup účastníků v dámském i pánském singlu. Posléze nás čekala venkovní část prohlídky, během které jsme se dozvěděli něco více k historii klubu a to za doprovodu prohlídky několika kurtů. Jeden z nich i zmíním a to kurt s číslem 18, kde proběhl vůbec nejdelší wimbledonský zápas, který trval jedenáct hodin a pět minut a to po dobu tří dnů. Odehrál se v roce 2010 mezi Američanem Isnerem a Francouzem Mahutem, kdy délka zápasu nebyla způsobena žádnou vnější příčinou (jako např. déšť), ale samotnou hrou. Ta byla pak vždy přerušena ztrátou denního světla. Asi Vás bude zajímat, kdo vyhrál, že? Tak ten šťastný, kdo zápas ukončil, byl nakonec Američan Isner, ovšem metál si upřímně zaslouží oba dva, protože dokážete si něco takového na vlastní kůži představit? Aspoň tak oba získali na zmíněném kurtu plaketu a navíc tento rekord jim asi ještě dlouho i zůstane, neboť Wimbledon zavedl pár nových pravidel, která obdobně dlouhý zápas vylučují…
Kousek od kurtu 18 se pak nachází Aorangi Terrace, jinak také nazývaná jako "Henman Hill", která se v době zápasů stává domovem pro tisíce diváků, kteří zde piknikují a vše sledují na velké obrazovce. A slovo obrazovka mě přivádí k vynechání drobného detailu, jejž jsem vynechala při cestě do těchto míst. Naše kroky totiž ještě předtím vedly skrze prostory televizí a to včetně studia BBC. Ostatně s reportérskou stránkou turnaje jsme byli seznámeni i v rámci návštěvy hlavní místnosti pro rozhovory, která se nachází v budově The Millennium. A právě tam probíhají pozápasové interview s hráči. Avšak s hráči jsou spojená i další místa prohlídky a to třeba jejich vstup a soukromé prostory. Nejvíce nás ale asi zaujaly malé dřevěné boxíky na osobní věci rozdělené dle kurtů a štítků se jmény hráčů. Ještě tam dokonce byly štítky z onoho tehdejšího singlového zápasu Murray vs. Raonic.
>
Ostatně posléze nás čekal asi ten nejočekávanější bod návštěvy a to nejslavnější tenisový kurt jménem Centre Court. Jedná se zároveň o největší wimbledonský kurt, kdy kapacita dvorce činí 14 979 míst k sezení. Proto je vcelku k podivu, že na mou mámu neudělal až takový dojem, protože v televizi to prý má úplně jiný ráz…
Zajímavostí také je, že je Centre Court využíván pouze v období turnaje (ovšem výjimka potvrzuje pravidlo např. Olympijské hry), na rozdíl od jiných kurtů, kde se běžně konají zápasy či zde hrají členové klubu. Po celý rok je tak jedinou starostí ho udržovat a stejně tak i jeho travnatý povrch tvořený víceletým jílkem vytrvalým, který je stříhán na výšku 8 milimetrů. Další zvláštností je pak i výsledková tabule, na níž je po celou dobu uchováván záznam posledního hraného zápasu. Tak a poslední fakt je, že je tento kurt zastřešen od roku 2009 a tak se může hrát i za typického deště či dokonce tmy, neboť je střecha opatřena i umělým osvětlením.
Pro zvětšení klikněte. --- POVRCH SE ZROVNA PO TURNAJI MĚNIL
A tím naše tour, a hlavně moje paměť, pomalu a jistě končí. Ale ještě dva detaily. Prvním z nich je květinová výzdoba, která je vždy po celém areálu stejná a v našem případě šlo o kombinaci tří barev petúnií - světle a tmavě fialové + bílé. A druhým jsou obrovské plakáty shrnující vítěze za každý rok, takže na nich můžeme najít třeba Martinu Navrátilovou nebo z poslední doby Petru Kvitovou (2011, 2014).
Přiblížili jsme se k samotnému závěru naší wimbledonské návštěvy a tak se konečně dostáváme i k poslední veledůležité tradici turnaje - jahody se smetanou. Poprvé se prý objevily hned v počátcích turnaje a žádný specifický důvod se za nimi nalézt nedá. Spíše šlo o kombinaci dvou faktorů a to prvního, že jahody mají v období turnaje sezónu a druhého, že ve viktoriánském období byly značně zpopularizovány jako součást čaje o páté. V každém případě tradice zůstala dodnes, kdy jahody pocházejí z farem z hrabství Kent, kde jsou prý pěstovány na plochách o celkové rozloze 480 hektarů. Člověk tomuto číslu může rozhodně věřit, neboť dle statistik se ročně sní zhruba 28 tisíc kilo jahod za doprovodu 7 tisíc litrů smetany. Nutno také podotknout, že jahody jsou vždy sbírané den předem a do Wimbledonu jsou pravidelně dodávány v 5:30 ráno. Každý den je pak během turnaje připraveno na devět tisíc porcí. Ohromná čísla což? Je tak tedy samozřejmé, že z Wimbledonu člověk nesmí odejít bez jejich ochutnávky, i když bůhví jestli jsou to opravdu ty samé jahody. V každém případě byly ale delikátní a člověk si mohl v místní kavárně nabrat i libovolně smetany, což někdo jistě může ocenit. Ostatně i hráči v tomhle mají prý své preference, takže taková Petra Kvitová či Lucie Šafářová si je dávaly a dávají bez smetany.
Tak a to nás dostalo na samotný závěr naší návštěvy Wimbledonu. Ač se může zdát, že je toho relativně málo, tak opak je pravdou, jen jednoduše je tour spíše zaměřená na různá fakta, která si po těch letech člověk nevybaví úplně tak všechna. Ale to rozhodně nevadí, neboť tak dávám příležitost Vám Wimbledon v průběhu roku navštívit a celou atmosféru jednoduše zažít na vlastní kůži. Jednoduše to prostě za to stojí!
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
Toz pěkne...jsko doplňující protějšek ke kurtů nedozírné plantáže jshod
OdpovědětVymazatÚžasné, úžasné, úžasné <3!
OdpovědětVymazatPřiznám se, že zpočátku mě nadpis článku jakožto nefanouška tenisu docela odrazoval, ale ve výsledku musím uznat, že jsem byla opět mile překvapena. Spousta nových informací podaná v Hruškastylu ;)
OdpovědětVymazat[3]: Tak jsem moc ráda, že jsem překvapila a neopustila svůj klasický styl psaní. Ono je to možná tím, že taky nejsem zrovna nějaký vyložený fanda, tak jsem se to snažila psát tak, aby to pro mě samotnou bylo zajímavé. :)
OdpovědětVymazat