Petrohradsko-moskevské putování - druhá část

Další den byl totiž přímo nabitý k prasknutí. Vše začalo přejezdem z Petrohradu do Petrodvorce (Petěrhofu/Petěrgofu - s názvy je to v Rusku občas "na štíru"). Během cesty jsme si tak prohlédli kus Petrohradu, ve kterém mě asi nejvíce zaujal značný počet květinářství. Ty byly doslova na každém rohu, často otevřené i čtyřiadvacet hodin denně (pravda, že druhým nejčastějším nápisem byla stomatologie). Trochu mi to připomnělo zážitek z Brna, který jsem zapomněla v článku uvést, tam mi zase přišly zvláštní stánky a obchůdky s různými ořechy a podobnými produkty. Proto se případných brněnských čtenářů ve vtipu ptám, vaše nejoblíbenější zvíře je veverka?

---

Vraťme se však zpátky tam daleko na severovýchod. Předtím než jsme opustili brány Petrohradu, byla podniknuta jedna velmi nutná zastávka. Návštěva státní zubní kliniky. Jako vždy naše skupina trošku zaskočila nejen pacienty, ale chvílemi i samotné doktory.

S našimi dvěma průvodci jsme se setkali ve vstupní hale, kde jste mohli nalézt recepci, šatnu a malou prodejnu plnou bonboniér (a samozřejmě i jiných věcí pití, atd.). Dělali jsme si legraci, že je to velmi praktické kvůli "úplatkům" aneb že by paní prodavačka mohla mít seznam preferencí od každého doktora. Z omylu nás vyvedly letáčky, které upozorňovaly, že úplatky nejsou dárky a trestají se. Ovšem nevím, jestli tedy jde i o "bonbošky" nebo jen o peněžní verzi úplatků…

Pro zvětšení klikněte.

Každopádně jsme tedy zahájili prohlídku sčítající ordinace nejrůznějšího "kalibru". První byla kupříkladu zřejmě ordinace určená pouze pro extrakce (trhání), kde stačila tři křesla, plivátko a několik párů kleští spolu se stříkačkami s anestézií. Jeden pacient zrovna chudák seděl na prostředním křesle a tak se nevědomky stal i hlavním aktérem na fotografiích nás přítomných.

Následovala ordinace označená jakožto operační. Jedno křeslo uprostřed místnosti, vybavení k němu stojící opodál a bílé kachlíky připomínající trochu pitevnu, chyběly jen umělecké stříkance krve.

Další místnosti už byly o něco "modernější" nebo spíše daleko vybavenější, ale stále jsou to nejlépe tři křesla v jedné místnosti oddělené plentou či jiným typem zákrytu.

Pro zvětšení klikněte.

Naše prohlídka se následně přesunula do oddělení laboratoří, kde pár místností vypadalo jako dávná středověká černá kuchyně, ale několik i nějak tak normálně jako tomu bývá u nás.

Pro zvětšení klikněte.

Posledním místem, kam nás zavedli, bylo "oddělení" sterilizace, ze kterého vám bohužel zprávu nepodám. Proč? Tak to se zasmějete…

Před sterilizací byla možná zastávka na "onu místnost". Člověk to s vidinou delší cesty do Petrodvorce rád využil, akorát nastaly dva problémy. Zaprvé bylo problémem se na toaletu vůbec vejít, protože když se člověk zavřel, skoro přepadl do mísy. Ale tak to se ještě dalo nějak tak ustát, problém nastal právě se zmíněným uzavřením. Musím vám říct, že ruské západky teda drží jak čert, takže můžu být ráda, že můj milovaný otec měl zapnutý telefon a mou SMS se slovy "Nemůžu ze záchodu!" obdržel. S vyprošťováním mu nakonec pomohl i náš průvodce, jehož slova "Nevadí, když vám vlezu za dcerou na toaletu?" mi znějí v uších doteď. Západku se mu díkybohu podařilo uvolnit, takže vám toto nesepisuji někde támhle z ruského záchodu. Je pravda, že jsem sice prošvihla sterilizaci, ale můžu si aspoň odškrtnout ze seznamu, že za mnou lezl chlap dokonce až na záchod…

Ale zpátky k výletu. Po rozloučení jsme se tedy z kliniky vydali směr zmíněný Petrodvorec. Tam jsme dorazili v naprosto ideálním časovém období, rozuměno před příjezdem čínských stád (nebo i jiných asijských občanů).

A co je vlastně Petrodvorec? Jedná se o město spadající pod Petrohrad, které nechal vystavět car Petr I. Veliký. Největší atrakcí je proto jeho rezidence, inspirovaná francouzským Versailles, rozkládající se na pobřeží Baltského moře.

Prošli jsme samozřejmě přístupné interiéry, ve kterých nám poskytla výklad naše průvodkyně. Poprvé jsem se tak mohla cítit jako ty obrovské skupiny v Praze se sluchátky v uších napjatě poslouchající výklad o Karlově mostě, akorát já tedy poslouchala výklad o carské rodině nebo o poničení paláce a rozkradení vybavení za druhé světové války.

Prohlídka trvala asi hodinku, během které se areál přímo zaplavil turisty, takže následná zastávka v šatně (museli jsme odložit vše nepotřebné + velké batohy) byla spíše bojem kdo z koho. Někteří jedinci byli dokonce tak drzí, že se mě chytili a snažili se mnou prorvat dav a následně mě předběhnout. Jako kdyby je těch pár minut navíc mělo snad zabít…

Největší dominantou Petrodvorce, ale nejsou až tak interiéry jako exteriéry. Ty tvoří dva parky označené jakožto Horní a Dolní. V jejich areálu můžete nalézt přes 170 různých fontán, kdy asi nejznámější je tzv. Velká kaskáda vybudovaná Annou I. Ivanovnou (neteř Petra I.). Asi neznámější sochou právě z této kaskády je socha Samsona se lvem s otevřeným chřtánem, která symbolizuje vítězství Rusů nad Švédy v bitvě u Poltavy v roce 1709.

Pro zvětšení klikněte.

Na prohlídku jsme měli asi hodinu a půl během které jsme ještě museli poobědvat, protože posléze opět následovala cesta zpátky do centra Petrohradu, kde na nás čekal další program. S tátou jsme tedy prošli alespoň část Dolního parku a dostali se kupříkladu ke kaskádě Šachová hora či k tzv. Deštníku, což je posezení, kam se můžete nepromočeni posadit pouze v případě, že vychytáte ten správný okamžik a nestříká zrovna voda.

Součástí byla opět i zastávka na WC, kam mě táta poslal se slovy, že doufá, že mám s sebou mobil. Nutno ale podotknout, že se výše popsaný případ už během celého Ruska díkybohu neopakoval.

Samozřejmě jsme došli i k samotnému Baltskému moři a já cestou zpátky započala svůj "horninový projekt". Můj kamarád mě totiž ve vtipu poprosil o cihlu z Kremlu, což jsem věděla, že se mi stoprocentně přivézt nepodaří a tak jsem to vymyslela trochu jinak
a sbírala mu kamínky z různých zajímavých míst, celkem jich bylo pět z celého Ruska. Nakonec se ale nejednalo jen o jeden exemplář, ale pokaždé o čtyři aneb jeden kamarád, jeden já, jeden náhradní a jeden pro jednoho z komentátorů (nebo spíše pro jeho sběratelku babičku) tady na blogu, respektive spíše na stránce Wattpad, kde své články také uveřejňuji.

Pro zvětšení klikněte.

Po opuštění areálu jsme se vydali hledat nějakou tu potravu pro naše kručící žaludky, což se ukázalo býti nelehkým úkolem. Sice jsem zapojila nějaké ty překladatelské i konverzační schopnosti, v tom až tak problém nebyl, ale neměli jsme peníze. Ne, neokradli nás. Neměli jsme rubly, protože nám bylo tvrzeno, že je nebudeme potřebovat a že v dnešní době dolary a hlavně karty táhnou. Tak můžu potvrdit, že netáhnou. Místo vysněných tradičních ruských blinů jsme skončili u hot dogu a cheeseburgeru, protože to bylo tak jediné, na co nám těch pár prozíravě vyměněných rublů stačilo.

Posléze tedy následovala cesta zpátky do Petrohradu, kde se naším cílem stala Ermitáž. Před její návštěvou nás ale čekala ještě jedna pro všechny trochu podstatnější návštěva - návštěva banky. Rubly tedy každému z nás přibyly a budoucí "hladovka" byla zažehnána.

Po třetí hodině odpolední jsme vstoupili do prostor Ermitáže (skrze již zmíněnou budovu Zimního paláce), kde jsme stejně jako předtím v Petěrgofu byli odstrojeni z bund (venku byly velmi nutné, počasí se pohybovalo kolem dvanácti stupňů) a dostali krátkou pauzu na toalety. Takže další hruščin zážitek z oné místnosti, protože by to celé vyprávění prostě bez toho nebylo ono.

Pro zvětšení klikněte.

Víte, někdy jsou okamžiky, kdy jsem ráda za své pohlaví, ale jsou také ty, kdy bych asi byla radši na opačné straně barikády. Tato chvíle nastala i v Ermitáži, kdy fronta opět čítající šikmá očka byla přímo nekonečná, zatímco pánové měli samozřejmě volno. Nakonec díky spolupráci našich pánů ze skupiny jsme čtyři vybrané dámy navštívili (pod dohledem a s bodyguardem zabraňujícím vstupu dalším mužům) pánské toalety a po chvíli si to tedy mohli vítězoslavně štrádovat kolem stále stejně dlouhé fronty.

A zase zpátky k programu. Opět se sluchátky v uších jsme se vydali vstříc, dle paní Ludmily, tomu nejzajímavějšímu (z celkového počtu více jak tří milionů exponátů), co se za tak krátkou dobu, jako jsou dvě hodiny, dá vidět. Jen pro zajímavost jeden fakt od naší milé průvodkyně. Pokud byste si chtěli Ermitáž prohlédnout stylem, že každému exponátu věnujete alespoň minutu po dobu pěti pracovních dní, celkový strávený čas by byl přibližně devět až deset let (během pátrání na internetu jsem našla, že pokud by šlo o jednu minutu bez přestávek, celkový čas by se zkrátil na šest let). Zajímavostí také je, že v Ermitáži nenajdete žádné vyložené ruské umění kromě tedy toho užitého jako je výzdoba či vázy, i když jsem na internetu narazila na informaci, že tomu tak není, ale uvádím to, co se ke mně během výkladu dostalo.

Jak jsem již zmínila, v Ermitáži jsme strávili dvě hodiny, kdy se naše skupina zaměřila hlavně na díla pocházející z Itálie (součástí ale samozřejmě byla prohlídka takových místností jako je Malý a Velký trůnní sál). Přiznávám se, že jsem se chvílemi značně nudila, protože jsem spíše ten typ člověka, který si díla prohlédne a získává informace, jen pokud ho něco zaujme. Proto pro mě zastavení se u každého čtvrtého obrazu bylo trošku zabijácké, a když se našlo místo k sezení, rychle jsem si ho přivlastnila. Umělecké znalce asi bude zajímat, co za obrazy se dá v Ermitáži najít, tak kupříkladu se jedná o da Vinciho Madonu s dítětem, Sejmutí z kříže od Rubense, Rafaelovu Svatou rodinu či o zrestaurovanou Danaé od Rembrandta, která "přežila" útok nožem a kyselinou v roce 1985.

Postupné snižování naší pozornosti neuniklo ani paní Ludmile, která tedy po páté hodině zahájila rychlejší nezastavovací výklad směřující postupně k východu (být tam bez ní, tak tam bloudím doteď). Cestou jsme ještě omrkli místnost, u níž si nejsem jistá správným názvem, ale tak ji označme jako Bílý pokoj. V něm došlo k zatčení kontrarevoluční vlády a to kdy jindy než během Velké říjnové revoluce v roce 1917.

Pro zvětšení klikněte.

Prohlídka nám skončila půl hodinu před zavírací dobou (18:00) a protože sraz se zbytkem skupiny (Ermitáž byla fakultativní záležitost) byl až za další půl hodinu, nakoupili jsme mezitím nějaké ty suvenýry (třeba pohled pro výherce poslaný hned další den z pošty u hotelu) a cestou k autobusu omrkli připravovanou akci před Zimním palácem. A o jakou akci šlo? Tak dle množství policistů to nejdříve vypadalo na příjezd nějaké známé osobnosti, ale nakonec šlo o akci policejní akademie, která pořádala slavnostní zakončení školního roku.

Po šesté jsme místo opustili a vydali se k poslední "atrakci" tohoto dne. Šlo o účast na akci zvané Ruský národní večer, kam nás ale zamířilo pouze pár, protože se jednalo opět o fakultativní možnost.

Vše se odehrávalo v Nikolajevském paláci, kde nám po předložení vstupenek nabídli sklenku sektu, takže se heslo Feel yourself russian začalo plnit hned od vstupu. Součástí také byly stánky s nejrůznějšími ruskými předměty, takže nechyběly všudypřítomné matrjošky, obrazy a tak dále.

Posléze jsme byli uvedeni do malého sálu, kde jsme se s tátou rozhodli pro zadní místa, což se ukázalo jako výhodné, protože nejsem ten typ člověka, co rád komunikuje s účinkujícími. V první části programu jsme si nejdříve poslechli mužský čtyřhlas bez doprovodu hudby, po čemž následovalo taneční vystoupení v tradičních krojích (do akce byli dokonce vtaženi i tři pánové z publika, kdy volba padla i na jednoho z naší skupiny). S tátou jsme konkrétně čekali na dvě písně a právě čas jedné z nich nadešel krátce před přestávkou. Kaťuša aneb zážitky ze základní školy. V tento okamžik se publikum rozdělilo na dvě části aneb cizinci (sčítající opět hlavně Číňany, ale i Indy a další) a Slovani. Druhá skupina hrdě píseň pěla a přiznávám, že jsem k této skupině patřila i já. Zvláště se mi líbí hned úvodní verš "rascvětali jabloni i gruši" = "rozkvetly jabloně i hrušně".

Posléze nastala občerstvovací přestávka, kdy na nás ve vedlejší místnosti čekaly malé kanapky s kaviárem, mini dortíky a mnoho dalšího. To vše opět doplněné i typickým pitím od šampaňského přes ruskou Colu až po vodku, která čínské části moc "nechutnala" a tak jí n
a stolech hodně zbylo. Z nějakého důvodu mi v hlavě naskočila píseň Party Like A Russian od Robbieho Williamse.

V případě nefunkčnosti klikněte.

Ve druhé části se struktura programu nezměnila, změnily se pouze písně a tanečníci, kteří se tentokrát zaměřili více na příběh. Proto jsme mohli vidět tanec vyjadřující námluvy dvou kohoutů o slepičku, což nám s tátou pravda přivodilo debatu, který z nich to asi tak vyhraje. Já aktuálně poučená genetikou jsem ji chtěla aplikovat, aneb slepička si vybere toho barevnějšího, táta na to zase šel trošku jinak, jednoduše, že nakonec půjde s oběma. Tak co na to říct, že? Jedině, že měl pravdu…

Pro zvětšení klikněte.

V druhé části jsme se také dočkali druhé ruské klasiky jménem Kalinka. Naše touhy byly uspokojeny a my se tak po skončení mohli s klidným svědomím a pro mě i s odškrtnutou položkou (od kamaráda jsem totiž dostala pokyn někde si poslechnout Kaťušu) vydat pěšky zpátky na hotel. Ještě však drobný poznatek k ruskému tanci. Proto, abyste ho mohli dělat, musíte umět řádně dupat a výskat jak z hororového filmu.

Na hotelu nás následně čekala večeře, při níž jsem mohla ochutnat ruský boršč. Musím říct, že české provedení mi často chutná víc, protože je více kyselé, což já přímo miluji. Proto asi často slýchávám, že mi cévami neproudí krev, ale směs citrónové šťávy s octem.

Pro zvětšení klikněte.

***

Pokračování vyjde 5. srpna.

A kdy vyjdou další části? Klikněte a dozvíte se.

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)

Navštivte mou FB stránku či Instagram.