Z hotelu jsme odjížděli kolem deváté hodiny a naším cílem bylo duchovní centrum Ruska - město Sergijev Posad. Než se tam však dostaneme, tak jen pár drobných poznámek k cestě.
Při postupném opouštění Moskvy jsme samozřejmě viděli další zajímavá místa a to hlavně ta spojená s kosmonautikou. Viděli jsme tak třeba skoro stometrový pomník připomínající raketu mířící do vesmíru, který stojí poblíž Muzea kosmonautiky.
Mimo jiné jsme jeli i kolem sousoší s názvem "Dělník a kolchoznice". To bylo vytvořeno v roce 1937 pro světovou výstavu v Paříži a v Moskvě je umístěno u komplexu Ruského výstavního centra (dříve Výstaviště úspěchů národního hospodaření).
A teď už zase zpátky na cestu. Celkem před námi bylo asi 75 kilometrů, které se nám podařilo zdolat za necelé dvě hodiny. V Rusku jsem zjistila, že zřejmě jejich kilometr značí trochu víc než ten náš, protože zatímco u nás je 25 kilometrů zdolatelných za necelou půlhodinku a sedmdesát za hodinku, v Rusku je čas násobený dvěma. Nevím čím to je, jestli nějakou průměrnou rychlostí, ale jak v Petrohradu, tak v Moskvě mi toto počítání takto vycházelo.
Po zmíněných dvou hodinách jsme tedy dorazili do stotisícového města Sergijev Posad (dříve Zagorsk), kde náš autobus zastavil nedaleko vchodu do klášterního komplexu zapsaného na seznamu kulturního dědictví UNESCO.
V komplexu se celkem nachází více než padesát budov různého stáří a jedná se o takový ruský Vatikán. První zmínka o něm pochází ze 14. století, kdy byl prý založen dřevěný klášter zasvěcený svaté Trojici. Založil ho svatý Sergij Radoněžský společně se svým bratrem.
Klášter je mimo jiné úzce spjat s ruskými dějinami, kdy ještě sám Sergej požehnal vojsku moskevského knížete, které následně zvítězilo v bitvě s Tatary. V klášteře byl také pokřtěn car Ivan IV. Hrozný (ten ho nechal zrenovovat) nebo se zde ukrýval mladý Petr Veliký během střeleckého povstání v Moskvě.
Měla jsem z toho místa velmi zvláštní pocity, architektura krásná, ale prostředí netvořily pouze davy turistů, ale také věřící a mniši. Nedávno jeden z významných mnichů zemřel a tak u jednoho z kostelů byl navršený nový hrob, kde se čekala fronta na to, aby se každý mohl pomodlit a dotknout se kříže. Nevím, moje malá ateistická dušička se tam moc dobře v rámci tohoto necítila, protože za poslední půl rok jsem si toho prožila dost (navíc jsme se náboženství a filozofii poslední rok ve škole urputně věnovali a mě se jen utvrdila nechuť) a i když to vše "dobře" dopadlo, tak mi nikdo nebude vyprávět, že za to může jakási jiná síla. Ale to bych se pustila do debaty, proč nás Bůh zkouší a tak dále, což nepovažuji za nutné. To si každý musí srovnat dle svého…
Nechci ale nikomu opět upírat nějaké informace k tomu, co je možné v areálu vidět, tak si o pár místech řekneme.
Srdcem komplexu je chrám Nejsvětější Trojice, kde byli pokřtěni někteří následníci ruského trůnu. Chrám je zároveň nejstarší budovou v areálu a byl postaven na místě dřívější dřevostavby zmíněné výše. Uvnitř můžeme nalézt Sergijovi ostatky uložené pod baldachýnem ve stříbrném sarkofágu.
Dalším místem je kupříkladu chrám Nanebevzetí Panny Marie, který nechal vystavět Ivan IV. Hrozný na konci 16. století. Máte pocit, že jste tento název už četli? Máte pravdu, je totiž vybudován dle stejnojmenného chrámu v Kremlu, o kterém již řeč byla. Ve spojitosti s tím byla řeč i o caru jménem Boris Godunov, ten má právě zde svůj hrob společně se zbytkem své rodiny.
V areálu také najdete zázračný pramen v tzv. Studniční kapli (dohledávám informace a ohledně tohoto místa je to takové rozporuplné), ten prý vytryskl na místě, kde se zastavil právě sám svatý Sergij z Radoněže nebo je i druhá verze, že se tomu tak stalo během polsko-litevského obléhání kláštera a proto nebyl klášter dobyt. Ať tak či onak, návštěvníci si mohou vodu nabrat a v místních krámcích se suvenýry, proto prodávají plastové lahve a dokonce i několikalitrové kanystry.
"Za pramenem" pak můžete najít bezmála devadesátimetrovou zvonici s korunou a křížem na vrcholku. Ta je považována za jednu z nejkrásnějších zvonic a byla vystavena za vlády Kateřiny Veliké.
Nevím, jak vám, ale mě by to už asi stačilo a zvolna bych se přesunula dál. O celém areálu se totiž toho dá napsat tolik, že by to trvalo přečíst až do zítra. Pokud má ale někdo zájem, existuje spousta stránek popisující toto místo konkrétněji a jsou dostupné i videoreportáže.
S tátou jsme si areál doprohlédli a zastavili se i na suvenýrech. Ty jsou nejčastěji věnované náboženství nebo vlastním klášterním produktům, mezi které patří různé povětšinou sladké pečivo či čaje. Typickým studeným nápojem je kvas, který si opět můžete koupit buďto jen na ochutnání nebo přímo do kanystru. Nezkoušeli jsme ho, není to můj ani tátův šálek kávy.
Po opuštění areálu jsme se vydali na obhlídku nejbližšího okolí a také vyhledání nějakého toho jídla k obědu. Z dvou restaurací nás vyhnali, protože čekali příchod velké skupiny a tak mi i na podruhé utekla ochutnávka blinů.
Nakonec jsme se ale v jedné restauraci zaparkovali a chvíli tam přečkali. Následně jsme se rozhodli pořídit ještě nějaký drobný dárek pro mámu a to v podobě matrjošky. Sergijev Posad je totiž místem, kde prý byla vyřezána ta úplně první (90. léta 19. století) a to na základě figurky plešatého buddhistického mnicha dovezené z Japonska.
Uznávám, že jsme trochu prohloupili, že jsme se nezašli podívat o kus dál, ale protože se blížil sraz se skupinou, zůstali jsme u areálu kláštera a jali se nějakou pěknou hledat tam. Jednu jsme skutečně objevili, ale nebyla nám souzena, protože prodavačka přijímala pouze rubly, terminál na kreditní karty a stejně t
ak bankomat nefungovaly. Matrjošku jsme tak nakonec koupili až na letišti, kde byly sice ceny značně nadhodnocené než všude jinde, ale design nás jednoznačně přesvědčil.
ak bankomat nefungovaly. Matrjošku jsme tak nakonec koupili až na letišti, kde byly sice ceny značně nadhodnocené než všude jinde, ale design nás jednoznačně přesvědčil.
Ze Sergijev Posad jsme vyjížděli v pravou chvíli, na jedné straně totiž ještě svítilo slunce, ale na té druhé se táhly tmavé bouřkové mraky. Obrovská průtrž započala ve chvíli, kdy jsme už skoro všichni seděli v suchu v autobuse.
Cesta na letiště Šeremetěvo nám zabrala cca hodinu a půl, což paní Irina označila za olympijský výkon. Během cesty jsme ještě dostali malou pozornost za naši účast na pobytu v podobě dvou krabiček zubního prášku, k čemuž nám paní Irina vyprávěla, že její známá žijící mimo Rusko po ní pokaždé chce koupit velkou zásobu. Krabičku jsme doteď neotevřeli, takže vám bohužel nemůžu podat bližší informace, ale byli jsme mimo jiné upozorněni, ať jsme opatrní, že jde o práškovou bombu.
Mezinárodní letiště Šeremetěvo je druhé největší letiště v Rusku a je to zároveň základna největší ruské letecké společnosti jménem Aeroflot. Musím přiznat, že jsem přímo skákala radostí, když jsem se dozvěděla, že právě z něj nás čeká odlet domů (kolem Moskvy je několik dalších letišť), protože právě fotka pocházející ze Šeremetěva zdobila jednu z posledních lekcí v mé učebnici ruského jazyka.
Jako první nás hned u vchodu čekala bezpečnostní prohlídka kufrů a částečně i nás samotných. Zvláštní bylo, že u některých lidí chtěl přítomný dozor vidět, že je mobil zapnutý a dá se otevřít (což jsme vtipně komentovali, že jestli si chce ještě navíc prohlédnout fotky z dovolené, tak tam budeme hodně dlouho) a u pár lidí včetně mě ne. Ale asi mě to má těšit, nevypadám zřejmě podezřele.
Náš kufr ale podezřelý byl a to kvůli kapesnímu noži, co měl táta na boku. Na snímku byl jasně rozpoznatelný, ale stejně jsme neunikli prošacování kupříkladu taštičky s léky, bezpečnost je bezpečnost.
Následovalo klasické odbavení, kde jsme stáli vedle skupiny buddhistických mnichů, kteří měli značný počet zavazadel. Zajímalo by mě, co v nich všechno měli nebo jestli je to jejich typické oblečení až tak neskladné.
Pasová kontrola, klasická bezpečností prohlídka a vzhůru do víru duty free. Tam jsme pořídili již zmíněnou matrjošku, zavolali domů a vydali se do salónku, kam jsme se zdarma dostali opět díky kartě.
Je pravda, že s Business salónkem se to měřit nedalo, ale člověk jednoduše alespoň něco zdarma pojedl a popil. Nejvtipnější byl ruský paradox aneb chladicí box od Pepsi naplněný plechovkami od Coly.
Pozornost jsem také věnovala spolucestovatelům, kteří rozhodně stáli za to. Když jsme v prosinci 2015 odlétali z Mexika, překvapila nás jedna ruská rodinka, která v salónku vybalila železnou zásobu v plastových krabičkách. Zřejmě se jedná o nějaký zvyk z ruských salónků, protože extra výběr jídla nebyl a hlavně i zde sedělo pár ruských občanů s krabičkami z plastu. Tak nevím…
Je pravda, že nás s tátou zaskočili i čínští turisté, kteří si zase pro změnu čepovali horkou vodu, kterou následně popíjeli a mimo jiné z tašek vytáhli pohárky s instantními nudlemi. Příště si taky musíme něco vzít, třeba knedlíky v prášku nebo instantní polévku od Vitany.
Mimo jiné jsem zpozorovala i Japonce, z jehož batohu trčelo něco, co rukojetí připomínalo samurajský meč. Ale byly to bohužel jen tenisové rakety…
***
Pokračování a zároveň poslední část vyjde 24.srpna. 
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
Já tvoje články uším číst jen na PC. Jednak abych mohla psát komentář přímo k pasáži článku, kde mne něco zaujme (ze jsou křesťané nudní ve vymysleni nových názvu a vše se jmenuje všude stejně + sdílím tvůj pocit z toho kolem), jednak proto,ze si místa tebou zmíněná dal hledám a koukám na více fotek. Na mobilu to prostě nejde ... 😂😂😂😂 tak jsem zvědavá na poslední část (je to cestování v Rusku delší i letadlem než jinde?) :)
OdpovědětVymazat[1]: Letadlem ani tak ne. Ale cesta se nakonec prodloužila, to je pravda. No ostatně, sedmá část je dle mého velmi vtipná a stojí za to.
OdpovědětVymazat@
OdpovědětVymazat@
OdpovědětVymazat