Osvětim - druhá část - základní informace

Jako první dáme tedy dopravu. Vzhledem k našemu ubytování v Krakově a soukromému výletu se nám nabízely čtyři možnosti, jak se na místo určení dopravit. Jako první to byl vlak, kdy jsem konkrétně našla spojení z hlavního krakovského nádraží s dobou cesty mezi hodinou a půl až dvěma hodinami s tím, že zastávku a vstup od sebe ještě dělí asi 20-30 minut chůze nebo 5-10 minutová jízda autobusem. Pokud někdo má rád černý humor, tak chápu, že volba vlaku by byla do Osvětimi jaksi tematicky nejvhodnější, ale zkusme zachovat respekt a pojďme se podívat na další typ dopravy.

---

Z hlavního nádraží taktéž odjíždí různé autobusy s dojezdovou dobou cca 1,5 hodiny, kdy mě osobně se asi nejvíce zalíbila společnost Lajkonik, na jejíchž stránkách se dá lístek i pohodlně zarezervovat a celkově se mi zdála turisticky nejpřívětivější pro plánování z domova. Navíc autobus staví hned na parkovišti u vstupu do první části (asi bych to měla nazvat muzeum, i když to úplně není doslovné), takže žádná pěší túra nehrozí.

Další možnost, jak se do Osvětimi dostat, je zařídit si tour se skupinou, protože v dnešní době je i takto pochmurné místo turistickou atrakcí a tak se není čemu divit, že to leckdo nenechá jen tak ležet ladem. Čtvrtou mnou zvažovanou možností pak bylo zajistit si soukromý transfer skrze hotel, který ve finále vyhrál a to hlavně kvůli tomu, že jsem chtěla babičce zařídit klidnou a co nejméně náročnou cestu. Byly jsme tak přivezeny přímo před vstup a odjezd se konal po mém zavolání, takže naprosto ideální.

Pro zvětšení klikněte.

Podstatnou záležitostí samozřejmě byly i lístky, které jsem objednávala s předstihem z oficiální stránky a to hned po spuštění srpnových termínů. Vzhledem k počtu turistů byla totiž zavedena nová pravidla a to, že jde rezervovat/zakoupit vstupenky s tříměsíčním předstihem a také to, že jsou jmenné. Toto opatření má zabránit skupování lístků, které značně komplikovalo plánování návštěv a zároveň má zvýšit i bezpečnost.

V Osvětimi si můžete jinak vybrat z několika typů prohlídek, kdy ty základní jsou s průvodcem nebo bez něj. Další specializované pak jsou jednodenní sčítající šest hodin nebo dvoudenní s osmi hodinami celkem. My jsme zvolili základ a to 3,5 hodinovou prohlídku s průvodcem a to v češtině. Ano, nabídka obsahuje i velmi rozmanitý výběr jazyků a kromě základní angličtiny/němčiny/polštiny si můžete prohlídku zařídit i v češtině, slovenštině, italštině, japonštině, norštině, ruštině, švédštině, srbštině, chorvatštině a tak dále. Upřímně je to asi ta největší nabídka, se kterou jsem se kdekoli na cestách, kdy potkala a je to jenom dobře.

Pro zvětšení klikněte.

Tak a dostali jsme se do momentu, kdy zahájíme naši návštěvu. Do Osvětimi jsme se s bábuškou vydali v úterý 28. srpna, kdy jsme zvolily prohlídku od dvanácti hodin s českým průvodcem. Na místo jsme dorazily s předstihem a tak jsme zatím prošmejdili budovu s informacemi, kde se dala zakoupit všemožná literatura ve spektru jazyků (bohužel všechny knihy už jsem měla nebo byly vyloženě historické), ale i jídlo a pití a taktéž tam je i pobočka polské pošty. Z praktických důvodů ještě pak zmíním, že v budově se taktéž nachází toalety, ale za poplatek a tak s sebou rozhodně mít nějaké drobné (tohle je celkově poučka do celého Polska).

Důležitou poučkou v rámci návštěvy tábora pak je i velikost kabelek/batohů/tašek, neboť se musí vejít do určitého rozměru (30x20x10 cm) a při vstupní bezpečnostní kontrole Vám neodpustí ani kousek nad limit. Samy jsme se o tom s bábuškou bohužel přesvědčily, neboť její kabelka byla na výšku asi o dva centimetry větší. Pro někoho zanedbatelný rozdíl, ale pro našeho pána u kontroly ne. A tak jsme byly vyvedeny z fronty s tím, že si máme jít nechat tašku uložit a to samozřejmě za poplatek. Moje kabelka ale díkybohu jinak prošla a já tak do ní babičce pobrala aspoň ty úplně nejnutnější věci, i když hrozilo, že se mi utrhne ucho. Ano, vím, měly jsme si to předem nastudovat, ale zcela upřímně jsem si toho na oficiálních stránkách nevšimla a v mailu jsem to přehlédla. Holt se stane, moje chyba, ale nejvíc nás pak udivilo to, že jsme během prohlídky potkávaly návštěvníky i s většími kabelkami než měla babička, ale na druhou stranu se nařízení dá pochopit (hlavně v rámci baťohů), jen by se ty rozměry mohly kapku zvětšit nebo nebýt tak vyloženě striktní…

Po uložení nás čekalo vystání si fronty na opětovnou kontrolu a následné zapůjčení audiosystémů pro poslech výkladu průvodce v čele každé skupiny. Stihly jsme to všechno jen tak tak, neboť naše česká skupinka v tu chvíli již pomalu a jistě začínala prohlídku, i když největšími opozdilci jsme úplně nebyli, protože jeden pár nás dohnal až o dalších deset minut později. To ale bylo zřejmě způsobeno nefunkčností audiosystému. Ale teď už je každopádně načase si celkově něco o Osvětimi říct a započít i samotnou prohlídku prvního tábora Auschwitz I. Tak jdeme na to…

Pro zvětšení klikněte.

Koncentrační tábor Auschwitz byl prvním německým nacistickým táborem založeným na území okupovaného Polska a za dobu své existence se vypracoval na pozici toho největšího tábora vůbec. Samotný tábor vznikl na příkaz Heinricha Himmlera a to 27. dubna 1940, kdy důvodem jeho založení byl narůstající počet zadržených Poláků a to například z řad odboje či inteligence. Později ale byla Osvětim určena jako středisko pro konečné řešení židovské otázky a stala se tak největším centrem vyhlazování židovského obyvatelstva.

Pro prostory prvního tábora Auschwitz I byly využity bývalé armádní kasárny, ale po čase kapacitně nestačily a tak se tábor rozšířil o další dvě části a to Auschwitz II-Birkenau (Březinka) v roce 1941 a Auschwitz III-Monowitz v roce 1942. Přibližné počty uvězněných jsou děsivé,
neboť v prvním táboře šlo o 16 tisíc lidí, ve třetím 10 tisíc lidí a v Březince rovnou o 90 tisíc lidí (!). Mimo těchto tří hlavních táborů pak existovaly ještě pobočné tábory, kde bylo vězněno cca 21 tisíc vězňů, kteří pracovali v průmyslu a zemědělství.

Fungování těchto táborů mělo být utajeno nejen během války, ale i po ní, a proto se v druhé polovině roku 1944 začaly pomalu a jistě zametávat stopy a to například v podobě spalování seznamů vězňů a deportačních listin, odvážení stavebních materiálů či majetku obětí. Stejně tak chtěli zničit důkazy o plynových komorách, které tak týden před osvobozením vyhodili do povětří. Největší hrozbou ale pro Němce byli přeživší vězni, a proto byly formovány tzv. Pochody smrti, při kterých zahynulo nejméně 9 tisíc lidí. V samotném táboře zůstali tak jen ti, kteří nebyli schopni se na cestu vydat a u kterých se předpokládalo, že zemřou sami. Těchto 7,5 tisíce lidí nakonec osvobodili sovětští vojáci a to 27. ledna 1945.

Audioverze článku, případně ke stažení MP3.

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)

Navštivte mou FB stránku či Instagram.