Zeptej se Hrušky - první část

V prosinci jsem na blogu odstartovala dlouhodobější projekt "Zeptej se Hrušky" a jsem moc ráda, že Vám v tomto článku můžu přinést první odpovědi na Vaše otázky.

---

Které místo v ČR máš nejraději?

První místo, které mě hned napadlo, je jednoznačně mé rodné město - Litoměřice. Ráda bych Vám o něm přinesla v budoucnu i článek, ale pokud se vrátím k otázce, tak asi nejde o úplně uspokojivou odpověď, ale je to prostě tak. Samozřejmě existují další místa, která mám moc ráda, ale nejradši mám prostě můj domov.

Jaká byla tvoje nejoblíbenější hračka z dětství?

Musím se přiznat, že jsem v hračkách měla neskutečné štěstí, protože jsem jich měla relativně hodně a ke každé jsem si vybudovala určitý vztah. Proto je asi těžké vybrat pouze jednu jedinou nejoblíbenější a tak mi dovolte s Vámi sdílet rovnou tři krátké příběhy.

Tak jako první se mi vybaví krásná panenka Baby Born, kterou jsem si strašně moc přála. Doteď si vzpomínám, jak jsme jednou vyrazili směr velkoobchod Makro. Tehdy jsem ještě byla vcelku malá Hruška a tak jsem dovnitř nesměla, takže jsme s mamkou čekali venku v autě, než táta zajde nakoupit. Když se vrátil, naložil nákup do kufru a šel zaparkovat vozík. A právě v tomhle momentu máma tajně vytáhla panenku z kufru a zeptala se mě, jestli je to ona, kterou jsem si přála. Byla a já jí tak později dostala při nějaké oslavě.

Od té doby byla mou nerozlučnou parťačkou, pro kterou jsem měla plný šuplík toho nejrůznějšího oblečení od krásných vínových šatiček přes zimní soupravu až po žokejské vybavení. Kromě oblečení jsem ale měla i spoustu doplňků, jako třeba vlastní cestovní kufřík (nebo dokonce i lux, který jsem dostala za vytržené mandle), který jsem dokonce dotáhla až na Mauricius a celkově byla právě panenka Baby Born něco, co jsem měla neustále při sobě. A ano, pokud Vám přijde zvláštní, proč ji neustále označuji jako panenku Baby Born, tak já jí nikdy jiné jméno nedala. Nevím ale proč. Prostě a jednoduše byla Baby Bornka nezbytnou součástí mého dětství a to relativně dost dlouho. Ostatně pořád je na půdě schovaná.

Jako další musím nezbytně zmínit plyšáky, upřímně je miluji doteď, ale co si pamatuji, tak mými oblíbenými byla jistě partička od Dády Patrasové, tedy žížala Julie, kosáci Oskar s Klárou a kuřátka Pipi a Pepa. Vcelku mě děsí, že si ta jména ještě po letech vybavuji, evidentně si nesu následky. Těchto pět plyšáků mi pak během dětství několikrát posloužilo jako vzorná třída, když jsem zrovna procházela érou učitelství a doteď si vzpomínám, jak neskutečně vážně jsem to tehdy brala. Oblíbeným plyšákem ale byla i raritka, kterou jsem náhodou zachránila při stěhování a to medvídek šitý mou prababičkou. Tenkrát jsem ho náhodou uviděla při výkladu věcí do kontejneru a následně donutila tátu, aby ho koukal zase zpátky vyndat. Dobře jsem udělala, protože se zjistilo, že se k věcem přimotal nešťastnou náhodou a o takový historický kousek opravdu člověk přijít nechce.

Do třetice pak musím zmínit svou obrovskou oblíbenost v Barbie záležitostech, ale nejen v těch klasických barbínách, ale také v modifikované formě na Disney princezny. Ve sbírce jsem tak měla třeba Belle z filmu "Kráska a zvíře" nebo naprostou klasiku v podobě Sněhurky. A právě k ní jsem k jednomu svátku dostala celý trpasličí domeček, který byl tak neskutečně propracovaný, až z toho přecházely oči. Doteď úplně vidím to malinkaté nádobí a příbory, kotlík do krbu nebo jednotlivé židličky z plastu imitující dřevo. Tato výbava ale potřebovala kromě Sněhurky i trpaslíky, kteří se tenkrát po jednom kupovali, a pamatuji si, jak přiváděli mým blízkým vrásky, aby se hlavně nespletli a nedarovali mi stejného. Po určité době jsem tak po různých svátcích, narozeninách a Vánocích získala kompletní trpasličí sadu i se všemi drahokamy, co k trpaslíkům patřily, a správná hra mohla započít. Krátce na to ale výrobci přivodili mým blízkým infarkt, neboť konečně po letech zjistili, že ne každý si koupí trpaslíka jednotlivě a tak je začali prodávat pěkně v sadě. Ale já je měla aspoň dřív.

A takhle bych s hračkami mohla pokračovat, protože jak jsem zmínila na začátku, tak jsem si skoro ke každé mé hračce vybudovala vztah a po jistou dobu se vždy řadily mezi ty nejoblíbenější. Baby Bornka ale stále vede.

Pro zvětšení klikněte.

Pro zvětšení klikněte.

Vyděláváš nějak na blogu?

Ne. Pár možností se mi sice naskytlo, ale povětšinou bych se musela upsat k něčemu, co se mi úplně tak nelíbilo nebo nebylo v rámci tématu blogu. Ano, téma cestování člověka značně omezuje a letenky Vám zadarmo nikdo nedá - ale kdyby mi je přeci jen někdo jako chtěl věnovat, tak se nebráním!

Jednu příležitost jsem ale neodmítla a to spolupráci se srovname.cz, kterou jsem ale před jistou dobou stáhla, protože stejně nebyla moc k čemu. Jinak se ale spíše snažím o spolupráce do soutěží aneb získat produkt a předat ho soutěží dál výměnou za propagaci dané značky. Párkrát jsem ale už odměněna byla a to formou produktů, které jsem si mohla ponechat, a v tom případě šlo hlavně o spolupráci s nakladatelstvím Grada, u kterého jsem psala recenze na knihy (právě ty mi zůstaly) a v rámci spolupráce s Albi mi zbyl medvídek Gulliver z projektu Méďa a Hruška.

Bohužel je navazování spoluprací čím dál tím těžší, protože se povětšinou přechází na systém produkt za recenzi, což je na jednu stranu pochopitelné, ale pro mě často nepoužitelné, protože takové články u mě na blogu moc najít nechcete, nebo spíše já je u sebe nechci vidět.

Pro zvětšení klikněte.

Čím jsi chtěla být až vyrosteš?

Tak to je zapeklitá otázka, proto
že v dětství bylo snů mnoho. Chtěla jsem třeba být ředitelka Zeměkoule, ale bohužel nejsem tak dravá jako Donald Trump, takže asi nic. Pak mě neminula ani úvaha nad nějakou tou pedagogickou či archeologickou činností, ale taky odválo. Postupem času jsem se tak začala spíš definovat tím, čím chtěli ostatní lidé, abych byla - tedy po mamince - zubařka. Z počátku to asi bylo i přání mamky, ale je pravda, že u něj dlouho nezůstala a naopak mě začala odrazovat. Jenže když při každém rozhovoru slyšíte "Určitě budeš zubařka po mámě.", tak se Vám to v hlavě usadí a je to tzv. v prčicích. Pravdou je, že poslední léta na gymplu mě začala zajímat forenzní antropologie a byla jsem posedlá, ale osud tomu prostě nějak nechtěl. A je to zřejmě dobře, protože by Vám tu zřejmě psala ještě víc nervově labilní Hruška, než Vám píše teď.

Navíc mít zájem je hezká věc, ale někdy je lepší zájem udržet zájmem, než z toho udělat úvazek na celý život.

Pro zvětšení klikněte.

Kdy podle tebe přijde chvíle, že se člověk stane dospělým?

Až přijde, tak dám vědět, ano? Ne, ono už párkrát jsem nad tím přemýšlela, což jste ostatně mohli vycítit i z mých narozeninových článků a musím říct, že sama jsem do toho momentu ještě nedorazila. Rozhodně pro mě osmnáctka není žádný milník určující dospělost, spíš jsou to první kroky k ní, protože přibývají určité povinnosti.

Ten určitý moment asi pro mě přichází v momentě, kdy se člověk postaví na vlastní nohy bez podpory okolí, protože pak už je to jen na něm. Ale jak říkám, až se budu cítit dospělá, tak dám určitě vědět…

Nejoblíbenější kniha z povinné četby?

Saturnin od Zdeňka Jirotky.

Přiznám se, že jsem povinnou četbu nikdy moc nemusela, zvláště proto, že já pilná Hruška musela mít seznam literatury udělaný už v prváku a načteno před třeťákem, takže jsem pak některé zajímavé knihy objevovala až v průběhu studia. Upřímně ale ani nevím, jak jsem na Saturnina kápla. Je možné, že už jsem tehdy znala film z roku 1994 (nebo spíše seriál), který si doteď ráda pustím, protože je prostě brilantně natočen a sálá z něj ta správná prvorepubliková atmosféra (i když je děj prý správně zasazen až do období druhé světové války).

Saturnin a já ale jinak máme vcelku hluboký vztah, takže mi dovolte několik málo faktů a historek. Tak jako první je tu jistá spojitost mé osoby a autora, protože oba sdílíme stejné datum narození, které evidentně do vínku rozdává i smysl pro černý a anglický humor. Saturnina jsem si mimochodem vytáhla i při nácviku na maturitní zkoušku a to Vám byla pane jízda. Doteď si vzpomínám, jak jsem nadšeně popisovala rozdíly mezi knihou a filmem, že má chudinka třídní nestačila asi koukat. Bohužel u maturity se mi nepoštěstilo si tuto knihu vytáhnout a místo toho jsem získala Romea a Julii, z čehož jsem byla více než zklamaná, což nikdo nedokázal pochopit. Ale pořád lepší než Alkoholy od Apollinaira.

Mimochodem právě Saturnin byl i mou prvotinou, stejně jako pro pana Jirotku, s tím rozdílem, že to byla má vůbec první audioverze. Po kamarádovi jsem totiž strašně chtěla, aby si tuto knihu přečetl, což bylo pro něj naprosto nemyslitelné a dal mi podmínku, že si to rád tak maximálně poslechne. A tak jsem asi pět dní po nocích nahrávala cca pět kapitol denně, a protože jsem ještě neuměla stříhat ani záznam upravovat, tak jsem je prosím pěkně jela na jeden zátah. Upřímně nevím, jak se mi to tenkrát dařilo.

Napadá mě, že jestli někdo z Vás knihu zná, tak by mi mohl položit otázku, do jakého typu lidí se podle doktora Vlacha řadím. Tak je pravda, že bych na mísu koblih nekoukala asi jen tak, ale zároveň bych s nimi kavárnu nezačala bombardovat, takže zůstaneme u toho, že bych se držela vzrušující představy, jaký by asi takový útok byl.

A pokračování "Saturnin se vrací" se mi bohužel nelíbilo, i když to byl vcelku milý návrat…

Pro zvětšení klikněte. - zdroj obrázku

Čaj nebo káva?

Čaj, čaj a zase čaj! Nejsem ale vůbec kávová, běžně říkám, že to by mi muselo být ale opravdu echt špatně, abych se kávy dotkla, což se ostatně na začátku roku dokonce stalo. Ovšem to teda spíš byla modifikace mléko s kávou, do které jsem ještě nasypala půl tuny kakaa, aby se to dalo pít.

Čaje se jinak držím černého, dříve jsem vehementně byla ovocné, které si i doteď někdy dám, ale jinak u mě nejčastěji uvidíte English Breakfast. Ale proboha ne jen tak, to bych Vám taky nevypila, to musí být pěkně s mlíčkem a cukříkem nebo bezinkovým sirupem, to je pak ta pravá lahoda!

Pro zvětšení klikněte.

Máte nějakou otázku do projektu "Zeptej se Hrušky"? Tak stačí kliknout sem.

Audioverze článku, případně ke stažení MP3 zde.

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)

Navštivte mou FB stránku či Instagram.