O Osvětimi se toho dá rozebrat hodně, neboť je to bohužel neskutečná studnice všemožných příběhů a krutých pravd. Já osobně jsem ráda, že jsem na toto místo zavítala, i když jsem se neskutečně bála, jak na mě bude působit. Přeci jen jsem slyšela vyprávění některých návštěvníků a názory sčítající zapřísáhnutí se, že svou návštěvu už rozhodně nikdo opakovat nebude, a tak jsem se zcela logicky obávala, co přijde. Ač to ale bude znít zvláštně, tak na mě Osvětim tímto stylem nezapůsobila. Naopak, ráda bych se tam vrátila a měla možnost si vše individuálně či jen s vlastním průvodcem prohlédnout. Možná to převážně vyplývá z mého zájmu, ale možná také z toho, že jsme pro svou prohlídku nezískali moc dobrého průvodce. Celou dobu totiž působil vůči nám tak, že jsme se přijeli podívat na utrpení lidí jako do zábavního parku a jeho poznámky při potkání německé skupiny radši zveřejňovat nebudu. Navíc neskutečně pospíchal, takže z 3,5 hodinové prohlídky se stala prohlídka sotva na 2:45, kdy bohužel musím přiznat, že valnou část výkladu jsem v druhém táboře neslyšela. Jak to? Jak už jsem psala, tak jsem se do Osvětimi vydala se svou babičkou, starší dámou, která je na svá léta i přes všechny zdravotní problémy stále dosti čiperná, což ale na onoho průvodce nestačilo. Již v prvním táboře nám pravidelně utíkal, ale pozor nejenom nám, nakonec jsme skončili rozdělení na tři hloučky v takové vzdálenosti, aby aspoň ten audiosystém pro poslech výkladu fungoval. Ovšem to, co přišlo po příjezdu do druhého tábora, prostě babička i přes veškerou snahu a sebezapření nemohla dát a mezi námi, ani mě samotné to moc nešlo, zvláště, když si člověk chtěl třeba i něco přečíst či prohlédnout. Skupinu jsme tak dostihli až u krematorií a komor II a III, ale než jsme se nadáli, tak průvodce sprintoval opět někam dál a našli jsme ho až při loučení se se skupinou, kdy nás začal vyprovázet směr exit.
Díkybohu jsme se ale chvílemi přimotali k ruské skupince, jejíž průvodkyně byla skvělá a zastavovala na několika místech, které ten náš jen tak přeletěl. Navíc mluvila s dobrou artikulací a tak jsem jí rozuměla i já - osoba, která se sice rusky učila více jak pět let, ale porozumění normální mluvené řeči si zrovna neodnesla.
V každém případě se ale řadím mezi ty, kteří by se do Osvětimi ještě jednou rádi vydali, a to proto, abych měla šanci více vše prozkoumat. Zmínila jsem, že Osvětim na mě nezapůsobila řekněme "negativně", což se někomu může zdát divné a věřte mi, že mě samotnou to chvílemi děsilo. Nevím proč, ale při celé návštěvě jsem necítila skoro nic - neprožívala jsem. Ano, vím, že to zní zvláštně, neodsuzujte mě, ale po určitém čase přemýšlení jsem asi přišla na to, že já si to vše už kolikrát prožila na stránkách a v příbězích všech těch knih a má samotná přítomnost na onom místě jen utvrdila mé vědomí o tom, co se tam skutečně před lety dělo. Nevím. Rozhodně jsem neodcházela smutná či v depresi, ale spíše s hlavou plnou otázek. Proč se to muselo stát? Přežila bych to? Která část by byla má poslední? Nemůže se to někdy opakovat? Proč se k tomu svět staví, tak jak se k tomu staví?
Spousta otázek a tolik možných odpovědí, kdy u některých ani odpověď znát nemohu. Minimálně ale k posledním dvěma mohu přispět mým názorem. Ano, dle mého se to někdy zopakovat může, neboť lidi jsou lidi, a co se stalo jednou, mohou udělat zase. Navíc v dnešní době stále existuje rasová a náboženská nesnášenlivost a za ta léta se k tomu ještě výrazněji přidala i homofobie. Ostatně podívejte se na film "V jako Vendeta", kde se motiv vyvražďování homosexuálů objevuje. Lidé mohou tvrdit jedno, ale ve finále se to může kdykoli zvrtnout.
S druhou otázkou jsem se potýkala a potýkám po celou dobu mého veřejného zájmu o holokaust. Chápu, že pro některé lidi je toto téma nepříjemné, ale pokud se má člověk učit z chyb, tak proč se toto téma třeba významně přeskakuje v dějepise? Ano, sama jsem to zažila. Jednoduchý fakt - byly koncentrační tábory, umřeli tam lidé, tečka a hotovo. Přijde mi to nedůstojné vůči všem, kteří v táborech zemřeli nebo je přežili, protože se celé téma bere jako pouhý fakt, o který se nemá cenu zajímat. Přitom je vidět, že mladá generace má o toto téma zájem. Už kolikrát jsem viděla fotografie z různých besed, kde mladí pečlivě poslouchali, ale narazit na někoho, kdo se o toto téma zajímá veřejně, bylo, alespoň pro mě, náročnou záležitostí a vždy opatrně našlapuji u někoho nového, zda to vůbec mohu zmínit. Celé téma vyvolává určité stigma, jehož obětí jsem byla i já, ale rozhodla jsem se proti němu bojovat a to mimo jiné i tímto článkem.
Před mou návštěvou jsem si pročetla několik stránek a viděla i nějaká videa, z čehož mi vyplynulo, jak chci, aby článek vlastně vypadal. Nechtěla jsem, aby to byla opsaná Wikipedie v nahodilém sledu, a proto se snažím pečlivě držet toho, jak jednotlivé části přicházely ke mně samotné, ale zároveň jsem chtěla poskytnout edukativní materiál a ne spleť morbidních faktů. Taktéž jsem si převážně nechala můj pohled až na samotný závěr, abyste si mohli udělat své vlastní dojmy z návštěvy a to za přispění několika málo fotek. Ano, asi jsem se nezachovala jako správný blogger či youtuber a vyloženě netočila a nefotila každý roh, ale činila jsem tak proto, že se mi to zdálo naprosto hloupé a nevhodné. Proto jsem se více než na objekty samotné zaměřila na momenty zachycující atmosféru, protože i kdybych Vám nafotila naprosto všechno, tak návštěvu Vám to rozhodně nevynahradí.
Stejně hloupé mi mimo jiné přišlo fotit si selfie, co někteří návštěvníci s úsměvem na tváři nadšeně dělali, ale přiznám se, že jednu fotografii jsem si nakonec udělala. Není to však fotka, kterou bych se chtěla chlubit, a zároveň nejde o fotku, kde vlastně není z Osvětimi nic vidět. Ne, je to můj důkaz toho, že jsem na místě opravdu byla a nebojím se hrdě ukázat můj zájem o kus historie. I přes všechna tato heroická odůvodnění, ale musím přiznat, že fotka se mi fotila velmi těžko a to zvláště kvůli výrazu. Jaký výraz by měl člověk na takovém místě vlastně mít? A tak jsem skončila asi u výrazu - ano, na této fotce vidíte to, co si myslíte, že to je. Já se zajímám a co Vy? Poslední věta zní velmi arogantně, ale doufám, že pochopíte, jak jsem ji myslela.
Tak a jsme v závěru mého nepříliš veselého článku, který ale musel být napsán. Ráda bych tak poděkovala všem, kteří článek opravdu poctivě přečetli, protože vím, že nebyl jednoduchý a věřte mi, že i mně se nepsal nejlépe. Netvrdím, že teď z Vás musí být "zažranci" do tohoto tématu, ale zkuste nad ním popřemýšlet. Nemusí to být příjemné, ale pokud se o něčem přestane mluvit, tak se na to dá snadno zapomenout. A co se zapomene, tak jednou se může v plné síle zase ukázat…
A ještě bych ráda poděkovala mé babičce za to, že byla tak statečná a celou cestu se mnou absolvovala. ♥
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
Ono je otázkou, jak pojmout pruvodco stvi v takovém zařízení... Jinak na veřejnosti zájem o věci spojené s nacismem je,jde o to, jestli správně zaměřený... říká se že každému nakladatelství naoststni knižní tvorbu vydělávají erotika, esoterika a - hitlerika.... Co se týče školní výuky, je problém, jak to vše adekvátně vylozit dětem..
OdpovědětVymazat[1]: Tak rozhodně to chce aspoň trochu lidsky.
OdpovědětVymazatv Osvětimi jsem byla nebyl to asi nejlepší zážitek na druhou stranu by se na to co se dělo nemělo zapomenout
OdpovědětVymazatUpřímně fotit si selfie z úsměvem...to byla jedna z nejbizardnějších věcí, s kterou jsem se tam setkala. Stoupnout si na koleje, začít se tlemit a poustnout to na instagram...ehm, ne díky. Jediným důvodem, proč bych si tam patrně stoupnula a tlemila se, jak měsíček na hnoji by byl fakt, že já jsem se narodila o nějakou tu dekádu později a naštěstí se mi tato hrůza vyhnula.
OdpovědětVymazat[4]: Já věděla, že budu chtít návštěvu zprostředkovat, takže se mi focení nevyhnulo, ale je pravda, že zase nikterak extrémně fotek taky nemám. Kdybych asi měla i lepšího průvodce, který by mi půlku trasy neutekl, tak by to také asi bylo o něčem jiném.
OdpovědětVymazatPřečetla jsem si všechny části tvé reportáže z návštevy koncentračního tábora Osvětim. Přiznávám, čekala jsem víc fotek. Bylo to docela zajímavé povídání.
OdpovědětVymazatDěkuji moc, že jsi tento článek napsala. Vidíš, co všechno máme společné.
OdpovědětVymazat[7]: Já moc děkuji za jeho přečtení. Ano, ano, všechno už jsme to v podstatě probraly, a určitě pamatuju a mělo by se to tak udělat.
OdpovědětVymazatTo s tím průvodcem je takové zajímavé... Zase na druhou stranu mu rozumím, že měl takové poznámky, když potkal nějakou německou skupinku. Kdo ví, jaké s nimi měl zkušenosti. Nezapomenu na to, jak jsme byli v Lidicích (které Ti upřímně doporučuji :) ) a tam byla německá rodinka včetně malého blonďatého chlapečka. To, jak se chlapeček na památném místě (hřbitov) choval, bylo minimálně dost divné. A rodiče? Ti si ho ještě fotili a byli na něj nesmírně milí...ale to, že tam rajtuje po hrobech, to je věc druhá.
OdpovědětVymazatŠkoda toho průvodce ... já jsem tam byla před pár lety se školou a měli jsme naštěstí skvělého průvodce, který nám říkal různé zajímavosti a hrozně to na mě zapůsobilo ... je to fakt hrozné, co vše se tam dělo a myslím, že každý člověk by se tam měl minimálně jednou podívat
OdpovědětVymazat