Okružní jízda po ČR aneb přijímací zkoušky - první část

Hned na začátku bych celý tento článek ráda uvedla a taktéž trochu ospravedlnila. To velké slovo "cestovatelské" je trochu svazující, ale není nad to, když Hruška občas zabrousí i do běžných témat, protože přeci jen v samotné adrese blogu specifikaci nenajdete. Doufám tedy, že občasné odklonění od tématu nikomu vadit nebude. Člověk si to tak trochu píše i jako vzpomínku pro sebe. A navíc tenhle článek svým způsobem cestovatelský je, stačí se jen řádně začíst…

---

V úterý šestnáctého května Hruška úspěšně odmaturovala a zakončila tak svá středoškolská studia. Nenastaly jí ovšem prázdniny, jak by si někdo mohl myslet, bohužel ji čekalo další šprtání biologie, chemie a fyziky na blížící se přijímací zkoušky, protože se bohužel nevešla do první části přijatých díky průměru známek. A na jaké vysoké školy se vlastně vůbec rozhodla podat přihlášky? Tak k tomu je takový delší příběh…

Jak se někteří z vás mohli dočíst v mých předchozích článcích, povoláním mé mámy je stomatologie. Ano, jsem dcera toho nenáviděného typu doktora, kterého se bojí děti i dospělí - dcera zubařky. A ač to bude někomu připadat šokující, můj život nebyl spojený s terorem při čištění zubů ani s odpíráním všeho sladkého, ne, můj život byl spojen s prostou otázkou a odpovědí aneb se slovem předpoklad. Asi trošku nechápete, jak to myslím, že? Tak schválně uděláme si takový malý průzkum. Kolik lidí se Vás kdy zeptalo, čím chcete být, až vyrostete? Hodně? Málo? Vaši rodiče? Někdo ve škole? Jednoduše, pokud si to shrneme kolem a kolem, je tato otázka během našeho života asi jednou z těch nejfrekventovanějších. A pamatujete si ještě, jak jste na ní odpovídali či stále odpovídáte? Já prošla evolucí od prodavačky přes paní učitelku po ředitelku, ale to nejen školy, proč se s tím tak párat, rovnou po ředitelku zeměkoule. Bohužel je tento post v současné době dost ošemetný a je na něj hodně zájemců, takže tam svůj úspěch asi moc nevidím…

Vraťme se však k jádru věci. Mé odpovědi byly však pokaždé tak trochu napadány a jsem si jistá, že někteří z Vás zažili to samé. Boj s předpokladem a stereotypem aneb ty určitě budeš zubařka po mamince, že? Ano, přesně tohle bylo s mým životem spojené a stále i je. A já tomu bohužel kapku podlehla.

Možná vám bude připadat, že to kapku přeháním, lidé se jen snaží být milí a tak, jenže pokud to člověk poslouchá neustále dokola a často ho ani na otázku nenechají odpovědět a rovnou definují, začnete tomu podléhat a připadává vám to nějak tak jednodušší než vlastně vymýšlet něco jiného. Několik let jsem proto odpovídala kladně, ale vše se nějak nakonec začalo zpřetrhávat dva tři roky zpátky. Začala jsem se totiž sama zajímat o naprosto jinak zaměřený obor medicíny (forenzní antropologie a soudní lékařství) a hlavně, zažila jsem pár situací na mámině "place" a pochopila jsem, že to pro mě prostě není a nebude.

Zubařka tedy ze mě stoprocentně nebude, i když pravda, přihlášky jsem si podat zkusila, ale asi jen pro dobrý pocit mámy a také, že jak na všeobecnou medicínu, tak i na stomatologii se dělají jedny testy. Tak když už, tak aspoň zkusit. Upřímně jsem věděla, že to stejně nevyjde, protože počty přijímaných jsou v rámci desítek a při množství zkoušečů jako já, by to prostě bylo o jedné velké náhodě.

Rozhodla jsem se tedy nakonec podat přihlášky na všechny možné všeobecné medicíny po celé republice a taky na VŠCHT na obor forenzní analýza. A jak to celé dopadlo? Tak to vám prozradím až na konci, nejdřív si dáme celou tu mou okružku po ČR ještě jednou…

Ve středu sedmého června proběhlo slavnostní předávání maturitního vysvědčení a mě pomalu a jistě začaly pracovat nervy. V pátek devátého mě totiž čekaly první zkoušky a to poeticky na první lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

Vstávání proběhlo pěkně o půl šesté a odjíždělo se krátce po šesté, cesta do Prahy od mého domova sice trvá od čtyřiceti pěti minut po hodinu, ale díky nastalým zúžením na dálnici D8 se i hodinová rezerva ukázala jako jen tak tak. Na místo jsem tedy dorazila zhruba pět minut před osmou, což byl uvedený čas začátku. Trošku mi pěnily nervy, protože nerada hodím někam pozdě a tak jsem doslova k Pedagogické fakultě, kde se mé zkoušky konaly, sprintovala. Jak se však záhy ukázalo, tak zcela zbytečně. Všude hromady lidí a nic. Bála jsem se, jestli jsem někde něco neprošvihla a tak se radši s dotazem obrátila na jednu holčinu. Neprošvihla jsem nic a prezence započala až dvacet minut po osmé, proto je mi docela líto těch nervů, které jsem kvůli spěchu zabila.

Pro zvětšení klikněte.

Každopádně, prezence se odehrávala v malé podlouhlé chodbičce, kde to vypadalo, že se asi umačkáme. Díky ale svému úžasnému jménu na H jsem se dostala na řadu vcelku brzy a po podepsání dokumentu a "vyfasování" osobního listu s černou fixou, jsem si šla hledat místo do auly. Následně se tohle celé (kromě tedy toho fixu) odehrálo ještě dvakrát, před každým začátkem dalšího testu.

Během všech tří zkoušek člověk dostal osobní list, kde bylo seznámení se základními pravidly a osobní údaje, zadání, kam se mohlo v klidu psát a odpovědní arch, který měl systém koleček. Po těch všech testech můžu potvrdit, že právě kolečkové vyplňování je asi nejpitomější a nejnáročnější, člověku pak chce upadnout ruka.

Program se skládal ze tří zkoušek (chemie, fyzika, biologie), kdy na první dva předměty byly určeny dvě hodiny a na třetí hodina a půl. Mezitím se odehrály dvě hodinové pauzy, mohly být i delší, pokud se člověk rozhodl, že už v testu nic nevymyslí a odešel dříve.

Pro zvětšení klikněte.

Z každého předmětu na vás čeká sto otázek s mnohočetným výběrem odpovědí aneb neurči všechny a máš "nula bodou". Celkem bylo tuším deset variant testů, na mě padlo číslo sedm z chemie, tři z fyziky a jedna z biologie. K náročnosti testů se moc vyjadřovat nikde nechci, protože si myslím, že jde o individuální věc každého člověka, ale největším kamenem úrazu dle mého jsou právě ty mnohočetné odpovědi. Některé věci jsem jednoduše v daném kontextu během výuky i samostudia prostě neslyšela či nenačetla (měla jsem materiály ke všem zkouškám a snažila se i všechny projít, což byl trošku nadlidský úkol).

Každopádně mé pocity byly, že jsem to minimálně zkusila a přijímala pomalu i vizi toho ohromného slova NEPŘIJATA. A řekla si, že pokud by se zadařilo, tak vyjdu ze svých běžných konvencí a řádně to zapiju.

Po zkouškách jsem se vydala spravit si nervy do svého oblíbeného obchodu s "kravinkami" aneb přečkat chvíli než se táta probojuje do Prahy a to konkrétně do Letňan, kde jsme měli sraz u metra. Mým úkolem tedy bylo dostat
se z Václavského náměstí právě na onu zastávku. Určitě si říkáte, tak to nebyl problém, ne? Tak jako byl i nebyl. Ne, metro jsem našla, jsem sice holka z maloměsta, ale zase jako vyznám se. Problémem byl lístek. Došla jsem na stanici Muzeum, abych u automatu zjistila, že nemám drobné. Tak proběhlo trošku paniky a jen, co nastoupil rozum zpátky do práce, přeci jen po pěti a půl hodinách testování se už mentálně necítíte zrovna hvězdně, jsem objevila trafiku Relay, kde mě zachránil, doufám, že teď nikoho neurazím, Čech vietnamského původu. Prodal mí jízdenku a já pocítila nevyslovitelnou úlevu. Takže děkuji ještě jednou za záchranu.

Do Letňan jsem pak dorazila akorát načas, táta právě zastavil u východu. Nasedla jsem a nechala se v rytmu těch nejvybranějších písní rádia Impuls odvézt domů, kde jsem zapadla do postele a prospala celou bouřku, která té noci byla.

Další den, tedy v sobotu desátého června bych svůj stav popsala velmi umělecky aneb cítila jsem se jako vyklovaná kukuřice.

***

Pokračování vyjde 11. července

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)

Navštivte mou FB stránku či Instagram.