Neděle pak byla ve znamení odjezdu do Plzně, kde se měly odehrát druhé přijímací zkoušky. Plzeň jsem navštívila již potřetí, i když musím uznat, že mé předchozí dvě návštěvy jsou v mé paměti trošku vybledlé. Jedinou nezapomenutelnou vzpomínkou bylo, že jsme během obou návštěv řádně zmokli, takže deštník měl tentokrát v kabelce čestné místo. Naštěstí a pro nás s tátou velmi překvapivě jsme ho nevyužili, bylo teplo a svítilo sluníčko. Pár kapek spadlo až při odjezdu, asi abychom neodjeli jen tak.
Do Plzně jsme dojeli zhruba po dvou hodinách cesty, kolem čtvrté hodiny. Ubytovali jsme se v hezkém hotelu Panorama, který se nachází hned u místního Košuteckého jezírka. Po ubytování následovala cesta k Šafránkovu pavilonu aneb obhlídka zítřejšího místa činu. A protože byl čas, zajeli jsme posléze do nákupního centra Plaza, kde jsme se rozhodli zajít do kina. Přála jsem si vidět film Wonder Woman (aneb opakování biologie, fyziky a chemie trošku jinak a že toho tam bylo), protože dle traileru a ohlasů vypadal opravdu dobře. I tady opět připomenu, že každý z nás má vlastní názor a já ten svůj shrnu do slov, že jsem asi holt fanda marvelovek a DC comics mi nějak nesedí. Ovšem soundtrack si mě rozhodně získal…
Začátek filmu byl až v 17:50 a nám ještě předtím zbyla hodina čistého času. Vydali jsme se tedy ještě na obhlídku okolí a tak jsem si mohla prohlédnout exteriéry Velké synagogy nebo náměstí republiky s Mariánským sloupem, magistrátem či katedrálou svatého Bartoloměje. Cestou jsem měla pocit, že je ve vzduchu nehorázně cítit pivo a měla jsem pravdu. Na náměstí akorát balili pozůstatky jakési akce (poví mi někdo?) a tak zástupci pivního odvětví nemohli chybět.
Po filmu jsme dali večeři a vydali se zpátky do hotelu aneb večer pokračoval sledováním jednoho z dílů Pána prstenů a mimo jiné i konzultací fyziky.
Další den, pondělí dvanáctého června, byl dnem plzeňských zkoušek. Ráno jsem dostala šok u snídaně, protože po všech světových hotelech a jejich snídaních alá "toust s máslem a o šunce a jogurtu si nechte zdát" jsem v českém hotelu dostala takovou nabídku sčítající několik druhů jogurtů, šunky i sýrů, že z toho šla hlava kolem.
Doufám tedy, že to českým hoteliérům dlouho vydrží a nenechají se strhnout proudem světa.
Na osmou hodinu jsme pak opět vyrazili směr Šafránkův pavilon, kde se již shromažďovala hromada lidí včetně několika mých spolužáků. Zprvu jsem v tom všem zmatku nemohla najít svou místnost, ale díky pomoci jsem nakonec trefila.
U vstupu do třídy mě přivítala velmi milá korpulentní dáma, která zkontrolovala mou přihlášku a občanku (opět se vše opakovalo ještě dvakrát). Následně jsem byla usazena a byl mi dán pokyn na odložení tašky na parapet.
V Plzni se opět píší tři testy, já je měla v pořadí fyzika, chemie a biologie, kdy z každého předmětu máte padesát otázek a celkový čas na každý je hodina a půl (mezi testy je deset minut přestávky). Na rozdíl od první lékařské se mohly používat kalkulačky a pouze jedna odpověď byla správná (používal se křížkový systém). Náročnost otázek je opět na subjektivním pocitu studenta, ale mě se zdály rozdělené do tří kategorií - primitivní (oxidačním číslo fosforu v kyselině trihydrogenfosforečné; čím se proslavil Jan Jessenius), normální a těžké. Poslední dvě často obsahovaly ještě nejrůznější chytáky jako je okysličená krev v plicních žilách a tak. Celkově jsem ale měla docela dobrý pocit.
Po skončení testování jsme s tátou znovu zajeli do nákupního centra Plaza a dali si oběd v místní restauraci. Právě v tuhle chvíli se obloha začala zatahovat a to pro nás bylo znamení, že z Plzně úplně na sucho neodjedeme. Stálo nás to nakonec jen pár kapiček a my se vydali vstříc další cestě.
Ne, nejeli jsme zpátky domů. Víte, když už jste v Plzni, tak proč si neudělat výlet třeba...hm...do Olomouce (vzdálena cca 375 kilometrů)? Ano, přesně tam mě hned následující den čekaly další zkoušky.
Dojeli jsme tedy zpátky do Prahy a posléze najeli na tu nejobávanější dálnici u nás - na D1. Během všech cest nás provázela aplikace Waze, kterou jsem si tak trochu zamilovala a tak jsem každou silniční událost hned hlásila nebo hlášení někoho jiného přinejmenším potvrdila. Cesta mě ale upřímně dost překvapila, stáli jsme asi jen ve dvou kolonách, které se ale vždy nějak rozjely a ani ty hromady prací na silnici aneb zúžení skoro na každém desátém kilometru nebyly nijak problémové.
Do Olomouce jsme dojeli kolem páté hodiny a ubytovali se v hotelu Lafayette, pojmenovaném po francouzském šlechtici, který bojoval za americkou nezávislost. I náš pokoj číslo šestnáct byl pojmenovaný po postavě francouzských dějin a to po Marii Antoinettě, kterou snad netřeba představovat.
Po krátkém oddechu jsme se vydali najíst a to ne nikam daleko. K ubytování jsme totiž dostali voucher na dvacetiprocentní slevu přímo v hotelové restauraci, a protože jsme se po náročné cestě nechtěli ještě "pachtit" s nějakým hledáním restaurace, rovnou jsme tedy využili nabídnutou příležitost.
Upřímně přiznávám, že jsem měla přímo neskutečné předsudky, protože se jednalo o jednu místnost v rozměru normálního pokoje, kdy tedy celková "atmoška" nebyla nic moc. Jídelníček sice působil dobře, ale člověk si nedokázal představit, jak to pak ve finále bude vypadat a trochu se toho děsil. A jak to nakonec dopadlo? Okomentuji to slovy, že mít předsudky se evidentně občas značně nevyplácí. Jídlo bylo skvělé.
Po večeři jsme se ještě vydali na malou okružku autem aneb podívat se, kde mě následující den čekají zkoušky. Přivítala nás krásná moderní budova Lékařské fakulty Univerzity Palackého a po malém průjezdu kolem a zhodnocení možnosti parkování, jsme se vydali zpátky do hotelu nebo spíše přímo do hajan.
Čekal nás totiž brzký budíček v půl šesté ráno, abychom do šesti stihli vykonat vše hygienicky potřebné a mohli se odebrat na snídani, která mě stejně jako v Plzni svou bohatostí překvapila. V půl sedmé jsme nasedli do auta a vydali se vstříc zkouškám.
Opět byly všude mraky lidí, ale k zápisu jsem se dostala docela rychle. Předložila jsem občanku, pozvánku, maturitní vysvědčení a na oplátku dostala fixu a slovní návod, jak se dostat do mé místnosti. Pokyn typu běžte pořád rovně a až hlavou narazíte do dveří, tak zatočte vlevo, mi přišel docela vtipný, ale mezi hromadami lidí se ukázal být velmi praktický.
Místnost 2120 jsem díkybohu našla a po kontrole, jestli jsem se s někým nevyměnila během cesty, jsem odhodila batoh v dál a usedla do lavice s fixou, pozvánkou a kalkulačkou.
Před začátkem testu nám byly podány všechny nezbytné informace v podobě krátké prezentace a v 7:40 se mohlo zvesela začít. Každý dostal své vlastní desky s třemi křížkovými formuláři a zadáním (dělilo se na A a B, ale nemohu samozřejmě tvrdit, že byly jen tyto dvě verze celkově). Celkový počet otázek je čtyřicet z každého předmětu, kdy pouze jedna odpověď je správná, ale ne tak úplně vždy. V biologii se vyskytuje pár označených otázek, kde jsou správné odpovědi rovnou dvě (šest tvrzení, dvě jsou správná) a v těch, které mají jednu odpověď, občas musíte určit víc věcí. K pochopení například uvedu tento typ: "Spojte uvedené pojmy s definicemi." Vy musíte pojmy správně spojit a pak následně vybrat z odpovědí tu, která sedí k vašemu řešení. Jindy zase určujete správnost tvrzení a odpovědi, ze kterých vybíráte, obsahují nejrůznější kombinace Ano/Ne a vy pak vybíráte na základě svých odpovědí na tvrzení. No uff, snad je to trošku k pochopení. Toto se však objevilo hlavně v biologii, v chemii a ve fyzice šlo nejvíce o výpočty, které byly i graficky odděleny od teoretických otázek z obou předmětů. Celkový čas byly dvě hodiny.
Dvacet minut před desátou měla tedy Hruška hotovo a vydala se na cestu zpátky domů, kde následující dva dny čerpala síly na další zkoušky.
***
Pokračování vyjde 15. července
↓↓↓
Děkuji za přečtení. :)
Navštivte mou FB stránku či Instagram.
Jsem z toho unavená jen to čtu. Tak doufám, že tě všude vzali :)
OdpovědětVymazat[1]: Jen si na to všechno vzpomenu a jsem znovu také. Tak o tom bude referovat čtvrtá část a bohužel nechci nijak spoilerovat.
OdpovědětVymazat