Dvacet jedna

Další rok mého života uplynul jako voda v řece a já se tak již nechlubím krásným zaokrouhleným číslem dvacet, ale přibyl k němu dodatek "jedna". Ano, právě dnes slavím své jednadvacáté narozeniny a nejraději bych Vás poprosila, ať mě štípnete, protože tomu nějak sama nemůžu uvěřit. Šestnáct, osmnáct, dvacet - prostě to nějak moc letí a osobně mám pocit, že jsem se sekla v nějakém dřívějším věku, ale to tu rozebírat nechci, neboť filozofickou chvilku "Hruška a dospělost" jsme tu už měli v minulém článku k dvacetinám.

U poslední článku jsem se Vás taktéž ptala, zda byste měli někdy v budoucnu zájem o další hlubinný ponor do hruščina dětství + dospívání (a i trochu současnosti) a odpovědí se sešlo deset a to kladných. Proto mě napadlo, kdy jindy to opět zařadit než, když máme opět po roce mou narozeninovou slávu. Tak se tedy pohodlně usaďte a pojďte se mnou pěkně zavzpomínat…

---

Poprvé jsem koukala na televizi asi jako měsíční prcek. Hlavně se neděste, vysvětlím! Jako u každého malého dítěte i u Hrušky občas nastalo období, kdy prostě nechtěla v noci spát a svým protestováním budila celý panelový dům. A tak se s ní tatínek vždycky přemístil, aby mohla maminka spát a jal se malou Hrušku utišovat a to za doprovodu přenosů z olympijského Nagana. Prý to skvěle zabíralo, což úplně potvrdit nemůžu, ale vzhledem k mému celoživotnímu postoji k sportu, se dá říct, že něco na tom rozhodně bude (ale na olympiádu ráda kouknu i teď). Navíc tak můžu své vrstevníky šokovat tím, že jsem tehdy ten slavný český hokej viděla na vlastní oči (nebo spíš přes vlastní víčka?), že ano. I když občas musím dovysvětlit, co to to Nagano vlastně bylo, ale to je už kapku mimo náš příběh…

V každém případě nám společné sledování televize s tatínkem zůstalo, dá se říct dodnes, i když se zdárně modifikovalo. Dětství tak mám převážně spojené s filmy jako je Indiana Jones, Mumie, Krotitelé duchů a tak podobně. Upřímně na společné sledování ráda vzpomínám, takže v klidu, žádné trauma si z těch filmů nenesu. To spíše naopak. Časem jsme ale kazety vyměnili za přímé sledování v TV a taky jsme začali chodit společně do kina, takže v takových Letňanech jsme byli jako doma. Ostatně tohle chození do kina praktikujeme doteď, i když v daleko menších intervalech než dříve, což mě mrzí, protože to mám neskutečně ráda. Léty se z toho stala naše "věc" a já si tak vždy užívám, že mám tátu na chvíli jen pro sebe a můžu být na dvě hodiny zase ta malá holka, co s tátou kouká na film a když jí něco vyděsí, tak se může schoulit do tátova bezpečí nebo ho aspoň chytit za ruku. Občas jsou totiž tyto maličkosti opravdu nutné, třeba když probrečíte celou queenovskou Bohemian Rhapsody od začátku až do konce. Jinak ale převážně chodíme na Marvelovky, což je další kapitola našeho kino vztahu, po které vždy následuje vášnivá debata. A třeba ta po Infinity War stála tedy za to!

S tátou nás ale v mém dětství nepojily jen filmy, ale také počítačové hry, kdy mou srdcovkou byl jednoznačně Prince of Persia, neboli ikonická plošinovka s roztomilou myškou, proradným vezírem a krásnou princeznou. A hlavně taky se skvělou grafikou a nápady. Ostatně i inovovaný díl "Písky času" z roku 2003 nás uchvátil, takže nejdříve jsem tátu jen pozorovala, jak hraje a dělala mu takovou roztleskávačku, až jsem později sama našla odvahu a pustila se sama do hraní. Ale takhle to nebylo jen s perským princem, ale taky s hrou Half Life. Na první díl táta dokonce sehnal celou knížku, kde byla hra podrobně rozebrána a byl to vlastně takový kompletní návod "jak na to". Pro druhý díl pak nastudoval cheaty, což bylo něco pro mě, protože nepřátelé byli pěkně zmražení a já se tak nemusela lekat, odkud zaútočí. Posléze ještě přišlo první Far Cry, které jsme statečně společně odehráli a zamilovali si, takže je škoda, že jsme na Havaji nesehnali stejnou košili, jako měl hlavní hrdina. Pak ještě taky vzpomenu na leteckou hru z druhé světové, která mi vryla do paměti letoun "Spitfire". Jak jsem ale rostla, tak nějak ubývalo času, takže jsem začala hrát sama a to samozřejmě prvopočátek všeho The Sims, ale také jsem se přímo neskutečně zamilovala do série Assassin´s creed, kdy jsem na jejích základech vybudovala úžasnou kolekci, kterou ale už poslední léta nerozšiřuji, protože čas dohnal i mě…

Pro zvětšení klikněte.

Ovšem o mou dětskou duši se bát nemusíte, samozřejmě, že jsem sledovala i pořady pro děti, kdy rozhodně vedla "Kouzelná školka", jejíž znělka se mi hned zapne v hlavě a po ní hned následují slova Františka "Mějte se fanfárově!". Jak já to jen zbožňovala! A nejvíc asi Michala s jeho úžasnými lepenkami. Jednou jsem dokonce byla na jeho představení, kde jsem si je koupila a taky upřímně byla maximálně naštvaná, že nemám žluté tričko, abych s Michalem ladila na fotce, že ano. Mimo "Kouzelnou školku" u mě ale jinak vedly jak jinak než Večerníčky a to třeba Bubáci a Hastrmani, O zvířátkách pana Krbce, Matylda, Čarodějné pohádky a samozřejmě klasika Rákosníček. Přiznávám, že i v dnešních dnech se k nim vracím, protože jsou krátké a hlavně neskutečně milé, takže pro špatné dny naprosto ideální. Stejně tak se ale vracím k Rychlé rotě nebo k jedinečným Kačeřím příběhům (měla jsem s nimi velkolepou sbírku kazet!), které mě prosím pěkně provázely už od první postýlky, neboť mi strýček Skrblík a jeho prasynovci Dulík, Bubík a Kulík dleli na polštářcích a dečce. Ale musím se přiznat, že se mi později stejně nejvíc zalíbil pilot Rampa McKvák, takže jsem s tou leteckou mánií evidentně začala už v útlém věku. A vlastně nejen s ní, protože oblíbené díly Kačerů zase byly ze Skotska a Londýna. Tak už jsem konečně kápla, kde začala ta má fascinace…

Kačerov, jak hurikán k nám už míří! Auta, laser, aeroplán městem víří.

Pokud nejde přehrát.

Mé dětství ale samozřejmě nebylo naplněno pouze televizí (jen ještě doplním, že později jsem si třeba zamilovala Chůvu k pohledání nebo Sabrinu, Čarodějky či Kobru 11), ale také hlavně nespočtem knih, které jsem si třeba ve školních letech často objednávala z katalogu Albatrosu. Tímto způsobem jsem tak nasbírala kupříkladu legendární sérii "Mikulášovy patálie" od Reného Goscinnyho nebo sérii "Deník malého poseroutky" od Jeffa Kinneyho. Mimo jiné mé dětství jistě ovlivnil i Harry Potter, bez kterého by to prostě nešlo, takže
mi do života přinesl například to, že miluji zelenou barvu nebo to, že jsem jeden čas vedla blog o Dracu Malfoyovi. Doteď si mimochodem pamatuji, jak jsme se s tátou dostali k přeloženému rukopisu sedmého dílu ještě před jeho oficiálním českým vydáním, což tenkrát opravdu bylo něco.

Jeden příběh mě ale provází i do dnešních dnů a to příběh třeskoprské party čtyř kamarádů aneb Čtyřlístek se svými členy Myšpulínem, Fifinkou, Bobíkem a Pinďou. Ano, Čtyřlístek je něco, co čtu již odmala a opět je to něco, k čemu mě přivedl můj táta, který je jako kluk také četl a dokonce i sbíral. A tak jsem kromě nově vydaných knih dostala šanci si šáhnout i na stará komiksová vydání a dodnes mám ty nové vždy předplacené, i když kvalita současných příběhů je občas značně na pováženou, takže to zachraňují ty ostatní, co v časopisu najdete. Každopádně minulý rok se v Praze konala autogramiáda tvůrců a tak jsem doma na půdě vyhrabala svůj úplně první sborník čtyřlístkových komiksů a šla bojovat mezi malé děti, abych získala podpisy a hlavně kresbičku. Nakonec tam moc těch dětí nebylo, takže jsem si úplně mimo nepřipadala, i když svým požadavkem, aby Fifinka držela v ruce hrušku, jsem pana Němečka evidentně zaskočila (stejně tak jsem ho zaskočila s věnováním), ale povedlo se a táta si tak s nechápavým výrazem pod vánočním stromečkem rozbalil knihu, co mi před léty s mámou jako dárek sami dali, ale tentokrát se zvýšenou hodnotou osobní kresby a podpisů.

Pro zvětšení klikněte.

Článek pomalu a jistě nabírá svou délku a to jsem se Vám nesvěřila ani s půlkou toho, co jsem si napsala do seznamu vzpomínek. Tak co Vám tak ještě zmínit, tak třeba to, že jsem mimo jiné i vášnivou sběratelkou a to vlastně všeho možného, ale dvě takové hlavní vášně jsou známky (opět po tátovi) a britská královská rodina. Tak nejdřív vysvětlím to první. Jednoho dne se ke mně dostaly známky, co tátovi různě pomohla nasbírat teta a ve mně se tenkrát probudil nápad ve sbírce pokračovat. A tak pravidelně na cestách sháníme známky, takže se pyšním známkou či známkami skoro ze všech zemí, kde jsem kdy byla, ale také i z jiných, které mi pomáhají lidé nastřádávat. Mám tam tak kupříkladu i československé, ale i aktuální nově vydané české, kdy dokonce mám jeden sběratelský kousek a to špatně natisknutého Karla IV. Ovšem za ty nové české musím poděkovat babičce, která se chudák kvůli mně už důvěrně zná s paní za přepážkou…

Pokud nejde přehrát.

A teď ta královská rodina, kterou jsem naopak zdědila po mámě. Upřímně už ani nevím, jak jsem se k tomu dostala, protože co si pamatuji, tak jsem prostě sledovala dokumenty o Dianě a vlastně i nějak tak celkově. I když…počkat…možná bych hlavní a naprosté uháčkování mohla vidět ve svatbě Williama a Kate, na kterou mi zrovna vyšla nemoc, takže jsem ji zhlédla pěkně v přímém přenosu. A od té doby jsem viděla v přímém přenosu vlastně skoro všechny hlavní momenty - ano, jsem ten blázen, co třikrát čekal, až chudák načesaná Kate vyjde z porodnice s jejich novým potomkem, kdy ten třetí mi dal zvláště zabrat, protože jsem zrovna byla na cestě do Prahy a bála se, že o to přijdu. Ještě ke všemu jsem tenkrát měla problém s internetem na bytě, ale díkybohu se na tu chvíli zrovna umoudřil a já tak viděla i třetí výnos. Ostatně stejně tak jsem sledovala svatbu Harryho a Meghan či nedávno v říjnu Eugenie. Ještě do toho z každé návštěvy Velké Británie dotáhnu nějaké speciální vydání časopisu týkající se královské rodiny nebo nadšeně hledám pokaždé, když má být nějaký nový dokument. Mimochodem, pokud je tu někdo podobně "nadšený" jako já, tak je výborný instagramový profil @royalteawithjam.

Pro zvětšení klikněte.

Člověk by Vám toho chtěl tolik říct, zvlášť když si k psaní pustí fotky z dětství a kouká třeba na všechny ty modely, co ušil pro panenky Barbie, vstupenky na famfrpál nebo na oslavy narozenin a Vánoc, ale článek musí být jen jeden.

Pro zvětšení klikněte.

Každopádně všechno výše rozebrané má svůj určitý smysl, aneb vybrala jsem tyto věci vcelku záměrně. V posledním roce mého života se totiž tyto věci nějak objevily a to v různých podobách. Uznávám, že ten Čtyřlístek už je v podstatě o dva roky zpátky, ale výjimka potvrzuje pravidlo a já tak prožila dvě návštěvy kina s tátou, rozebírala jsem svojí AC kolekci, sbírala nové kousky do té známkové, o dějích v královské rodině se již zmiňovat nebudu anebo jsem se dala do sledování některých ze zmíněných seriálů či filmů. Člověka totiž to, co zažil nebo si oblíbil v dětství, jednoduše pronásleduje i do let budoucích a díkybohu za to.

Doufám, že se Vám tento ponor líbil a třeba jste sami zavzpomínali, co bylo pro Vás to nej a třeba společně najdeme i nějakou tu shodu. Děkuji, že jste mi věnovali svůj čas a rozloučím se opět stejným přáním jako minule a to, abyste se zastavili a sami zavzpomínali ještě hlouběji, než tomu třeba bylo během článku. A taky řekněte svým blízkým, že je máte rádi. To, že to může být někdy naposled, mě sice naučil devatenáctý rok života, ale je to poselství, které by mělo platit neustále…

PS:

Dvacítka přeci jen přinesla pozitivnější věci než devatenáctka, tak uvidíme, co zvládne jednadvacítka. ;)

AUDIOVERZE ČLÁNKU, případně ke stažení MP3

↓↓↓

Děkuji za přečtení. :)

Navštivte mou FB stránku či Instagram.