sobota 11. června 2016

Jeden thajský příběh a úvaha k němu

Předem upozorňuji, že následující článek obsahuje i menší (dobře dost velkou) úvahovou část.

V aktuální době je mi stále docela čerstvě osmnáct let a to tudíž znamená, že je tomu pár let, co jsem byla ještě dítětem. Tedy dítětem dle mého názoru stále jsem a i budu, protože navždy jsem potomkem svých rodičů, ale nebudu již tím dítětem, které si hrálo s panenkami Barbie nebo mělo vlastní miminko Baby born od společnosti Zapf Creation (upřímně zrovna tuhle hračku jsem nesmírně milovala a teď si tak uvědomuji, že tato panenka měla možná daleko pestřejší šatník, než jsem měla v té době já sama). Každopádně od té doby uplynul tedy již jistý čas a během těchto let se i spektrum nabízených hraček daleko více rozšířilo (občas, když náhodou procházím oddělením hraček, mě chytají mdloby z toho všeho, co je v dnešní době již na trhu možné sehnat) a zpřístupnilo. Jsem na jednu stranu ráda, že dnešní děti mají více možností s čím si hrát, ale na druhou stranu mi občas přijde, že se z dětí stávají takoví malí vyděrači, kdy odměna musí být ve formě nějakého nového druhu onoho či tamtoho a tak se akorát věci kupí a občas dochází k tomu, že si děti hlavně ani věcí neváží. Nechci, aby to vyznělo, že to tak platí u všech, to rozhodně ne.
Z jiného pohledu je zas člověk rád, že hračky v dnešní době elektroniky stále mají v dětských životech své místo, protože mě osobně přijde, že se celý svět strašně urychluje a tak již na prvním stupni, kdo nemá Iphone je nula a kdo nemluví sprostě jako by nebyl.
Když jsem byla malá já, tak si pamatuji, jak bylo náročné některé věci shánět a pokaždé, když se to povedlo, byla jsem nesmírně šťastná, dokonce se upřímně přiznávám, že stále je valná většina mých hraček schovaná na půdě a jednou bych byla ráda, kdybych je mohla dát i svému dítěti, aby našly další využití.
Vím, že si po přečtení předchozích řádků říkáte, co to má k sakru společného s cestováním, ale záhy vám osvětlím, co mě k této úvaze vedlo.
Během cest člověk vidí a zažije mnoho věcí. A občas se mu povede zabrousit i do těchto dětských vrstev. Je jasné, že v každé jsou jiné podmínky a tak srovnávat USA s Thajskem není to nejvhodnější.
Právě během svého pobytu v Thajsku jsme na jeden z výletů dostali mladého průvodce Nona (na jeho jméno asi nikdy nezapomenu, protože mám v paměti píseň z muzikálu Mata Hari - Kde je moje Non). Upřímně, během této cesty v zemi thajské jsme vystřídali asi pět průvodců a on byl nejlepší ze všech. Kupříkladu nám napsal naše jména v thajštině a hlavně po celou dobu vyprávěl zajímavá fakta, příběhy a snažil se zjistit i něco o nás samých. A jeden z příběhů byl spojený i s jeho dětstvím.

(jména v thajštině)

V rámci onoho výletu, na kterém nám dělal průvodce, byla i část, kdy jsme se měli plavit na vorech. Měli jsme již jistý zážitek z Jamajky a tak jsme čekali něco obdobného (akorát tentokrát bez tropického lijáku, ale o tom někdy jindy). Nakonec jsme se žádného deště díkybohu nedočkali, ale stejně tak ani skoro žádné vody v daném no v tuto chvíli spíše potůčku než potoce. Takže plavení na voru vypadalo zhruba tak, že vor do vody naprosto zapadl a v jistých místech ho museli tlačit z místa. Každý účastník nakonec skončil s mokrým pozadím a nějaké skvostné výhledy a pohledy taky nezažil. Proto jsme se s mámou této aktivity nezúčastnily, ale táta (který musí vždy všechno) ano. My s mámou jsme se tedy mezitím autem odebraly k výstupní stanici, zatímco si táta málem utopil v té "vyschlé louži" telefon a promáčel si zadní část kalhot.

Právě během této půlhodiny jsem si všimla, jak Non "ničí" místní palmovou vegetaci a cosi vytváří. Za pár minut se z toho čehosi stala kobylka. Následně mi jí podal se slovy, že je to dárek pro mě a přidal k tomu krátkou historku o tom, jak si jako malý kluk vyráběl všemožná další zvířata, protože tenkrát nebylo tolik hraček a hlavně nebyly vůbec dostupné. Člověka to v tu chvíli donutilo zamyslet se.
Upřímně jsem tu kobylku v Thajsku nechat nemohla a tak jsem donutila svého kutila Tima, tedy mého tátu, aby vymyslel vhodný převoz. S pomocí dvou lahviček vody se mu to zdárně podařilo a tak je kobylka vystavena na parapetu mého okna a pokaždé, když se na ní podívám, vzpomenu si na tuhle příhodu.
Vím, že asi někteří z vás stále pochybují o jistém smyslu tohoto článku, ale asi jsem tím krátce chtěla vyjádřit, co všechno člověk může po světě vidět, nad čím ho to donutí popřemýšlet a taky dát prostor této drobné historce.
Upřímně vám proto radím, abyste i v dnešní době nespoléhali pouze na hračkářství, ale nezapomínali i na ruční práce, protože pak taková věc má daleko větší hodnotu než nějaká vyráběná strojově v Asii. Navíc se dá předat i dál, což je pro budoucí generace rozhodně hezké. Sama kromě spousty hraček koupených počítám s tím, že jednou dál předán i ručně šitého medvídka, kterého stvořila moje prababička.
A proto tedy tvořte a nesplývejte pouze s proudem kvantity.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář! :)